Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová změna - 5. kapitola - Nečekaná návštěva

12.10.2010 (11:45) • CannyM • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1675×

5. kapitola

Máma! Tu bych tady tedy nečekala. Máma se na mě rozzlobeně podívala a já v první sekundě věděla, co mě čeká.
„Co tady děláš? Já věděla, že tě nemám pustit! Ihned se sbal a jedeme domů!“ vykřikla na mě.
„Ne, já nikam nejdu,“ odsekla jsem a i s věcmi, co jsem měla přichystané, jsem profičela kolem mámy, dala si žabky a letěla co nejrychleji - směr La Push.
Máma mě už nedohoní. Navíc běžím lesem. Ani neuvidí, kam mám namířeno. Noha mě bolela, jako kdyby mi na ni někdo dal rozžhavený kus železa a nechal ho tam jen tak. Nevnímala jsem ovšem bolest, mé pocity ovlivňoval strach z toho, že budu znovu žít s mámou. Nechci už snášet ty nadávky, pohlavky a i modřiny, co mi řekne nebo udělá, když je opilá. Jediný Frank věděl, kam jsem měla namířeno předtím a myslím, že ví, že tam běžím i teď. Myslím ovšem, že není takový zrádce a že by mě znovu nenechal žít s matkou. Řekla jsem mu, jak jsem měla hrozný život. Vím, že by mě nezradil. Neviděl mě 12 let. Rozhodně si myslím, že nemá v úmyslu mě nechat ho znovu opustit.
Po dlouhém běhání a také přemýšlení jsem se dostala na začátek La Push. Začala jsem zpomalovat, až jsem přešla do kroku. Na pláž mi to teď bude trvat maximálně 5 minut. Ale nepřipadám si unavená. Předevčírem jsem na pláži běhala půl hodiny. Ale to jsem neměla bolavou nohu. Jak ustával strach, ustávala i imunita nad bolestí. Začalo to pokulháváním a na pláži jsem na nohu nemohla už vůbec stoupnout. Snad bude Seth vědět, kde mě hledat.
A opravdu. Po asi pěti bolestivých minutách jsem uviděla usmívající se obličej. Když ovšem viděl můj výraz a mou nohu, došlo mu, že se něco stalo.
„Co se stalo?“ hned se zeptal - jaká samozřejmost.
„Přijela máma. Chtěla mě vzít s sebou domů, ale já jí utekla. Ta noha mě nebolela, ale teď se na ni nedokážu ani postavit,“ vysvětlila jsem a hned potom jsem znovu zasykla bolestí. Nesnáším tu bolest. Seth se ke mně opatrně přiblížil a sundal mi špinavou a potrhanou botu z nohy. S přemýšlivou vráskou na čele se na nohu opatrně podíval. Já raději oči zavřela. Cítila jsem, jak mou nohu položil, a beze slova někam odešel. Čekala jsem tam a přemýšlela, zatímco jsem se dívala na burácející vlny, rozbíjející se o skály. Po chvíli jsem svůj pohled přesunula ke slunci. Je zvláštní mít tady na severu sluníčko. Užívala jsem si ho. Doufám, že máma brzy odjede a nechá mě tady. Peníze mám a nějaké si třeba ještě vydělám a nakoupím si více oblečení. Snad nebude Frankovi přespříliš vadit, že u něj budu. Možná to i uvítá. Teplé obědy a večeře. V domě uklizeno. Je lepší vařit a uklízet, než snášet posměšky a nadávky od své matky.
Seth se vrátil poměrně brzy. Beze slov vzal lékárničku a začal mi nohu ošetřovat. Po chvilce jsem ji měla opět zavázanou. Ještěže mám volné prsty, abych si mohla obout žabky.
„Moc děkuji. Nevím, proč to pro mě děláš, když mě ani pořádně neznáš,“ poděkovala jsem a čekala na odpověď.
„Není zač. Už tě i trochu znám, povídali jsme si o sobě. Sice se známe jen pár dní, ale mě se zdá, že tě znám několik let,“ odvětil. K tomu jsem už nic nenamítala.
Obula jsem si boty a pomalu jsme se se Sethem šli projít. Po cestě jsme si povídali o různých věcech. Vlastně, vůbec ne o různých. Bavili jsme se o mé mámě. Řekla jsem mu naprosto všechno, co mi kdy udělala a jak se ke mě chovala. Ani nevím, proč bych mu to říkala, ale měla jsem z něj skvělý pocit. Vyzařuje z něj něco, co mi říká, že mu můžu důvěřovat. Rozhodla jsem se, že tady budu celé odpoledne. Snad to máma vzdá a do té doby odjede. Po dokončení naší konverzace se mě Seth najednou zeptal: „Nechceš se projít? Musím si pročistit hlavu.“
„Jasně, stejně tady chci zůstat déle,“ odpověděla jsem. Zbytek cesty jsme šli mlčky. Odbočili jsme k odlehlejší části pláže, za níž byl les. Šli jsme stále dál a dál. Na okraji lesa Seth mírně zpomalil, ale pořád jsme šli. Jako by cesta nikdy nekončila.
Když jsme byli už celkem daleko od pláže, i když šla ještě trochu vidět, Seth znovu promluvil: „Musím ti něco říct.“ Říkala jsem si, co to asi bude. Celkem jsem se i bála. Proč by kvůli nějaké věci šel tak daleko od civilizace a ještě do lesa? Ovšem zvědavost byla větší než strach.
„Tak mluv,“ usmála jsem se. Nejdřív chvílemi váhal. Potom se ke mně postavil blíže a spustil...