Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání 8. kapitola

17.02.2010 (18:30) • angee00 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1673×

Lucčin pohled:

„Luci?“ Kdo mě zase otravuje? Vztekle jsem se otočila na druhý bok, od toho hlasu.

„Luci, musíš vstávat.“ Ledová ruka se dotkla mého ramene a já vytřeštila oči. Pachatel stál za mnou a já se strachy nemohla ani otočit. Srdce mi začalo bušit rychlostí střely. Neschopná pohybu a dechu jsem s hrůzou čekala, co se bude dít dál.

„Neboj se.“ Carlisle mě k sobě otočil.

„Musíš do školy.“ Usmál se na mě konejšivě. Zírala jsem na něj s doširoka otevřenýma očima. Škola? Já tady budu chodit do školy? Cože? Nejprve jsem byla v šoku, pak jsem si uvědomila, že nám Esme včera večer něco říkala. Asi jsem jí moc nevnímala, byla jsem unavená. Podívala jsem se na Carlisleho s peřinou u pusy. Měl nádherné starostlivé oči. Pod peřinou jsem se pro sebe usmála a odkryla jsem se. Carlisle seděl na okraji postele a když zpozoroval, že se chystám vstát z postele, postavil se.

„Počkám dole v kuchyni.“ Zase jeho úsměv. Rozlil se mnou pocit štěstí a usmála jsem se na něj zpátky.

„Děkuji,“ špitla jsem, ale Carlisle už byl pryč. Chvíli jsem seděla na posteli a dívala se do zdi. Nechce se mi do školy, uvažovala jsem. No budeš muset, nedá se nic dělat. Trochu zklamaná jsem vstala z postele a protáhla se. V tu chvíli někdo rozrazil dveře a já trhla hlavou ke dveřím.

„Auu.“ Chytla jsem se za krk a předklonila se. Do hlavy mi vystřelila prudká ostrá bolest. Asi jsem neměla tak trhat hlavou.

„Luci, nestalo se Ti něco?“ Alice byla hned u mě a starostlivě mě držela za ruku.

„Ne, dobrý v pohodě.“ Usmál jsem se na ní a narovnala se.

„Moc se omlouvám, nechtěla jsem… “

„Alice, klid. Nic se mi nestalo. Hlavně klid.“ Zopakovala jsem jí pomalu, aby mě pochopila a přitom jsem se jí vážně dívala do očí. Alice se podívala na můj krk a dotkla se ho.

„To bude v pořádku.“ Usmála se

„Co si dneska bereš do školy?“ zeptala se mě s úsměvem na rtech. Sjela jsem jí pohledem, ať vím, co má na sobě. Měla světlé modré šaty, které jí ladily s pokožkou. Padly jí, byla v nich překrásná.

„No… asi džíny a to fialové tílko. Proč?“ zeptala jsem se opatrně. Vůbec jsem netušila, co po mě bude chtít. Celkem jsem se i bála, co bude následovat. Alice jen nesouhlasně zavrtěla hlavou a vrhla se k taškám. Chvíli se tam přehrabovala, až vytáhla moje bílé šaty. Ztuhla jsem a podívala se na ní, jestli to opravdu myslí vážně. Jen přikývla. Na tváři měla radostný úsměv. No to si snad dělá srandu.

„Alice… já… “ Nevěděla jsem, jak jí to říct. Nechtěla jsem jí zklamat, ale šaty? Já a šaty? Ne to prostě nejde dohromady. Alice stála a čekala, až si od ní šaty vezmu.

„Alice, to chceš, abych si do školy na PRVNÍ den vzala šaty?“ Zvedla jsem obočí a sevřelo se mi srdce.

„Ano,“ řekla mi s úsměvem.

„Mám je já, Rosalie, bude je mít i Veronika, takže i Ty. Dneska jsou všechny dámy v šatech.“ Položila mi je na postel. Veronika taky?

„Proč dneska?“

„Nevím, protože dneska.“ Pokrčila rameny.

„Nějak jsme s Rosalií trefily na stejnou věc, takže naše maličké je budou mít taky.“ Mezitím přešla ke dveřím, zářivě se na mě usmála a práskla za sebou dveřmi. Asi tak minutu jsem ještě zírala na dveře, kde před chvíli stála Alice. Ježiši Kriste proč šaty? Podívala jsem se zpátky na postel. Bílé šaty splývaly s bílým polštáře, peřinou a povlečením. Zase ta bílá. Nespokojeně jsem vykročila zpět k posteli a stála jsem nad šatami. Nevezmu si je. To nejde. Povzdechla jsem si. Nechci zase zklamat Alici a pokazit tak „šatový den.“ Bože to je ale blbost. Jsem si myslela, že mě tu do ničeho nutit nebudou. Smutně jsem si sedla na postel vedle šatů, vzala jsem je do ruky a prohlédla si je.

To snad není možné. Sundala jsem si triko na spaní a natáhla na sebe šaty. Zrcadlo. Aha, to tu vlastně není, super. Popadla jsem šminky a zamířila do koupelny. Velké zrcadlo přes celou zeď, jsem přešla bez povšimnutí. Nechtěla jsem se vidět, ještě ne. Když jsem si malovala linky pořád jsem uvažovala nad šaty. Nejen, že jdu do školy, kde na mě všichni budou čumět, protože jsem nová, ale ještě k tomu v šatech, ve kterých se vůbec necítím. Super, to je prostě super. Nálada mi klesla rapidně dolů. Ještě jsem si namalovala řasy řasenkou a byla rozhodnutá, že se na sebe kouknu do velkého zrcadla. Zhluboka jsem se nadechla, aby si dodala odvahu. Slyšela jsem otevírat dveře, otočila jsem se. Edward?

„Ne, že si je půjdeš převléct.“ Sjel mě pohledem. „Sluší Ti.“ Převrátila jsem oči v sloup.

„No jistě. Nad převlíkáním jsem ještě ani nezačala uvažovat, tak… “

„Alice to viděla, že se půjdeš převléct.“ Usmál se na mě. Povzdechla jsem si a sklopila hlavu. Edward vešel do koupelny a zavřel za sebou.

„Luci.“ Chytl mě kolem ramen

„Co se děje?“

„Nenosím šaty, vůbec se v nich necítím, připadám si trapně. Proč se mě na to ptáš, když to víš?“ Podívala jsem se na něj.

„Není nad popovídání.“ Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. Sice ne tak široký, ale snažila jsem se, ať vypadá upřímně.

„Ty šaty Ti sluší. Nemusíš se ničeho bát. Vůbec se tím netrap, nemá Tě co trápit.“

„Hm, když myslíš.“

„Já to vím.“ Pokřiveně se usmál a vytratil se z koupelny. Ježiši ještě mě tady bude utěšovat Edward. No to jsem dopadla. Přešla jsem k zrcadlu a chvíli jsem ještě nezvedala hlavu. Teď nebo nikdy. Zvedla jsem hlavu a spatřila se v zrcadle. Chvíli jsem na sebe hleděla a pozorovala se, jestli to jsem skutečně já. Šaty mi obepínaly postavu, dělaly mi užší pas a celkově se ke mně hodily. Jen jsem pozvedla obočí a raději šla pryč z koupelny. Odmítala jsem nad šaty už přemýšlet, měla jsem pokaženou náladu už dost. Zapomněla jsem se Edwarda zeptat, co Veronika. Hmm, tak to nechám k snídani. Bude tady vůbec snídaně? Kolik je vlastně hodin? Vytřeštila jsem oči a zděšeně běžela k mobilu. 7:20. To jde ještě, oddychla jsem si. Vybíjel se mi mobil. Potřebuju nabíječku. Vzala jsem si batoh a zamířila dolů po schodech do kuchyně. V kuchyni stál Carlisle s kafem v ruce, Edward za stolem a Alice se na mě zubila.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem všechny.

„Dobré,“ odpověděli mi sborově.

„Nedáš si ještě něco na jídlo?“ Zeptal se mě Carlisle a ukázal na stůl, kde bylo něco z pekárny.

„Vezmi si, co chceš.“

„Děkuji,“ usmála jsem se a vzala si americkou koblihu. Hned mi padla do oka, když jsem jí viděla. Ale kde je Veronika?

„Verča za chvíli přijde.“ Podívala jsem se na Edwarda a usmála se na něj.

„Děkuji.“ Usměv mi oplatil. S koblihou jsem usedla za stůl, když se zpoza rohu objevila Veronika. Měla na sobě své fialové šaty od Alice. Alice jen zářila. Podívala jsem se Veronice do obličeje, abych zjistila, jak se cítí. Vypadalo, že jí nic netrápí. Asi neměla problém s šaty, jako já.

„Ahoj.“ Pozdravila nás.

„Ahoj.“ Odpovídali jsme po jednom. Alice přiskočila k Veronice.

„Veruš vezmi si něco na jídlo a vyrážíme. Je čas.“ Edward se zvedl od stolu, zvedla jsem se taky a vzala si sebou koblihu. Zamířila jsem za ním a Alice tahala Veroniku za ruku. Po cestě do garáže jsem se otočila přes rameno na Veroniku.

„Jak ses vyspala?“ Chtěla jsem vědět.

„Už lépe, než poprvé. Ale ta pohovka je fakt nepohodlná.“ Poslední větu zašeptala.

„To věřím no.“ Ztlumila jsem hlas taky. Stejně to Edward věděl, musel si to přečíst ve Veroničině mysli. Edward se na nás se smíchem otočil a zavtěl hlavou. Obě jsme se začaly smát. Celou cestu do garáže jsme se tomu smály. Když jsme dorazily do garáže, Alice pustila Veroniku a zamířila k Jeepu, ve kterém už seděl Emmett s Rosalií. Rosalií se na nás usmála a Emmett vystrčil hlavu z auta.

„Dobré ráno dámy. Těšíte se den do školy, prvňačky?“ Začal se smát. Jen jsem zvedla obočí. Opravdu vtipné. Veronika měla na tváři úsměv. Zadržovala smích. Když jsem viděla, jak se snaží, musela jsem se smát taky. Edward nás obešel, nastoupil do svého Volva a nastartoval ho. Alice mezitím skočila do Jeepu a zářivě se nás usmála. Emmett s Jeepem odjel z garáže a my jsme tam zůstaly stát a nevěděla, která bije.

„Budete tam stát dlouho?“ Houkl na nás Edward.

„To jako pojedeme s ním?“ zděšeně mě Veronika chytla za ruku. Jen jsem se na ní nechápavě podívala a sarkasticky odpověděla: „Vidíš tu snad nějaké extra auto spešl pro nás?“ A táhla jsem jí k Volvu.

„Co Porsche?“

„A jinak jsi v pořádku, ne?“ zeptala jsem se Veroniky se zvednutým obočím.

„Už vidím, jak by bylo naprosto normální, kdyby nějaké dvě nové studentky přijely ve žlutém Porsche.“ Zarazila jsem se a Veronika taky. Obě jsme se podívaly na Porsche a pak zpátky na sebe. Jakto, že má Alice to Porche už teď?

„Jakto, že má Alice to Porsche už teď?“ Vykulila na mě oči Veronika.

„Já nevím.“ Vykulila jsem oči na Veroniku. Muselo to vypadat vtipně, když jsme na sebe koulely oči, ani se nedivím, že se Edward v autě přidušeně smál.

„Takže menší výchylka od knihy no.“ Konstatovala jsem. Šly jsme teda k Volvu a nespouštěly z Porche oči.

„Holky?“ Ozvalo se z auta. Trhly jsme, ještě v šoku, hlavou k Edwardovi a přímo se natáhly na kapotu jeho auta. Byly jsme natolik mimo, že jsme si nevšimly, že jsme stály jen kousíček od auta. Rychle jsem se z kapoty zvedla a zkontrolovala, jestli po mě nezůstala puklina. Bylo to dobrý, oddechla jsem si. Veronika začala vedle mě skuhrat.

„Co je?“ Podívala jsem se na ní. Držela se paži. Zase to její moňo.

„Ukaž,“ odtrhla jsem jí ruku a opatrně se dotkla modřiny. Jsem snad nějaký doktor? Sekla jsem se.

„Jo máš to dobré.“ Podívala jsem se zmateně na Veroniku a obešla auto, abych si už konečně sedla. Edward nás jen zapadnutý do sedadla sledovat zpoza předního skla. Hodila jsem na něj úšklebek a sedla vedle něho. Veronika nastoupila v tichosti dozadu.

„Pobavil ses?“ Spustila jsem na Edwarda. Zvedla jsem na obočí a nahnula se k němu, abych lépe slyšela, co říká. Ztuhla jsem. Co to dělám? Odtáhla jsem se zpátky a zabořila se do sedadla. Měla bych si sednout dozadu, za Veronikou. Otevřela jsem dveře a hned jsem seděla u Veroniky. Byla jsem zaražená a koukala do zpětného zrcátka, kde mě pozorovaly jeho oči.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Veronika.

„Eh, jo. Proč bych neměla být?“ Pokusila jsem se o bezstarostný tón, ale nešlo mi to. Edward se mezitím rozjel.

„Obvykle nejsi tak spontánní a neflirtuješ tak okatě.“ Sykla na mě Veronika. Zabořila jsem se ještě víc do sedačky.

„Já vím, promiň.“ Dívala jsem se raději z okna. Co to do mě vjelo? Sama nevím.

„Chce se Ti do školy?“ zeptala se mě po chvíli ticha Veronika.

„No ani ne.“ Koukla jsem se na své nohy. „Ještě k tomu v šatech.“ Poslední slovo jsem řekla mírně s odporem. Veronika se začala přidušeně smát.

„Ještě se mi směj, jasně. Proč ne?“ Začala jsem se smát taky.

„Náhodou Ti sluší, princezničko.“ Veronika propukla ve smích.

„Ti dám princeznu, Ty hvězdo.“ Zase jsme se obě smály. V poslední době jsme se smály až moc, ale aspoň jsme si prodlužovaly život.

„A mě necháte vepředu samotného?“ řekl po chvíli Edward. Jen jsem zvedla obočí a podívala se na Veroniku. Ta se na mě zmateně podívala a ukázala na sebe. Jen jsem jí se sladkým úsměvem přikývla. Ano, běž tam dopředu pěkně.

„Jsi se zbláznila, ne?“ Vytřeštila na mě oči Veronika. Nechápu, co jí dělalo za problém vlézt dopředu za Edwardem. V tuto chvíli bych to normálně udělala, ale zase by to vypadalo jako fajné flirtování, tak jsem tam chtěla poslat Veroniku. Jenže Veroničce se to asi moc nelíbilo. Edward se začal smát, mé poslední myšlence. Jen jsem po něm do zpětného zrcátka mrkla a obrátila pozornost k Veronice. Nasadila jsem provokativní tón, jako bych mluvila s malým dítětem.

„Ale no tak, Veronička se snad bojí?“

„Jsi normální?“

„Ježiši s Tebou není vůbec žádná sranda.“ Obrátila jsem se zpátky k oknu a hrála si na uraženou. Po chvíli jsem se na Veroniku nenápadně podívala. Její výraz v obličeji říkal vše. Se asi zbláznila, že polezu při jízdě za Edwardem dopředu a ještě k tomu všemu v šatech. Začala jsem se pro sebe smát a obrátila se zpátky k oknu. Právě jsme vjížděli na parkoviště. Sevřel se mi žaludek a bylo po smíchu. Sakra. Takže fakt budu muset do té školy. Najednou jsem byla nesvá.

„Tak dámy, jsme tady.“ Otočil se na nás Edward a usmál se. Pak se podíval na Veroniku a pokřiveně se usmál. To tu budou flirtovat přede mnou? Ježiši.

„Nebojte se. Lidi se na Vás budou jen blbě dívat, že jste s Cullenovýma, jinak to bude v pohodě.“ Vedle nás zaparkoval velký Jeep. S pískotem pneumatik zastavil vedle nás a ze zadního okýnka na nás už mávala Alice. Ne, mě se nechce z auta. Prosím nenuťte mě k tomu. Polkla jsem a vrátila pohled na Edwarda.

„Ještě je brzy, ale zajdeme s Vámi na sekretariát pro Vaše rozvrhy. Ať víte, co máte za hodiny.“ Zarazil se a těkal pohledem z jedné na druhou.

„Máte z toho hrůzu, jako kdy měl být konec světa.“ Zvedl obočí. To je konec světa sakra! Ještě jsem nasáčkovaná v pitomých šatech do prdele. Super. Úžasné. Prostě vynikající, vztekala jsem se uvnitř.

„Nebylo by lepší vylézt z auta rovnou na hodinu, ať nás nikdo nevidí?“ ozvala se Veronika.

„Ne.“ Razně jí Edward odpověděl s širokým úsměvem. Otevřel dveře a vystoupil z auta. Venku už stáli ostatní a čekali na nás. Jen jsme se na sebe s Veronikou podívaly.

„Já tam nechcu,“ řekla jsem smutně.

„Jen pojď, čekají,“ řekla mi Veronika, nadechla se a otevřela dveře. Ona fakt vystupuje, super. Otevřela jsem dveře a vystoupila taky. Pohlédla jsem ke škole. Ne ke škole, spíše jsem se podívala na ty lidi tam. Všichni, co si nás všimli, stáli a čuměli na nás, div že jim oči nevypadli z důlku. Alice na mě zamávala a já obešla auto, abych se přidala k ostatním. Vedle Jeepu jsme vytvořili skupinku.

„Takže já s Edwardem půjdeme s holkama pro rozvrhy, jo?“ Rozdávala pokyny Alice.

„Dobře,“ řekla Rosalie a společně s Emmettem odešla.

„Miláčku přijdu za Tebou za chvíli.“ Nahnula se k Jasperovi a políbila ho. Jasper se na ní jen usmál a odešel taky.

„Tak jdeme.“ Usmál se na nás Edward a s Alicí nás obestoupili. Já měla po levé straně Alici a Veronika po pravé straně Edwarda.

„Nasaďte takový namyšlený tón, jako že patříte k nám.“ Zahihňala se Alice.

„No Lucce to nebude dělat problém.“ Popíchla mě Veronika.

„Nech si to.“ Zasmála jsem se. Všichni čtyři jsme vyrazili ke škole. Ti, kolem kterých jsme prošli, nám ustupovali z cesty a prohlížely si mě a Veroniku. Noví svěřenci, nedivila jsem se jim. Chtělo se mi strašně smát, ale dokonale jsem to skryla pod maskou nezájmu. To mi šlo dobře. Nedívala jsem se na Veroniku, jak se tvářila. Měla jsem co dělat, abych udržela svůj vážný výraz. Alice vedle mě tančila a Edward vedle Veroniky vypadal jako bodyguard. Ruce v kapsách, drsný výraz. My jsme museli vypadat. Jestli se tyhle pochody budou konat každý den, tak do té školy začnu chodit ještě ráda. Komu by se to nelíbilo. Jít s Cullenovýma. V takovém menším davu lidí, kteří po nás pokukovali, jsem si všimla Erica. Hned jsem se na něj chtěla usmát, aspoň jedna známá tvář. Hej, ale došlo mi, že on mě nezná, takže žádný úsměv. Pohledem jsem zabrousila za něj. Černý Mustang? To auto znám, ale odkud. Přimhouřila jsem oči a prohlížela si Ford Mustang. Odkud ho jen znám? Nevím, nevzpomenu si. No co, asi mi to něco jen připomnělo. Dál jsem autu nevěnovala pozornost. Ve škole jsme jen otočili za roh a už jsme byli na sekretariátě. Alice přitancovala ke stolu.

„Dobrý den, máme tady ty nové studentky na výměnném pobytu… “ S Veronikou jsme se na sebe usmály. Sekretářka se na nás skrz brýle podívala a začala hrabat v papírech.

„Budou mi muset tady podepsat přihlášky a potvrzení, že budou dodržovat školní řád.“ Alice nám u stolu uvolnila místo a my jsme přistoupily k papírům, které na něm ležely. Každá jsme se podepsaly a paní nám do ruky strčila rozvrhy.

„Doufám, že se tu budete mít hezky.“ Popřála nám a usmála se.

„Děkujeme,“ řekli jsme s Veronikou a vyšly ze dveří zpátky na chodbu.

„No vidíte, že jste to zvládly.“ Usmála se na nás vřele Alice.

„Kde jsou učebny, to pro Vás nebude problém.“ Začal Edward.

„Škola není tak velká a vy jste tam u sebe taky měli nějaké ty třídy, takže to znáte. Přesouvání a tak, že?“

„Jistě, jistě,“ řekla Veronika. ¨

„Vždycky učiteli řeknete, že jste tady nové, proto nemáte učebnice, kdyby jí po Vás vyžadoval. Učebnice nakoupíme jindy. Počkej tady ještě, musím něco zařídit.“ Edward na ní kývnul a vrátil se pohledem k nám.

„Tak co máte první hodinu?“

„Dějepis.“ Podívala se Veronika na svůj rozvrh.

„Též mám děják,“ řekla jsem.

„No výborně, hned první hodina a budete spolu.“ Usmál se.

„Tam Vás ještě zavedeme, pak budete muset samy.“ Alice se vrátila a zamávala nám klíčky před očima.

„Tady máte ještě klíče od skříněk.“ Každá jsem si jeden vzala. „Máte je u sebe, zařídila jsem Vám to.“ Mrkla na nás Alice.

„Edwarde, zavedeš je teda? Já už půjdu za Jasperem.“

„Zavedu.“ Ujistil ji. Vrhla se mu kolem krku, pak Veronice a mě. Všimla jsem si, že se lidi pořád zastavují a dívají se na nás. Samozřejmě nenápadně, ale byli nenápadní, jako slon v porcelánu. Alice se otočila a odešla, ještě na nás zamávala a my s Veronikou jsme jí zamávaly zpátky. Musela jsem se nad tím usmívat. Musela jsem se hlavně usmát nad těmi lidmi. Těkaly pohledem od Alice, k nám, k Edwardovi a zase k nám.

„Nesměj se.“ Napomenul mě Edward se smíchem.

„To nejde ale.“ Pomalu jsem se začala smát na hlas, ale udržela jsem to ještě. Koukla jsem se na Veroniku a ta na mě nechápavě zírala. Její pohled mě rozesmíval. Musela jsem odvrátit pohled a uklidnit se.

„Neměli bychom jít na hodinu? Dost nerada bych přišla pozdě na první hodinu.“ Řekla Veronika a měla pravdu.

„Tak pojďte.“ Edward se otočil a vedl nás přes chodbu, jen kousek od vstupních dveří. To jsme se po škole moc neprošly. Byla jsem zklamaná, myslela jsem si, že nás uvidí více lidí.

„Tady. Učebna dějepisu.“ Edward se postavil do dveří.

„Ještě tam jsou volné dvě místa vedle sebe, tak si pospěšte.“

„Díky,“ řekla Veronika a vykročila do třídy. Následovala jsem jí. Sedly jsme si k oknu do třetí lavice. Jediné dvě volné místa vedle sebe. Ruch ve třídě utichl a většina se dívala na nás. Sedla jsem si a podívala se po třídě.

„Všichni na nás civí.“

„Já vidím, Veroniko. Neboj se, nejsem slepoň.“

„No u Tebe člověk nikdy neví.“ Šťouchla do mě prstem.

„Nedělej ze mě zase pako.“ Začala jsem se smát.

„Já ho z Tebe nedělám, Ty jsi.“ Smála se už i Veronika. Edward se na nás jen usmál a zmizel ze dveří. Zazvonilo a profesor už vcházel do dveří. Šťouchla jsem do Veroniky loktem.

„Uklidni se, je tu učitel už.“ S úsměvem na tvářích jsme vstaly, abychom pozdravily učitele.

„Sedněte si,“ řekl s úsměvem učitel a pohled mu sklouzl na nás. Super, teď bude chtít, ať jdeme před tabuli a trapně se představíme. „Nové studentky?“ Zeptal se nás. Jen jsem přikývla hlavou.

„Ano,“ řekla Veronika.

„Tak Vás vítám na střední škole ve Forks.“ Spráskl ruce k sobě.

„Já jsem pan profesor Smith a vyučuji dějepis.“ Usmál se na nás zase.

„Můžete se nám taky představit? Třeba vy slečno, v tom fialovém?“ Tentokrát se na nás dívali už všichni, celá třída. Skvělé, něco mi to připomíná. Jak já nemám ráda, když jsem někde nová. Nádherné divadlo.

„Já se jmenuji Veronika a jsem nový student.“ Řekla Veronika s úsměvem.

„Výborně.“ Zasmál se pan učitel.

„A Vy?“ „Já jsem Lucka a jsem… “ odmlčela jsem se „… taky nový student?“ Zvedla jsem obočí a na tváři se mi roztáhl úsměv. Musela jsem se zasmát takovému debilnímu představení. Vždyť je to jasné, že jsme nové.

„Předpokládám, že učebnice nemáte.“ Odtušil učitel.

„Ne,“ řekly jsme najednou s Veronikou.

„No to nevadí. Dneska Vás nechám si ještě odpočinout. Ale dávejte mi pozor, ano?“

„Zajisté.“ Vypadlo ze mě.

„Beze všeho.“ Koukám, že jsme byly s Veronikou naložené v dobré náladě. To bylo jen dobře. Úsměv nás neopouštěl.

„Ten učitel bude v klidu.“ Zašeptala jsem Veronice.

„Bude.“ Souhlasila se mnou. Usmála jsem se na ní a porozhlédla se po třídě. Učitel už probíral látku, takže studenti byli upoutáni k jeho pozornosti. Nikoho jsem nepoznávala, samé neznámé tváře.

„Jak si na tom vůbec v dějáku?“ Zašeptala na mě Veronika.

„Samé jedničky.“ Zazubila jsem se na ní.

„Fakt?“ Zvedla obočí.

„Ano fakt.“ Tón mi klesl.

„Nevěříš mi snad?“

„Ne ne, to ne. Jen mě to překvapilo?“

„Co? Že mám z něčeho jedničku?“ Zasmála jsem se.

„Jo.“ Veronika zase chytala záchvat.

„Přece jen … Ty a škola?“

„Prostě se mi nechce učit no.“

„Kdybys chtěla, tak máš taky samé jedničky, tak jako já.“

„Já vím, Nebudeš mi teď promlouvat do duše, že?“ Zvedla jsem obočí.

„No mohla bys zabrat. Ať si Cullenovi nemyslí, že jsi tupá.“ Chtělo se mi neskutečně smát.

„Nejsem tupá.“

„Já vím.“ Řekla mi se smíchem Veronika. Měla ale pravdu. Nemusela jsem zrovna před Cullenovýma vypadat jak hlupák. Asi se budu muset učit. To snad ne. Fakt mě to nebaví.

„Nepřemýšlej nad tím teď,“ povzbudila mě Veronika.

„Můžeš mi říct, jak zrovna Tebe dostala Alice do šatů?“

„Nechtěla jsem jí zklamat.“ Špitla jsem.

„Aha,“ řekla Veronika a obrátila pozornost k učiteli. Chvíli jsem taky poslouchala učitele, ale hned mě to přestalo bavit. Dívala jsem se z okna, ťukala nehty o lavici, všelijak se zabavovala. Strašně jsem se nudila.

„Poznáváš někoho tady?“ zeptala se mě Veronika. Bylo to jako vysvobození. Okamžitě jsem se k ní nahnula

„Ne. Ty jo?“

„Ne. Není tu nikdo z knihy.“

„Není no.“ Ještě jednou jsem třídu pro případ, že bych se pletla, sjela pohledem. Vepředu nic. Trochu jsem se otočila, abych se podívala dozadu, ale to jsem neměla dělat. Nějací 2 kluci, co seděli za námi, na mě vyvalili oči. Jen jsem se pokusila o úsměv a otočila se rychle zpátky.

„Co je?“ zeptala se Veronika a otočila se za sebe. Hned se otočila zpátky a civěla před sebe. Začala jsem se přidušeně smát.

„Proč na nás tak civí?“ Veronika byla úplně vyhukaná.

„Myslím, že jsou stejně mimo, jako Ty teď. Víš, není celkem normální, když přijdeš s Edwardem Cullenem do třídy.“ Sladce jsem se na ní usmála.

„Nech si ten sarkastický tón.“

„Mám pravdu ale.“

„Jo máš.“ Odsekla Veronika. Zadívala jsem se na chvíli na učitele, abych věděla, co vlastně říká. Mluvil něco o prezidentu Rooseveltovi. Dobře, to mi stačí. Jdu se zase rozptýlit. Veronika si mě nevšímala. Pomalu, tak ať si mě nevšimne, jsem se k ní přibližovala prstem. Píchla jsem jí do boku. Něco skuhrla, dala jsem si ruku před pusu a odvrátila se od ní, jako že já nic. Několik studentů se na nás otočilo, i učitel se na nás podíval. Já tam pomalu v křečích s rukou před pusou jsem nemohla dýchat ani, abych zadržela smích. Veronika se jen usmála na učitele a ten pokračoval ve výkladu.

„Já Tě zabiju, Lucie!“

„Ale ale.“

„Nech mě, snažím se pochytit, o čem je řeč.“

„O Rooseveltovi.“ Zvedla jsem obočí. Byla jsem zklamaná, že mě tak odbyla.

„Jo to vím taky, ale co o něm.“

„Aha.“ Hlesla jsem. Celý zbytek hodiny jsem se dívala z okna. Takže sedím ve škole ve Forks. S Veronikou. Bydlím u Cullenových a za chvíli zvoní. Zrekapitulovala jsem svůj stav. To celkem jde. Však kdo by se z toho nezcvoknul.

„Bolí mě záda.“ Postěžovala si Veronika.

„Jsou tu blbé židle no.“

„To jsou.“

„Hele jak se Ti vlastně spí u Edwarda?“ Chtěla jsem vědět.

„To spíš na té pohovce?“

„No a kde jinde si myslela?“

„Tak já nevím, proto se ptám.“

„Jo na té pohovce, ale je to nepohodlné.“

„No to věřím. Tak pojď spát za mnou. Mám celou jednu velkou postel pro sebe.“ Upozornila jsem jí.

„Nevyspala by ses.“

„Ale houby, na velké posteli jo.“ Zazvonilo.

„Tak konec hodiny pro dnešek, přeji Vám příjemný den.“ Pan Smith se vytratil ze třídy.

„Takže dneska spíš se mnou, jasné?“ Mluvila jsem už normálním hlasem, ale zarazila jsem se. Podívala jsem se za nás, kde seděli Ti dva kluci a samozřejmě zase civěli. Aha, fajné.

„Jistě miláčku.“ Veronika se začala smát. Začala jsem se smát taky. Ti kluci z nás museli být naprosto mimo. Vstaly jsme s Veronikou a zamířily ke dveřím.

„Co máš teď?“ Zeptala jsem se.

„Občanku.“

„Hm, já tělák.“ Byla jsem zklamaná, že nebudu s Veronikou.

„Nechtěla bych mít hned tělák.“

„Ale tak já stejně nebudu cvičit. Nemám převlečení.“

„Taky pravda.“ Souhlasila Veronika. Už jsme stály na chodbě a byl čas se rozdělit.

„No nic, tak se měj.“ Řekla mi Veronika.

„Jo, hodně štěstí.“ Popřála jsem jí a otočila. Tělák. Tělocvična bude asi někde tady dole. Vzadu. Vydala jsem se po chodbě, pomalu nikde jsem nespěchala. Když jsem byla sama, nikdo si mě ani nevšiml. Už se neotáčeli a já měla klid. Sem tam se na mě někdo dlouho zadíval, ale to jsem nebrala v potaz. Šla jsem okolo skříně, když jsem viděla Mikea. Ajej. Doufám, že si mě nevšimne. Musela jsem kolem něj projít, jinak bych ho odešla. Dívala jsem se schválně jinam, nebo do země, aby mě nezpozoroval.

„Ahoj.“ Slyším vedle sebe. Zvednu hlavu a vidím Mikea. Sakra.

„Ahoj.“ Usmála jsem se na něj.

„Kam jdeš?“

„Do tělocvičny.“ Podívala jsem se na rozvrh a ujistila se, že mám mít teď opravdu tělocvik.

„A víš, kde to je?“

„Ani ne.“ Podívala jsem se na něj.

„Jdi tady na konec chodby, pak spojovací chodbou a budeš v tělocvičně.“ Ukázal mi Mike. V hlavě jsem si ještě jednou cestu zopakovala, abych nezapomněla, kudy mám jít.

„Moc Ti děkuji.“ Otočila jsem se na něj a zase se usmála. Tentokrát mi Mike pomohl. Byla jsem mu celkem vděčná.

„Tak já už půjdu, ať nepřijdu pozdě.“

„Jo jasně, tak zatím.“

„Zatím.“ Vydala jsem se spojovací chodbou. Přede mnou byli. Na jedněch byl panáček dámy a na druhých panáček chlapců. Já jsem ale sakra nechtěla na záchod. Zamračila jsem se. Podívala jsem se za sebe a nikdo tu nebyl. Pomalu jsem otevřela dveře s panáčkem dámy a nakoukla dovnitř. Zpoza rohu na mě vybafla Alice.

„Baf.“ Skočila přede mě. Pustila jsem se dveří a udělala pár kroků dozadu. Srdce mi bušilo, měla jsem ho až v krku. Divím se, že jsem nezařvala.

„To jsem já Luci.“ Rozesmála se Alice. Chvíli mi trvalo, než jsem popadla zase dech.

„To mi nedělej Alice, málem jsem vypustila duši.“ Držela jsem se za srdce.

„Ale no tak.“ Přistoupila ke mně a objala mě kolem ramen.

„Promiň, nemohla jsem si pomoct.“

„To je dobrý. Co tu vlastně děláš?“ Zmateně jsem se na ní podívala.

„Máš tělocvik?“ Zeptala se mě. Přikývla jsem.

„Tak máme hodinu spolu.“ Chytla mě za ruku a vedla dovnitř do šaten. Mám hodinu s Alicí. Musela jsem se usmát. Byla jsem ráda, že nebudu někde sama.

„Tak to jsem ráda.“ Alice se na mě jen usmála. Zamířily jsme za roh, kde už bylo plno. Všude samé holky. Všechny se na nás otočily. Aha, takže šatna holek, ne hajzlíky, jak jsem si myslela. Alice mě táhla až na druhou stranu místnosti. V zástupu holek jsem spatřila Jessicu. Jen na mě vyvalila oči a podívala se na mou ruku, jak se držím s Alicí. Jo holka, znám se s Cullenovýma. Smůla. Spokojeně jsem se usmála a stiskla Alicí více za ruku. Na ostatní jsem se nedívala, nezajímaly mě.

„Koukám, že už jsi převlečená.“ Podívala jsem se na Alici. Měla na sobě sportovní soupravu.

„Ano, jsem rychlá. Chceš cvičit dneska?“

„Nechce se mi zrovna dvakrát převlíkat.“

„Dobře, dobře. Učitel je hodný, pochopí, že jsi tady nová a nevěděla jsi, jaký budeš mít rozvrh. Počkej tady, dokud nezazvoní a pak přijď do tělocvičny, ano?“

„Dobře.“ Alice se vytratila do tělocvičny a já si sedla na lavičku, co tam byla. Ještě že s tím nebudou problémy. Nechtěla jsem si hned znepřátelit učitelé. Poslední dobrou jsem měla na učitelé tělocviku smůlu. Když zazvonilo, vstala jsem a směle vešla do tělocvičny. Alice stála s učitelem opřená o švédskou bednu na druhé straně. Přešla jsem tedy tělocvičnu a šla za učitelem.

„Á, tady je ta nová,“ řekla Alice se založenýma rukama na prsou. Mrkla na mě. Já jsem se na ní jen nechápavě podívala. Učitel se otočil. Byl už ve starším věku, ale vypadal sympaticky.

„Taková krasotinka.“ A byl milý. Usmála jsem se na něj.

„Chtěla bych se omluvit, nemám tělocvik, protož…“

„Já vím, já vím.“ Mávl rukou.

„Sedni si tady na lavičku, dneska mi pomůžeš. Budeš můj asistovaný rozhodčí.“

„Tak dobře.“ S radostí jsem si šla sednout na lavičku. Alice se na mě jen usmála a odtančila k síti. Asi se bude hrát volejbal, předpokládala jsem. Na jedné straně byly už děvčata připravená a rozestavěná přesně, tak jak to mělo být. Ale na druhé straně sítě bylo prázdno. Nechápala jsem to. Najednou se s hlasitým křikem a rámusem rozrazily dveře a do tělocvičny vběhli kluci. Aha, takže už vím, na koho se čekalo. Přehodila jsem si nohu přes nohu a opřela se o zeď za sebou. Den začíná celkem fajn. Když ale ze dveří vyběhl Emmett, za ním Jasper a Edward, ztuhla jsem. Moment počkat, cože? To budu mít tělocvik s nimi? Edward se zarazil a podíval se mým směrem. Hleděla jsem na něj a on hleděl na mě. Oba dva jsme nečekali, že tam budeme. Usmál se na mě a já se usmála na něj. Přistoupil k němu Emmett a práskl ho po zádech.

„Co děláš? Jdeme hrát, ne?“ okamžitě jsem se začala smát. Emmett se na mě otočil, aby zjistil, kdo se směje. Když mě viděl sedět na lavičce, roztáhl se mu úsměv po tváři.

„Ahoj Luci.“ Zařval na mě přes celou tělocvičnu a zamával na mě. Všichni kluci ztichli a otočili se na mě. Ignorovala jsem je.

„Ahoj Emmette.“ Postavila jsem se, abych na něj lépe viděla a zamávala mu se smíchem na tváři. Kluci začali pískat a cosi pořvávat.

„Tak se uklidníme, bando. Vím, že Vás láká čerstvé maso, ale zpátky do práce.“ Zahřměl učitel. Čerstvé maso? To bylo výstižné, hlavně pro Cullenovy. Sedla jsem si zpátky na lavičku a usmívala se. Koukla jsem po Alici a všimla si, že za ní stojí Rosalie. Když zpozorovala můj pohled, usmála se na mě. Úsměv jsem jí oplatila. Na Jessicu jsem úplně zapomněla. Vedle mě si sedl učitel a vrazil mi do rukou tabulku.

„Budeš počítat skóre. Víš, jak se to počítá, ne?“

„Samozřejmě.“

„Dobře. Takže hra může začít.“ Pískl do píšťalky a mě perfektně zalehlo v uchu. Přiložila jsem si ruku na ucho.

„Copak? Ohluchla jsi?“ Dělal si ze mě srandu učitel.

„No skoro.“ Zasmála jsem se. Hra byla velmi tvrdá, na to že hrály i holky. Ale tak co se dá od kluků čekat. Padaly tvrdé smeče. Hra byla krásně dlouhá a míč moc nepadal na zem. Nakonec to skončilo 15:12 pro kluky. Překvapivě. Učitel ukončil hru dvojitým písknutím, tentokrát se postavil dál ode mě, a všichni se rozutekli do šaten.

„Těším se na Tebe příště při hře.“ Rozloučil jsem se mnou učitel a zamířil pryč z tělocvičny. Šla jsem zpátky do šaten za holkama. Rosalie a Alice se tam vzrušeně bavily o hře.

„Luci, příště musíš hrát.“ Vrhla se na mě Alice, když mě spatřila.

„Nejsem si jistá, jestli to přežiju. Hlavně s těmi Emmettovými smeči. Celkem se jich bojím.“ Rosalie se rozesmála.

„My si dáváme pozor.“ Ujistila mě Alice.

„Co máš teď za hodinu?“ Zeptala se mě. Uvědomila jsem si, že nemám rozvrh, naposledy jsem ho držela v ruce, když jsem přišla do tělocvičny, pak…

„Zůstal mi ležet na lavičce v tělocvičně. Musím si pro něj zajít.“

„Skočím tam.“ Řekla Rosalie a hned byla zpátky. Jen jsem na ní vykulila oči.

„Není to riskantní?“

„Nikdo si toho ani nevšiml.“ A podala mi rozvrh.

„Děkuji.“  Koukla jsem se na něj.

„APS. Takže asi psychologii.“

„Tu má Edward taky. Můžeš jít s ním. Počkej na něj na chodbě,“ řekla mi Alice. Od srdce jsem se na ní usmála a zamířila pryč z šatny. Byla jsem ráda, že jsem zatím celý den s někým známým. Cestou na mě zase hleděla Jessica. Nezáviď holka. Vyšla jsem ze šatny a v tu stejnou chvíli vyšel i Jasper. Usmála jsem se na něj

„Ahoj. Je tam ještě Edward?“

„Je, za chvíli už půjde,“ řekl mi a otočil se a zamířil pryč. Jako jediný mi Jasper byl nejvíce cizí z celé rodiny. Nedokázala jsem si k němu vytvořit za ty 2 dny jakýkoliv vztah. Byl odtažitý. Že by ho trápila žízeň? Asi ano. Ponořená do myšlenek jsem si ani nevšimla, že Edward za mnou už stojí. Otočila jsem se a skončila jsem na jeho hrudi. Rychle mě chytil do náruče, abych nespadla a přesně v tu chvíli vyšla Jessica ze šatny. Zarazila se a šokovaně zírala. Já jsem se dívala na ní a Edward jí samozřejmě ignoroval, jako vždy.

„Nestalo se Ti něco?“ zeptal se mě Edward a pomalu mě položil na zem.

„Ne dobrý, děkuji.“ Usmála jsem se na něj a pustila se jeho rukou, kterých jsem se chytla, když jsem málem spadla. Podívala jsem se zpátky na Jessicu. Sklopila hlavu a odkráčela pryč. Dívala jsem se za ní, dokud nezmizela za rohem.

„Asi musela hodně žárlit.“

„Ani nevíš jak.“ Zasmál se Edward. Vyrazili jsme spolu po chodbě.

„Doufám, že příště budeš hrát. Emmett se nemůže dočkat.“

„Emmett?“ řekla jsem zděšeně.

„Proč zrovna Emmett?“ Otočila jsem se na Edwarda. Vyčetl mi strach z očí.

„Neboj se ho. Nic Ti neudělá.“ Nedůvěřivě jsem se na něj podívala. Vůbec mě neuklidnil.

„Budu mít z tělocviku ještě hrůzu díky němu.“

„Neublížil by Ti. Stejně jako nikdo z nás.“ Usmál se na mě a jeho oči se do mě vpíjely. Zase ten pohled. Proč mě omamuje?

„Promiň mi.“ A podíval se jinam.

„Proč? Co se děje?“ Ne podívej se na mě ještě. Co to se mnou je?

„Prý omamuju lidi,“ řekl potichu.

„Řekla mi to Verča a asi to je pravda, jak se tak na Tebe dívám.“ Zmateně jsem na něj zamrkala. Mluvil pravdu.

„A Ty to neovládáš?“ Zamířil ke skříňce, byla asi jeho. Otevřel jí a vzal si učebnici. Zády jsem se přitiskla vedle něj a čekala. Založila jsem si ruce na prsou.

„Ani nevím, kdy to dělám.“ Mluvil potichu, jako kdyby se mi omlouval. Byl úplně stejný jako v knize. Zamračila jsem se a nahnula se k němu, aby mě nikdo neslyšel. Nahnul se ke mně taky.

„Neomlouvej se mi, nejsem Bella.“ Podívala jsem se kolem sebe a viděla lidi a hlavně holky, jak mě propalují pohledem. Neuhýbala jsem. Tohle žárlení jsem si užívala. Podívala jsem se zpátky na Edwarda, byl blízko u mě.

„Musíme vypadat zajímavě.“ A ušklíbla jsem se.

„Tomu věř.“ Pokřiveně se usmál. Oba jsme se zase narovnali a dělali, že se nic nestalo.

„Učebna je támhle.“ Ukázal mi Edward.

„Tak vyrážíme?“ Usmála jsem se na něj. Otřepala mě zima. Přitiskla jsem si ruce více k sobě a vyrazila skrz chodbu.

„Je Ti zima?“

„Jo. Ale to přežiju.“

„V učebně sedím u topení, tak snad Ti bude trochu teplo.“ Udiveně jsem na něj pohlédla.

„My sedíme spolu?“

„Samozřejmě, chceš snad sedět s někým jiným?“ Znejistěl.

„Ne! Nechci, jsem prosím Tě ráda, že mám s Tebou hodinu a nejsem někde sama. Zatím mi všechno vycházelo, vždycky jsem byla s někým z Vás nebo s Veronikou.“ Edward vešel do třídy s kamenným výrazem a já za ním. Zase po nás šlehly všechny pohledy, začínalo mě to unavovat. Edward si sedl do poslední lavice u okna, kde opravdu bylo topení. Usmála jsem se pro sebe. Konečně teplo. Obešla jsem ho a sedla si vedle něj.

„Teď Ti závidím, že umíš číst v mysli.“ Zašeptala jsem a přitiskla se k topení.

„Proč?“ Nechápal.

„Musíš se celkem bavit teď. Víš jak, Edward Cullen si sedl s nějakou novou holkou.“ Edward se zasmál.

„Uvažuješ přesně jako všechny holky tady.“

„Jsme stejné, víš jak.“ Zvedla jsem obočí a ušklíbla se na něj. Edward jen zakroutil hlavou a opřel se o židli.

„Hřeje to vůbec?“

„Jo hřeje.“ Ještě že to hřeje. Jinak bych asi umrzla. Zazvonilo a všichni se postavili. Nechtělo se mi od topení. Zatvrzele jsem seděla. Učitel ještě nepřišel.

„Mám Ti to topení urvat, aby ses postavila?“ Zasmála jsem se.

„Hele nech mě,“ s přinucením jsem se postavila a zrovna přišel učitel.

„Vítám Vás po víkendu, třído.“ Rozhlédl se po třídě, po mě jen přeletěl pohledem a usadil za katedru. Uf, oddychla jsem si. Mohli by mě tak ignorovat všichni učitelé.

„Posaďte se, kromě nové studentky.“ Sakra. Všichni si sedli a otočili se na mě. Už zas.

„Vaše jméno?“ Zeptal se mě učitel.

„Lucka.“ Odpověděla jsem.

„Budete tady delší dobu, nebo jste tu jen přechodně?“ Co to je za otázku? Jak mám to asi odpovědět, když sama nevím.

„Je tu přechodně.“ Odpověděl za mě Edward. Otočila jsem se na něj a usmála se. Děkuju.

„Vy jí znáte, pane Cullene? Předpokládám, že ano, když jste si s ní sedl.“

„Ano znám, pane profesore.“ Snad se nebude na nic dalšího ptát, nechci, aby zrovna celá třída byla o mě informovaná dopodrobna.

„Děkuji, sedněte si,“ řekl mi učitel a já to provedla. Nebyl nepříjemný, jen vyžadoval kázeň. Bylo to na něm vidět.

„Dneska má jen blbou náladu,“ řekl mi Edward.

„Aha.“ Učitel se pustil do výkladu o mezilidských vztazích a vlivů na ně. To jsme už brali, takže jsem celkem věděla, o čem je řeč. Ještě jsem si to pamatovala z písemky. Usoudila jsem, že opět nemusím dávat pozor.

„Edwarde?“ Špitla jsem. Nahnul se ke mně.

„Nevíš co Veronika?“

„Teď má angličtinu s Emmettem, dobře se baví. Jinak celý den v pohodě.“ Usmála jsem se na něj. Takže na ní dával pozor.

„Děkuji.“

„Nemáš zač.“ Usmál se na mě a začal něco psát. Asi zápis. Dívala jsem se mu přes ruku.

„Máš nádherné písmo, ukaž.“ Vzala jsem mu papír a obdivovala jeho rukopis.

„Hej jako…“ podívala jsem se na něj jako malé dítě, co něco chce.

„… chci taky tak umět psát.“ Zasmál se a vzal mi papír z ruky.

„Po sto letech se to taky naučíš, neboj.“ Usmál se pro sebe.

„No opravdu vtipné.“ Zamyslela jsem se. Edward na mě vytřeštil oči.

„Jo.“ Řekla jsem rozhodně.

„Kousni mě, už nechci čekat ani jeden den, chci se to naučit rychle.“ A odhrnula jsem si vlasy z krku. Začala jsem se pro sebe smát.

„Luci o tom se nežertuje.“ Odvrátil ode mě pohled. Zklamaně jsem se na něj podívala.

„Vždyť to byla jen sranda.“ Položila jsem mu ruku na tu jeho.

„Promiň.“ Reagoval stejně, jako by reagoval s Bellou. Zase jsem zapomněla, že mi čte v mysli. Jen zvedl obočí a pokračoval ve psaní. Sundala jsem mu ruku z jeho a přitiskla se zase k topení. To se jako se mnou nehodlá bavit? Zamračila jsem se. To se se mnou jako nehodláš bavit? Ptala jsem se ho v mysli. Usmál se pro sebe. Aha, takže takhle to je? To mám na Tebe mluvit skrz mysl? Dobře, jak chceš. Tahle hodina mě celkem nebaví, nebaví mě učivo.

„Nebaví Tě celkově škola.“ Otočil se na mě a usmál se.

„Co mě vyrušuješ z mých myšlenkových pochodů?“ rozesmála jsem se. Zasmál se taky a vrátil se k psaní zápisu. Celou hodinu něco psali. Já koukala z okna a přepadl mě hlad. Podívala jsem se na hodiny. Za 2 minuty mělo zvonit.

„Edwarde? Kdy je tady oběd?“

„Až po té další hodině, co teď bude.“ Zaskučela jsem.

„To nevydržím.“

„Musíš se nějak zabavit a nemyslet na to.“ Zvedla jsem obočí, se v tom nějak vyzná. Zazvonilo.

„Co máš teď za hodinu.“ Zeptala jsem se ho rychle, jako bych se bála, že někde zmizí.

„Mám matematiku.“ Koukla jsem honem do svého rozvrhu. Angličtina.

„Nevíš prosím Tě, kde je angličtina?“

„Úplně nahoře. Půjdeš po schodech nahoru a ta třída co je na konci chody, je to tam napsané.“ Vysvětloval mi Edward.

„Aha. Děkuji. A oběd je teda tady po té hodině, jo?“ Ujišťovala jsem se.

„Přesně.“

„Tak děkuji.“ Usmála jsem se na něj. Doprovodil mě ke dveřím

„Kdyby něco, vyšli myšlenku.“ Zasmála jsem se.

„Jasně. Tak pa, zatím.“ Mávla jsem na něj a vydala se ke schodům. Po schodech jsem se loudala, nechtělo se mi do nich. Potkala jsem se s Rosalií, usmály jsme se na sebe a pokračovaly každá ve své cestě. Když jsem schody vyšla, uvědomila jsem si, že mám na sobě šaty. Celý den jsem na to nějak zapomínala. Přece jen to není tak strašné. Ale pořád jsem se v nich necítila nejlépe. Prostě mi nešly ke mně. Otočila jsem se za sebe, jestli se na mě někdo nedívá. Nikdo nic. Uf. Raději jsem přidala do kroku. Přepadl mě zase ten pocit, že vypadat blbě a chtěla jsem se schovat před lidmi. Došla jsem na konec chodby. Učebna angličtiny. Perfektní. Zamířila jsem do dveří a už si hledala někde místo. Pohled mi skončil na Alici v prostřední řadě. Alice má se mnou angličtinu? Roztáhla jsem široký úsměv a letěla okamžitě za ní. Vpadla jsem k ní do lavice.

„Ahoj.“

„No já už myslela, že nepřijdeš.“

„Ty jsi… jo aha.“ Samozřejmě že to věděla dopředu. Zazvonilo. Že já vždycky chodím na čas. „Jsem tak ráda, že tu jsi.“ Začala jsem chrlit na Alici.

„Já taky.“ Ujistila mě Alice a postavila se. Postavila jsem se taky a hned do dveří vešla učitelka.

„Sedněte,“ řekla. Byla stará, ale rozhodně milá. Měla to v obličeji.

„Tak kde je ta nová studentka?“ Zeptala se a začala pátrat očima. Následovalo otočení většiny studentů na mě. Přihlásila jsem se.

„To jste Vy?“ nasadila si brýle. „Ale jaká milá tvář. Vítejte.“

„Děkuji.“ Usmála jsem se.

„Mohu … Vaše jméno.“

„Jistě. Lucka.“ Odpověděla jsem pořád s úsměvem.

„Tak dobře, snad se Vám tady bude líbit.“ Naposledy mi věnovala úsměv a už se plně vložila do učení. Alice vypadala, že dává pozor. Nechtěla jsem jí rušit a tak jsem se opřela o židli a byla zticha. Po chvíli se mi opět připomněl hlad. Úžasné, ať už je konec hodiny. Podívala jsem se na hodiny. Uběhlo teprve 10 minut? Ježiši to se vleče. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jak se zabavit. Hrála jsem si s rozvrhem, točila jsem ho v ruce. Klepala s ním o lavici, až mi Alice chytila ruku. Jo dobře, už to nebudu dělat.

„Co se děje?“ podívala se na mě.

„Proč jsi nervózní?“ chvíli jsem váhala, jestli jí to mám říct, nebo ne.

„Mám hlad.“ Vykulila na mě oči.

„To už máš hlad?“

„Jo.“ Přejela mě pohledem.

„Tvůj žaludek je vskutku impozantní.“ Jen jsem se na ní nechápavě podívala. Když jsem jí tak pozorovala obličej, vzpomněla jsem si na Porsche. Nevím proč.

„Elis?“

„Počkej chvilinku. Paní učitelka zadává samostatné práce.“

„Jo jo.“ Opřela jsem se zpátky do židle a čekala.

„Strana 10 a 11.“ Opakovala si Alice. Nechápu, proč dává ve škole pozor, když to nemá zapotřebí.

„Ano? Copak jsi potřebovala?“ Obrátila se na mě.

„Máme teď samostatnou práci, tak si můžeme popovídat, pokud to nechceš vypracovat. Což předpokládám, že by pro Tebe bylo nejlepší, ať víš, co probíráme. Nechci, abys kvůli mně měla špatné známky.“ Roztáhla úsměv. Jen jsem na ní zase nechápavě zírala. Známky jsou opravdu to poslední, co teď řeším Alice.

„Ráno jsem v garáži viděla Tvoje žluté Porsche. Jak dlouho už ho máš?“ To se mírně neshodovalo s knihama, proto jsem se na to ptala. Zajímalo mě to. Byla tu taková menší výchylka. Alice začala vyprávět, jak byla s Edwardem v Itálii. Příběh se skoro shodoval s příběhem v knize, jen tam nebyla Bella. V Itálii se byli podívat na památky, i když věděli, že tam jsou Volturiovi. Bohužel Edwarda chytili a Alice mu jela na pomoc. Stejný příběh, ale bez Belly. Divné. Bylo to divné. První co se mi nezdálo, že by jen tak vyrazili na památky. Ale neřešila jsem to, nechala jsem Alici, ať mi to všechno dopoví. Celý zbytek hodiny jsme o tom pak diskutovaly. Když konečně zazvonilo, bylo to moje vysvobození. Alice mi to úplně viděla na očích, proto na nic nečekala.

„Jdeme na oběd?“ rozzářila se. Rozzářila jsem se taky.

„Jo, pojďme už. Nemůžu to vydržet.“ Společně jsme si razily cestu k jídelně. No ne že přímo razily, lidi nám uhýbali sami. Nechápu, co je pořád překvapovalo. Cestou jsme narazily na Jaspera a Rosalií s Emmettem. Byla jsem ráda, že je zase všechny vidím pohromadě. Ale jeden chyběl. Alice se okamžitě ovinula kolem Jaspera a všichni jsme zamířili do jídelny. Edward čekal před jídelnou. Přidal se ke mně. Viděl, že jdu sama.

„Můžu Ti dělat společnost?“

„No jistě že.“ Usmála jsem se na něj. Alice rozrazila dveře do jídelny a zamířila s Jasperem ke stolu v rohu. Typické místo Cullenů. Za nimi se přidali Emmett s Rosalií a Edward mi podržel dveře.

„Děkuji.“ A vklouzla jsem dovnitř. Edward se držel hned za mnou. Tentokrát v jídelně zavládlo ticho. Tentokrát nás všichni pozorovali. Začalo mi to být nepříjemné, ale nasadila jsem kamennou masku, jako všichni ostatní a hrdě šla dál. Na jednu stranu mě to bavilo být středem pozornosti na chvíli.

„Je tu Jessica?“ Zeptala jsem se Edwarda.

„Je.“ Spokojeně jsem se pro sebe usmála a přisunula se k Edwardovi blíž. Chudák holka, bude mít ze mě trauma. Když jsme dorazili ke stolu, Emmett s Rosalií si sedli. Asi nebudou jíst. My, ten zbytek, jsme zamířili k pultu s jídlem. Popadla jsem tácek a už se dívala na dnešní nabídku. Alice s Jasperem něco na tác hodili a odešli. Zakroutila jsem jen hlavou a vrátila se zpátky k nabídce. Hmm, takže co to tu máme? Nějaký řízek. Tady je dokonce ryba, květák, čočka. Ne dám si květák, neměla jsem ho milion let. Nabrala jsem si pár květáků a přihodila k tomu brambory. Mezitím se vedle mě někdo postavil.

„Ahoj.“ Ozvalo se. Udiveně jsem vzhlédla. Jessica. Usmívala se na mě. Zvedla jsem obočí a vrátila se k jídlu. Co ta chce?

„Ahoj.“ Odpověděla jsem jí a sahala po kompotu.

„Ty musíš být nová, viď?“ Hloupější otázku jsem dneska neslyšela.

„Ano.“ Usmála jsem se na ní. Najednou ztuhla a dívala se za mě. Otočila jsem se. Za mnou stál Edward. Rychle sáhl po jablku.

„Nedáš si i jablko?“ Rychle jsem se vzpamatovala

„Jo dám.“ Usmála jsem se na něj a nastavila mu tác, aby tam jablko položil. Položil ho tam.

„Ukaž. Vezmu Ti to.“ A vzal mi tác z ruky. V normálním případě bych zaprotestovala, ale před Jessicou jsem to neměla v plánu. Nevím, proč jsem měla potřebu jí provokovat. Neměla jsem jí ráda, tak asi proto.

„Děkuji.“ Houkla jsem na Edwarda, když odcházel. Se spokojeným úsměvem jsem se otočila zpátky na Jessicu. Dívala se s otevřenou pusou, když nic neříkala, zareagovala jsem.

„Promiň, jdu jíst, než mi to vystydne. Zatím ahoj…“

„Jessica.“

„Jessico.“ Usmála jsem se na ní a otočila se. U stolu jsem málem vybuchla smíchy.

„Ty jí taky nemáš rád?“ bouchla jsem Edwarda do ramena a obešla ho, abych si mohla sednout.

„Slyšel jsem, že Ti leze krkem. A ne nemám jí rád. Je primitivní.“

„To teda je.“ Souhlasil Emmett. Alice se tam jen smála, Rosalie se dívala po místnosti a Jasper se usmíval.

„Ach jo lidi, já Vás žeru.“ Pustila jsem se s chutí do jídla. Rosalie se spokojeně usmívala a nahnula se ke mně.

„Jsi středem pozornosti.“ Asi taky ráda budila dojem. Nabodla jsem brambor na vidličku a rozhlédla se po místnosti. Všichni okamžitě sklopili zrak. Usmála jsem se pro sebe.

„Když sedím s Cullenovýma, kdo by se nedivil.“ Edward se usmál. Vrátila jsem se k jídlu a pozorovala lidi. Když jsme tak pohledem brousila po místnosti, zadívala jsem se chvíli na dveře. Ani nevím proč. Najednou se v nich objevil Mike. S Veronikou? Cože? Přestala jsem žvýkat a pořádně zvedla hlavu, abych viděla lépe. Fakt to byla Veronika, byla s celou partou skoro. Mike, Angela a mířili k Jessice. Veronika se baví s nimi? Nebyla jsem schopná to pochopit. Smála se, vypadal šťastně. Pohledem zabrousila k našemu stolu. Kývla jsem na ní hlavou, jako co to má znamenat. Veronika jen pokrčila rameny a sedla si zády k nám.

„Verča se baví s Mikem?“ zeptala se Alice a poškrábala se na nose. Jen jsem se na ní zmateně podívala.

„Já nevím… asi už jo.“ Alice tikla pohledem k Edwardovi. Udělala jsem to samé. Edward seděl ztuhlý jako socha a hypnotizoval tam ten stůl.

„Edwarde?“ zeptala jsem se. Nic.

„Edwarde?“ a položila mu ruku na rameno. Trhl sebou. Okamžitě jsem ruku stáhla. Podíval se na mě. Oči měl tmavě hnědé. Dostala jsem strach.

„Omlouvám se.“ Sklopil zrak. Nikdo u stolu nic neříkal. Všichni si hleděli svého. To Edwarda v tom nechají samotného? Ale v čem? Edwardovi vadí Mike… Nebo to že tam je s Mikem Veronika. Moment, moment. Něco mi tady nesedí.

„Edwarde co se děje?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Jen mi vadí Mike.“ Procedil skrz zuby. To ho to až tak štve? Vrátila jsem se zpátky k jídlu a nevycházela z údivu. Jak z Veroniky a Edwarda. Chvíli jsem Veroniku pozorovala a vypadalo to, že se dobře baví. Ani Edward z ní nemohl spustit oči. Květák jsem do sebe rychle hodila a dojedla jídlo.

„Půjdu zanést tácek,“ řekla jsem a vstala. Schválně jsem šla kolem Veroniky a očima jsem jí naznačila, že má jít za mnou. Nešla. Sakra, kdyby tam neseděla Jessica, šla bych za ní já. No počkej, to si s Tebou vyřídím pak. Veronika mě pak jen už dál ignorovala. To je vrchol toto. Vysypala jsem tác a zamířila jsem zpátky ke stolu. Sedla jsem si zpátky na svoje místo a usrkávala Coly přes brčko. Štvala mě Veronika. Byla jsem vzteklá a zlá na ní. Proč mě ignoruje? A proč se tahá s Mikem. Hned první den. Kdyby si to aspoň nechala na jindy.

Najednou se rozrazily dveře. Protočila jsem oči v sloup. Které pako dělá takový kravál. Pohledem jsem se zastavila na dveřích jídelny. Ztuhla jsem a rychle usrkla Coly. To jsem neměla dělat. V tu chvíli jsem přestala dýchat a začala jsem se dusit. Vykašlala jsem se na nějaké dušení a okamžitě střelila pohledem zpátky ke dveřím. Viděla jsem to, co jsem opravdu viděla? Ano viděla.  U dveří stala smečka. Zastavilo se mi srdce. Ztěžklo mi. Zapomněla jsem pomalu i dýchat. A začaly se mi klepat ruce. Položila jsem ten pitomý kelímek na stůl a ruce schovala do klína, ať to nikdo nevidí. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči.

Viděla jsem Paula, Quilla a Jareda. Jakto, že chodí na školu tady? Paul a Quill se rozestoupili a zpoza nich vyšel Jacob. Zamířil k jednomu stolu poblíž nich. Pane Bože, to je Jacob. Dal jsem si ruku před pusu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jacob. Já vidím Jacoba. Chtělo se mi brečet. Brečet štěstím. Smál se, měl nádherný úsměv. Musela jsem se usmát taky. Srdce mi začalo bušit strašně rychle, jako kdybych běžela. Tam opravdu stojí Jacob Black. Tam, na druhé straně místnosti. Celá jsem se na židli narovnala a přisunula se blíž ke stolu. Chtěla jsem mu být, co nejblíže jsem mohla. Všechno kolem mě přestalo existovat, viděla jsem jen ho. On tady fakt je. Se mnou, v jedné místnosti.

To je neskutečné. Je nádherný. A je mu… 17? Mu je 17! Ještě lepší. Usmála jsem se pro sebe ještě více. Chtěla jsem vstát a jít za ním. Všechno ve mně mi říkalo, ať vstanu a jdu si pro něj. Ale co mu mám říct? Stejně bych tam nešla, možná kdyby seděl sám. Ne ani to ne. Jsem moc velký stydlín na to. Ježiši Jacobe. Co tady děláš? Srdce mi nepřestávalo tlouct rychle. Začalo mi být vedro. Musím se uklidnit. Lucie uklidni se hlavně. Klid. V duchu jsem se uklidňovala, ale moc mi to nešlo. Nedokázala jsem z něj spustit oči. No ták, podívej se sem. Ne, ne. Nedívej se tady radši. To by mě zabilo. Opřela jsem se o židli a zhluboka dýchala. Co dělá tady? Uvědomila jsem si, že sedím v jídelně. Úplně jsem na to zapomněla. Edward na mě hleděl. Do prdele, tak tohle se mi rychle vymklo z rukou.

„Můžeš se uklidnit?“ zeptal se mě Edward a nespouštěl ze mě pohled. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila jsem, že se na mě všichni Cullenovi dívají. Měli takový divný výraz, nevím, co jsem si o tom měla myslet. Nevěděla jsem v tu chvíli nic a bylo mi to jedno. Pohledem jsem se zase ztratila k jejich stolu. Nebyl tam. KDE JE? Celá jsem se na židli napřímila a pátrala očima, kam zmizel. Když jsem ho našla u pultu s jídlem, zase jsem klesla zpátky do židle. Vzala jsem do ruky ten pitomý kelímek s Colou a napila se. Úplně mi vyschlo v hrdle. Co si bere na jídlo? Řízek? Hm, typické usmála jsem se. Tikla jsem pohledem na Edwarda. Měl zase tmavé oči

„Přestaň.“

„Přestaň s čím?“ sakra tak přece si můžu myslet na co chci. Proč si toho bral tolik? Vždyť ještě není přeměněný.

„Nech toho.“ Opakoval mi Edward zřetelněji. Chytnul se za kořen nosu a mnul si ho. Pozoroval jsem ho se zvednutým obočím. Byl mi naprosto jedno. Je mi jedno, co dělá, jak se cítí. Nemá mi lozit do hlavy. Ha, a máš to! Vítězoslavně jsem se usmála.

„To nejde,“ řekl Edward. Podívala jsem se na něj zpátky.

„Co zas nejde ?“ řekla jsem otráveně.

„Nejde to, abych Ti nebyl v hlavě. Přichází to ke mně samo. Nemůžu s tím nic dělat.“ No to máš blbé.

„Promiň Edwarde, ale já s tím taky nemůžu nic dělat.“ Pohledem jsem se zpátky vrátila k Jacobovi. Spolu s Paulem se smáli a žďuchali do sebe. Byli roztomilí.

„Už toho nech.“ Vstal Edward a prudce odsunul židli. Jen jsem se na něj podívala. Pár lidí kolem nás se taky otočilo a otočila se i Veronika s udiveným pohledem. Edward zamířil ke dveřím.

„Kam jde?“ Otočila jsem se na Alici.

„Ven. Chce si vyčistit hlavu.“

„Aha.“ Odmlčela jsem se

„Můžeš mi prosím Tě říct, co tu dělají lidi z La Push?“ samozřejmě, že jsem myslela smečku a ne žádné lidi. Ale nechtěla jsem to tak říct.

„Myslíš Paula a spol? Normálně tady s námi chodí na školu. Není to jako v té knize.“ Zamrkala jsem na Alici a vrátila se pohledem k nim. Takže celá smečka chodí tady na školu. Proč jsem je nikde neviděla celý den? Asi jsem neměla to štěstí, až teď. Pozorovala jsem Jacoba celou dobu, co jsem tam seděla. Ještě že on se nedíval sem. To jsem se nemusela kontrolovat, jestli civím, protože o mně ani nevěděl. Poslední myšlenka mě zamrzela. Jídelna se začínala postupně vyprazdňovat. Zmizela už i Veronika, vůbec jsem si toho nevšimla.

„Měli bychom jít, ať nepřijdeme pozdě.“ Řekla Alice a všichni vstali. Ne, mě se ještě nechce. Pomalu jsem vstala ze židle.

„Luci, co máš teď za hodinu?“ jak se může ptát, co mám teď za hodinu? Je to naprosto nedůležité. Vytřeštila jsem na ní oči. „Hned se kouknu.“ Sáhla jsem po rozvrhu.

„Matika.“ Ne matematika. To je moje smrt. Toužebně jsem se podívala na Cullenovi, jestli semnou někdo nemá hodinu. Nic. Ne, sakra. To nepřežiju, sama v matematice.

„Matematika je úplně nahoře zase, vpravo uprostřed.“ Řekl mi Emmett.

„To nemá nikdo matiku?“ Všichni zavrtěli hlavou.

„Ani Edward?“ Prosím, ať má Edward matematiku, prosím, prosím.

„Edward má teď biologii.“ Na srdci jsem měla ještě dvakrát větší balvan. To snad ne.

„Pojď Luci.“ Alice mě vzala kolem ramen a už mě vedla přes jídelnu ke dveřím. Ještě poslední pohled na ně. Pořád se smáli. Usmála jsem se taky. Vyšli jsme ke dveřím a rozdělili jsme se. Opět jsem zamířila po schodech nahoru.

Autor: angee00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání 8. kapitola: