Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová změna - 8. kapitola - Upíři

19.10.2010 (08:00) • CannyM • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1573×

8. kapitola

Raději jsem zavřela oči. Myslela jsem, že ucítím bolest, ale nic jsem necítila. Třeba smrt tak nebolí, třeba je to jen o tom, jak jsi na smrt připraven. Já nechtěla umřít, ale byla jsem připravena pocítit i tu nejhorší bolest na světě. Po chvíli jsem ale otevřela oči. Nikdo v tomto pokoji nebyl. Alespoň jsem tedy z této polohy nikoho neviděla. Otočila jsem několikrát hlavu. Nikde nikdo. Využila jsem příležitosti a vyšla jsem z domu. Začala jsem utíkat. To je můj problém - já problémy neřeším, nevnímám, já před nimi uteču. Vždy! Seth jako vlk - utekla jsem. Máma ve Forks - utekla jsem. A teď jsem také utekla. Já prostě lepší způsob obrany nemám. Potom, co jsem si řekla, že už jsem pár kilometrů vzdálená od toho děsivého domu plného hrůzy, jsem zpomalila. Musím si pročistit hlavu. Vůbec nevím, kde jsem, kam jsem běžela. Ale jsem tady, tak budu přemýšlet. Asi 50 metrů ode mě jsem viděla říčku. Vydala jsem k ní. Posadila jsem se na břeh a pustila svou mysl na procházku.

Po necelé půlhodině jsem si řekla, že už to bylo dost dlouho, co jsem přemýšlela. Šla jsem podél potoka. Ve Forks je nějaký potok, snad se tam dostanu.

Po několika minutách jsem narazila na silnici. Tu znám, je to silnice mířící do La Push. Obrátila jsem se na směr do Forks. Pokračovala jsem dál a dál, dokud jsem nenarazila na značku označující začátek Forks. Když se přede mnou objevil i Frankův dům, oddychla jsem si. Doufám, že ještě není doma. Musím vypadat příšerně. Vstoupila jsem do domu a hned jsem si to namířila do koupelny. Panebože! Já tedy vypadám. Upravila jsem se, abych náhodou Franka nevyděsila, kdyby přišel dřív, a šla jsem se do svého pokoje převléci. Dala jsem si bílé tílko a tmavě modré jeany. Nic jiného jsem nenašla. Vydala jsem se do kuchyně, kde se moje cesta stočila k lednici. Je tak akorát čas na to, udělat večeři. Pustila jsem se do přípravy večeře, snad mi myšlenky dají na chvíli pokoj...
Frank přišel z práce tak akorát na večeři. Povečeřeli jsme, já jsem umyla nádobí a šla do pokoje. Lehla jsem si na postel a začala přemýšlet o Sethovi. Nevím, co bych si měla myslet o jeho přátelích, kteří se mě pokusili zabít. Nebo alespoň o jedné jeho kamarádce, která se mě pokusila zabít, Belle. Ty krvavé oči napovídaly, že bych se od ní měla držet dál. Nejen dál, být alespoň tisíce kilometrů od ní. Já věděla, že se stane něco špatného. Náhle mi zabrněl mobil. Děsně jsem se lekla. Kdo by mi teď psal? Byl to Seth, samozřejmě.

Candy, moc mě mrzí, co se dnes stalo. Musím ti znovu něco důležitého říct, tohle je ale důležitější. Prosím, odepiš mi, Seth.

Nevím, jestli mu odepíšu. Pokud ano, tak ne dnes. Jsem děsně utahaná. Převlékla jsem se do pyžama a tak, tak jsem si stihla lehnout, než jsem usnula...

Ráno jsem se probudila a byla mi nesmírná zima. Venku pršelo a já měla otevřené okno. Mám sice ráda déšť, při něm se nejlépe přemýšlí. Ale co když se mi nechce přemýšlet? Co když chci mysl vyhodit z okna a vzít si ji, až budu chtít ty myšlenky znovu slyšet? Šla jsem jako každé ráno do koupelny, vyčistila si zuby a učesala se. Znovu jsem zamířila do pokoje, kde jsem se převlékla a dala jsem si mikinu - jako včerejší ráno. Při vzpomínce na včerejšek, mi přeběhl mráz po zádech. Vtom jsem si vzpoměla na Sethovu sms. Měla bych mu odepsat. Chci ho znovu vidět a také mě zajímá, co mi chce říct. Když je to důležitější než to, že je vlk, tak to musí být něco opravdu velkého. Napsala jsem mu:

Počkám tě dnes ve dvě hodiny za naším domem, Candy.

Vzápětí mi od něj přišla další smska.

Musím ti to říct hned. Prosím, přijď tam za 10 minut, budu tam čekat, Seth.

Za deset minut. Šla jsem si pro pláštěnku, dala si bundu a na ni tu pláštěnku a pomalu jsem vyšla k lesu za domem. Seth tam už čekal. Měl jen kraťasy, no jasně, vlkům nikdy není zima. Chtěla bych, aby mi také nikdy nebyla zima.

„Ahoj, co mi potřebuješ říct?“ zeptala jsem se. Na chvíli zaváhal a poté začal:

„No... Nevím, jak bych ti to řekl...“

„Tak to řekni, jak to chceš říct,“ řekla jsem a usmála se. Jemu prostě nejde nic neodpustit. No tak má kamarádku, která se mě pokusila zabít. Snad to přežiju. Tak se s ní nebudu vídat. To mi nijak zásadně nevadí.

„Dobře, ať už to máme za sebou,“ znovu zaváhal. „Cullenovi jsou upíři,“ vyhrkl. Trochu mi trvalo, než jsem to vstřebala.

„Cože? Ale vždyť vy máte být nepřátelé. A to jsi mi to nemohl říct před tím setkáním? Takže ta Bella mi jako chtěla vysát krev?“ křičela jsem hystericky jednu otázku za druhou. Má hlava křičela, ať se od něj i těch jeho kamarádů držím dál.

„No, v podstatě ano.“

Tohle jsem mu odpustit nedokázala. Řekl to tak... Řekl to tak, jako by se nic nestalo. Propukla jsem v nezastavitelný pláč a utíkala do domu. Slyšela jsem Setha utíkat za mnou. Samozřejmě byl rychlejší než já a chytil mě do náruče. Vzpouzela jsem se, takže mě nakonec pustil. Doufám, že mi nechá čas. Potřebuji být sama. Potřebuji o tom všem přemýšlet. Namířila jsem si to rovnou do pokoje, kde jsem si lehla na postel a tam jsem se teprve rozbrečela naplno. Potom jsem jen tak povzlykávala a nakonec jsem usnula.

Byla jsem v hlubokém černém lese. Přede mnou stála hnědovlasá žena otočena zády ke mně. Asi si mě všimla, protože se otočila. Byla to Bella. Její oči ovšem nebyly červené, jako když jsem ji viděla naposled. Byly černé. Vypadala žíznivě. Začala jsem utíkat, ale neměla jsem šanci. Byla rychlejší než vítr. Popadla mě za ramena a zakousla se mi do krku. Vykřikla jsem bolestí. Po chvíli mě odhodila na zem a mně se zavíraly oči. Už vím, jaké je to, když umřete. Vzpomenete si na všechny věci, které jste milovali, které jste nechtěli za žádnou cenu opustit. Vzpomenete si, co jste chtěli udělat a neudělali, po čem jste toužili a už nikdy to nemohli mít. Uvědomovali jste si, že jste mohli mít skvělou budoucnost, ale už nemáte šanci. Nemáte šanci to napravit, nemáte šanci tu smrt zastavit, můžete sebou třepat a nikdo vás neuvidí. Můžete křičet a nikdo vás neuslyší. Až dokud vám nevypoví službu tělo a s ním i mozek, srdce...