Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová volba - 3. kapitola

Tenhle dílek je z pohledu Belly i Betty... Bella je čím dál tím zmatenější. Betty se chová stále podivněji a zvláštní sny pokračují. Ale proč vlastně Betty přijela a jaký důvod má její chování?

3. kapitola - Tomu nerozumím!

Bella

U auta už stepovala Betty, a když mě spatřila, rychle nastoupila.

„Kde jsi byla a proč tvá hlava vypadá, jako by se ti tam uhnízdilo hejno ptáků?“ zeptala se a viděla jsem, že má co dělat, aby nepropukla v hurónský smích. Stále jsem se divila, že se tak přemáhá, že jí to za to stojí. Přeci to u nás není nijak lepší než v rezervaci.

Neodpověděla jsem a sedla si na místo řidiče. Zdálo se, že pochopila, protože se na sedadle trochu otřásala, jak zadržovala další záchvat smíchu. Zamračila jsem se a trochu nahrbila, jenže pak se mi do tváří začala vlévat krev. Celá jsem hořela studem, takže jsem se ani nesvedla naštvat. Radši jsem celou dobu zarytě mlčela. Betty zírala z okna a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Nevšímala jsem si toho a soustředila se na cestu. Cítila jsem se strašně ospale a co chvíli potlačovala zívnutí.

Zastavila jsem za policejním autem a odklopýtala k domu. Betty se mi držela v patách. Na prahu jsem se na chvíli zastavila a zašmátrala po klíči. Pomalu jsem otevřela a vešla dovnitř.

„Ahoj, máme hosta,“ zavolala jsem. Z obýváku jsem zaslechla hlasité chroupání popcornu a puštěnou televizi. Najednou se ve dveřích kuchyně objevila mamka.

„Ahoj, Bells… no ne, ahoj, Betty,“ zvolala a běžela nás obě obejmout. Mlaskání ustalo. Zdálo se, že si toho všimla i Betty a mamka. Všechny jsme chvíli napjatě zíraly směr Charlie. Po minutce se objevil a nejistě se usmíval.

„Nazdárek, holky, jak to že nejsi u Blackových, Betty?“ zeptal se opatrně. Oslovená sklopila hlavu a nejistě promluvila. Nikdy jsem ji neslyšela mluvit provinilým hlasem.

„Vlastně, Jacob vypadal, že jestli tam zůstanu ještě tentýž týden, skončí u psychiatra a já nechápu proč.“ Mamka ji pozorovala ustaraně, táta nechápavě a já se spodní čelistí někde na podlaze. Betty prolomila nesměle ticho.

„Mohla bych u vás na tu chvíli bydlet. Samozřejmě budu spát na gauči a jídlo si klidně obstarám sama. Jde mi jenom o střechu nad hlavou,“ dokončila svůj proslov a pátravě se na Renée zadívala.

„Jasně, že u nás můžeš zůstat a s jídlem si nedělej starosti. O jednu porci navíc mě nezabije. Je tu ale opravdu problém s místem na spaní…“ zamumlala sklesle. Celou tu dobu se dívala na Charlieho, ale při poslední větě se otočila zpátky k Betty.

„To vážně nebude problém. Stejně toho moc nenaspím a ráno vás aspoň nebudu budit,“ přikývla s nadějí v hlase. Charlie jenom přikývl a odešel zpátky k televizi s udiveným výrazem ve tváři. Jako já, ani on ještě neslyšel Betty promluvit jinak než posměvačně. Tahle holka byla vždycky sebejistá. Já jsem se mezitím modlila, abych si někdy vrátila pusu do původního stavu.

„Pak je to domluveno, ale pokud by ti to nevyhovovalo, stačí říct a nějak to vymyslíme,“ souhlasila Renée, ale bylo vidět, že se jí ten nápad s gaučem nezamlouvá. Betty ji rychle objala kolem pasu a děkovala. Po deseti vteřinách ji pustila s omluvným výrazem.

„My půjdeme nahoru do mého pokoje,“ zadrmolila jsem, na vysvětlitelnou jsem zívla a táhla kamarádku nahoru. Chtěla jsem co nejrychleji pryč a navíc jsem opravdu cítila, že jestli si brzo nelehnu, usnu vestoje.

„Ráda bych tě vyzpovídala, ale necháme to na zítra, protože jsem ospalá. Ale tohle mi vysvětlíš,“ spustila jsem, jakmile se za námi zavřely dveře od mého pokoje. Betty se tvářila nerozhodně a… zoufale? Od té doby, co sem přijela, mě nepřestávala překvapovat. Osobně jsem ještě byla zvědavá, co provede.

„No,“ začala zdráhavě, „stejně jednou budu muset, no tak já si půjdu dát něco k jídlu.“ Rychle se otočila a odešla z mého pokoje. Byla jsem tak unavená, že jsem se tím nechtěla zabývat. Radši jsem se šla osprchovat a vyčistit zuby, abych už zalezla do postele. Usnula jsem, jakmile se mi hlava dotkla polštáře.

***

Stála jsem v lese, který mi něco připomínal. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila toho vlka a zářícího kluka. Ale ta scéna byla jiná. Vlk se tvářil vystrašeně a ani ten chlapec už nevrčel. Díval se na mě takovým zvláštním způsobem, jakým se na mě dívá Jacob a možná ještě vřelejším.

Najednou mě za trup popadla neviditelná síla, která mě táhla pryč od vlka. Ale já s ním chtěla zůstat. Měla jsem ho ráda, znala jsem ho. Vlk na mě upíral smutné oči a kňučel.

Počkat, já ho opravdu znala. Na chvíli jsem povolila a ta podivná síla mě strhla na zem.

***

V tu chvíli jsem se s křikem probudila. Snažila jsem se uklidnit, ale moc mi to nešlo. Do dveří vtrhla už oblečená a učesaná Betty.

„Is, co se stalo? Jsi v pořádku?“ ptala se a obezřetně se rozhlížela po pokoji. Ale nevypadala tak, že jakmile uvidí nebezpečí, popadne mě a uteče, ale že zaútočí.

„Byl to jen sen,“ uklidňovala jsem ji, ale hlavně sebe. Okamžitě přestala pátrat po možném nebezpečí a šla si sednout ke mně na postel.

„Uch, tohle mi nedělej. Hej, co se ti vlastně zdálo?“ V hlavě mi stále vířily dva obrazy. Edwardův obličej. Ano, teď jsem si byla naprosto jistá, že to byl on. A pak vlkovy oči. Byly tak lidské. Opravdu jsem je poznala a hlavně, když jsem hleděla do očí Betty. Stejný odstín očí jako ty vlkovy a přesto mi nepřipadala jako vlčice. Zaklepala jsem hlavou ve snaze setřást ošklivé myšlenky. Jenom sen, jenom sen, opakovala jsem si stále dokola. Poslední dobou řeším takové banality jako hloupé sny a ulítlé chování trhlé puberťačky. Asi bych už neměla číst sci-fi. Najednou jsem si uvědomila, že Betty stále čeká na odpověď.

„Nic, nic. Jenom noční můra. To se mi zdává často, vážně. Nedělej si starosti,“ snažila jsem se ji přesvědčit. Ale byla jsem nervózní, že lžu, a tak jsem šermovala rukama a fakt se mi nezdálo, že bych mluvila nějak bezstarostně. Pochybovačně se na mě podívala, ale dál to neřešila.

„No nic, musíme dneska do školy, takže by ses měla připravit, ať nepřijdeme pozdě…“ S těmito slovy se zvedla a odcházela. Ale ještě než zavřela dveře, pátravě se na mě zadívala. Radši jsem se rozhodla, že si opravdu pospíším.

***

„Tak jaký je tvůj rozvrh?“ ptala jsem se hned, jak jsem zaparkovala na parkovišti. Betty mi ale nevěnovala pozornost, s tak nějak rozostřeným výrazem hypnotizovala sousední auto. Taky jsem si ho prohlídla. Okamžitě jsem si uvědomila, že jsem ho tady ještě nikdy neviděla. Rozhodně bych si ho všimla. V celém městě to muselo být nejrychlejší auto. Připadalo mi, že nablýskané volvo se mému – musela jsem si to přiznat –  starému a oprýskanému náklaďáčku posmívá. Chvíli jsem si ho ještě zlobně měřila a pak jsem si všimla, že se Betty vedle mě ještě stále nepohnula.

„Hej, jsi tu?“ zamumlala jsem překvapeně a zamávala jsem jí rukou před nosem. Její pohled se okamžitě vrátil do reality. Otočila se na mě a já překvapením oněměla, i když jsem se nadechovala k hlášce na její adresu. Tvářila se vyděšeně. Ještě jednou jsem se otočila směrem k autu. Nevím, co jsem čekala. Možná nějakého psychopata s dýkou v ruce, ale nic tam nebylo.

Ještě chvíli tam jenom seděla s nepřítomným výrazem, pak rychle vystoupila a práskla dveřmi víc, než bylo nutné. Obešla auto rychleji, než bych čekala, že je možné. Otevřela ty moje a vytáhla mě z auta. Stejnou silou přibouchla i moje dveře a táhla mě ke škole.

„Kde máš teďka hodinu?“ zeptala se napjatým hlasem, ale nezastavila se, aby se podívala, kam má jít.

„Ve druhém patře, učebna c44,“ zafuněla jsem, „řekneš mi konečně, co se děje?“

„Není čas,“ zamumlala si spíš pro sebe a táhla mě postraním schodištěm. Na konci schodiště jsem to už nevydržela. Vymanila jsem se jí ze sevření – byla tak rozrušená, že mě pustila, nebránila se – a předběhla ji.

Postavila jsem se před ni, založila ruce v bok a naštvaně si ji měřila. „Vysvětlíš mi konečně, o co jde?“ Neodpověděla, jenom se neustále rozhlížela kolem sebe. Už jsem toho začínala mít dost. Mávla jsem rozčíleně rukou a vydala se ke třídě. Došla jsem do půli chodby, než mě za rameno popadla čísi ruka. Naštvaně jsem se na kamarádku otočila.

„No tak prosím tě, už se nezlob. Jenom mě teďka musíš poslechnout. Chceš přece bezstarostnou a hlavně šťastnou budoucnost, že jo…“ Její hlas odezněl uprostřed věty. Ve tváři měla stejně prázdný výraz jako na parkovišti a upřeně hleděla na něco za mnou.

„Co zase?“ zeptala jsem se zase naštvaná. Otočila jsem se a myslela, že upadnu. Po chodbě šel Edward a o něčem živě diskutoval s tou drobnou černovláskou – určitě se sestrou, seděla totiž u oběda se sourozenci Cullenovými. Najednou zvedl hlavu a střetl se s mým pohledem. Hleděl na mě stejně jako v tom snu, tak procítěně.

Otočila jsem se zpátky na Betty. Už se tvářila jinak. Zorničky měla panicky rozšířené. Vypadala jako někdo, kdo byl právě svědkem vraždy vlastních rodičů. Byla ještě víc zděšenější než před chvílí v autě. Dokola si šeptem opakovala něco jako „je pozdě, jak je to možné, to nemůže být pravda…“

Začala jsem panikařit. Přemítala jsem, jestli se třeba nezbláznila. Chytla jsem ji za ramena a prudce s ní zatřásla. Tentokrát jsem si okolostojících, přimražených namístě všímala a divila se, že mi třeba někdo nepomůže. Betty stále nereagovala. Pološílenýma očima propalovala Edwarda. Ten se tvářil zmateně a stejně tak i ta drobná dívka vedle něj. Ale té se výraz mísil ještě s frustrací.

Nechápala jsem vůbec nic. Odolávala jsem nutkání křičet. Přišlo mi, že se co nevidět zblázním i já. Potřebovala jsem odpovědi a místo toho se objevovaly jenom další otázky. Copak se kolem mě všichni zbláznili? Ještě včera ráno jsem měla normální – no v mezích možností – a šťastný život. Dneska bylo všechno jinak. Připadalo mi, že se co nevidět sesypu. Sebrala jsem zbytek sil, popadla stále nereagující Betty a dotáhla ji na dívčí toalety.

Tam jsem pustila studenou vodu, vytvořila mističku z dlaní a snažila se ji trochu postříkat – moc mi to nešlo, jak se mi třásly ruce. Sama jsem potřebovala uklidnit. Nechala jsem to teda po dvou pokusech být. Sama jsem se naklonila k umyvadlu a napustila vodu do znovu vytvořené mističky z dlaní a rychle ji přitiskla na tvář. Zopakovala jsem to asi třikrát a pak jsem se rukama opřela o umyvadlo. Hleděla jsem na vystrašenou dívku do zrcadla a zhluboka dýchala. Zůstala jsem tak asi pět minut.

Po chvíli jsem si uvědomila další věc, na kterou jsem ve všem tom zmatku nemyslela. Překvapeně jsem sykla. Ten zvláštní pocit, co jsem včera cítila jenom v břiše, se rozšířil. Cítila jsem ho až ke krku.

Zvláštní však byla ještě jedna věc. Srdci se vyhnul. Cítila jsem to studené místo v místě, kde mi tlouklo srdce. Teď, když jsem se soustředila na ten pocit, uvědomila jsem si, že už se necítím tak zoufale. Teplo se mi po těle rozlévalo společně s uvolněním. S každým dalším milimetrem jsem se cítila líp. Klid zamezoval strachu se šířit, naopak ho ještě utlumoval.

Vyděšená dívka v zrcadle se začala uklidňovat. Ale úzkost a beznaděj jí z tváře úplně nezmizely.

I Betty se teď dívala do zrcadla na můj odraz. Sice se sebrala natolik, aby se dokázala hýbat, ale tvář jí zůstala stejná. Nepřestávala zděšeně pozorovat můj měnící se výraz. Ale v jejím obličeji jsem našla i něco nového, spatřila jsem v něm jisté smíření a soustředění.

Betty

Dojely jsme na školní parkoviště. Štvalo mě, že musíme jezdit touhle kraksnou, ale nedovolila jsem si nic říct. Prostě mě teď Is nemohla vykopnout. Musela jsem jí zachránit život. Závisela na mně její budoucnost, ale přesto se nesměla o mé pravé podstatě dozvědět. Každopádně mi to neuvěřitelně ztěžovala svými – bohužel oprávněnými - dotazy.

A ještě k tomu všemu se už něco začalo dít. Isabellina dnešní noční můra nebyla obyčejná. Nechtěla mi říct pravdu, ale proč? Samozřejmě, že jsem věděla, že mi lže. Byla tak špatná lhářka. Ale ona mi prostě nemohla nic usnadnit.

Frustrovaně jsem tedy jenom koukala z okýnka, když jsem si všimla, že jsme zaparkovaly vedle stříbrného volva. Cítila jsem, že to je zlé. To auto patřilo jim. Už jsou tady. Nespletla jsem se. Prostě jsem to věděla. Já se nemohla splést. Vždycky jsem to brala jako dar, ale teď bych dala, nevím co, abych se mýlila.

Jenom okrajově jsem vnímala, že se mě Is ptá na rozvrh a že se naklání přese mě a kouká na to stejné auto. Jí samozřejmě nebylo vůbec podezřelé. Přemýšlela jsem, jestli jet zpátky domů a zabránit prvnímu pohledu, nebo se modlit, že se jim dneska vyhneme. Ale já nikdy nebyla věřící.

Z mého rozjímání mě vytrhla Isabellina ruka, šermující mi před obličejem a její hloupá otázka, jestli tady jsem. Jasně, že jsem, a to je zatím její jediný štěstí. Znovu se podívala k autu s obezřetným výrazem a zase vykolejeně k mému obličeji. Musela jsem vypadat děsně. Nechtěla jsem vzbuzovat její další pochybnosti, a tak jsem se rozhodla pro druhý plán.

Vystoupila jsem a práskla dveřmi. Obešla jsem auto, moc rozrušená, abych se chovala nenápadně. Rychle jsem jí pomohla vystoupit a táhla ji ke třídě, možná až moc silně. Něco mi říkalo, že tohle nevyjde.

„Kde máš další hodinu?“ zeptala jsem se hlasem prosyceným napjetím a nerozhodností. Tiše odpověděla a opět se zeptala, co se děje. Ignorovala jsem ji. Nebyl čas. Uvědomila jsem si, že mluvím nahlas.

Hledala jsem něco jako požární schodiště. Měla jsem kliku, že tady vedlejší schody mají. Takhle byla menší šance, že se setkají. Přemýšlela jsem, jak ji mám celý den hlídat, a tak jsem byla natolik zabraná do svých úvah, že jsem si ani nevšimla, že se mi vykroutila a stojí přede mnou. Tohle se mi normálně nestávalo.

„Vysvětlíš mi konečně, o co jde?“ zeptala se tentokrát opravdu naštvaně. Nemohla jsem. Copak to nemůže pochopit. Ostražitě jsem se rozhlížela kolem, abych ji v nejhorším mohla rychle schovat. Zdálo se, že se mnou ztratila trpělivost. Otočila se na patě a nabručeně odešla. Ale tohle jsem nemohla dovolit. Rychle jsem se za ní rozběhla.

„No tak prosím tě, už se nezlob. Jenom mě teďka musíš poslechnout. Chceš přece bezstarostnou a hlavně šťastnou budoucnost, že jo…“ Ale nedopověděla jsem. Všimla jsem si toho, čeho jsem se nejvíc bála. Stál tam se svou sestrou. A zase ta drtivá jistota, že se nemýlím.

„Co zas?“ zeptala se Is zase tím frustrovaným hlasem s nabručeným podtónem. Nemohla jsem jí odpovědět. Ale chtěla jsem, aby uměla číst myšlenky, aby slyšela mojí naléhavou prosbu, aby se neotočila. Protože jestli se otočí, tak… tak a je to v prčicích.

Otočila se za mým pohledem, překvapeně se na toho kluka zadívala a on jí ten pohled opětoval… zamilovaně. Bože, je pozdě. Uvědomila jsem si, že kdybych mohla, tak tady přinejmenším omdlím.

Is se otočila zpátky, ale já si jí prostě nemohla všímat. Přemýšlela jsem, jestli se někdo jako já může zbláznit. Nedokázala jsem nic jiného, než si opakovat, že jsem to totálně podělala. Jsem teda úplně nanic. Někdo jako já by neměl existovat. Vlastně to je proti přírodním zákonům. Vlastně bych měla existovat ještě míň než ten kluk se svou „rodinou“ a ostatní jeho druhu. Proč nemůže být svět normální? Hleděla jsem na něj. Chtěla jsem naštvaně, možná i vražedně, ale nedovedla jsem to. Byla jsem tak zhnusená sama sebou, že jsem svoje tělo skoro nevnímala. Byla jsem vězněm své mysli. Přesto jsem vnímala jeho překvapený pohled a černovlásčin frustrovaný. V tu chvíli jsem slyšela v hlavě babiččin hlas. Vzpomněla jsem si na poslední okamžik, kdy jsem ji viděla.

„Byl tak zoufalý, ale zaujala mě na něm hlavně jedna věc. Uměl číst myšlenky. Pokud bys to jednou potřebovala pro kontrolu – ale doufám, že nebudeš – měl bronzové vlasy a jmenoval se Edward. Pamatuj ale hlavně na jeho dar. Upřímně doufám, že moji radu nikdy nevyužiješ“

I když jsem nechtěla věřit svému citu pro pravdu v těchto chvílích, babiččin popis seděl. Čtenář mysli se tvářil stále nechápavěji.

Najednou jsem si všimla, že se okolí kolem mě pohybuje. Ne, počkat, to jsem se hýbala já. Než jsem to stačila pochopit, dotáhla mě Is na dívčí toalety. Marně se mě snažila probrat vodou. Jakoby na mě měla nějaký účinek. Po chvíli to vzdala.

Musela jsem se uklidnit a vymyslet nouzový plán. Aspoň se to pokusit napravit. Teda to, co se dá. Musím si promluvit s Edwardovou sestrou. Doufala jsem, že mě ještě slyší.

Hej, Edwarde, doufám, že mě slyšíš. Sejdeme se za deset minut v jídelně a přiveď svojí černovlasou sestru. Zopakovala jsem to ještě jednou. Soustředila jsem se, aby to opravdu zaslechl. Všimla jsem si Isabellina uklidňujícího se výrazu a jak si v zrcadle prohlíží svůj trup. Uvědomila jsem si, že není moc času. Musím jednat!

„Is, dneska jsme už způsobily dost velký poprask. Vyřídím to s vyučujícíma, pojedeme domů a já ti všechno vysvětlím. Řeknu, že se ti udělalo špatně, až půjdeš k autu, tvař se dost zničeně. Odpoledne se setkáme doma,“ chrlila jsem ze sebe. Měla jsem nový plán.

Is se netvářila nadšeně. Nechtěla to udělat, to bylo z jejího výrazu jasně patrné, ale v mém proslovu ji zaujala jedna věta.

„Slibuješ, že se už konečně všechno dozvím?“ zeptala se obezřetně a přimhouřila oči. „A jak se dostaneš domů?“ vypískla po chvíli zvažování vyděšené.

Poraženě jsem vydechla. „Ano, ale teď už běž! Starosti si o mě nedělej. Domů to není zas tak daleko, to ujdu.“ Prostě se proběhnu, pro mě to je opravdu krátká cesta. Chvíli ještě váhala. Na co čeká? „Běž!“ vyštěkla jsem ostře. Možná až moc. Ale už nic nenamítala, vyšla ze dveří a ani se neohlédla. Teď byla řada na mně. Podívala jsem se na hodinky. Měla jsem pět minut na učitele a pak rychle za sourozenci.

***

Do jídelny jsem došla na minutu přesně. Oba tam už stáli s vyčkávavými výrazy.

„Tak co se děje?“ zeptala se napjatě elfka.

„Musím s vámi nutně mluvit, hlavně s tebou…“ odmlčela jsem se.

„…Alice. Ty o tom něco víš?“ máchla rukou směrem k nechápajícímu Edwardovi.

„Ano,“ přikývla jsem zoufale, „ale myslím, že lepší bude, když si promluvíme samy, Alice.“ Alice se nerozhodně podívala po Edwardovi. Tvářil se nejdřív nesouhlasně, ale pak poraženě přikývl. Děkuji, poslala jsem mu vroucně. Sežehl mě nakvašeným pohledem. My asi kamarádi nebudeme. Tomu se zasmál.

„Tak co víš?“ zeptala se Alice, když byl z doslechu.

„Nejdřív to, co jsi už zjistila ty,“ zamumlala jsem stále nešťastně. Alice se zamyslela.

„Chová se fakt divně. Jeho budoucnost se neustále mění - “ To jsem ji teda musela zastavit.

„Jaká budoucnost bože?“ vykřikla jsem „Tak on není jediný se zvláštním darem?“

„Není, ale jak o něm vůbec tolik víš? A jo, já vidím budoucnost,“

„Všechno ti vysvětlím, až mi to dopovíš. A promiň, že jsem ti skočila do řeči.“

„No tak, vidím jeho zvláštní budoucnost. Nejdřív ho vidím s tou hnědovláskou, co s tebou byla na chodbě,…“ Zalapala jsem po dechu. Nevšímala si toho. „Pak zase žije sám. Střídá se to tak rychle, že mě z toho bolí hlava. A když se zaměřím na tu dívku, je to ještě horší. Chvíli je s Edwardem a pak tma. Prostě mi zmizí. Je to zvláštní.“ Zdálo se, že už nemluví se mnou. „No tohle všechno ještě jde, ale když jsem se podívala na tebe,“ zavrčela jsem, „viděla jsem tě rozmazaně. Jako když se člověk co vidí dobře, dívá přes brýle.“ Otřásla se.

„To se mi nelíbí,“ přiznala jsem. Zdálo se, že to je ještě horší, než se na první pohled zdálo.

„Ale to není všechno,“ pokračovala, „i Edward sám o sobě se chová podivně. Chodí po domě s nepřítomným pohledem. Můj přítel Jasper je z toho otřesený. Je další, kdo má zvláštní dar a -“ Opět jsem to nevydržela. Kolik jich tam bože je? Zvláštní dary měly být výjimka.

„Kolik vás tam ještě s těmi schopnostmi je?“ vyjekla jsem.

„Už jenom on. On cítí emoce a dokáže je měnit. Každopádně Edwardovy emoce jsou neuvěřitelně silné. Jako by normální láska byla ještě zesílená. Miluje tu dívku snad ještě víc než já Jaspera a fakt mě nikdy nenapadlo, že to je možné,“ hlas se jí zlomil.

„Ono to je totiž proti přírodě,“ zašeptala jsem, „jako my všichni.“

„Ty nejsi normální člověk, že ne? Co jsi zač a kolik toho víš?“

„Ne, já opravdu nejsem člověk. A jsem jím ještě míň než ty. O mém druhu toho moc nevím. Jsem totiž jediná. Hele o Edwardovi a Is ti toho taky moc neřeknu. Měla jsem tady zabránit zničení desítky nevinných životů, ale přišla jsem pozdě. Měla jsem zabránit prvnímu pohledu mezi těma dvěma a přemluvit vás, abyste odjeli, protože o nás v tomhle městě nikdo nestojí. Za chvíli to tady bude vypadat jako v nějaké noční můře. Samé nadpřirozené bytosti. Ale teď už Edwarda žádná síla nepřinutí odjet a stejně tak by to nepřežila Is. Musíme něco vymyslet, ale vůbec nic mě nenapadá.“ S tím jsem skončila svůj monolog. Znělo to ještě hůř, když jsem to řekla takhle nahlas.

Alice mě poslouchala a její obličej nabíral s každou mojí další větou bělejší odstín.

„Prosím, nemysli na to před Edwardem, dokud něco nevymyslím,“ zaprosila jsem zoufale. Alice se prudce nadechla.

„Asi to půjde těžko, ale chápu to, takže se určitě minimálně pokusím. To ti slibuji. A zároveň se pokusím sama něco vymyslet, ale vážně nevím. Mohla bys mi ještě říct, kdo jsou ti další lidé?“

„Quileté, kmen indiánů, dole z rezervace La Push,“ vzdychla jsem. K mému překvapení jenom vědoucně přikývla.

„Jo, tak to jsem tušila,“ při posledním slově se zašklebila.

„Tušila?“ To jsem teda nechápala.

„Jo, táhne se to přece po generace,“ připomněla mi. Jo, to jsem jí musela přiznat.

„Hm, jo to jo, ale to kvůli vám! Už budu muset jít. Snad to nějak dopadne,“ zamumlala jsem a odešla.

Fakt jsem Is litovala. Chudák holka, v životě to rozhodně nebude mít jednoduchý. A pak tu byl problém s kluky z rezervace. Musím je varovat, ale kdo mě vyslyší, Celé ty roky jsem se k nim chovala hnusně a to jenom kvůli tomu, že jsem jim záviděla. Jo, žárlila jsem na jejich lidský život. Co já bych za něj dala. Ale to bych nesměla mít blbého otce a naivní matku.

Přede mnou byla dlouhá a trnitá cesta a já se vydala vstříc cíli. Začnu tím, že si promluvím s Renée. Myslím, že je čas, aby se Is dozvěděla svůj příběh.

Tak to byla další kapitolka. Doufám, že se líbila a opět žádám o komentáře. Přijmu kritiku i pochvalu. Tak co, mám pokračovat, nebo to mám nechat? Záleží jenom na vás a vašich komentářích. Prosím aspoň o smajlíka.

2. kapitola > Shrnutí > 4. kapitola

Autor: Joan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová volba - 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: