Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová výprava - 3. kapitola

02.08.2012 (21:00) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1848×

Osudová výprava – 3. kapitola

Carmen

Dnešek nebyl výjimka od stereotypu na ostrově – lenošila jsem…Mýma rukama proplouvaly knížky ďábelskou rychlostí, děkovala jsem někomu nahoře, že mě osvítilo a já si vzala pořádnou zásobu knižních svazků.

Život, který jsem na pár dní tady žila, se mi zamlouval. Nemusela jsem se dívat na zaláskované páry, nemusela jsem vnímat smutné myšlenky na to, že já si nikdy nikoho takového nenajdu. Nemusela jsem se zatěžovat budoucností a teoriemi, které mi někdy dost zatěžovaly hlavu.

Tady, na tom skoro opuštěném ostrově, jsem si mohla vychutnat luxus samoty a ticha, který se mi doma moc často nedostával, jsem střídala pár aktivit, které se tady nabízely.

Včera jsem šla prozkoumat ostrov – jestli se za těch pár let změnil. Nezměnil. Poznávala jsem zátoky, kterými byl ostrov proslulý, lesy, které byly plné exotických zvířat, rostlin… Toto místo bylo zkrátka magické… Musela jsem některé živočichy ochutnat, pálilo mě hrdlo z žízně, a tak jsem si včera pochutnala na pár tropických zvířatech. Měly jinou chuť krve, nasáklou něčím novým… V lidském jídle by se tomu říkalo koření, ale opravdu jsem nevěděla, jak mám slovem popsat jinou chuť krve.

Ráda jsem si chodila zaplavat. Mohla jsem pádit oceánem hodiny, mohla jsem pokořit stovky mil, a pak se jednoduše v momentě vrátit na ostrov. Milovala jsem ten pocit volnosti, nekonečnosti oceánů. Bylo to pro mě uvolnění a já si tyto pocity stoprocentně užívala.

A pak jsem jenom ležela u mého bazénu, u mé vily, někdy jsem se podívala na televizi nebo prozkoumala internet – ano, i upíři mohou být civilizovaní. Ale nejraději jsem měla knihy, kterým jsem se oddávala i dnes.

Četla jsem právě jednu z těch novějších knih – detektivek – a už byla u skvostného finále, kde se mělo vše rozluštit, když jsem najednou ucítila upíra. Okamžitě jsem si začala nadávat za svou nezodpovědnost a nedostatečnou opatrnost. Proč já se vždycky tak „zažeru“ do knížky a pak si nevšimnu základních věcí? Sakra!

Začala jsem se okamžitě rozhlédat, i když jsem si uvědomovala, že mé malé zaváhání a pomalé reakce mohou být pro mě smrtelné…

Prvně jsem v tom zmatku viděla všudypřítomnou zeleň, ale pak mě do očí praštil černočerný plášť za jednou z palem. Byl to muž, černé krátké vlasy mě ihned upoutaly, jeho červené duhovky mě propalovaly a způsobovaly mi neskutečnou paniku v mém nitru. Díval se na mě se zájmem, nevypadal nijak nebezpečně, ale já vím, že byl.

Mírně se pohnul a mě do oka padl záblesk z jeho přívěsku. V. Volturi. Královský rod. Smrt…

Byl to Volturi, z nejvznešenějšího rodu upírů, z královského rodu. Co po mně chce? Žádný dar nemám, tudíž zbývala jenom jedna možnost. Chce se pomstít za to, že kdysi dávno mé sestry nepřijali nabídku od Volturiových – to jsem s nimi ještě nebyla. A kdo je lepší objekt než ta, které se k nim přidala později? Dokonalá pomsta…

Chce mě zabít. Ta myšlenka mi projela hlavou několikrát a až po pár sekundách mě dokázala probrat z fascinace nad mužem, který na mě zíral za stromem. Kdyby nebyl nástrojem mé smrti a kdyby jeho krvavé duhovky tak nezářily nebezpečím, řekla bych, že je božsky krásný.

Ale nemohla jsem takhle uvažovat, když za mnou upír z královského rodu přijede až sem – na ostrov, o kterém naše rodina jako o sídle nikdy nemluvila, a chce po mě kdoví co. Ale nebudu to zjišťovat.

Odhodila jsem knížku a jenom v lehkých kraťasech a tílku se dala do běhu. Běhu, který byl nejdůležitější v mé existenci. Běhu o život…

Vlasy mi vlály kolem hlavy, zbrkle jsem se otáčela za sebe, jestli registruji nějaký pohyb. Nic. Běžela jsem bleskově dál, nehodlala jsem se hodně velkou chvíli zastavit. Všechny mé zmobilizované síly jsem dala do běhu, nikdy jsem neutíkala tak rychle a zběsile jako právě teď.

Něco bouchlo. Křuplo. Pohnulo se. Mírně jsem otočila hlavu a uslyšela jemné nášlapy chodidel, které ale měly velmi krátké intervaly, což mohlo znamenat jediné. Jde po mně.

Zrychlila jsem - nebo to se mi alespoň zdálo – a uháněla k útesu. V tu chvíli jsem byla opravdu naštvaná na to, že je to ostrov tak malý. Měla jsem ho během zdolaný za pár desítek sekund.

Zastavila jsem se na útesu, byla jsem na pokraji. Slyšela jsem ho za mnou pár stovek metrů, utíkal rychle za mnou. Musela jsem se rozhodnout. Buď zůstanu tady a budu doufat, že po měn nic nechce a že se třeba jenom ztratil v Karibiku – no jasně -, nebo skočím do vody a budu se snažit uplavat – taky to nevidím moc reálně.

Kroky se přibližovaly a já panikařila. Nenechám se jenom tak zabít, na to ať zapomene. Odrazila jsem se nejvíc, jak to bylo možné, a letěla do slané vody. Vplula jsem do toho vodního světa ladně, a kdyby byla jiná situace, užívala bych si tohoto pocitu, když se proháním po mořském dně a pozoruju zdejší atmosféru.

Ale teď jsem na to nemyslela, sebrala jsem všechny síly a plavala. Co plavala? Uháněla jsem tryskem pryč!

Uslyšela jsem ránu. Otočila jsem se v domnění toho, že ten neznámý Volturi po mně třeba vrhl kámen a vykašlal se na mě.

Mé přání ale nebylo vyslyšeno. Za sebou jsem uviděla obrys postavy a uvědomila jsem si, že plave za mnou. Sakra!

Otočila jsem se zpět a uháněla vpřed. Hodně rychle, šlo mi přece o život, kruci. Byla jsem z toho na nervy, držela jsem se té tenké naděje, že mně nechá jít. Prosila jsem všechny nahoře i dole, aby mi zachránili život! Byla bych schopná zaprodat duši za to, abych tohle neodvratné setkání přežila.

V dálce se pod vodou rýsoval další ostrov. Záchrana! Zrychlila jsem – pokud to ještě bylo možné, protože jsem cítila, že se hodně přiblížil. Pevnina byla nadosah, jenom jeden odraz. Vyhlédla jsem si na dně kámen, ze kterého bych se mohla odrazit a doskočit přímo do srdce deštného pralesa, který na tomhle ostrově – nevím, jak se jmenuje – byl.

Už už jsem byla připravená se z vody dostat a odstartovat další etapu našeho honu, ale noha se mi podvezla a skok se nepodařil. Do prkna, jsem upírka! Copak se mi opravdu může stát taková pitomost jako to, že se „uklouznu“ na kameni a natáhnu se na pevninu jako stará pneumatika? Opravdu, Carmen?

Nešlo to už zastavit. Odrazila jsem se příliš silně a rychle, proto byl dopad na zem docela tvrdý. Chtěla jsem se zvednout, otřepat se jako pes a utíkat dál, klidně až na konec světa, kdyby to mělo znamenat to, že uteču smrti, která mi šlapala na paty.

Jediná chyba v odrazu na dně oceánu a najednou se ozvala rána. Rána, když se dvě upíří těla srazí.

Chytil mě. Mrskala jsem sebou a panicky vyřvávala přes celý Karibik. Bránila jsem se zuby nehty smrti, tak jsem to viděla.

„Pusťte mě! Nic jsem neudělala,“ řvala jsem jako smyslů zbavená, zatímco on mě jenom držel v kovovém sevření, pevném jako skála. On se nehýbal, ale já sebou mlátila, křičela a chtěla utéct. Chtěla jsem utíkat domů, za rodinou, abychom se vzájemně ochránili. Aby mi pomohli, podpořili.

Rodina mi přirostla k srdci tak moc, že jsem se nebála svěřit a dokázala jsem se na ně spolehnout. Nějak jsem si přemítala svůj život, útržky lidského života, začátky upírství, kočovné cesty, zabíjení…

Ztrácela jsem pojem o světě, myšlenky mi zběsile běhaly sem a tam, myslela jsem na rodinu, život, přicházející smrt. Panikařila jsem! Nevím, jak dlouho, až mé hysterické chování zastavil klidný hlas.

„Můžeš se, prosím, přestat škubat? Nehodlám ti ublížit.“ Sametový hlas jako by mě zmrazil na místě. Přestala jsem křičet a ustal můj pohyb, kterým jsem se pokoušela dostat z jeho sevření, které bylo pevné jako skála.

Ležel nade mnou a stále mě držel. Nejspíš bych se na něj měla podívat a aspoň očima ho prosit, ať dodrží svůj „slib“ a neublíží mi.

Jeho karmínkově červené oči se na mě až lačně dívaly a jeho obličej byl… Kamenně klidný. Díval se na mě jako na nějaký slavný obraz, byla jsem z něho zmatená. Vypadal zasněně, nevnímal okolní svět.

To byla má šance – fascinovaně na mě hleděl a já to viděla jako šanci na útěk. Měla jsem v plánu se mu vyplížit ze sevření, udělat jedno převrácení na bok a utíkat pryč.

Tři. Dva. Jedna.

Trhla jsem sebou a chtěla pokořit kovovou bránu z jeho paží. Nebyla jsem ale dostatečně rychlá, on se mnou hbitě vyskočil a zatarasil mi cestu k lesům. Sakra!

Nemá to cenu, Carmen, radši se smrti postav hrdě a neutíkej před ní, proběhla mi hlavou krutá myšlenka, která ale byla až příliš pravdivá. Jestli mám zemřít, i když říkal, že mi neublíží, ale věřte muži z královského rodu, tak zemřu s hlavou vztyčenou a hrdě se jménem Carmen Denali.

Zvedla jsem skloněnou hlavu a pořádně se mu zahleděla do očí. Já se ho nebojím, tak ať to taky náležitě vidí!

„Můžeš přestat s pokusy o útěk? Opravdu ti nechci ublížit,“ zadíval se na mě, řekla bych až něžně, ale to se mi určitě muselo jenom zdát. Prostě muselo…

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se ho, ať si alespoň zapamatuju jméno člověka, kterému se mám vyhnout stokilometrovým obloukem.

„Eleazar.“ Proč se nepředstavil i s tím pompézním, strachem nahánějícím jménem, hm? Na co si hraje?

„Volturi, že?“ Provokativně – ano, Carmen, zase si zahráváš se životem? – jsem se ho zeptala i na příjmení. Příjmení, které by vzbudilo respekt, strach! Ten, kdo by vlastnil toto jméno, by se jím mohl pyšnit, chlubit, tak proč si tento muž, Eleazar, jak se představil, zakládá jenom na křestním jméně a své slavné příjmení neodhalí?

„Ano, Volturi. Mohl bych znát na oplátku i já tvé jméno?“ Zdá se, že i umí poprosit? Panebože co to je za Volturiho?

„Carmen. Carmen Denali,“ promluvila jsem už s klidem a dívala jsem se do jeho červených očí, které ale nepůsobily nijak nebezpečně či vetřelecky. Díval se na mě vlídně, klidně a já se ho přestávala bát. I když jsem samozřejmě byla připravená na nějaký podraz, kterými Volturiovi vynikají.

Když už jsem nebyla v přímém ohrožení smrti, prohlédla jsem si ho a musela uznat, že se mi vážně líbí. Byl vysoký, což mi u mužů imponovalo, měl černé vlasy, původem bych ho typovala na Španěla. Měl ostře řezané rysy, velké oči a krásný tvar rtů. Jeho postava, kterou jsem, pravda, mohla vidět v stále ještě mokrém oblečení, byla vyrýsovaná a svalnatá.

Byl opravdu pěkný – tohle měli taky muži u Volturiů za povinnost? Jenom ten přívěšek ve tvaru V na krku trochu rušil celkový dojem – znázorňoval nebezpečí a nedotknutelnost.

„Ty jsi jistě ta nová u Denaliů. Neměl jsem zatím čest tě poznat, a to jsi u této rodiny už přes století. U upírů holt čas ubíhá trochu jinak, že,“ zasmál se jemně a já nad ním jenom žasla. Tohle není ten upír, který by měl být v královské rodině, bezostyšně zabíjet a ničit.

Byl příjemný, to se mu nedalo upřít, ale pořád jsem nevěděla, jestli to je nějaká zástěnka toho, že mě chce zničit.

„Co ode mě chceš?“ ignorovala jsem jeho pokus o „sblížení“ či navázání nezávazné konverzace a rovnou se zeptala na klíčovou věc, která mi přímo tepala v hlavě.

„Já hledám talenty po celém světě už několik století, ale… Nevím, jak to mám správně formulovat. Zkrátka když jsem plaval kolem tohoto ostrova, na kterém ty teď bydlíš, pocítil jsem velkou touhu jít právě sem, za tebou. Omlouvám se, že jsem tě vyrušil z četby, ale nešlo tomu odolat, musel jsem přijít na to, co mě sem vedlo. A jsi to ty.“

Možná si opravdu myslel, že mu budu věřit, ale já nemohla. Má mysl byla vůči Volturiovým tak skeptická, že mě o jejich dobrotě či jiném úmyslu než zabití nemohl přesvědčit ani tento bůh.

„Opravdu čekáš, že ti uvěřím? Co po mně chceš?“ zeptala jsem se znovu, tentokrát s větší razancí a důrazem. Nebavilo mě to představení, které na mě hrál.

„Vím, že je těžké věřit někomu od Volturiových, ale já ti opravdu nechci ublížit. Hledám talenty a u tvého ostrova jsem narazil na tvou neodolatelnou vůni, kterou jsem zkrátka nemohl ignorovat, jak už jsem ti jednou řekl.“

„Ale já nejsem žádný dezert, na který bys měl dostávat chuť.“ Byla jsem hnusná, což mi nebylo příjemné. On se choval tak mile, jako by mi opravdu nechtěl ublížit, chtěl si se mnou jenom popovídat a já ho takhle odbiju.

Jasně, Carmen, chce si s tebou popovídat? Vždyť je to Volturi, prosímtě!

Myšlenky v mé hlavě se střídaly jako na běžícím pásu, někdy jsem ho chtěla poslat hodně rychle pryč a tak chtěla vyváznout možné smrti – i když to on vyvracel – a někdy jsem s ním chtěla strávit chvilku času.

„Myslel jsem, že denalijské ženy jsou mírné a vlídné, podle jejich stylu života. Ale ty jsi i nepříjemná,“ zasmál se a mně se, i když nedobrovolně, posunuly koutky úst nahoru.

„Na hrozbu smrti nejspíš nebudu vrhat ty nejlepší úsměvy v životě,“ usměrnila jsem ho sarkastickou narážkou na něj a na jeho „zaměstnání“.

„To jistě ne, ale já tvá hrozba nejsem. Vezmu to stručně, Carmen,“ odmlčel se a hluboce se mi podíval do očí. Jeho červené duhovky mi už nenaháněly strach, cítila jsem z nich teplo jako z dobrého vína – i když jsem víno nepila od své přeměny, tu chuť si pamatuju, jako by to bylo včera.

Pokračoval se stejně intenzivním pohledem na mou osobu.

„Někdy se v našem životě stanou věci, kterým nejde zabránit, že. Třeba naše proměna v upíry. Nešlo tomu zabránit. A mně nic nezabránilo v tom, abych šel sem na tento ostrov a fascinovaně na tebe hleděl za tou palmou a nemohl z tebe spustit oči. Něco mě tu drží, nevím, co to je, ale byl bych moc rád, kdybys mi umožnila tu pár dní setrvat a zjistit to.“

Prosil pěkně, to jsem musela uznat. Zapůsobila na mě jeho „řeč“, protože v ní byla upřímnost a žádná faleš – to jsem dokázala z lidí vycítit, na upřímnost jsem byla specialista, nějakým způsobem jsem cítila z lidí, či upírů tu upřímnou část.

„Co bys ode mě chtěl? Doufám, že si nemyslíš, že já ti budu věřit to, že ses do mě na první pohled zamiloval nebo tak.“

„Ne, to od tebe nečekám, ale nevím, jestli jsi to cítila taky, ale nějak mě to tu u tebe drží.“ Toho jsem si teda všimla. Líbil se mi, to ano, ale neměla jsem k němu důvěru.

„Jak ti můžu věřit, že proti mně nic nepodnikneš, když tě nechám přebývat u mě ve vile po dobu pár dnů?“ Jak jsem mu mohla věřit, hm? Vždyť je to Volturi, sakra!

Něco se zalesklo v záři polevujícího slunce, které si nějak našlo cestu mezi stromy. Byl to jeho náhrdelník s ďábelsky jasným písmenem V, který si sundával z krku, kde po něm zbyla holá čerň.

„Vem si můj znak královského rodu. Bez něj se nemůžu vrátit do Volterry, je to naše pečeť zákonů. Kdo ho ztratí, nemá moc velkou šanci, že ho vládci přijmou nazpět. Není mnoho těchto znaků, proto si ho každý pečlivě hlídá a střeží. Stačí ti tohle jako projev důvěry?“ zeptal se a přitom mi předal řetízek s těžkým, kovovým přívěskem, který by mohl rozhodnout o jeho dalším životě.

Vzala jsem si ho a opatrně nasadila na krk – naštěstí na mě nevpadly žádné elektrické šoky nebo něco takového. Teď jsem mu mohla věřit, dal mi do rukou veškerou jeho budoucnost.

„Ano, stačí, pokud mi i s tím náhrdelníkem nelžeš…“

„Tohle měl být projev důvěry, ne důvod k další hádce,“ skočil mi do řeči a jasně mi řekl, co si myslel.

„My jsme se hádali? Že si nevzpomínám,“ provokovala jsem ho schválně, spíše proto, aby se uvolnila napjatá atmosféra mezi námi.

„Ne, ale ty mi furt nechceš věřit,“ ohradil se na mě a já už to nechala být. Zatím žiju, nechce mi ublížit, a kdyby něco, můžu ihned dát nenápadně vědět rodině, třeba by to stihli do doby, než by mě zabil – ach, ten optimismus.

Byl sice Volturi, ale v něčem měl pravdu. Něco mezi námi bylo. Jako například to, že jsem prostě poznala, že mluví pravdu – ano, sice až na několikátý pokus, ale poznala. Cítila jsem, že mu můžu věřit, že by mě nepodrazil. Vůbec nevím, jak můžu být tak nadnesená nad někoho od Volturiů.

„Tak teď bychom se asi měli vrátit na ostrov a trochu si popovídat o tom, jestli tě v naší vile vůbec nechám, co tady děláš, proč jsi přišel, odkud jsi… Zkrátka všechno o tobě.“ Hrdélně se zasmál a já svraštila čelo. On se mi bude smát?

Ale při tom smíchu byl roztomilý, proběhlo mi hlavou. Ne, Carmen, vzpamatuj se!

„Takže se mám připravit na pořádný výslech,“ řekl s úsměvem a já přikývla.

„To bys měl, jinak u mě dost dlouho nepřežiješ.“ Dobře, trochu nadsázky, já bych ho přece nezabila, to je jasné.

„Asi bych se měl bát.“ Naše konverzace se rozhodně neubírala smysluplným směrem.

„Nemohli bychom už vyrazit? Tento ostrov není náš a měli bychom se odebrat do bezpečí mé vily.“ To mé jsem zvýraznila, aby si uvědomil, že u mě doma bude hostem, nikoliv majitelem.

„Dobře, dáma má přednost,“ teatrálně mávla rukou, já jenom protočila oči a vyrazila jsem zpět na Santa Luciu.

Skočila jsem do vody a cítila, že on mě následuje. Jak tohle může dopadnout… 

Doufám, že se vám to líbilo, kdyby jste měli jakékoliv připomínky, dejte vědět! Prosím vás o komentáře, já vím, že Carmen a Eleazar není klasika, která je tolik čtená, ale moc by mi pomohlo, kdyby alespoň vás pár, kterým nevadí či to snad uvítáte, že to není E+B, tak mi, prosím, dějte vědět. Kdo je sám pisatel, ví, jak to pomáhá v další tvorba... :) 

Má oblíbená anketa nebude, nevím teď, na co by měla být. :D Snad na to, jak si užíváte prázdnin? Já teď odjíždím na týden do Chorvatska, takže tu nebudu, ale budu se snažit psát i tam... :) 

Tak užívejte prázdnin a já budu doufat, že tu naleznu pár komentářů. :) Mám vás ráda, čtenáři! <3

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová výprava - 3. kapitola: