Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opuštěná...? 10. kapitola

21.02.2010 (07:45) • SuzySue • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2819×

10. kapitola

Vydávám se na cestu, jdu si pro smrt, jdu do Voltery. Obětuji se, aby oni byli šťastní.

**

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek ohledně Ara, že jsem si ani nevšimla, že za mnou někdo běží. To jsem si uvědomila, až po mě někdo skočil a povalil mě na zem.

Instinktivně jsem začala vrčet a chtěla jsem se i prát. Ale to jsem na štěstí pro Edwarda neudělala. Edward využil toho, že jsem se přestala bránit a uvěznil mě na zemi. Nemohla jsem se ani hnout, za jiných okolností by se mi to líbilo, ale teď jsem co nejdřív chtěla být pryč.

„Co chceš?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Alice měla vizi ohledně tebe a vůbec se jí nelíbila a nebyla jediná. Tak jsme ti ji chtěli říct, ale ty jsi u nás už nebyla. A jelikož jsem nejrychlejší, měl jsem za úkol tě chytit a to se mi povedlo,“ řekl laškovně a sjel mě pohledem. Jemně jsem se zatřásla pod jeho pohledem a pokusila ho ze sebe shodit. Ovšem to se mi nepovedlo. Naopak jsem docílila ještě opačného efektu.

Edward mi ruce uvěznil nad hlavou. Nebylo mi to nepříjemné ba naopak, ale neměla jsem čas si s ním tady povídat. Měla jsem sice možnost, abych použila jednu ze svých schopností, ale nechtěla jsem mu ublížit.

„A měl jsem tě doprovodit zase k nám domů, takže kdyby si byla tak laskavá…“ řekl a pomalu svůj stisk povoloval. Nakonec mi pomohl na nohy a toho já jsem hodlala využít. Takže jakmile už mě nedržel, měla jsem v plánu zdrhnout a doufala jsem, že mě nechytí.

Právě pustil i mojí ruku a já už se rozebíhala směrem do Voltery. Ovšem neudělala jsem ani dva kroky a už mě okolo pasu svíraly ruce, které mě natlačily na strom.

„Náš dům je opačným směrem,“ řekl jako by nic.

„Já vím,“ odpověděla jsem stejně klidně. Na tož on nadzvedl jedno obočí.

„Nemám namířeno k vám, ale někam jinam,“ nechtěla jsem říkat do Voltery to by totiž vedlo k dalším otázkám.

„Ale jdeš k nám. Jenom o tom ještě nevíš,“ odpověděl a v očích se mu odrážely jiskřičky.

„Nemám,“ oponovala jsem mu.

„Máš a nebudeme o tom diskutovat,“ vrátil mi a zdálo se, že ho malinko vytáčím. Už už jsem otevírala pusu, že mu něco řeknu, ale nestihla jsem to. Jelikož mě rychle vzal do náruče a šinul si to se mnou k nim.

„Okamžitě mě pust,“ řekla jsem pořádně naštvaně, nebyla jsem zvyklá, že se ke mně takhle někdo chová. Všichni měli přede mnou vždy respekt a nikdo si nedovolil ani na mě zle podívat a to nejen díky mému štítu, ale taky že jsem byla oblíbenkyní u Ara.

„Ani mě nehne,“ opověděl nevzrušeně. Chlapeček mě začínal docela štvát. Nechce mě pustit a když to nejde po dobrým tak to půjde po zlým.

Začala jsem kopat nohama a rukama jsem se pokoušela od něj odstrčit, ale mělo to zase opačný účinek, než jsem chtěla. Edward si mě k sobě ještě víc přivinul a usmál se na mě.

Jen počkej, říkala jsem si. Už jsem přemýšlela, jakou schopnost na něj použiju. Sice mě štval, ale nechtěla jsem ho zranit. Rychle jsem tedy přemítala své možnosti, když mě napadlo něco daleko lepšího a ďábelského.

Pomaloučku jsem se k Edwardovi naklonila.

„Pusť mě na zem, prosím,“ zašeptala jsem mu do ouška a nepatrně se ho dotkla svými rty.

Cítila jsem, jak se otřásl a prudce zastavil.

„Prosím,“ šeptla jsem a snažil se na něj udělat psí očka. Asi to zabralo, protože mě pustil na zem, ale furt mě držel u sebe v těsné blízkosti. Nadzvedla jsem jedno obočí.

„Snad sis nemyslela, že si tě nepohlídám. Alice by mě zabila, kdyby jsi mi utekla,“ řekl a vypadalo to, že se už vzpamatoval. Zašklebila jsem se na něho.

Vydali jsme se tedy k nim. Už jsme byli skoro u nich. Cítila jsem to a tak jsem si řekla, že si s Edwardem trošku pohraju. Rychle jsem se mu vysmekla a zamířila jsem si to na jinou stranu, svůj pach jsem zamaskovala štítem a otočila jsem to zpátky ke Cullenům. Věděla jsem, že teď mám super možnost na útěk, ale nechtěla jsem, aby Alice mému Edwardovi ublížila, čehož by ona byla schopna. Počkat mému, od kdy mám tak majetnické sklony? Ptala jsem se sama sebe, ale žádná odpověď mi nepřicházela. Hodila jsem to tedy za hlavu a opřela se o rám vchodových dveří, kde jsem čekala na Eda. Po asi půl hodině jsem ho zahlídla, jak se zkroušeně loudá domů. Bylo mi ho líto. Ale když vzhlédnul, tak jsem na sobě nic nedala znát a zazubila se na něj.

Nejdřív se na mě zamračil a pak se usmál. Vlastně v jeho obličeji probíhalo mnoho pocitů.

Nakonec jsme se vydali k nim do domu.

„Bello,“ vykřikla Alice a už mě drtila v náručí.

„Jsem tak ráda že se ti nic nestalo.“

„Mělo by?“ zeptala jsem se a hodila po ni obličej já nic já neviňátko. Alice se na mě jenom zaksichtila a nechala to být.

„Bello,“ ujal se Carlisle, který furt objímal Esme. Musela jsem se nad tím usmát. Vypadali, že mají rodinou pohodu, která tady dlouho chyběla.

„Ani nevíš, jakou si nám udělala radost. Jsme ti nesmírně vděční. Ale chtěl jsem se zeptat, kde si na Esme narazila?“ zeptal se mě.

A co teď, když jim řeknu, že to byli Volturiovi bude bitka. A já nechci, aby někdo umíral, i když si to Aro, zaslouží. Způsobil tolik bolesti.

Myslím, že jim nic neřeknu, bude to tak lepší a až si promluvím s Arem, tak mu řeknu, že se nemusí bát, že oni nevědí, že to byl on. A musím mu domluvit, aby je nechal na pokoji. Myslím, že mu budu i vyhrožovat, když to jinak nepůjde. Co jiného s ním.

„Bello?“ dožadoval se pozornosti Carlisle.

Autor: SuzySue (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opuštěná...? 10. kapitola: