Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudný den - 2. kapitola

04.03.2011 (14:45) • Nikiii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 884×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

A je to tu zas. Ten samý okamžik. Stojím naproti nemocnici, ale tentokrát je přece jen něco jinak. Mé pocity. Štěstí a naděje. Už jsem necítila ten pocit hrůzy a znechucení. Ne, konečně je to zamnou.

S taškou v ruce jsem vešla dovnitř. Desing nemocnice jsem, ale vnímala stále stejně. Hrůza. Pomalu jsem šla tou známou uličkou. Naposled, když jsem tu byla, myslela jsem si, že je to naposled. Naposled, kdy ho uvidím, kdy uslyším naposled jeho smích, hlas...

„Aaa! Tady jste. Pojďte!“ zvolal na mě Emmett z uličky, kterou ještě nikdy neprocházela.

Stuhla jsem. Nemohla se pohnout. Co mě tam čeká?

„Nebojte se.“ Emmett si pro mě zašel. Chytil mě za ruku.

„Nebojím.“ Zoufale jsem se na něj podívala. Zase. Zase mě můj chabý pokus o úsměv prozradil.

„Celé dva dny budu s vámi. Slibuju.“ Mrknul na mě a zavedl do mého pokoje.

Opravdu se snažil pro mě udělat vše, co se dalo. Mám pokoj jen pro sebe a bude u mě po celou tu dobu.

„Tady je váš pokoj. Koupelna je támhle.“ Ukázal na dveře v pravém rohu. „A... tady jsou klíče.“ Podal mi jeden dlouhý klíč s číslem 8.

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj. Úsměv jsem nemusela předstírat.

„Nechám vás, abyste se ubytovala a pak se zamnou stavte,“ pohladil mě na rameni a odešel.

Vydechla jsem a začala vybalovat. Oblečení jsem si dala do malé skříňky nalevo od dveří, a pak odkráčela do koupelny. Samozřejmě to nebylo nic úžásného, co bych taky mohla čekat v nemocnici. Na ty základní potřeby je to tak akorát.

Všechno jsem si vybalila a schovala. Můžu jít za svým doktorem.

„Emmette?“ Nakoukla jsem do ordinace. „Můžu?“ Seděl v jeho bílém koženém křesle a telefonoval.

Naznačil rukou ať jdu dále a na stůl před židli posunul nějakou složku.

Posadila jsem se a nakoukla do složky. Rozpisy operací.

Našla jsem si své jméno. Za dva dny. Dva dny s doktorem a pak operace. Za dva dny bude osudná chvíle.

Emmett položil sluchátko. „Tak fajn. Budu s vámi, jak jen to jde. Přes noc, přes den, dokud vám nebudu lést na nervy. Slibuju.“

„Myslím, že já vám začnu lést na nervy dříve,“ uchechtla jsem se.

„Není možné,“ protestoval. „Takže...“ Emmett semnou prodiskutoval vše okolo operace. Jak bude probíhat, co bude pak.

„Dobře,“ přikývla jsem.

„Teď si běžte lehnout. Stavím se za vámi. Máte něco na čtení?“

„No... Vlastně ne.“ Jak jsem mohla zapomenout na knížku?

„Něco vám najdu.“ Zvedli jsme se. Emmett mě doprovodil k pokoji a pak odešel.

Chová se takhle ke všem pacientům nebo jen ke mně?

Lehla jsem si a zavřela oči.

„Jane?“ uslyšela jsem medový hlas mého doktora.

„A-ano?“ Rychle jsem otevřela oči. „K-kolik je hodin?“ Zmateně jsem se dívala po pokoji.

„Skoro dvanáct. Usla jste.“

Zvedla jsem se a šla do koupelny. Opláchla jsem si obličej a podívala do zrcadla. Řasenka se mi roztekla po tváři. To jsem tomu dala.

„To je normální, že jste usla. Tady jsem vám donesl nějaké knížky.“

Odlíčila jsem si černé šmouhy z mého obličeje a dala si lehkou vrstvu řasenky.

„Strašně moc vám děkuju.“ Vešla jsem do pokoje. Emmett seděl na mé posteli a prohlížel si mě.

„Jdeme?“

„Kam?“

„Na oběd,“ řekl, jako by to byla samozřejmost. Zvedl se a otevřel mi dveře.

Jdeme na oběd. To je od něj pěkné, že se mi tak věnuje. A zase se mi v hlavě objevila ta samá otázka: Chová se takhle ke všem pacientům?

Cestou tam jsme mlčeli. Z jeho pohledu, který jsem cítila celou tu cestu na sobě jsem byla nesvá. Když jsem mu pohled oplatila začala jsem se červenat, takže jsem se raději dívala do země.

„Jděte se posadit. Donesu vám něco.“ Odešel k pultu s občerstvením a já jsem začala hledat místo k sezení. Bylo hodně volných míst, ale já jsem chtěla místo někde mimo. Někde v rohu.

Našla jsem ho a rychle k němu mířila, aby mi ho někdo nevzal. Usedla jsem a začala pročítat letáček, který ležel na stolku.

„Nevěděl jsem, co chcete k pití, ale snad jsem se trefil. Ledový čaj?“ zeptal se a usmál tím nejkrásnějším úsměvem. Posadil se.

„Trefa,“ zasmála jsem se a odložila letáček zpět na stůl. „Vy nebudete jíst?“ Neměl nic jiného než sklenici s colou.

„Už jsem jedl. Chtěl jsem jít s vámi, ale spala jste. Musel jsem vás probudit, jinak byste až večeřela. A opravdu nechci ať mi tady vyhladovíte.“ Mrknul na mě a posunul ke mně tác s jídlem.

Viděl mě jak spím? Sakra!

„Takže... Co jste mi donesl za knížky?“ Nějak konverzace musí začít.

„Nějaké scifi. Zdáte se mi jako takový typ. Romantika, upíři, vlkodlaci a tak.“

Lehce jsem se zamračila.

„Né že by to bylo něco špatného. Právě naopak,“ uklidňoval mě.

Teprve teď jsem se podívala, co mi donesl. Hrachová polévka, řízek s bramborovou kaši. Začala jsem jíst. Bylo mi trochu nepříjemné, že jako jediná u stolu jím, ale co.

„Znovu jste se trefil. Máte mě přečtenou,“ pokračovala jsem v konverzaci.

„Možná,“ tajemně se usmál. „K těm... knížkám znáte spisovatelku Stephenie Meyerovou?“

„Ne.“

„To je dobře donesl jsem vám knížky jen od ní. Stmívání, Nový měsíc, Zatmění a Rozbřesk. Nějaká novinka,“ uculil se a zadíval se mi do očí.

Nechala jsem se unést v hloubce jeho očí. Mohla jsem se v nich ztratit. Bože... Ty oči.

„Aha... Vy jste-“

„Už toho mám dost,“ naštvaně mě přerušil. Co se stalo? Něco jsem řekla?

„C-co jsem udělala?“ Trochu dotčeně jsem se na něj podívala.

„Můžeme si tykat?“

Začala jsem se smát. „J-jistě. Jane,“ podala jsem mu ruku.

„Emmett.“ Sice mě chytil za ruku, ale jen proto, aby si mě přitáhl a mohl políbit.

Když se naše rty spojily přestala jsem dýchat. Byla jsem omámena. Něco takového jsem ještě nezažila. V tom okamžiku jsme byli sami v jídelně a zastavil se čas. Jen on a já.

Autor: Nikiii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudný den - 2. kapitola: