Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudové setkání - 4. kapitola

09.12.2009 (19:30) • Angel103 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1399×

Chris se na mě podíval, jako kdybych uprchla s ústavu pro mentálně narušilé. Začala jsem pochybovat o duševním zdraví těhle Cullenů. Vždyť co Cullen to divnost samá. Podívala jsem se na Chrise, Začínal se tak nějak dusit. Nevěděla jsem, jestli mu nemám doběhnout pro kyslíkovou bombu, ale pak mi došlo jaká je to blbost, protože jsem v téhle škole pořád netušila kudy kam. Když jsem si všimla podivného cukání Chrisova koutku, přišla jsem s další teorií. Ta Cullenovic rodinka nemá na zubaře! Ale jak by si potom mohli dovolit tyhle nejnovější módní výstřelky? Zvláštní…

Podívala jsem se mu do očí – krásných karamelových. Možná, že bych byla první člověk ve vesmíru, který se utopí v očích toho druhého. Možná bych takhle vydržela celou věčnost. Možná by se stalo Bůh ví co, ale do třídy vpochodovala slečna Whiteová a začala hodinu upuštěním globusu na zem. Nějaká holka jí ho pomohla sebrat, zřejmě už byla zvyklá. Vrátila se do lavice a slečna Whiteová začala s výkladem.

Osobně musím přiznat, že jsem to pouštěla jedním uchem dovnitř, druhým ven. Ve volném času (skoro každých pět minut) jsem pokukovala po tom Objevu roku, co seděl vedle mě. A to byla chyba…

„…Třeba nám na tuto otázku odpoví Samantha, že?“ zeptala se mě učitelka. Bezva! Dvě hodiny ve škole a trapas číslo jedna se rýsuje. Podívala jsem se na slečnu Whiteovou, měla bych jí snad připomenout, že jsem tu nová? Ale co proboha teď?

„Difuze,“ ozvalo se vedle mě, potichu abych to slyšela jen já.

„Ehm… Difuze?“ zkusila jsem to. K mému očekávání slečna Whiteová pokynula hlavou a odešla. Difuze? Nemá to něco společného s fyzikou? Hmm, tak to jsem se s tím zeměpisem jemně sekla.

„Dík…“ zamumlala jsem směrem ke Chrisovi a všimla si jeho nepatrného úsměvu. Tak ten chytrák si myslí, že se mi může smát! Tak to se chlapec pěkně přepočítal. Však já mu ještě ukážu – jednoho krásného dne. Jen abychom se toho dne dočkali…

Zazvonilo a skupinka forkských puberťáků vyběhla zvesela ze třídy. Zbytek dopoledne probíhal podobně, ale naštěstí jsem žádného Cullenovic hocha už nepotkala. Naštěstí nebo naneštěstí. No, nejde říct, že by mi Chris vadil, ale taky jsem ho dvakrát nemusela. Když skončila pátá hodina, odtáhla mě ta Jamaha – teda Jessica na oběd. Konečně něco pozitivního. A možná že mi ta Jessica osvětlí záhadu rodiny Cullenů… K obědu jsem si vzala špagety – nejúžasnější jídlo na téhle planetě. Ti Italové byli pěkní frajírci.

Sedla jsem si ke stolu s Jessicou, Angelou, tím brýlatým vykukem, nějakým máničkou jménem Mike a spoustou klevetících holek. Drbaly zrovna nějakého Edwarda, možná ten film Střihoruký Edward – slaďárna. Kéž by to všechny holky (a kluci) měli v životě tak lehké jako hlavní filmové postavy.

Do jídelny vpochodoval ten Cullen z chemie – pořád mi nějak unikalo jeho jméno, a čirou náhodou se Jessica začala dusit bramborou. Jasně, líbil se jí… Jen tak ze zvědavosti jsem se jí zeptala o koho jde.

„To je Edward Cullen. Já vím, úžasný, senzační a tak dále, ale nedoporučuji ti na něj nic zkoušet.“ Zkoušet? Proboha (když tak o tom přemýšlím, asi se začnu modlit)!!! Vždyť ten Edward klidně mohl hrát ve filmech Mumie! Nemyslím tím hlavního hrdinu, nýbrž takového toho obalzamovaného chlapíka – Imoteph, myslím. Zvláštní teda bylo, že když jsem si tohle myslela, tak Edward málem napálil do řady židlí. Když už nic jiného tak by mohl být té slušnosti a opít se doma.

„A támhle ten, to je Chris Cullen, jeho mladší bratr.“ Ááá pan Dokonalý vchází do dveří, pomyslela jsem si hořce.

„Ti dva za ním to jsou Jasper a Alice…“ ukázala na takového blonďatého šampónka, co šel vedle hnědovlasé holky o velikosti zahradního trpaslíka. Dobře, uznávám… zas tak malá nebyla.

„A nakonec jdou Rosalie a Emmett,“ dokončila Jessica svůj proslov melodramaticky. Jenom doufám, že se nechce stát herečkou. Takže, zpět k Emmettovi a Rosalii. Rosalie byla ten typ blonďatých fiflen, která se bohužel najde asi na každé škole. Za to Emmett byl buď kapitán ragbyového družstva, nebo ve filmech Rocky Balboa ztvárnil hlavní roli.

„Víc jich jako není?“ zeptala jsem se podrážděně Jessici.

„Koho?“ zeptala se bez zájmu.

„No, těch Cullenů…“

„Kolik by jich podle tebe mělo být?“ zeptala se mě.

„No…“ Já jí přece nebudu vysvětlovat, že ti Cullenovi působí spíš jako jednotka zvláštního nasazení!

„Já jen, že jich je tolik,“ informovala jsem Jessicu.

„Oni nejsou vlastní děti doktora Cullena, ale jsou adoptovaní.“

„To jako, že ten doktor Cullen jezdí třeba po Africe a sbírá divné děti? To je trošku…“ hledala jsem ten správný výraz.

„…zvláštní. Vždyť je sbírá jako houby,“ pronesla jsem, kdo ví jak chytře. Polovina stolu vyprskla smíchy a to jsem jim ještě neřekla o podobě Rosalie s muchomůrkou červenou. Podívala jsem se k jejich stolu. Edward zrovna něco říkal ostatním a chechtal se u toho jako pominutý. Dobře, alespoň jsem teď věděla, že jeden z těch Cullenů, doopravdy patří do blázince.

„Ehm, je ten Edward normální?“ zeptala jsem se opatrně a nenápadně Angely.

„Jo je. Ale oni jsou pořád takoví… odtažití.“ Odtažití? Tak proč se potom smáli a koukali při tom na nás? Podívala jsem se na Chrise. Jasně, i on se smál. To ten Edward musel vyprávět vtipné historky.

„Co máš za další hodinu?“ zeptala se mě Angela. Podívala jsem se na rozvrh, který jsem celý den nezpustila z ruky.

„Biologii,“ odpověděla jsem jí. Tak trochu jsem doufala, že se najde někdo, kdo by byl ochotný mě tam doprovodit.

„To je bezva, můžeme tam jít spolu,“ ozval se ten brýlatý kluk, co na mě ráno tak koukal.

„Eriku, vždyť máš hodinu na druhém konci školy. Já Samanthu doprovodím,“ přerušil ho Mike. Periferním pohledem jsem zahlédla, jak se Jessica napřímila.

„ No, tak už asi půjdeme ne?“ pokračoval.

„Hmm, jo. Půjdeš s námi?“ zeptala jsem se Angely. S úsměvem kývla a celá naše skupinka se zvedla, aby odnesla tácy. Cestou jsem své dva společníky pečlivě sledovala. Zatímco ukecaný Mike nejspíš snadno zapadl do kolektivu, Angela působila spíše samotářsky. Tím jsem nechtěla říct, že ona byla takové to třetí kolo u vozu – to ne. Byla hodná a milá a já jí byla moc vděčná, že se mě ráno ujala. Došly jsme na hodinu biologie a já musela čelit představování typu:

„Ahoj, já jsem Susan. Ty jsi Samantha, že jo?“

„No – jo. Říkej mi Sam.“ Díkybohu byli všichni milí, i když na mě koukali jak na opičku ve výkladní skříni. Na biologii se naštěstí nic zvláštního nedělo a já pak musela jít vstříc celému odpoledni strávenému s tetou Martou. Další pletené ponožky a starostlivé řeči…

SHRNUTÍ

Autor: Angel103 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudové setkání - 4. kapitola: