Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová volba - 2. kapitola

28.08.2010 (13:30) • Joan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1156×

Z minulé kapitoly

Šla jsem dál a jenom otočila hlavu a zamávala mu, aniž bych zastavila. Když vtom jsem do někoho narazila, dneska už podruhé. Otočila jsem se na dotyčného, abych se omluvila, a když jsem ho poznala, vyjekla jsem.

2. kapitola - Podivný host

Zírala jsem do tmavé tváře s úsměvem od ucha k uchu. Nade mnou se tyčil Jacob, spokojený, že mě vyděsil. To ho bavilo, dělat si ze mě legraci. Snažila jsem se ignorovat pohledy lidí na parkovišti. Jejich výraz se změnil z vystrašeného do pobaveného, když zjistili, čeho jsem se lekla.

„Jacobe Blacku,“ zavrčela jsem „tohle mi už nikdy nedělej!“

Připadalo mi, že co nevidět vyprskne smíchy. Koutky se mu podezřele cukaly. Nepřestávala jsem se na něj mračit.

„No tak, Bells, nikde není napsaný, že se musíš každý den přizabít. Navíc by jsi mohla vydat knížku ,Zmrzačení na tisíc způsobů aneb jak spolehlivě ublížit sobě nebo ostatním v okolí pěti kilometrů,‘ “ smál se vlastnímu vtipu, i když mně nepřišel vůbec vtipný. Po chvíli se zdálo, že si konečně všiml mého nabručeného pohledu a jeho úsměv pohasl.

„Promiň, už budu hodný,“ zamumlal a rozhodil kolem mě paže. Znělo to docela upřímně, takže jsem udělala to samé.

„Já se nezlobím, jenom nejsi moc vtipný, měl by ses víc snažit,“ zachechtala jsem se. Chtěla jsem ho trochu pozlobit. Zamručel, ale nehodlal se vzdát.

„Copak? Nálety šlupek od banánů? Nebo jsi dneska vrazila do něčeho hodně tvrdýho?“ Aniž by to tušil, trefil se do černého. Jeho prupovídka mi připomněla to, na co jsem chtěla zapomenout. Zadržela jsem dech a malinko svěsila hlavu. Jeho tělo mi to moc nedovolovalo. Všiml si toho.

„Bello? Lásko? Co se děje?“ zeptal se s obavou v hlase.

„Ach, Jaku.“ Nemohla jsem mu to říct, ne teď. Těšila jsem se na něj. Nesmím to zkazit.

Vyhoupla jsem se na špičky a objala ho kolem krku. Přitiskla jsem svoje rty na ty jeho. Potřebovala jsem ho, milovala jsem ho. Chvíli se zdál překvapený, ale pak mi polibky začal oplácet. Bylo mi jedno, že jsme na přeplněném parkovišti. Jakmile se přidal, zapomněla jsem na okolní svět. Existoval jen on.

Jeho prsty se mi zaplétaly do vlasů. Přitiskla jsem si ho k sobě blíž a malinko pootevřela ústa. Využil toho a zapojil jazyk. Neváhala jsem a napodobila ho.

Někdo si odkašlal. Oba jsme se otočili. Já zalapala po dechu. O můj náklaďáček se opírala Betty a pobaveně nás pozorovala. Překvapilo mě obojí - Betty i náklaďák.

Jacob si něco nabručeně zamumlal - znělo to jako, sežeňte někdo cihlu nebo palici - ale nebyla jsem si jistá.

Betty byla Jacobova šestnáctiletá nevlastní sestřenice. Přijížděla na jarní, letní a Vánoční prázdniny. Taková malá otrava, ale měla jsem ji ráda. Dalo by se říct, že jsem ji brala jako vzdálenou sestru. Zato Jake ji nenáviděl. Jasně, její „taktnost“ byla neuvěřitelná, ale on to trochu přeháněl. Při každé příležitosti jí dával jasně najevo, že ji co nevidět vykopne přinejmenším na Saturn – Měsíc se mu zdál moc blízko. Snažila jsem se ho krotit, ale ona si s tím stejně vrásky nedělala.

Betty byla zvláštní směsice nás dvou. Přišlo mi to zvláštní. Měla dlouhé černé vlasy jako Jacob, které se jí vlnily do půli zad. I její oči měly stejný odstín jako ty Jakovi. Zato byla drobná a bledá jako já. Řekla bych, že kdyby byla o hodně mladší, mysleli by si lidé, že je naše dcera. Tolikrát jsem se jí už ptala na její předky a marně. Nevzpomínala si. Jenom na to, že jí matka vyprávěla o tom, že do něj spadá rod Blacků a že se jmenuje po své praprababičce, ale v životě už nechce slyšet jméno Elizabeth – stejně byla pro každého vždycky jenom Betty.

„Běžte se ocucávat někam jinam, je to nechutný. Hej, Is,“ byla jediná kdo mi tak říkal, vymyslela kompromis, mě se nelíbí Isabella a jí Bella a vymyslela jenom tohle, „ty ještě jezdíš touhle konzervou?“ rýpla si. Věděla, že jsem na svůj náklaďáček háklivá. Tohle byla jediná věc, s kterou se s Jacobem shodli. Jenže mně připomínal mojí lásku. Jacob ho kdysi postavil, ale pak se rozhodl pro něco nového a já si ho doslova vykňučela. Dodnes to nechápe.

„Nenavážej se do mého autíčka!“ zavrčela jsem zlobně. Jenom se ušklíbla. Jacob se na reakci první věty nahrbil. Pevně jsem ho objala kolem pasu a snažila jsem se ho odtlačit pryč – marně. Ale bála jsem se, že když ho pustím, utrhne Betty hlavu.

„Copak, pejsku? Nechceš na trhání spíš bačkůrku?“ zeptala se kamarádka přeslazeným hlasem. Oba jsme se zarazili.

„Pejsku?“ vykulila jsem nechápavě oči. Betty se na vteřinu zarazila a pak se znova usmála.

„Vypadá jak loveckej pes, co zahlíd zajíce,“ zachichotala se a přikryla si přitom rukou pusu. Pak se otočila na patě a lehce vyskočila na korbu mého náklaďáčku. Nikdy mě nepřestala překvapovat její pružnost a ladnost.

„Hodláte tam vystát důlek?“ zavolala na nás netrpělivě. Jacob něco opět zamumlal. Tentokrát jsem mu nerozuměla. Jenom jsem se na něj povzbudivě usmála.

„Je tady jenom na jarní prázdniny, tak se, prosím, snaž,“ zašeptala jsem.

„Vlastně jsem sem přijela ukončit druhák,“ zašvitořila. Tak to mi vyrazilo dech. Jak mě mohla slyšet? Samozřejmě jsem si už vyzkoušela, že až neuvěřitelně dobře slyší, ale asi nikdy mě to nepřestane udivovat. Jacob nepřirozeně zrudl. Chlácholivě jsem ho pohladila po paži.

„Ještě si přimyslet, jak ti vychází pára z uší a nosu a jsi dokonalej.“ Betty vybuchla smíchy a já jsem přemýšlela, jestli Jake taky nevybuchne, ale vzteky.

„Betty! Prosím, aspoň trochu se ovládej,“ zaprosila jsem zoufale.

„Jo máš pravdu, zrovna v téhle době by to nemuselo dopadnou dobře. Navíc tuhle školu budu ještě do konce školního roku potřebovat.“ Myslela jsem, že se zase rozesměje, ale tvářila se naprosto vážně. Asi se Jacoba lekla. Já sama jsem ho nepoznávala. Šel z něj strach.

Nějakým způsobem jsem svou lásku dovlekla k autu a sama se ujala řízení, on nebyl schopen. Celou cestu do La Push jsme mlčeli. Já už teď prostě nechtěla Jaka dál stresovat, ale napadlo mě, kde bude Betty bydlet. Vždy to nějak u Billyho přežili, ale pochybuju, že to zvládnou skoro sedm měsíců. Myslím tím životní prostor. Jejich domeček je prostě příliš malý. Samozřejmě, čtrnáct dní a dokonce i skoro dva měsíce nějak přežijete, ale šest?

Prudce jsem zastavila před červeným domkem. Napadl mě spásný nápad. Všechno přináší nějaké oběti. Prostě půjde k nám. Tohle je to nejmenší, co pro svého miláčka můžu udělat. Jeho zdravý rozum je pro mě příliš důležitý. Navíc ji má Renée ráda a Charlie si svou manželku rozhodně nehodlá rozhádat.

Musela jsem se ušklíbnout, když jsem si vzpomněla na příběh, který mi maminka vyprávěla. Úplně jsem ji slyšela, když to s úsměvem vyprávěla.

„Charlie se tenkrát mohl zbláznit, když jsem mu řekla, že si chci nechat svoje příjmení. Víš k mému příjmení a tedy našemu rodu se váže jedna legenda. Neboj, až přijde čas, vše se dozvíš,“ dořekla, když jsem tenkrát otevřela pusu a chtěla se zeptat. Pak pokračovala.

„Jenže já se rozzuřila víc. Moc to pro mě znamená. Jednou to pochopíš. Naše příjmení se už táhne několik století. Začala jsem nadávat a házet vším okolo. Když jsem byla v tvém věku, maminka mi kladla na srdce, že se svého příjmení nesmím za každou cenu vzdát. Později mi to vysvětlila a já pochopila a věřím, že ty jednou taky. Až nadejde ten správný čas.

Dodnes mi to tajemství neprozradila. Už to je sedm let co jsem s ní seděla na zemi u ohně v naší chatě a poslouchala její vyprávění. Zasnila jsem se natolik, že jsem přestala vnímat okolí. Úplně jsem cítila teplo z ohně i mámin nový parfém, co si tenkrát koupila. Ovocná vůně, milovala jsem ji.

„Země volá Isabellu Swanovou. Hej, probuď se!“ Konečně jsem se vrátila do přítomnosti. Ani jsem si nevšimla, že Betty otevřela dveře, ale teď se přede mnou nakláněla a zuřivě mi mávala rukou před obličejem. Zatímco druhou rukou se opírala o rám dveří.

„Eh… přemýšlela jsem, kde budeš bydlet,“ zamumlala jsem.

„Jo, o tom jsem taky přemýšlela. Myslím, že s tímhle,“ kývla hlavou k Jacobovi, který si jí pohrdlivě měřil, „bych to nepřežila. Asi bych za chvíli začala výt na měsíc. Úplně bych se z něj zcvokla. Máš snad nějakej plán?“ Teď se dívala na mě.

„Vlastně jo,“ přikývla jsem a snažila se nenápadně uhnout před jejími vlasy, které mě šimraly na obličeji. „Pojď k nám. Vašeho duševního zdraví si opravdu vážím.“ Chvíli si mě pochybovačně měřila a pak vykřikla radostí.

„To je úžasný, Is, slibuji, že se budu choval slušně. Ty jsi jednička. Zbožňuju tě,“ výskala radostí. Popadla mě za pas a vytáhla mě z náklaďáčku. Nepustila mě na zem, jak jsem doufala. Dál mě držela a točila se semnou dokolečka. Divila jsem se, kde bere tolik síly. Určitě nevážila víc než já.

„Jejda, to už jsem trochu přehnala,“ vyhrkla omluvně, když spatřila můj šokovaný výraz. Rychle mě pustila a spustila s prosíkem: „Už budu hodná. Jenom mě prosím nenech s ním! Prosím, prosím, prosím.“ Sepjala ruce a tančila na místě. Připadalo mi to trochu komické.

„Jasně, klídek, moje dohoda se neruší. Jenom se divím, kde jsi vzala tolik síly,“ zachichotala jsem se. Pak jsem nasadila vážný výraz. „Ale mám jednu podmínku.“

„Splním ti cokoliv, přísahám,“ pronesla taky vážně.

„Chci trochu soukromí, takže žádný dolejzání a žádný řeči o Jakovi, jasný?“

„Jasně, jasně. Děkuji, Is, já tě miluju,“ celá zářila. Objala mě kolem krku. Chvíli jsem myslela, že mě udusí.

„Ne... ne… nemůžu dýchat,“ kuckala jsem.

„Jej. Dobrá, teď už opravdu nebudu zlobit. Přísahám.“ Narovnala se a zvedla ruku se dvěma zdviženými prsty. Na chvíli se zamyslela a pak pokračovala. „Teď se půjdu projít, abych vám to dokázala.“ Načež se otočila a odkráčela někam směr pláž.

Udiveně jsem na ni civěla s pusou dokořán. Divila jsem se, že moje spodní čelist ještě neskončila na zemi. Nikdy se takhle nechovala. Využila jakékoliv příležitosti k tomu nám maximálně znepříjemnit život a teď mi tady přísahala, že se bude chovat jako vzorně vychovaná holčička? Je to její další hra? Jenže v jejích očích jsem zahlédla jenom čistou upřímnost. Najednou jsem si na něco vzpomněla. V téhle chvíli triviální věc, ale nechtěla jsem ji pak hledat po celé rezervaci.

Přiložila jsem dlaně k puse, spojila je do ruličky, aby mě líp slyšela a pak na ni zakřičela. „V pět sraz tady jo?“

Otočila se na mě a přikývla na souhlas. Dál pokračovala ve své cestě. Dívala jsem se před sebe ještě hodnou dobu potom, co odešla. Jake chvíli mlčel se mnou, ale pak ho to přestalo bavit.

„Hele, proč si jí vlastně dovolila, aby zůstala u vás?“ zeptal se zvědavě, ale i vděčně.

„Co bych pro tebe neudělala, miláčku. Navíc, myslím, že to nebude tak špatné,“ otočila jsem se k němu a cvrnkla ho do nosu. Malinko se pousmál.

„Máme ještě chvíli času, co ho využít trochu jinak, než čuměním na místo, kde naposled prošla ta fúrie?“ zeptal se uličnicky. Oči mu jiskřily vzrušením. Okamžitě jsem se naladila na stejnou vlnu.

„Co navrhuješ?“ zeptala jsem se nadšeně.

„Co takhle názornou ukázku?“ zeptal se šibalsky, ale už nečekal na odpověď. Chytil mě za boky a posadil na okraj korby náklaďáčku, aby na mě lépe dosáhl. Přeci jenom byl vyšší než já. Pevně mě objal kolem pasu a začal mě líbat. Nenechala jsem se dvakrát pobízet a přidala se. Objala jsem ho kolem krku a nevšímala si, jestli ho škrtím - i když asi ne, protože nic neřekl. Chtěl jsem mu být prostě co nejblíže.

Mozek se mi odpojil od těla a já se řídila jenom pocity. Spustila jsem jednu ruku a zajela s ní Jakovi do klína. Vzdychl a já neváhala ani vteřinu a vnikla mu jazykem do úst. On se přidal a za chvíli se naše jazyky vášnivě proplétaly. Za chvíli jsem nemohla dýchat. I Jacobovi došel dech, a tak si jen opřel čelo o to mé a přerývavě oddechoval. Ani můj dech nebyl pravidelný. Musela jsem chvíli počkat, než jsem konečně mohla mluvit.

„Ty ses postaral o můj náklaďáček?“ zeptala jsem se po minutě oddechování.

„Jo, dárek k našemu výročí.“ Zářivě se usmál a zase mě políbil, ale už ne tak naléhavě, jenom z lásky. Výročí! Samozřejmě jsem pro něj měla dárek, ale v tom spěchu dneska ráno jsem na něj zapomněla.

„Co takhle jeden zítra a jeden už teď?“ navrhla jsem poťouchle.

„Co mi dáš už dneska?“ zeptal se nadšeně.

„Sebe,“ zašeptala jsem tiše a zase ho začala vášnivě líbat. Objala jsem ho koleny kolem pasu a zapletla mu ruce do vlasů. Přitiskl si mě pevněji na prsa. Líbal mě hrubě, nedočkavě. Vzduch se mi do plic dostával mělce, brzy jsem zase lapala po dechu. Využil toho a vzal mě jenom za ruku a tělem se otáčel k domu. Rychle jsem seskočila a rozběhla se s ním.

Rozrazila jsem dveře jeho malého pokoje a svalila se na postel. Zavřel dveře a pomalu se ke mně naklonil. Opřel se lokty o postel, každou rukou z jedné strany mé postele a prsty mi prohrábl vlasy. Srdce mi splašeně tlouklo a já byla ráda, že to nemůže slyšet.

Najednou jsem si všimla, že klečí u postele a rukou mi zajíždí pod tričko. Začala se mi točit hlava. Začal laskat mé bříško a postupoval výš. Zadržela jsem dech a skousla si jazyk. Brzdila jsem neposedný sten, který se mi dral z úst.

Nechtěla jsem zbytečnou předehru. Bylo málo času. Prudce jsem se posadila a on mě okamžitě přestal líbat. Vteřinku se zdál zaražený, ale já mu rychle vysvlékla tričko, nijak se nebránil. Odhodila jsem ho kamsi do prostoru, ale vážně jsem neřešila kam. Vychutnávala jsem si jeho hrudník. Přejížděla jsem mu dlaní po jeho krásně tmavé pokožce. Prudce vydechl a najednou jsem i já postrádala své tričko.

Už jsem dál nevnímala, kam se poděly naše další svršky, ale najednou se všechny válely někde po pokoji. Vnímala jsem pouze jeho a dychtivě jsem se nechala unášet ke hvězdám.

***

„Jaku? Neviděl jsi někde moje tričko?“ zeptala jsem se a sbírala svoje ponožky z květináče na parapetu.

„No… vlastně ne, ale doufal jsem, že ty víš, kde jsou moje džíny,“ zamumlal s hlavou strčenou pod postelí. Jenom jsem zavrtěla hlavou a spatřila něco zelinkavého na skříni. Opatrně jsem překročila Jacobovi nohy a natáhla se pro ten kousek oblečení. K mým nohám dopadly modré kalhoty. Rychle jsem vzala zbývající kousek oblečení na skříni, pro který jsem původně šla.

„Myslím, že jsem je našla,“ houkla jsem na podivně ležící postavu a přetáhla si triko přes hlavu. V tu chvíli se ozvalo bouchnutí vstupních dveří a vrzání vozíčku.

„Rychle,“ sykla jsem šeptem a natahovala si ponožky. Jake popadl svoje svršky a pracně se do nich navlékal, jenže v tom spěchu dost zmatkoval a vůbec mu to nešlo.

„Děcka, jste tu?“ ozval se z obýváku Billyho hlas. Zavazovala jsem si tkaničku, jenže se mi klepaly prsty, a tak jsem se musela snažit od znova. Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla hlava Jacobova otce. Rozhlédl se po pokoji a pohledem zůstal na rozhrabané posteli. Zadržela jsem dech.

„Co jste to tady prováděli?“ zeptal se a podezřele si měřil polonahého Jaka. Zírala jsem na svoji botu a ta mi vnukla nápad.

„No… Jacob mi vzal botu… a já ji chtěla zpátky… strhla se menší bitka, omlouvám se, já to tady urovnám,“ trochu jsem zčervenala z té lži. Jake na mě hleděl s vykulenýma očima. Měla jsem sto chutí po něm něco hodit, aby se probral.

„To je v pohodě, ale nechcete si jít hrát spíš ven?“ zamumlal Billy.

Horečnatě jsem přikývla „Jistě, jistě… já už stejně musím jít. Tak nashle, Billy.“ Vyrazila jsem ze dveří a hanbou bych se nejradši propadla. Doufala jsem, že nic nepoznal. I když jsem si nedělala zbytečné iluze.