Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osud jako náhoda - 3. kapitola

18.01.2010 (15:00) • kristenka415 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 810×

Panebože, já jsem snad v nebi! Protože jestli ne, tak to co vidím, nemůže být pravda. Dva andělé nepopsatelné krásy mužského pohlaví vešli do třídy s nezaujatým výrazem. Nikdo, a ani já, jsme z nich nemohli spustit oči. Jejich krása byla přímo nadpřirozená.V životě, jsem něco, nebo spíš někoho tak krásného neviděla.

Zadívala jsem se do třídy a zahlédla všechny holky s bojovným pohledem, který by jako křičel: Jeden z nich bude můj.

Naopak kluci se cítili asi dost uraženi. Nečekali, že někdo bude pohlednější než oni. Pomyslím si a napadá mě, že mají dost velkou konkurenci.

Kluci nevěnovali třídě ještě ani jeden pohled a jen čekali na příkazy profesora.

V učebně se začali všichni bavit mezi sebou o nově příchozých a mě z toho začalo být špatně.

Oba se chovali tak sebejistě, až to tlouklo do očí. Začala jsem je pomaličku nenávidět už kvůli tomu, jak tu všechny zaujali jenom vzhledem.

Uznávám že jsou krásní a to je ještě slabý slovo, ale na co je krása, když chybí duše? Honí se mi myšlenky v hlavě.

,,Takže třído, tady po mé levici je James Cullen,´´

James se podíval na profesora a poté konečně i do třídy.

Jeho postava vůbec nevypada na sedmnáct, nebo kolik mu mohlo být.

Dlouhé vlasy stažené do culíku světle hnědé barvy.Oči, jestli vidím, jsou úplně tmavé, to jsme jestě u nikoho neviděla, ale co, všechno je jednou po porvé, ne?

Všimla jsem si jeho kůže a zděsila se. Kůže blédá jako sníh, zdála se být až skoro průsvitná.

Celkový jeho vzhled byl naprosto magický a kouzelný. Byl prostě krásný. Ale když James byl krásný, co byl tím pádem ten druhý?

,,A vedle, to je Edward Cullen.´´ukončil profesor svůj proslov a otočil se směrem do třídy.

Tak Edward, jo? Hezký jméno, pomyslím si.

A nejen jméno. Pousměji se. Tělo bylo naprosto dokonalé. Skála. Ano, skála, lépe bych to neřekla. Stejně tvrdé, stejně tvarované a stejně nebezpečné, ale přitažlivé. Ale také stejně bledé jako u Jamese. Nedalo se ani pochybovat, že by nebyli příbuzní.

Oči měli karamelovou barvu a málo kdo se od nich asi dokáže odtrhnout. Vlasy, naprosto dokonalé. Na krátko ostříhané a přesto rozčepýřené do stan, hnědé barvy.

Nemohla jsem najít žádné přesné slovo, které by vystihlo jeho nadpřirozenou krásu.

V tu chvíli mě napadlo, že jsem ho už někde viděla. Kde to jenom bylo? Že by někde v časopise nebo televizi jako modela?

Málem jsem vyprskla smíchy. Model? Tak to snad ne. Co by asi dělal, model, tady ve Forks? To byla docela vtipná myšlenka.

,,Třído, hned tady bude ticho, nebo budem psát tu slibovanou písemku, pomatujte na to." pohrozil opětně profesor a otočil se na bratry.

,,A pro vás dva mál dvě volná místa tamhle vedle slečny Swanové." ukáže mým směrem a celá třída se otočí tím samým směrem.

Že by mi všichni záviděli už jen to, že budou sedět vedle mě?

Jako bych z toho byla nějak nadšena. Vezmou mi můj klid a pohodu a co na tom bylo nejhorší, budu muset asi dávat prochu pozor.

To je snad trest. Co sem komu udělala?

Přemýšlím a musím se u toho tvářit opravdu nadšeně.

,,Swanová, co se tak zase tváříte? Já sem Vás upozorňoval že se budete chovat normálně! Tak si laskavě nechte ty svoje obliče pro svoje příznivce, já na ně nejsem zvědav."

Napomene mne. Tak to už ne. To začíná přehánět. Pomyslím si.

,,Omlouvám se pane profesore, ale nebudu se tvářit nadšeně jen kvůli tomu, že tu máme dvě nová mláďata. Rodiče mě vždy učily, že nemám lhát a tím kdybych se tvářila bych lhala, tak řekněte po pravdě, že to po mě nemůžete chtít!" Odpovím mu mile na na nová mláďata se jen zašklebím.

Tříba vybuchle smíchy. Čekala bych, že ty dva tím urazím, ale Jamesovi se pomalinku začaly zvedat koutky rtů a v černých očích mu hrály jiskřičky smíchu.

Za to Edward se tvářil jako kakabus. Alespoň jednoho se mi povedlo vytrhnout z jistoty.

S Jamesem to asi nebude tak jednoduchý, na toho si budu muset jěště pořádně posvítit ale už teďka jsem věděla, že oba dva budou litovat, že někdy vůbec na tuhle školu lezli.

,,Tak Swanová to jste přehnala. Jako trest vypracujete doma referát na téma: Chování mezi zvířaty."

Vyřknul nademnou profesor můj trest. Já sem sotva vníma, ale snad na to nezapomenu, protože v hlavě se mi začali pomaličku plánovat akce podniknuté na ty dva. S Jessicou něco ještě určitě vymyslíme u oběda.

,,Vy dva si bežte sednou a já se vrátím zpět ke zkoušení.´´

Ne, ne, ne, ne, ne, ne!!! Jen to ne! Já doufala že na to zaponeme.

Jak nejvíc to šlo jsem zaplula pod lavici a snažila se být co nejvíc neviditelná.

Když začal profesor listovat notesem, zrovna mláďata došla k mé lavici a chystala se zasednout. Chvilku tak stáli a přemýšleli, kdo si kam sedne.

Nakonec Jemes obešel z druhé strany lavici a posadil se po mé levici. Edwardovi nezbývalo nic jiného než zasednout místo po mé pravici.

Oba se začalli škodolibě usmívat když zjistli, jak se krčím pod lavicí. Jako by tušili, že sem byla poslední, u koho se předtím zastavil.

,,Jelikož máme další hodinu společnou, a jesti se nepletu tak máme matematiku, že ano?"

Zeptal se třídy a ta jen souhlasně zakývla.

Že by si to zkoušení rozmyslel? Pomyslím si. Nervozita trochu opadla a já se začínám pomalinku rovna do lavice, tak jak mám být.

S myšlenkami že mi nic nehrozí sem se podívala na ty dva a zkoušela sem přijít na to, na co asi zrovna myslí. Na nic kloudného sem nepřišla ale přeto sem je pozorovala spalujícím, ale samozřejmě nenápadný pohledem.

Tak opatrným zase asi ne. Zrovinka když sem se dívala na Edwarda, otočil se mým směrem a zadíval se mi dlouze do očí. Po nekonečně dlouhé době zírání z jednoho na druhého se obrátil na profesora a jen protočil oči.

Co se mu zase nelíbí? Takhle by to jako nešlo! Přehlížet mě nebude, na to si dohlídnu. A pak kdo tady prý zavádí špatný mravy. Chhhhh...

Když jsem se koukla na Jamese, tak ten se na mě alespoň pousmál, ne nějak oslnivě ale přece.

Přestala jsem je vnímat a zapřemýšlela jsem se nad dnešmína nakupama s Jessicou. Když jsem tak popřemýšlela, tak sem si uvědomila, že nutně potřebuju nové kousky do svého šatníku. Nakupování sem zrovna v lásce neměla ale nemůžu chodit pořád v tom samým ne?

,,Příští hodina matematika, tak bych navrhoval, abysme se nezdržovali při hodině, a že si někoho vyzkoušíme ještě teď. Co vy na to?"

Všichni seděli jako přibití a nezmohli se ani na jeden protest. Zkoušení z matiky? Tak to bych snad i brala tu biologii.

,,Koho sem to měl v plánu zkoušet minulou hodinu?" zeptá se nevinným výrazem ale moc dobře ví, kdo to byl.

Cítím se mizerně. Mám chuť zase zalézt pod tu lavici a taky že to udělám. Ti dva se už nemohou udržet a začnou se smát mému chování. Haha, to je fakt vtipný. Pomyslím si.

Učitel si jejich chování nevšim. Ale kdybych to byla já, hned by mě napomenul. No nic. Nezapomeň- neviditelná.

,,Tak si pozvu, například, ... jenom někoho aby nám vypočítal jeden primitivní příklad, tak například, například, slečna Swanová. Byla byste tak laskava?" Zeptá se mne a já mám chuť mu udělat něco, co bolí.

Až teď jsem si všimla, že už stačil napsat daný příklad na tabuli. Jsem v háji, jsem v háji, jsem v háji. Opakovala jsem si pořád do kola a přemýšlela, jak se z toho dostat. Nic mě nenapadlo, tak jsem pomalinku odšoupla židli z poza lavice.

Když jsem se pokoušela nešikovně vstát, Edward mi něco vtisknul do ruky. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím a nevychovaně jsem na něj zírala.

,,Zkus se tvářit trochu normálně a lidsky, a hlavně si dej bacha, ať to u tebe nenajde." Pošeptal mi potichu do ucha a pyšně se na mě zakřenil, čímž odhalil svůj neodolatelný chrup.

,,Díky." Řekla jsem jen vděčně a už jsem uháněla k tabuli.

Papírek s napsaným příkladem jsem tiskla k boku a stoupla si před tabuli.

Profesor si sedl na židli a mě už pozornost nevěnoval.

S třesoucíma rukama jsem neuvěřitelnou rychlostí opasala příklad z papírku a zastřčíla ho do kapsy u kalhot.

,,No vidíte Swanová, když se chce, tak to jde." Vzhlédl profesor a poslal mě na místo.

Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Čím jsem si to zasloužila? Těma svýma obličejema? Ježiši, tak to mě totálně dostalo.

Došla jsem na svoje místo a s těžkostí zasedla na svoji židli. Neuvěřitlně jsem se podívala na Edwarda, ale ten mi nevěnoval ani jeden pohled.

Naklonila jsem se k němu a mile mu zašeptala do ucha:

,,Děkuju moc."

Aniž by se na mě podíval zašeptal:

,,Žádný problém."

Urovnala jsem se na místě a pokoušela jsem se dávat pozor pro zbytek hodiny.

Další

Autor: kristenka415 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osud jako náhoda - 3. kapitola: