Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová výprava - 1. kapitola

14.07.2012 (15:00) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1888×

Na začátek trailer, za který moc vděčím Sharken. Sharkí je taky tvůrkyně skvělého obrázku k této povídkce, je to zkrátka úžasná pomocnice, trpělivá... Mně vždycky pomůže, takže vám vřele doporučuji její služby. :) 

Osudová výprava – 1. kapitola

„Máš všechno, nepotřebuješ ještě něco dobalit? A co sluneční brýle, klobouky, vždyť víš, že i když je tam minimum lidí, nesmíš být příliš nápadná.“ Poslušně jsem Kate přikyvovala k jednotlivým připomínkám a cítila jsem se přitom jako malé dítě dirigované svou přespříliš starostlivou matkou, která dítě posílá na jeho první letní tábor.

„Neboj se, Kate, nejedu tam poprvé, zvládnu to. Potřebuju odsud na chvilku odjet, ty víš proč.“ Ke konci jsem ztišila hlas, nepotřebovala jsem své zraněné srdce vystavovat všem na odiv, neměla jsem ráda probírání mých osobních pocitů, to je moje věc.

„Tak pojď, pomůžu ti s kufry,“ Kate chňapla polovinu mých kufrů a upíří rychlostí se přesunula před dům, kde už čekal zbytek rodiny. Stáli v lajně, jako na vojně.

Tuhle situaci už jsem znala, jelikož jsem neodjížděla od rodiny poprvé. Kate mi pomohla dát moje zavazadla do kufru mého auta – do černého BMW – a šla jsem si vytrpět těch pár smutných okamžiků a chvíle loučení, které více prožívali oni než já. Oni mě příliš nechápali. Neví, jaké to je být mezi nimi. Cítit všude tu lásku, zamilovanost, štěstí a pohodu. Ubíjí mě to, proto potřebuju na nějaký čas odjet a pročistit si hlavu. Nasbírat sebevědomí a víru v to, že někdy někoho takového potkám taky. Že budu taky šťastná a zamilovaná…

Jako první mě začala objímat Kate – i na upíra bylo tohle objetí až příliš silné. Objetí jsem jí opětovala a obličej jsem měla plný jejích blonďatých pramenů.

„Hlavně na mě nezkoušej ty tvé šoky,“ zkusila jsem zavtipkovat a zjevně jsem byla i trochu vtipná. Kate samozřejmě pochopila narážku na její schopnost elektrických šoků a nijak se neurazila, brala to s nadhledem.

„Neboj se, to bych ti neudělala. Měj se tam pěkně, sestřičko, a hlavně se nám vrať.“ Kate se mi dívala hluboce do očí, pochopila jsem tento náznak. A hlavně se nám vrať. Ať už sama, nebo s někým…

„Pěkně se nám opal na tom tvém ostrůvku,“ ozval se Garrett a samozřejmě by to nebyl on, kdyby si nepřisadil nějakou sarkastickou poznámkou. Vzal mě do náruče a párkrát se mnou zatočil. Garrett, druh Kate, je jeden z nejbláznivějších upírů, které jsem kdy potkala. A to jsem cestovala skoro celý můj život a poznávala jsem různé upíry. Krvelačné, milé, osamělé, zdrcené… Celý život jsem zasvětila poznávání světa, až asi před sto lety jsem poznala tuhle rodinu, která mě naučila žít jiným životním stylem – bez zabíjení. Nikdy se mi ani „nesnilo“ o tom, že by snad šlo přežít bez lidské krve. Byla jsem na ní závislá, myslela jsem si, že sát krev z lidí je prostě poslání upírských klanů a jedinců. Že to oni – upíři - mají udržovat lidskou populaci ve snesitelných měřítkách. Ale mé smýšlení se změnilo, když jsem potkala je. Další upíry, kteří žili naprosto odlišným způsobem. Dokázali odolat lidské krvi a lovili pouze zvířata. To mě udivilo, nevěděla jsem, že je to vůbec možné… Oni mi ukázali správné řešení života a za to jim budu navždy vděčná. Přijali mě do rodiny jako vlastní sestru, poprvé za mou dlouhou věčnost mám domov, do kterého se z mých – teď už pouze občasných -  cest můžu vracet.

„Neboj se, vrátím se v tom nejlepším stavu,“ usmála jsem se na Garretta, který mě konečně postavil na zem, a já se mohla jít rozloučit s dalším členem rodiny. Vedle Garretta stála Tanya – pomyslná hlava naší rodiny. Měla uhlazené blonďaté vlasy a na sobě šaty, které perfektně obepínaly každou část jejího kamenného, tudíž neměnného těla. Nastavila mi svou náruč, do které jsem se s radostí schoulila. Mé tmavé kudrliny tvrdě kontrastovaly s jejími dokonale rovnými, skoro až platinovým prameny.

„Pořádně si od nás odpočiň, dobře?“ pošeptala mi do ucha Tanya tak, abych to mohla slyšet jenom já. Kývla jsem nepatrně hlavou na znamení souhlasu a pomalu se od ní odtáhla. Navzájem jsme se dívaly do očí a nepotřebovaly jsme slova k tomu, abychom si předávaly zprávy. Ona mi přála pěkný odpočinek od tohoto domu lásky a já s radostí přijímala tuto možnost. Možnost svobody…

Její manžel, mnohaletý druh, upír nijak zvlášť zajímavý a bez schopností, pro ni však osudová láska Victor stál vedle ní ve svém typickém postoji – ruce v kapsách, hlavu mírně vztyčenou, bradu vystrčenou a arogantní pohled všude kolem něj. Na první pohled působí namyšleně, nepřístupně a nesympaticky, ale sama jsem zůstala překvapená, když jsem viděla, s jakou láskou, úctou a něhou se dokáže chovat k Tanyi. Jak láska dokáže člověka měnit.

Nesměle, ale mile a přátelsky mě objal a popřál mi šťastnou cestu a pobyt. My dva jsme spolu neměli žádné extra vztahy, ale respektovali jsme se a chápali, že jako rodina musíme držet pohromadě. Byli jsme na takové neutrální zóně, co se nás dvou týkalo…

A přede mnou se ocitl poslední pár – Irina a Lukas. Irina mě objala stejně srdečně jako celá rodina a přála mi pěknou dovolenou a užitečný čas strávený o samotě na karibském ostrově.

Lukas – její muž -, se se mnou taky rozloučil, toho jsem měla moc ráda. Byl úplně jiný než Victor, spíš se podobal Garrettovi. Byl usměvavý, přátelský, ale takový blázen jako Garrett ještě ne. Ale kdoví, za jak dlouhou chvíli ho dokáže Garrett naočkovat svou bláznivou povahou.

„Hlavně se nám vrať, abys nám tady ty blondýny zkrotila, dobře?“ pověděl Lukas a všichni se zasmáli – blondýnky se možná trošku rozčertily.

„Jedna z blondýn ti jednou nakope ten tvůj pěkný zadek!“ hrozila Kate Lucasovi, který si z toho ale nic nedělal…

„To bys mě ale první musela chytit, sestřičko,“ Lucas se nevzdával a dával Kate co proto. Lucas neměl žádnou speciální schopnost, ale byl neskutečně rychlý, nikdo z nás ho nemůže nikdy dohnat. A Kate to moc dobře věděla…

„Tak dost, rodinko, musím stihnout letadlo a s vašimi hádkami bych na ten ostrov nedoletěla ani za týden,“ ozvala jsem se a ti dva na sebe vmžiku přestali prskat jedovaté poznámky.

Naskládala jsem poslední zbytky zavazadel do auta a nastoupila na místo řidiče. Naposledy jsem se na ně podívala, jak tam tak stojí a zběsile mávají... Měla jsem je moc ráda, strašně moc. Zatroubila jsem, z okna zakřičela poslední sbohem a rozjela jsem se po zpevněné asfaltové cestě pryč od našeho domu, který se nacházel v docela odlehlých krajinách.

Uvolněně jsem vydechla, nejhorší moment je za mnou. Loučení bývá vždycky nejhorší, bolí mě, že je musím opustit, ale vím, že mi to prospěje, že bych se tam jinak zbláznila. Vím, že je to dobře, že jsem odtud prostě musela na chvilku odjet, chvíli být sama – úplně odříznutá od mé rodiny.

Mé auto se mnou projíždělo cesty horší kvality a začala jsem směřovat k jihu. Mým cílem bylo město Anchorage, ze kterého jsem se měla s několika přestupy dopravit do Dominikánské republiky a odtud malým letadlem na ostrov St. Lucia. Měla jsem před sebou dlouhou cestu, ale nevadilo mi to. Upíři přeci spánek nepotřebují…

Na cestu jsem načerpala dostatek síly, jelikož jsem včera vyrazila s celou rodinou na velký lov. Doufám, že si místní ochránci přírody nevšimnou zvýšeného úbytku zvěře…

Ohledně mého sebeovládání jsem si celkem věřila. Už sto let žiju vegetariánským stylem a troufnu si říct, že jsem to zvládla dobře. Stále mě někdy bodnou těžké výčitky za ty všechny zmařené životy mou rukou, ale musím žít dál a snažím se – zatím úspěšně – žít život bez jediného promarněného lidského života.

Cesta ubíhala rychle, silnice byly prázdné a mé auto si po nich jakoby klouzalo, tudíž jsem se za chvíli dostala do města, kde se nacházelo letiště. Anchorage nebylo nějaké velkoměsto, ale na zemi jako Aljašku to bylo dost. Lidé na Aljašce si zakládali na přírodě, nepotřebovali k životu mrakodrapy a velká obchodní centra. Oni si vystačili s tím málem civilizace, kterou tady měli. Spíše se sžívali s přírodou, která tady byla tak nádherná a neporušená. Zvířata tady měla volnost, mohla si zde svobodně běhat po lesích a lidé je chránili. Lidé, kteří dokážou pečovat o svou vlast…

Zaparkovala jsem auto na přilehlém parkovišti, kde ho můžu nechat celý týden, co budu pryč. Zaplatila jsem určenou částku za setrvání mého auto na parkovišti a pomalu začala vynášet kufry. Měla jsem dva kufry a nějaké zavazadlo do auta, takže jsem to v pohodě zvládla unést sama – ne že by mi dělalo problém nějaké větší množství kufrů, ale musím se chovat jako člověk…

Byl začátek června, ale na Aljašce to na léto nevypadalo. Tady bylo klima naprosto odlišné, v létě tu jsou maximální teploty okolo dvacítky až dvaceti pěti, takže teď tady bylo okolo patnácti a celá obloha byla pokryta mraky. Měla jsem na sobě dlouhé kalhoty, tílko a přes ramena a paže přehozené sako. Počítám samozřejmě s tím, že v Karibiku bude o hodně tepleji a slunce bude na obloze stále, proto mám dlouhé kalhoty, uzavřené boty, sako, šátky, sluneční brýle a různé pokrývky hlavy, aby mi nebyla vidět jediná část kůže, která by mohla upoutat nežádoucí pozornost.

Po krátké cestě jsem přišla až k hlavní budově letiště. Tam jsem se dopravila k příslušné bráně, kufry mi odbavili a já pak už jenom čekala na odlet. Letěla jsem první třídou do Seattlu, přes New York až do Karibiku.

Cesta v letadle mi nevadila – měla jsem kolem sebe hodně místa, a tak jsem nemusela sdílet malý prostor s člověkem. Neměla jsem nijak zvláštní chuť se jim zakousnout do krku, někdy jsem sice pocítila takovou slabost, ale hned jsem se zkrotila. Krev mě zkrátka už neomezovala…

Zavřela jsem oči a zkoušela na nic nemyslet – zkrátka jenom ležet. Další skvělá vlastnost upírů – dokážou omezit myšlenky tak, že si ani neuvědomíte, jak ten čas letí…

***

„Dámy a pánové, připoutejte se, prosím, za pár minut přistaneme v Dominikánské republice na místním letišti. Místní čas je čtyři hodiny odpoledne, přeměňte si svůj čas na hodinkách či mobilních telefonech prosím. Teplota je příjemných dvacet šest stupňů a slunce krásně hřeje. Přejeme vám pěkný pobyt v letovisku a děkujeme, že jste si vybrali právě naši společnost.“ Konečně! Po několika dlouhých hodinách strávených ve zkoprnělé poloze v sedačce jsem si „protáhla“ svaly a připravovala jsem se k odchodu. Těšila jsem se, až konečně otevřu dveře naší opuštěné vily a půjdu se proběhnout…

Nejprve jsem se ale připravila na slunce. Dlouhé kalhoty, uzavřené boty, přes paže jsem oblékla sako, na krk a část obličeje dala šátek, na hlavu slušivý klobouček, sluneční brýle, na dlaně rukavice a byla jsem připravená opustit letadlo. Lidé se na mě dívali poněkud zmateně – oni sami se tady promenádovali v mini kraťáscích a v tílku.

Ale byla jsem zvyklá na takové pohledy, ale co. Nezáleželo mi na nich, já se jenom potřebovala dostat do mé klidové zóny!

Vystoupila jsem z letadla – samozřejmě za doprovodu několika pohledů – a uhodil mě tropický vzduch. Uf, je tady krásně, chápu ty davy turistů, je to nádherné místo. Lidé jsou tady uvolnění, v klidu, přejícní a zkrátka úplně jiní… Už po výstupu z letadla na skromné letiště jsem slyšela hudbu a zpěv z ulic.

Na malé přistávací dráze jsem hledala malé letadlo s nápisem St. Lucia. Jelikož jsem celou plochu měla přehlédnutou za pár vteřin, uviděla jsem mé letadlo stát až na samém okraji dráhy, jak si nečinně sedí, malé, polorozpadlé, ale pro mě krásné…

Popošla jsem k němu a až později jsem zjistila, že z druhé strany onoho malého letadla stojí nějaký muž, nejspíš pilot.

„Ehm, zdravím, vy letíte na St. Lucia?“ zeptala jsem se záhadné osoby, která cosi upravovala uvnitř letadla.

„Ano, to letím. Jenom tady něco doopravím, odletět můžeme tak za patnáct minut,“ řekl mladík, který vykoukl umouněný zpod kapoty. Odkývala jsem mu to a šla si do letištní haly pro kufry. I na tak malém letišti se mezi sebou míchaly různé typy lidí. Černoši, běloši, slyšela jsem angličtinu, španělštinu, francouzštinu, ruštinu…

Tohle byl pro ně opravdu ráj…

Vstoupila jsem do haly a vyhledala ten správný výdej zavazadel. Čekala jsem malý moment u pásu a za chvilku se na něm objevily mé kufry. Drapla jsem je docela rychle, protože neustálé nechápavé lidské pohledy mě unavovaly. Ale taky by mi přišlo divné, kdyby někdo ve třiceti stupňovém horku byl oblečený jako na zimu. Ale jiná možnost nebyla, nesměla jsem riskovat prozrazení naší rasy. Odnesla by to celá naše rodina z rukou královského rodu. Volturiů.

***

„Můžeme?“ dotázal se mladý pilot mě jako jediného pasažéra na palubě jeho skromného letadla. Většina turistů zůstávala v Dominikánské republice, jenom pár z nich cestovalo na další ostrovy.

„Ano, můžeme, snad tam doletíme,“ povzdechla jsem si a začala se i trochu bát, když jeho letadlo s neuvěřitelným randálem naskočilo.

„Vy snad nedůvěřujete tomuto osvědčenému letadlu? Jasně, má nalétáno už hodně let, ale nikdy nezklamal,“ snažil se mě uklidnit Harry, jak se mi později představil.

Na otázku jsem už neodpovídala, brala jsem ji spíš jako řečnickou. Vůbec nevím jak, od tohoto ďábelského stroje jsem to fakt nečekala, jsme se dostali do vzduchu. Za chvíli jsme se vznášeli nad Atlantikem a v tom obrovském množství vody se tyčily malé ostrůvky. Byl to opravdu krásný pohled na tak neporušenou přírodu a tak rozdílnou od té, kde trávím většinu času. Bydlíme v oblasti chladu, zimy, takže je pro mě vždycky nezvyk, když přijedu do oblasti, kde je cítit vůně moře, kde jsou písečné pláže a exotika na mě plně dýchá.

Letěli jsme asi půl hodiny, možná dýl, nijak zvlášť jsem to nepočítala, protože Harry si všímal řízení a já krajiny. Všimla jsem si, že někdy měl nutkání se mě na něco zeptat – asi na oblečení – ale vždycky se mu pusa podivně zaklapla.

Postupně stroj začal klesat a my se blížili k jednomu většímu ostrovu, který měl po obvodu úchvatné písečné pláže, které vypadaly naprosto úchvatně a jako z nějakého jiného světa. Palmy se tyčily nad povrchem klikatého ostrova, v mírných údolích jsem viděla malé dřevěné domečky, do azurového moře vybíhala mola ze dřeva a celý ostrov měl svou vlastní osobitou atmosféru. Tohle mi chybělo…. Toto místo je zkrátka něco, co mi vždycky dobije energii do mého těla. A to jsem ještě ve vzduchu...

Harry s malým letadlem pomalu zalétal do vnitrozemí, kde vyhledal osvětlený travnatý pruh, na který jsme směřovali. Postupně jsme se přibližovali zemi a malebný ostrov jsem poznávala z dostatečné blízky. Kolečka se otřela o zem a já jsem konečně byla tady. V době, kdy jsme zpomalovali, jsem stihla bleskově naťukat zprávu Kate.

Jsem tady. C.

„Tak, slečno Carmen, a jsme tady. Vítejte na St. Lucia! Potřebujete pomoct se zavazadly do nějakého místního penzionu?“ zeptal se mě Harry, který byl po celou cestu nevtíravý, a bylo mi s ním příjemně. Nedělalo mi ani problém být s ním v tak malém prostoru kabiny, krev těchto lidí voněla tak trochu jinak… Nebo možná jsem nebyla zvyklá na takový kontakt s lidmi, jelikož na Aljašce nám většinou dělají společnost jenom vlci a pumy…

„Ne, děkuju, zvládnu to sama. Má rodina tady má dům, takže do hotelu nepůjdu. Děkuju za příjemný let, tady máte,“ vložila jsem mu do dlaně pár dolarových bankovek a vyšla z letadla i se svými kufry. A samozřejmě v plné zbroji, slunce tu bylo ještě silnější než v předchozím státě. Dlouhé kalhoty, uzavřené boty, zkrátka ani čtvereček kůže mi nebyl vidět.

Vystoupit na travnatou přistávací plochu byl trošku nezvyk oproti tomu civilizovanému stylu života, ale líbilo se mi to. Líbilo se mi cítit přírodu všude kolem sebe.

V rukou jsem měla zavazadla a postavila kufr na kolečka a rozešla se do skromných ulic městečka L Hermitage. Uličky byly opravdu skromné, ale bylo tady hodně malých trhů s čerstvou zeleninou a ovocem, rybami a lidé posedávali na ulicích, povídali si, hulákali nad sebe z okolních domů a působilo to tady opravdu domácky a příjemně. Já se držela spíše ve stínu domů a počkala jsem, až jsem přešla do opuštěné části ostrova, kde jsem se mohla přirozeně rozběhnout.

Drapla jsem zavazadla a přesně jsem věděla, kam jdu. Pamatovala jsem si krajinu z mé poslední cesty sem před pár desítkami let. Vilu jsem využívala buď já, nebo sestry s jejich manžely, takže vila byla hojně využívaná a udržovaná.

Za pár minut rychlého běhu a překonání několika kilometrů do vnitrozemí, kde už nebylo zhola nic, jsem se objevila na kruhovém vysekaném plácku, kde stál ohromný dům. Naše vila – prosklená, prostorná, s bazénem, slunečníky, vlastní cestou do moře a celý pozemek byl jako by uzavřen před okolním světem, ale zase jako by splýval s okolní přírodou.

Zkrátka se mi to tady strašně líbilo a už jsem se nemohla dočkat, až si začnu vybalovat, odhodím tolik hader a naložím se do bazénu a přestanu se schovávat.

Zkrátka si odpočinu. Konečně. 

Tak, jestli jste se dostali až na konec první kapitoly, je to super! Děkuju, děkuju a děkuju, že jste povídce dali šanci a zároveň bych vás prosila o komentáře. Jestli vám nevadí, že je to Carmen a Eleazar, co si o začátku myslíte, co bych měla vylepšit, upravit... Jakékoliv připomínky či názory směřujte do komentářů děkuju! ♥

A jestli si pro mě ještě uštědříte pár sekund, tady je malá anketa - ano, strašně mě baví tvořit ankety, takže ji čekejte u každé kapitoly. Budu ráda, když kliknete na odkaz dole a kliknete na odpověď, díky! :) 

Anketa

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová výprava - 1. kapitola: