Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opuštěná...? 11. kapitola

01.04.2010 (21:45) • SuzySue • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2203×

11. kapitola

Myslím, že jim nic neřeknu, bude to tak lepší a až si promluvím s Arem tak mu řeknu, že se nemusí bát, že oni nevědí, že to byl on.  A musím mi domluvit, aby je nechal na pokoji. Myslím, že mu budu i vyhrožovat, když to jinak nepůjde. Co jiného s ním.

„Bello?“ požadoval se pozornosti Carlisle.

„Esme Vám to neřekla?“ zeptala jsem.

„Ne nechce o tom mluvit,“ odpověděl mi.

„No já bych si to radši nechala pro sebe. Nevím totiž, jak byste na to reagovali, a nechci, aby byla zbytečná válka.“

„Mezi kým?“ zeptal se mě.

„No mezi…“ zasekal jsem se. Carlisle je chytrý málem to ze mně dostal. Podvraťák jeden. Málem jsem mu to prozradila.

„No to je jedno.“ Usmála jsem se na něj.

„Mohla bych si promluvit s Esme o samotě?“ zeptala jsem se. Musela jsem se s ní dohodnout. Na ni jsem totiž úplně zapomněla. Nedošlo mi totiž, že by to mohla říct. Na co to proboha v poslední době myslím? Asi jsem spoléhala na to, že nebude chtít vzpomínat a říkat jim jak trpěla.

„Jo jasně,“ odpověděl Carlisle, ale bylo na něm vidět, že ji nerad pouští a nejenom z náruče, ale i s dohledu.

„Půjdeme se projít?“ zeptala jsem se jí.

Ona jenom kývla a my se vydaly do lesa. Když jsem si byla jista, že nás nikdo z její rodiny neslyší, začala jsem. Vyprávět od začátku, ale přesto jsem něco vynechala.

„Jmenuji se Isabella Swan Volturiová. Jsem jedna z nejmocnějších z gardy. Aro si mě velmi váží. Ale nikdy mi nedovolil se podívat do toho patra, kde si byla uvězněna. A jak se říká zakázané ovoce chutná nejvíce. A tak když jsem se jednou loudala po chodbách tak mě nohy zavedly právě k tvým dveřím, odkud jsem uslyšela vzlyky. A jelikož mám více nadaní než jedno, ale Aro o to neví tak jsem jedno použila a zneviditelnila jsem se. Potom jsem vstoupila do dveří odkud byly slyšet vzlyky. Uviděla jsem tě, jak ležíš na zemi a bylo mi tě líto. Pak tam přišel Aro a já vyslechla váš rozhovor. Začala jsem ho podezřívat Ara a on mě. Myslím, že u tebe ucítil můj pach. Pak mě aro, poslal na jednu misi, kde mi Carlisle pomohl. Aro nepředpokládal že bych se vrátila což byla jeho chyba. Já jsem se tenkrát byla stoprocentně rozhodla, že ti pomůžu. Nemohla jsem vidět to jak si se trápila.

Předtím když jsem tě viděla poprvé jsem tě chtěla zachránit, protože jsem se pak dozvěděla, jak se věci mají a začala jsem Ara nenávidět. A tak když mi Carlisle pomohl, bylo rozhodnuto. Chtěla jsem, abyste byli šťastní byla jsem zvědavá, jestli opravdu upír může milovat. A jak se ukázalo tak ona. Viděla jsem tolik lásky.

Věděla jsem, že se Aro, bude chtít pomstít a tak jsem chtěla jít všechno urovnat a bylo mi jedno, že mě zabije, ale Edward mě zastavil. Bylo mi jedno, že nebudu tady na tom to světě, bylo mi to fuk o to víc, když jsem viděla tu lásku a věděla, že já nikdy nikoho nebudu milovat a nikdo mě, tak už jsem prostě nemohla být na tomhle světě.

Chtěla jsem Arovi lhát. Řekla bych mu, že si zemřela a dokonce bych mu to s pomocí mojí schopnosti ukázala, anebo bych ho donutila zapomenout po tom, což se mi líbilo víc. Jediné co by se mohlo stát, by byla moje smrt, což by mi nevadilo nevím, co tady ještě dělám. Bez přátel, lásky a rodiny,“ vylila jsem si jí nakonec svoje srdce.

„Nikdy jsem neměla nikoho, kdo by mě opravdu miloval, samozřejmě že rodičovskou lásku nepočítám.  Chtěla jsem poznat tu pravou lásku, která by se mohla rovnat vlkodlačímu otisku, ale nikoho jsem nenašla a už ani nenajdu. Dokonce bych kvůli rodičům žila, ale oni už jsou mrtvý, takže pokud budu moct půjdu asi do nebe za nimi, pokud si ho vůbec zasloužím.“ Konečně jsem domluvila a čekal jsem, jestli se k tomu vůbec vyjádří.

„Bello, můžu ti tak říkat?“ Jen jsem jí to odkývala.

„Máš zajímavý příběh.  A jsem ti neskonale vděčná, že si mě zachránila, ale nenechám tě zemřít jenom kvůli tomu, abych já mohla být s rodinou. Miluju je to ano, ale neodpustila bych si, kdyby si kvůli mně zemřela. Z nějakého důvodu si mi přirostla k srdci a jenom kvůli tvojí pomoci to není.“

„Ale pokud se tak nestane tak nás navštíví, Aro a nedopadne to dobře. Nechci vidět, jak kvůli mně umíráte. To nemůžu dopustit.“ Pomalu jsme se začali hádat.

„Ne ty zůstaneš tady s námi,“ řekla rozhodně.

„To nemůžu. Nechci, aby mě někdo bral pod střechu nebo, aby mě někdo měl rád je kvůli tomu, co jsem pro něj udělala.“

„Ale tak to není.“ Odporovala mi.

„Ale je,“ hádala jsem se s ní.

„Není“ zakřičela na mě. Lekla jsem se, nikdy jsem si nemyslela, že žena jako ona by byla schopna na někoho křičet. Ale asi jsem se mýlila. Ovšem zakřičela na mě až příliš nahlas, protože jsem celá její rodina přiběhla.

„Co se děje?“ zeptal se Carlisle a střídavě se díval na mě a na Esme.

„Bella chce jít do voltery a tam jí zabijí, protože…“

„protože proto,“ rychle jsem ji skočila do řeči. Nechtěla jsem, aby se to dozvěděli, ale jak jsem poznala, bylo pozdě. Edward si to určitě přečetl v jejich myšlenkách.

„Tak takhle to bylo,“ zašeptal si Edward spíše pro sebe.

„Jak?" zeptal se Carlisle. A Edward jim bez mého svolení převyprávěl celý můj rozhovor s Esme. Zatím, co já jsem rychle hledala únikovou cestu. Nežebych si tolik přála smrt, ale čím dýl tady budu tím víc jim hrozý nebezpečí, že sem Aro přijde. Nevím jestli se už dozvěděl, že je Esme pryč.

Během toho, co jim Edward vyprávěl jsem, chtěla zmizet. Chtěla jsem vzít nohy na ramena. Ale Edward by mě určitě dohnal je velmi rychlí, ale mohla jsem se přečet teleportovat, že mě to nenapadlo už před tím, to bych tady nebyl. Proč mě to jen nenapadlo, sakra.

„Nikam,“ šeptla ke mně Alice no jo no málem bych zapomněla na její vize, asi bych si měla posilnit štít, aby nic neviděla, docela mě to štve.

„Ani nevíš, jak jsme ti zavázání,“ přerušil můj myšlenkový pochod Carlisle.  A bylo na něm vidět, jak se přemáhá, byl naštvaný na Aro a kdyby ho měj teď po ruce vsadila bych se, že by se po něm vrhl. Viděla jsem jak sobě udržuje vsek a jak se drží, aby hnedka nejel do Voltery a nepodal si ho. A právě tohle jsem nechtěla. Nežebych měla Ara ráda, ale nevím, co by mi se stalo s Cullenovými a na těch mi záleželo.

„Ale to nestojí za řeč, zachránil si mi život.“

„No ráda jsem vás poznala, ale teď už budu muset fakt jít.“

„No nebudu tě zdržovat, ale u nás máš vždycky dveře otevřené doufám, že to víš.“

Jen jsem kývla a už jsem chtěla odejít, ovšem uslyšela jsem něco, co mě zrovna moc nepotěšilo.

***

Shrnutí

Autor: SuzySue (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opuštěná...? 11. kapitola: