Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudové setkání - 3. kapitola

30.11.2009 (17:15) • Angel103 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1369×

Když jsem spatřila budovu školy, zděsila jsem se. Oprýskaná zažloutlá zeď, na níž dominoval nápis – Střední škola ve Forks a lešení u střechy, dávaly celé budově dojem středověkého vězení. Vytáhla jsem z batohu všechny ty příšerné papíry a mezi nimi nalistovala rozvrh.

„Bezva,“zavrčela jsem skrz zuby nakvašeně. První hodinu mi přibalili chemii. Jestli na téhle škole bude také pološílená chemikářka, to to dopadne. Ani si nedovedeš představit, jak jen na mě všichni zírali. Prošla jsem kolem jednoho kluka s brýlemi, div mu oči z důlků nevypadli. Jestli to takhle půjde dál budu do školy chodit kanálama.

„Ahoj ty si ta nová… Samantha, že?“ Otočila jsem se za tím hlasem. Napravo ode mne stála dívka s dlouhými hnědými vlasy a brýlemi. Vypadala sympaticky.

„Jo, to jsem já, ale říkej mi Sam,“ opravila jsem jí.

„Já jsem Angela. Těší mě.“ Napřáhla ke mně ruku a poté jsme si gestem přátelství potřásly. Že bych i tady našla dobrou kamarádku? Brzy se ukázalo, že s Angelou máme první hodinu společnou. Zavedla mě do učebny a jako bych měla v těle zabudované nějaké magnetické pole, všechny hlavy se rázem otočily na mě. To bylo za tenhle den už podruhé…

„Slečna Jacksonová?“ zeptal se mě učitel. Bohudík, pološílené chemikářky tu naštěstí nevedly.

„Ano.“ V tu chvíli jsem si připadala jako na vojně. Jako bych se v tu chvíli hlásila do služby. No, zas tak daleko od pravdy jsem nebyla. Podala jsem učiteli potřebné dokumenty a příležitostně si přečetla na jeho vizitce Pan Carter. Svatá chemikářka – jméno tohohle učitele znělo, jak z nějakého akčního filmu.

„Sedněte si tamhle, vedle pana Cullena a na příští hodinu si sežeňte učebnice.“ Ukázal směrem k mému novému místu a pustil se do výkladu. Otočila jsem se čelem ke třídě a vykročila k prázdné židli. Nejspíš jsem se tvářila jako bych šla na popravu, poněvadž když jsem prošla kolem Angely, povzbudivě se na mě usmála, na rozdíl od mého nového souseda, který se na mě tvářil asi jako já na tetin koláč.

„Ehm, já jsem Sam,“ představila jsem se mu. Měl bronzové vlasy a tmavě hnědé oči. V celku bych si ho přiřadila do sympatické skupiny lidí, ale on se tvářil jako bych byla mezinárodní hledaný terorista. On sám se mě představit zřejmě nechtěl. Ignoroval moji přítomnost a ode mne očekával to samé. Snažila jsem se soustředit na učitelův výklad, ale… nešlo to. Ten Cullen mě propaloval nenávistným pohledem a já nevěděla proč. Udělala jsem mu snad něco, Předpokládám, že kdyby měl místo očí lasery, měla bych hlavu rozškvařenou skrz na skrz. Jestli takhle budou pokračovat i ostatní dny tady ve Forks, tak se raději pohřbím zaživa. Skoro už jsem si myslela, že zapomněli dát baterky do hodin, ale pak se ozval ten osvobozující zvuk zvonění.

Můj soused – Pan Cullen, vystřelil jako Armstrongova raketa na Měsíc a než jsem stihla párkrát mrknout, byl pryč. Sakra, udělala jsem mu snad něco? Viděl mě prvních čtyřicet pět minut a hned si z toho vyvodil, že má nějaký důvod mě nenávidět. Blbeček. Samozřejmě, že za tím jeho výstřelem mohly stát problémy s jeho močovým ústrojím. Anebo taky ne…

Když si Angela sbalila věci, zašla za mnou, nejspíš proto, aby mi ukázala, kde mám další hodinu. Jak jsme spolu vykoumali, další hodinu se mnou neměla. Byla ale tak laskavá, aby mi ukázala kudy kam.

„Nejdřív půjdeš rovně, pak doprava a tam to uvidíš,“ poučovala mě a přitom prazvláštně gestikulovala s mým rozvrhem. Když si to uvědomila, omluvně na mě pohlédla a vrátila mi ho zpět.

„Dobře, zatím to chápu, ale máte to tu tak složitý, že si budu muset pořídit GPS,“odpověděla jsem jí s úsměvem.

„Neboj se, to zvládneš. Uvidíme se na obědě.“

„Ahoj.“

Tak, a zase sama… No nic, třeba se tu najde někdo další normální. Šla jsem (přesně podle poučení Angely!) tam, kam jsem měla a ocitla se přede dveřmi do třídy, kde byla další hodina. Zhluboka jsem se nadechla a pravou nohou vykročila vpřed. Jsem nervózní povahy? Jistě, ano. Na to abych vám to potvrdila, by stačilo vcítit se do mě v té chvíli, v které jsem byla. Žaludek jako ve svěráku, klepající se kolena. Zabrala jsem za kliku u dveří a… Skoro bych mohla přísahat, že jsem cítila, jak se hlavy všech natočily ke mně.

„Ach Bóže,“ zašeptala jsem, ale bylo mi jasné, že Ten mi nepomůže. Bylo to tu zase – zvědavé pohledy, které mě doprovázely celý den, šeptání za mými zády, nesmělé úsměvy.  Asi si vážně budu muset pořídit mapu zdejší kanalizace. Nezvonilo a všichni byli roztroušení po třídě, povídali si a smáli se spolu. Kdo ví, jak dlouho bych tam stála jako tvrdé Y, ale pak ke mně přišla nějaká holka. Zřejmě už nemohla udržet zvědavost na uzdě a hned spustila.

„Ahoj ty jsi Samantha? Já jsem Jessica, těší mě. Tak co, líbí se ti tu?“ Bla, bla, bla… A je to tu zase.

„Jo líbí, ale prosím tě, říkej mi Sam.“

Jessica byla blonďatá, užvaněná bytost s nevyčerpatelným slovníkem. Pořád něco mluvila, představovala mě svým kamarádkám tak dále… Teď si k tomu plánku kanálů budu muset pořídit super tužící vteřinové lepidlo, abych ji umlčela. Upřímně pochybuji, že obyčejná lepenka by stačila. Zatímco Jessica něco žblabtala, já jen chápavě přikyvovala. Jen, ať se vyzpovídá. Ale jestli ze mě i za týden bude dělat svojí velkou kámošku, tak přísahám na svou čest, že jí řeknu, aby ten svůj nevymáchaný jazyk držela za zuby…

„Hele, už je tu učitelka,“ upozornila mě Jessica. Vděčně jsem kývla hlavou a vydala se ke katedře. Byla jsem celkem šťastná, že jsem tak unikla řečem Jessici. Když jsem se představila učitelce, slečně Whiteové, všimla jsem si, jak zapomnětlivá a roztržitá tato učitelka byla.

„Takže Samantho, sedni si prosím dozadu vedle Chrise,“ pověděla mi a začala šmátrat po stole. Otočila jsem se, nasadila nesmělý úsměv a pravou nohou vykročila vpřed. Cestou jsem se ze srdce snažila nějak nezakopnout, ani nevyvést nic podobného. Když jsem došla k tomu Chrisovi nebo Jakžesetojmenuje, málem jsem zapomněla dýchat. On byl… jak jen to říct. Krásný a přitažlivý bylo málo a nejkrásnější muž planety byl proti němu Frankensteinovo monstrum. Krátké, střapaté, uhlové černé vlasy kontrastovali s jeho perleťově bílou kůží U někoho, jako on mi přišlo zvláštní, že by si nevzpomněl na opalovací krém.

„Ahoj, já jsem Sam Jacksonová,“ představila jsem se mu. Zabodl do mě karamelově hnědé oči a obdařil mě úsměvem, při kterém by i ledy tály.

„Já jsem Chris. Chris Cullen.“ Cože? V duchu jsem si dávala dvě a dvě dohromady. Jestli je tohle Cullen, tak je to brácha tamtoho Cullena a… Ježiš, kolik těch Cullenů vlastně je?

„Sakra, ti Cullenovi se šíří jako morová epidemie,“ zamumlala jsem si pro sebe.

SHRNUTÍ

Autor: Angel103 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudové setkání - 3. kapitola: