Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová volba - 4. kapitola

Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla přidat další kapitolku OV. Jarní prázdniny začínají. Jenže zdánlivá pohoda klame a než se všichni rozkoukají, bude pozdě.

4. kapitola - Začátek konce

Šla jsem na parkoviště naprosto nechápavě. Kroky jsem dělala spíše automaticky. V hlavě se mi stále přehrávala ta událost ve škole. Jediné, co mě povzbuzovalo k pokračování v cestě, byl slib, co mi Betty dala. Její chování mě vytáčelo natolik, že bych udělala snad cokoli, aby mi prozradila, o co jde. A pak taky všechno to kolem mě a toho pocitu v těle. Nebyla jsem schopna kloudně přemýšlet. Nedovoloval mi řešit situace tak, jak bych je normálně řešila.

Doklopýtala jsem k náklaďáčku a vyjela. Nechtělo se mi domů a tak jsem vytočila maminčino číslo. Zvedla to po třech zazvoněních.

„Ano, zlatíčko?“ ozval se ze sluchátka její mateřský hlas. Zahřál mě u srdce.

„Ahoj, mami, pojedu po škole za Jacobem. Asi tam zůstanu přes prázdniny, nevadí?“ zeptala jsem se nejistě. Nastala krátká odmlka, jak přemýšlela.

„A to si ani neskočíš pro věci?“ Maminčin hlas zněl káravě. Nechtělo se mi s ní hádat, ale víc jsem neměla náladu jezdit domů, něco mi říkalo, ať okamžitě jedu dolů do rezervace.

„Vlastně jsem tam posledně něco nechala, takže s tím nebude problém, vyřídíš to Char-taťkovi?“ zamumlala jsem, jak jsem honem sháněla výmluvu. Začalo se mi dělat špatně a můj šestý smysl na mě přímo křičel, ať s sebou hodím, než bude pozdě. Ať to bylo jakkoli směšné, rozhodla jsem se ho poslechnout.

„Dobře, miláčku, ráno ti tam přijedu donést alespoň nějaké věci,“ nedala se odbýt. Malinko jsem se uchechtla její přehnané starosti.

„Domluveno, mám tě ráda, mami.“

„Já tebe taky, Bello, užij si to,“ popřála mi a zavěsila. Tak to bych měla, pomyslela jsem si a zastrčila si telefon do kapsy u kalhot. Hlava se mi začínala nepříjemně točit. Měla jsem pocit, že každou chvílí omdlím. To bylo poprvé, co jsem si přála rychlejší auto.

Po deseti minutách urputného soustředění jsem konečně spatřila Jacobův červený domeček a jeho hlavu vykukující překvapeně z okna.

Zajela jsem k domu, vystoupila a běžela ke dveřím, které zrovna otevřel, přímo do jeho otevřené náruče. V tu chvíli mě ta předchozí otupělost přešla.

Jednou rukou si mě k sobě přitiskl a druhou mi zajel do vlasů a příjemně mě hladil. Rozhodila jsem kolem něj paže a zabořila mu obličej do hrudi. V jeho náruči jsem se cítila bezpečně, div jsem nezačala příst. Z mého poklidného rozjímání mě vytrhl až jeho hlas.

„Co tady děláš v tuhle dobu?“ Teprve teď mi došlo, že jsem měla být ve škole. Ale vážně se mi to teď nechtělo rozebírat.

„Ulila jsem se a odteďka mě máš na krku celé prázdniny,“ zasmála jsem se. Chvíli jsem šátrala v paměti, jestli nemá volno kratší, když to jeho začínalo dřív. Okamžitě jsem si však vzpomněla, že vlastně ne.

„To je úžasný, ty moje malá ulejvačko,“ zaradoval se, pak se však zarazil, „jenže pozítří tady nebudu. Embry s Quilem chtěli jet na nějaké motorkářské závody v Seattlu.“ Na chvíli jsem se lekla, ale pak mi došlo, že on není jediná osoba v La Push.

„Hele, vždyť tady mám i jiné kamarády. Klidně si jeď, jeden den nikoho nezabije, ne?“ usmála jsem se na něj. Můj šestý smysl však odporoval a já ho okázale ignorovala.

„Co si takhle užít naše dva společné dny?“ navrhla jsem mu a mrkla na něj. Okamžitě se naladil na moji vlnu.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal. Zasmála jsem se, vždyť jsme se neviděli necelý den. Zahanbeně jsem si uvědomila, že jsem si na něj skoro nevzpomněla. No a nakonec jsem si uvědomila, jak jsem odsud naposledy zdrhala, když nás Billy přistihl při… začal jsem se šíleně červenat, ale než jsem stačila něco říct, naklonil se ke mně a políbil mě.

Byl to vášnivý polibek a já se bála, aby se nezvrtl v něco jiného. Hlavně, když jsem cítila, jak jeho ruka bloumá po mých zádech a hledá, kde by pronikla pod bundu, mikinu a nakonec i tričko.

„Ehm, Jaku… myslím, že teď není ta vhodná doba a navíc se mi nezdá dobré ani tohle místo,“ zamumlala jsem mezitím, co jsem ho šetrně – ale přesto docela silně – odstrkovala.

„Dobrá,“ uvolil poraženě „tak co takhle procházka po pláži?“ Zdálo se mi, že v tom slyším dvojsmysl, ale nakonec jsem souhlasila.

***

Toulali jsme se až dlouho do setmění a nakonec jsme skončili i na kraji lesa, kam jsem původně vůbec nechtěla. Každopádně, Jake je mistr přemlouvání, tedy to jsem si myslela na svou obhajobu.

Když jsme se ruku v ruce vraceli k domečku, zahlédla jsem u vchodu něčí siluetu. Jak jsme se přibližovali, snažila jsem se lépe zaostřit. Byla to Betty. Zjistila jsem, že jsem s Jacobem na všechny ty předešlé starosti zapomněla.

I Jacob si jí všiml, poznala jsem to podle toho, jak se napnul. Konejšivě jsem ho volnou rukou pohladila po paži.

„Neudělej nic neuváženého. Potřebuju ji tady,“ zašeptala jsem prosebně. Podíval se na mě se směsicí frustrace a zmatku. Došlo mi, že vlastně nic neví. V tuhle chvíli jsem však neměla náladu se s ním o tom bavit. Hlavně proto, že jsem sama nevěděla, o co jde.

„Je snad něco o čem bych měl vědět?“ zeptal se, jako by mi četl myšlenky. Polkla jsem. Co teď? Nikdy jsem neuměla lhát.

To už jsme došli k Betty a já se nezmohla na nic jiného, než po ní vrhnout prosebný výraz. Neznatelně přikývla a otočila se k Jacobovi.

„Potřebuju tady zůstat s Bellou, ráno jí nebylo dobře a tak bude nejspíš potřebovat někoho, kdo ji pohlídá. Hlavně pozítří,“ vrhla na mě významný pohled. Jacob se na mě otočil a vytřeštil oči.

„Tak proto jsi přišla tak brzo? Proč jsi něco neřekla?“ Kývnul hlavou k Betty „A ty? Jak víš o tom, že tady nebudu? Jo a navíc se o ni zvládnu jinak postarat stejně dobře jako ty.“

„Potkala jsem Embryho,“ pokrčila rameny, jako by to bylo naprosto samozřejmé, „navíc se o ni asi těžko postaráš, když tu nebudeš. Embry změnil plán, zůstanete tam přes noc, protože chce stihnout ještě něco.“

„Nevypadáš nemocně,“ obvinil mě. Koutkem oka jsem viděla, jak mě Betty propaluje pohledem a jak jí malinko cuká ruka. Zřejmě měla za to, že mi to pomalu myslí.

„Hele, ono to není nic vážného, jenom se mi chvíli udělalo na omdlení – vlastně jsem nelhala. Tak jsem řekla Betty, že pojedu domů. Teď mi je líp, vážně. Ale spíš co kdyby,“ sypala jsem ze sebe průhledné výmluvy. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli tady Betty chci. Jedině snad kvůli tomu, aby mi řekla pravdu.

Zdálo se, že Jake přemýšlí. Hleděl do prázdna s nepřítomným pohledem. Betty se zdála více napjatá, než by měla. Nakonec se na mě otočil a nejistě přikývl.

„Dobře, může tady zůstat v tu dobu, co tady nebudu. Dál se rozhodnu podle toho, jak se bude chovat,“ zamumlal a stiskl nesouhlasně rty. Jasně dával najevo, že s tím nesouhlasí.

Obě jsme přikývly a Betty odešla k lesu. Dívala jsem se na její vzdalující se postavu, ale Jacob jí už nevěnoval jediný pohled.

Věděla jsem, že až se otočím, začne se vyptávat a to jsem nemohla dovolit. Proto jsem na nic nečekala a políbila ho. Dost naléhavě na to, aby měl čas myslet na něco jiného. Okamžitě mi polibek opětoval. Pevně jsem ho objala kolem krku a zároveň cítila jeho ruce ve svých vlasech. V tuhle chvíli jsem zvládla zapomenout na všechno okolo a vnímat jenom jeho. Všechny starosti šly v tuto chvíli stranou. Právě kvůli tomu jsem ho tak milovala, s ním bylo všechno mnohem jednodušší.

Po příliš krátké chvíli jsme se od sebe odtrhli. Oba dva jsme lapali po dechu, takže to působilo docela komicky.

„Pojď!“ zavelel Jacob, když našel dech. Chytil mě jenom za ruku a táhl k sobě domů.

„Co děláš?“ ptala jsem se nechápavě, zatímco jsem skoro běžela za ním.

„Udělám si prima večer. Televize, popcorn, společná pohovka a samozřejmě prázdný dům,“ vyjmenovávala a smál se u toho.

„Dobrý nápad,“ souhlasila jsem vesele, jak jsem si vzpomněla na ty bezstarostné večery u televize, co jsme spolu strávili.

Dotáhl mě na pohovku a začal pobíhat po celém domě. Ze všech koutů nosil nejrůznější pomůcky. Nejdříve donesl deku, aby mě s ní přikryl. Pak zašel pro popcorn. Kuchyňská linka byla zády k pohovce a tak jsem neviděla, co kutí. Přesto jsem však slyšela docela hlasité cinkání a pak ránu jak se na zem sesypaly hrnce.

„Nechceš pomoc?“ zeptala jsem se pobaveně a natočila se, abych viděla tu spoušť. Horní polička měla otevřená dvířka a na zemi se válely hrnce nejrůznějších velikostí. Jake klečel na zemi a rychle všechno sbíral. Myslela jsem si něco o klucích a praktičnosti, mezitím co jsem se snažila nevyprsknou smíchy.

„Ne, to je v pohodě, lež,“ uklidňoval mě a vracel tu hromadu zpátky, kam patřila.

Zdálo se, že všechno půjde v pohodě, dokud se konečně nerozhodl pustit televizi. Zjistilo se totiž, že chybí ovladač, takže zase začal lítat a shánět ovladač.

Když jsme se konečně dostali k slibovanému programu, bylo osm hodin. Tedy hodina od chvíle, kdy jsme se pro takto strávený večer rozhodli. Považovala jsem to za osobní vítězství. Ale brala jsem to z té lepší stránky. Aspoň někdo mě dokázal rozveselit.

Ale i samotnou akci jsem si užila. Blbli jsme jako malé děti. Jacob to přepnul na nějakou povedenou komedii, takže jsme se dost nasmáli. Završili jsme to obrovskou „popcornovou bitvou“. Docela jsem byla zvědavá na Billyho, ta spoušť se mu líbit nebude.

Nakonec jsme nenašli nic lepšího než nějaký bezduchý sitcom a tak jsem se pohodlně opřela o Jaka a usnula. Neměla jsem ani čas přemýšlet. Jenže můj sen pokračoval.

***

Ležela jsem na vlhké zemi a prudce oddechovala. Nade mnou se skláněla vlkova hlava a vyděšeně do mě strkala čumákem.

Dokud jsem věnovala pozornost vlkovi, bylo vše v pohodě, ale jakmile jsem se malinko přetočila a pohlédla na Edwarda, vše se změnilo.

Opět mě něco popadlo za břicho a trhlo se mnou dál od zvířete. V panice jsem zaryla prsty do země a modlila se, abych se probudila. Nepomáhalo to, věděla jsem, že si to budu muset vytrpět do konce.

Ta síla mě definitivně odvrátila od vlka a já ležela na boku. V mém zorném poli se nacházel pouze Edward.

Najednou mi do hlavy udeřila neuvěřitelná síla, až jsem vykřikla. Bolelo to jako prudký náraz do zdi. Druhá neviditelná síla mě do hlavy tlačila ze všech úhlů. Měla jsem ji jako ve svěráku, který se stále upevňoval.

Chtěla jsem se probudit, ale nešlo to. Měla jsem pocit, že mi lebka brzo praskne. Chytila jsem se za hlavu, ale nic tam nebylo. Z povzdálí jsem slyšela zvláštní a dost hlasitý zvuk. Po chvíli jsem si uvědomila, že to je můj křik. Páni, já ale křičela hlasitě.

Ztratila jsem vládu nad svým tělem. Mou mysl ovládala jenom ta neuvěřitelná bolest a pak jsem uslyšela čísi hlas.

„Bello!? Bello?!“

***

„Bello!“ Někdo mnou prudce třásl. Rychle jsem otevřela oči.

Ležela jsem na Jacobově posteli a ruce jsem si tiskla dlaněmi ke spánkům. Jake stál u postele a ruce mi zarýval do ramen, v obličeji zděšený výraz.

„Bello, to byla jenom noční můra. Už je to v pořádku,“ chlácholil mě. Ale jeho hlas zněl příliš hystericky, než aby uklidňoval. Zdálo se, že spíše přesvědčuje sám sebe.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se hloupě.

„Křičela jsi. Lekl jsem se a tak jsem přiběhl za tebou a ty jsi se svíjela v křeči na posteli a držela si hlavu. Jsi v pořádku?“ ptal se poplašeně a klekl si k mé posteli. Okamžitě se mi vybavil můj sen.

„To nic, byla to jen noční můra. Jak jsi koneckonců sám podotkl,“ zašeptala jsem, překvapená, že můj hlas zní ochraptěle. Nedůvěřivě si mě měřil.

Přehoupla jsem nohy přes okraj postele a vstala. Opřela jsem se mu o hrudník a začala ho strkat ven z pokoje.

„Dej mi chvilku,“ zamumlala jsem a zabouchla mu dveře před nosem. Potřebovala jsem být chvíli sama. Hlava se mi točila, ale došla jsem do maličké koupelny.

Stoupla jsem si před zrcadlo a nedůvěřivě si měřila ten obličej před sebou. Dívka měla temné kruhy pod očima – noční můry mě šíleně vyčerpávaly. Její vlasy připomínaly kupu sena a její výraz byl dost apatický a strhaný.

Rozhodla jsem se, že nejlepší zbraň na tento stav je teplá sprcha. Vlezla jsem tedy do sprchového koutu a nechala na sebe pouštět příjemnou horkou vodu.

Strávila jsem tam pěknou dobu, ale vyplatilo se to, už jsem se necítila tak unavená. Vyčistila jsem si ještě zuby a rozčesala to vrabčí hnízdo. Stáhla jsem si vlasy do culíku a naposledy mrkla do zrcadla. Ten rozdíl byl viditelný. Ale něco z toho předešlého výrazu a kruhy pod očima zůstaly. Musela jsem před Jakem vypadat normálně a tak jsem se zhluboka nadechla a pokusila se o co nejvyrovnanější výraz.

Soustředěně jsem došla do první místnosti rozhodnutá, že něco do žaludku mi rozhodně zlepší náladu. Zároveň jsem Jacobovi chtěla vynahradit ten prvotní šok. Ucítila jsem příjemnou vůni a zároveň zpozorovala, že ten nepořádek z včerejšího večera zmizel.

„Ahoj,“ zvolala jsem, co nejveseleji jsem dovedla, a pozorovala, jak se otáčí čelem ke mně.

„Ehm, čau, jsi v pohodě?“ zeptal se stále trochu nejistě.

„Jo, jasně, nedělej si s tím starosti. To se může stát každému,“ pokrčila jsem neurčitě rameny. Na chvíli se zamyslel.

„Jo, máš pravdu, ale opravdu jsi mě vyděsila,“ usmál se nakonec a já viděla, jak mu strach a nejistota mizejí z očí, „udělal jsem ti omeletu, máš na ni chuť?“

Konečně jsem si všimla, co to celou dobu kutil u linky.

„Jo, jasně,“ přisvědčila jsem horlivě a přisedla ke stolu. Položil přede mě talíř s, na stranách mírně připálenou, omeletou. I tak to příjemně vonělo a na Jacobovy poměry to byla velmi povedená snídaně.

„Děkuju.“

„Nemáš zač,“ zahuhlal, jak si s plnou pusou sedal ke stolu.

***

Celý den jsme si opravdu užili. Nejprve jsme se procházeli po pláži, kde jsme potkali Quila, Embryho, Setha a Leu. Samozřejmě jsme si užili spoustu zábavy, protože se oteplilo – no na zdejší poměry bylo opravdu teplo – a tak jsme se rozhodli jít zaplavat. No a to by nebylo kluků, aby to neskončilo pořádnou vodní bitvou. No a i ten závěrečný polibek pod vodní hladinou jsem si náramně vychutnala.

Při výletu do lesa jsme potkali Paula a Jareda. Dohodli jsme se spolu na večerním táboráku pro všechny teenagery z rezervace.

No, takže nemusím připomínat, že závěrečný večer u táboráku byl úžasná tečka na konci dne. Sehnali jsme spoustu kamarádů, takže se to rovnalo skvělé párty. Přišli Paul, Jared, Embry, Quil, Seth, Leah, Sam a dokonce se stavila i Rebeka, která byla něco vyřídit v Port Angeles. Stavili se i další, které jsem však neznala příliš osobně.

Kluci nezklamali a tak se vyprávěly vtipné zážitky a skákalo přes oheň – čehož jsem se já, i přes velké přemlouvání, neúčastnila. Pokračovalo se strašidelnými historkami – měla jsem pocit, že to skončí dalšími nočními můrami – a končilo zpěvem za doprovodu Jareda a jeho kytary. Měla jsem pocit, že za jeden večer jsem se takhle nenacpala, nenasmála a nebála, jako dnes. Přišlo mi, že se vše zase vrací k normálu a byla jsem tak zabraná do věčných aktivit s kamarády, že jsem si ani nevšimla, že jsem od včerejšího večera neviděla Betty.

Zase jsem usnula Jacobovi v náručí a neměla čas o čemkoli přemýšlet. Na tomto místě jsem si připadala jakoby odtržená od reálného světa.

Tentokrát se mi nezdál žádný sen, tak mi to alespoň připadalo. Všude byla tma a já cítila jenom slabý tlak na spáncích, který jsem zvládala ignorovat.

***

Probudilo mě čísi šeptání. Zase jsem ležela v Jacobově posteli a oknem do místnosti pronikalo ostré sluneční světlo. Já se však rozhodla zaměřit na hlasy z přední místnosti.

„Renée, myslím, že je čas, aby se dozvěděla pravdu,“ šeptala právě Betty. Počkat, Betty se vrátila?

„Ne, ještě to není jisté. Nech tomu ještě chvíli, třeba se vše nějak vysvětlí,“ bránila se maminka. Vůbec jsem nechápala, o čem se to baví.

„Na co chceš čekat? Já cítím, že tohle nedopadne dobře. Musí znát svůj osud a to dřív než bude příliš pozdě. Tohle je naše poslední naděje,“ syčela Betty. Cítila jsem, že jí dělá velkou práci nerozkřičet se.

„Dobrá, řekneme jí to, ale pod podmínkou, že se dozví o všem. Tím myslím o úplně všem,“ hrozila mamka. Ztlumila hlas, takže jsem musela pořádně špicovat uši, abych ji vůbec slyšela.

Nastalo hrobové ticho. Zdálo se, že ač měla Betty říct komukoli cokoli, nelíbilo se jí to. Nakonec promluvila, ale hlas jí podivně přeskakoval.

„Zdá se, že jsi vyhrála Renée. Nechci, aby věděla o čemkoli, co vědět správně nemá. Takže pokud se dnes nestane nic mimořádného, nebudeme o tom před ní vůbec mluvit. Doufám ale, že víš, co děláš.“ Zdálo se, jakoby při poslední větě zestárla nejméně o pět let.

Nikdo už nepromluvil. Ozvalo se pouze klapnutí dveří, jak mamka odešla. Hlavou mi vrtalo, kdo je ta nešťastná dívka a co se nemá dozvědět. Podle jejich rozhovoru nebylo něco v pořádku. Přemýšlela jsem, jestli to z nich mám začít páčit, byla jsem si totiž naprosto jistá, že z Betty nic nevytáhnu.

Rozhodla jsem se, že přestanu hrát hru na „nejtvrdší spaní roku“ a půjdu začít nový den.

Oblékla jsem se, vyčistila zuby, učesala a rozhodla se hodit všechny starosti za hlavu. Stejně jako včera. Pak jsem si ale uvědomila, že Jacob odjel a do zítřka ho neuvidím. Trošku mi to pokazilo náladu. Celý den s náladovou kamarádkou nezněl dvakrát lákavě.

Zhluboka jsem se tedy nadechla a vyšla do dalšího dne.

***

Moje starosti se potvrdily. Betty po mně celý den vrhala zadumané pohledy. Na otázky mi už od snídaně odpovídala upjatě – a to byly obyčejné, jako jak jsi se vyspala a podobně. Takže jsem nakonec z mého plánu vytáhnout z ní význam ranního rozhovoru vycouvala. Neodvážila jsem se ani zeptat, co dělala celý včerejšek.

Jediné, co jsem z ní vypáčila bylo, že mi sem mamka dovezla náhradní oblečení. Přemítala jsem, jestli to byla jenom zástěrka, aby si s Betty mohla promluvit.

Vlastně jsme se celý den válely u televize. Normálně by mi to nevadilo, ale tentokrát jsem se necítila dobře. Nejspíše jsem ještě byla unavená z včerejšího dne.

Dovolilo mi to přemýšlet. Začínala jsem si přehrávat události posledních dnů a něco mi na tom všem nesedělo. Hlavně fakt, že mi to až do teď bylo jedno. Nevěnovala jsem předtím velkou pozornost podivnému chování mojí kamarádky, i když to teď přímo bilo do očí. Nevšímala jsem si mého zvláštního stavu ani mých nezvyklých nočních můr. Přesto, když jsem si to dávala takhle do sebe, bylo jasné, že se něco děje a nic dobrého to není.

Lámala jsem si s tím hlavu asi půl hodiny, když jsem znechuceně zatřepotala hlavou – což samozřejmě neušlo pozornosti Betty, která seděla vedle mě na pohovce. Žádné nadpřirozeno neexistuje, peskovala jsem se. Měla bych se asi pořádně prospat, protože neuvažuju logicky. Asi jsem opravdu byla jenom unavená a tohle všechno se dalo nějak logicky vysvětlit.

Jak se tak ve mně přely protichůdné myšlenky, zamotala se mi najednou hlava, až jsem se musela přidržet okraje sedačky. Zvedl se mi žaludek a tak jsem instinktivně jednou rukou chytila hlavu a druhou břicho.

Bolest žaludku odezněla rychle, ale bolest v hlavě se stupňovala. Měla jsem pocit, že se mi každou chvílí rozskočí hlava. Jenom okrajově jsem vnímala Betty, která mě popadla za ruku a vyplašeně se ptala, co se děje. Někde mezi tou bolestí a částečným nevědomím mi v koutku hlavy zablikalo, že jsem to jednou už zažila. Můj sen se opakoval, ale tentokrát to byla skutečnost. Panika mě celou ochromila. Opravdu se dělo něco vážného, ale já už s tím asi nic neudělám.

Vykřikla jsem a upadla do bezvědomí.

Opět žádám o komentáře. Líbí se vám povídka a má cenu pokračovat? Napište prosím. Pkud nebude alespoň 5 kometářů, nepokračuju.

3. kapitola > Shrnutí > 5. kapitola

Autor: Joan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová volba - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: