Tak je tu další kapitola. Doufám, že se Vám bude líbit. A děkuji všem za komentáře. Moc potěšily.
28.09.2010 (10:30) • SuzySue • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2703×
21.kapitola
Nakonec jsem to vzdala, když jsem viděla, jak jde Rosalie pomoc Edwardovi. Myslím, že ta si už Emmetta zpacifikuje.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, a když jsem zjistila, že mi nevěnují pozornost, tak jsem se hezky po anglicku vypařila. Nechtěla jsem být vystavena jejich otázkám, vysvětlování a spousty dalších věcí, které by následovaly. Stejnak by to dopadlo tak, že bych jim nakonec musela říct, odkud vím, že jsou upíři a to by se jim zřejmě vůbec nelíbilo. A Aro by taky nebyl nadšený, až by se to dozvěděl.
Proto jsem vzala nohy na ramena a utíkala na parkoviště, kde na mě čekalo moje autíčko, abych rychle odjela domů. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale doufala jsem, že se mi cestou povede něco vymyslet.
Cestou domů, která mi trvala rekordní čas, jsem bohužel žádné východisko nevymyslela. Jediné, co mě napadlo, bylo se odstěhovat, ale to jsem nemohla udělat. Nedokázala jsem si to představit. Nechtěla jsem opustit svoji rodinu, nechtěla jsem opustit Cullenovi, nechtěla jsem opustit Ang. Zničilo by mě to. Nedokázala jsem si představit, že bych o všechny přišla. I když jsem věděla, že jednou to stejně přijde. Možná mě utišilo vědomí, že jsem věděla, že aspoň s Cullenovými se budu moct vídat, pokud teda o to budou ještě stát. Nebo možná to, že jsem s Volturiovými nevycházela špatně a brala jsem je jako část mého života a svým způsobem jsem je měla ráda, i když jsem věděla o co všechno mě připraví. Ale na druhou stranu mi taky něco dají.
Už od malička jsem se připravovala na to, že je ztratím, ale na to se nikdy připravit nedá. Stejnak mě to zasáhne. Nesmířila jsem se s tím a nikdy se s tím ani nesmířím.
Rychle jsem zaparkovala svoje autíčko a vyběhla jsem do domu. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, přivítal mě táta, který seděl u televize. Pozdrav jsem mu oplatila a chtěla jsem se vydat nahoru do svého pokoje, ale zastavil mě.
„Bello. Mám ti vyřídit, že až se vrátí Elizabeth tak pojedete se Susan na nákup. Ona ještě něco jela zařídit a za chvilku by se měla vrátit.“ Achjo, tak z toho jsem moc nadšená nebyla. Nákupy s nevlastní matkou a sestrou, to mi ještě scházelo. A zrovna dneska, když musím řešit takovouhle situaci.
Už jsem vybíhala první schody, když mě zase zastavil Charlie. Ten si v tom snad libuje. On mě nenechá dojít do pokoje.
„A abych nezapomněl, přišel ti dopis,“ řekl ledabyle a začal se zase věnovat televizi.
„Je v kuchyni,“ dodal ještě a pak už se věnoval jenom zápasu. Byla jsem zvědavá, kdo mi může psát. Nikdy jsem nedostala dopis. Proto jsem seběhla těch málo schodů, které se mi podařily vyběhnout a šla do kuchyně podívat se, kdo mi to píše. Když jsem tam došla, tak jsem si všimla obálky, která ležela na stole. Bylo tam krasopisně napsáno mé jméno. Vzala jsem ho teda do ruky a otočila, abych ho opatrně otevřela.
Obálka působila tak přepychově, že mi bylo líto ji otevřít. Ovšem když jsem otočila dopis, tak jsem myslela, že dneska už po několikáté, dostanu infarkt. Na zadní stránce byl znak. Ale ne jen tak ledajaký, dobře jsem ho poznala. Ikdyž jsem nevěděla, odkdy oni posílají dopisy, byla jsem si jista, že je od nich. Ten znak bych si nikdy s ničím nespletla. Byl to totiž znak Volturiů.
Pomalu jsem ho vzala do ruky, jako kdyby se mohl rozpadnout, i když nemohl. Ruce se mi klepaly, nevěděl jsem totiž, co po mě můžou chtít.
Opatrně jsem dopis rozdělala a vyndala z něj papír, na kterém bylo krásné, upravené písmo. Myslím, že to psal samotný Aro. Radši jsem se dál nezaobírala myšlenkami a pustila jsem se do čtení.
Milá Isabello,
Tímto dopisem jsem ti chtěl připomenout naší dohodu. Doufám, že jsi na ni nezapomněla. Dobře vím, že je to teprve za 3 měsíce, ale chtěl bych, aby jsi ještě dnes nasedla do letadla. Musíme toho ještě hodně zařídit a také se mým bratrům a podřízeným, kteří jsou zasvěceni do naší dohody, nelíbí, že jsi tolik nehlídaná. Musím uznat, že mě to taky netěší, ale chtěl jsem ti dát svobodu a volnost, věřím ti. Ovšem jsou určitě hranice, které jsme asi oba překročili. Je to moc dlouho, co jsme tě neviděli a neujistili se, jestli jsi dodržela část dohody.
Samozřejmě, že mi tu svoji dodržíme, ale ty budeš muset poslední 3 měsíce dožít u nás v Itálii. Bude to tak nejlepší, nechceme nic riskovat. Proto tě po dobrém prosím abys přiletěla, nerad bych posílal někoho, aby tě dovezl. Myslím, že kdyby jsi neuposlechla, moje bratry by to nepotěšilo a nevím, jak by reagovali a jestli bych něco zmohl. Samozřejmě bych se snažil, nechci přijít o někoho, jako jsi ty, ale v tu chvíli bych nic nezmohl. Proto se co nejdřív dostav do Voltery.
S pozdravem
Aro Volturi
Dočetla jsem dopis a myslela jsem, že to semnou sekne, nemohla jsem tomu uvěřit. Věděla jsem, že to jednou přijde, ale že tak brzo. To jsem si nemyslela, teďka jsem doufala, aby to všechno byl sen, abych se probudila a zjistila, že se z toho nic nestalo, že mi žádný dopis nepřišel. Že si v klidu dožiju ty mé 3 měsíce, že si je užiji, nejlépe s Edwardem a mojí rodinou. Nechtěla jsem nikoho opustit, zvláště mého otce, kterého to opravdu zasáhne. Otce, který teďka sedí v klidu na gauči a kouká na televizi a přitom o ničem neví. Jaká to byla sladká nevědomost. Záviděla jsem mu ji.
Věděla jsem, že když Aro napíše, musím to udělat a to co možná nejdřív. Proto jsem si šla zamluvit letenku a zabalit. Pak budu muset sehrát na tátu divadlo.
Zavolala jsem na letiště a nejbližší let mi letěl za hodinu. Šla jsem si teda zabalit to nejnutnější a pak si dát ještě poslední sprchu. Pak už byl čas jít dolů.
Šla jsem pomalu dolů, jako kdybych se to snažila oddálit, ikdyž jsem věděla, že to nejde. Prostě to musím udělat a ani ještě pořádně nevím jak. Nechci Charliemu ublížit. Navíc to možná bude nejlepší udělat, když ještě nepřijela sestra se Susan. Navíc se obě můžou vrátit každou chvíli. Bude to takhle nejjednodušší.
Došla jsem dolu do obýváku, kde seděl táta, a postavila se do dveří. Tašku jsem položila vedle sebe a přemýšlela jak začít.
Vůbec mě nenapadalo, jak to mám udělat, jak mám říct, že musím odjet, přitom mu nemůžu říct kam a ani kdy se vrátím, protože já už se nevrátím.
P.S. Chtěli byste i pohled někoho jiného? Jestli jo, tak koho?
Autor: SuzySue (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Ošklivá Bella 21. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!