Příběh je taková malá předkapitolka celého příběhu... Bella prožívá sny o kterých neví, co si má myslet... Bude se jí ještě někdy zdát ten samý sen nebo pana božského potka na vlastní oči?
07.01.2010 (17:45) • kristenka415 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1073×
Sluneční paprsky rozzářily rozlehlou louku. Drobné ptactvo poletovalo sem a tam jako vítr. Ve vzdáleném zátiší jsem zahlédla stádo bezstarostných srn, které zaháněly svoji žízeň u pramene. Slunce, zářící jasně zlatavou barvou, se kolébalo nad krajinou. Vše mi připadalo tak nějak neskutečné. Krajina, mírumilovná sama o sobě je skoro zázrak v dnešním chaotickém a uspěchaném světě, pomyslím si. Zdálo se mi to, nebo mám vidiny? Velká, černá skvrna prolétla kolem mne jako hurikán. Srny zvedly hlavy a otočily se stejným směrem jako já. Že by viděly stejnou skvrnu? Napadne mne. Zvěř zúžila oči a skokem prchala do hlubokého lesa. Začala jsem mít divný pocit. Opětně jsem zaslechla šustění suché trávy. Vše najednou vypadalo tak hrozivě, ale já se z nějakého důvodu nebála. Ba na opak. Měla jsem tušení, že mi nic nehrozí. Nebála jsem se, i když jsem na sto procent věděla, že tu nejsem sama.
Zavřela jsem oči a snažila se probudit jako bych byla v nějakém snu. Když jsem oči opět otevřela, oslepilo mě jasné sluneční světlo. Vše jsem viděla třpytivé jako diamant. Byla to vůbec krajina, na co jsem koukala? Mrkla jsem a vše se mi začalo vyjasňovat. Zářící světlo se začalo zužovat na obrys lidského těla. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Přede mnou se objevil krásný člověk. Měla bych říci spíše bůh, to je přesnější. Vypracované tělo na mě působilo jako skála poseta blýskavým zlatem. Bronzové vlasy vypadaly jako by jejich majitel právě vyšel od kadeřníka. Ale ty oči! Dvě zlatavěhnědé studny, ve kterých jsem se topila. Nemohla jsem si pomoc, ale nešlo mi se od nich odtrhnout. Onen bůh mě pozoroval svýma překrásnýma očima, a připadalo, že mi chce něco sdělit. Rozuměla jsem mu. Jeho oči mluvily za vše.
,,Konečně jsem Tě našel. Teď už mi neutečeš!´´
Když jsem se zaposlouchala, zjistila jsem, že nic neříká. A přesto ve mně zůstával pocit, že právě toto mi chtěl říci. Rozum mi radil abych se držela od něj dál ale srdci se nedá poručit. Začal se ke mně pomaličku přibližovat a stále na mě vysel pohledem. Vzájemně jsme se koukali do očí. Jeho tělo se mě už dotýkalo a rty, ty byly od sebe jen kousíček. Zavřela jsem oči a přála si, aby se naše rty spojily. Z dáli hrála známá hudba a já se do ní zaposlouchala.
Když se mé oči otevřely, viděla jsem jen tmu a já si uvědomila, že ležím ve své posteli a vyřvává na mě melodie od budíku. Krásný sen, pomyslela jsem si. Vypnula jsem budík a vstala s krásnou vzpomínkou na boha. Tak jdem na to. Připravit tašku do školy, do sprchy, namalovat se, učesat, najít opět klíčky od mého krásného černého Volva a můžeme vyrazit.Plánovala jsem si ráno a snem se už nezabývala.
Upravená a oblíknutá do školy jsem seběhla schody do kuchyně. Pozdravila jsem mamku, která seděla u stolu a jak tak vypadalo, tak byla zamyšlená nad nějakou firemní smlouvou. S prací, která se očekává od ekonomické poradkyně to nemá zrovna jednoduchý. Nechtěla bych být na jejím místě. Zalituju ji a jdu se poohlídnou po něčem snědku.
Z lednice vytáhnu mlého, položím ho na stůl a ve skřínce ještě najdu moje oblíbený vločky. Vše smíchám dohromady a začnu jíst.
,,Tak co škola, Bello?´´ Zeptá se mě mamka a přitom stále študuje papíry.
,,V pohodě, jako vždy. Nic nového.´´ Řeknu. Matka se mou odpovědí víc nezabývá, tak odložím prázdnou misku do dřezu, rozloučím se s ní a namířím si to do garáže.
Po dlouhé době hledání klíčů, které jsem stejně později našla na sedačce, jsem zaslechla z domu pískáni mého mobilu. Naštvaně jsem třískla dveřmi a běžela si pro mobil. Mamka mi již šla naproti, a tak jsem ji rychle mobil vytáhla z ruky a ještě jsem stačila zdály zvolat automatické dík. Máti na mě mluvila ale já ji už bohužel nevnímala. Měla jsem co nejvyšší čas, abych konečně vyrazila směr škola.
Nasedla jsem do auta a s otráveným výrazem jsem otevřela mobil. Kdo mi může takhle brzo psát? každý normální člověk přece v půl osmý spí, ne? Honily se mi hlavou myšlenky. Áá... to je Jessica. Tak co se jí stalo dneska? Zaspala s klukem v posteli anebo si zlomila jeden ze svých nehtíků? Zapřemýšlím a musím se sama pro sebe usmát. Mám tu holku sice hrozně ráda, ale někdy doopravdy přehání. Začnu číst esemesku a v tu ránu by se vě mě krve nedořezali:
,,Bello, rychle přijeď do školy. Stala se tu hrozná věc! Jessica.´´
Autor: kristenka415 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Osud jako náhoda - 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!