Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání 7. kapitola

16.02.2010 (17:00) • angee00 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1698×

Veroničin pohled:

Mluvila jsem s Luckou a potom jsem zavřela oči. Svět kolem mě se potopil do tmy. Musela jsem usnout, probudila mě rána a tupá bolest, když jsem spadla z postele. Počkat, to není postel. Nechápavě jsem otevřela oči. Ležela jsem na zemi. Rozhlédla jsem se po pokoji. Počkat, tohle není můj pokoj. Podívala jsem se, z čeho jsem spadla. Byla to černá kožená pohovka. Otočila jsem se směrem k oknu a v křesle seděl Edward. V ruce měl Stmívání a díval se na mě. Několikrát jsem si promnula oči, jestli vidím dobře. On tam pořád byl a sledoval moje změny v obličeji.

„Měla bys z té země vstát, ať nenastydneš.“

„Kde to jsem a kde je Lucka?“ ptala jsem se.

„Jsi u mě v pokoji a Lucka spí u Carlislea a Esme v pokoji.“

„Jo aha.“ Nic lepšího mě nenapadlo.

„Zřejmě se Ti na té pohovce moc dobře nespalo.“ Podotkl Edward. Než jsem mu stačila odpovědět, vtrhla do pokoje Alice a vytrhla Edwardovi knihu z ruky.

„Teď jsem na řadě já,“ řekla Alice. Pak se její pohled stočil na mě.

„Ahoj, jak se Ti spalo?“ zeptala se s nádechem sarkasmu. Přitom střelila vyčítavý pohled po Edwardovi.

„Jo docela fajn,“ řekla jsem.

„Aha dobře jo? Takže proto ležíš ve 3 ráno na chladné zemi.“ Vyhrkla na mě.

„Nechceš si jít lehnout jinam?“

„Ne dík. To bude dobrý.“

„Tak dobře, ale kdyby sis to rozmyslela, tak řekni.“ Na souhlas jsem přikývla. Alice se na mě usmála a vytančila z pokoje. Já jsem se pomalu zvedala ze země a posadila jsem se na pohovku.

„Tak co říkáš na knihu?“ zeptala jsem se a tím prolomila ticho.

„Je zajímavá, to musím uznat.“

„Co říkáš na sebe a hlavně Bellu?“ Opravdu jsem byla zvědavá, co mi řekne.

„Je trochu zvláštní číst o sobě. Moc se tam nepoznávám. Nedovedu si představit, že bych se dokázal takhle kontrolovat.“

„Miluješ jí a proto jí neublížíš.“ Skočila jsem mu do řeči.

„No, nedovedu si to představit.“

„Víš, já si myslím, že Bella ještě přijede. Podle mě jsme s Luckou přišly dřív.“

„Asi máš pravdu, ale teď se o  tom nechci bavit. Chci vědět něco víc o Tobě,“ řekl mi.

„Co chceš o mě vědět?“ zeptala jsem se, se zájmem.

„Všechno,“ rychle odpověděl.

„Proč, prosím Tě?“ docela mě překvapil. Co by o mě mohl chtít vědět?

„Ty o mě víš všechno, takže by bylo fér, kdybych o Tobě věděl něco i já.“ Jeho odpověď mě totálně dostala.

„Můj život není zajímavý. Nechápu, co bys chtěl vůbec vědět.“

„Všechno a mýlíš se. Tvůj život je zajímavý.“

„Opravdu? A jak to ty můžeš vědět?“ pozvedla jsem obočí. Přitom jsem si založila ruce na prsou.

„Každý život, myslím tím lidský, je zajímavý. Přitom na našem životě není vůbec nic zajímavého.“

„Tak to bych se hádala,“ řekla jsem si spíše pro sebe, než jemu.

„To já taky,“ odpověděl mi pohotově.

„Tak mi vysvětli, čím jsme my lidé zajímaví?“ zeptala jsem se ho. Opravdu mě to zajímalo.

„Vy lidé máte jen určitý čas na téhle zemi. Žijete s tím, že každý den, každá minuta, sekunda může být ta poslední. Máte jen jeden pokus na to, abyste udělali co chcete. Pochop, jdete jen jednou na základku, jednou na střední a vysokou. O to víc se snažíte. Víte, že jestli to zkazíte už to nepůjde vrátit. Vy žijete život naplno, bez nějakých omezení. My za to ne. Můžeme si dát na několik let pauzu od školy. Od všeho a je tak se potulovat. Čas nás nehoní. My se ani nemáme proč snažit. Podívej se, všichni jsme už střední školu několikrát absolvovali. U nás je jedno, jestli projdeme s vyznamenání, nebo prolezeme. Nemáme důvod se snažit. Možná kvůli vysoké, na kterou občas jdeme, ale po vysoké znovu střední a tak pořád dokola. Je to nekonečný kolotoč. Ty se vlastně celý život učíš, všechno je pro Tebe nové, pro mě už ne. Skoro všechno už vím. Ve škole se nudíme, protože to všechny za několik desítek let už známe. Teď chápeš, proč chci o Tobě vědět? Proč mi připadá Tvůj život neobyčejný?“

Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Řekl pravdu, uvědomila jsem si. Ve škole se snažím, protože chci jít na dobrou vysokou. Mít dobrou práci a šťastný život.

„Vidím, pochopila.“ Vytrhl mě z mého přemýšlení Edward.

„Ano, nikdy jsem nad tím takhle neuvažovala.“

„Protože jsi nemusela.“ Usmál se na mě.

„Váš život, ale až tak nezajímavý není. Máte spoustu času cestovat. Učit se pořád nové a nové věci. A… “ Už mě nic nenapadalo.

„Jak dlouho myslíš, že by Tě to bavilo?“ zeptal se mě.

„Moc dlouho asi ne.“ Odpověděla jsem mu.

„Takže můžeme začít s výslechem?“ Zeptal se.

„Střílej.“

„Odkud jsi?“ ¨

„Z Evropy.“

„Co studuješ?“

„Ekonomické lyceum.“

„Ve Tvém rodném městě?“

„Ne v jiném.“

„Je to daleko?“ ¨

„Ano, proto jsme s Luckou na intru.“

„Máš sourozence?“

„Ne, jsem jedináček.“

„Oblíbená barva?“

„Fialová.“ Takhle to pokračovalo ještě asi hodinu. Ptal se mě na všechno. Oblíbený film, knihu atd... Zrovna se mě ptal na nejoblíbenější zemi, když jsem zívla.

„Jsi už určitě unavená, měla bys jít spát.“

„Ano to jsem.“

„Ve výslechu budu pokračovat.“

„Proboha, co bys chtěl ještě vědět?“ zeptala jsem se.

„Uvidíš.“ Odpověděl s úsměvem. Uvelebila jsem se na gauči a zavřela oči. Po chvíli jsem se převalila a zaskučela bolestí.

„Auu.“ Lehla jsem si totiž na ruku.

„Co se stalo?“ Zeptal se Edward a byl hned u mě.

„To nic.“ Snažila jsem se zachránit situaci.

„Nic?“ zeptal se mě nedůvěřivě.

„Ukaž mi to.“ Vzal mou ruku a vyhrnul rukáv u trička.

„Co to je?“ zeptal se zděšeně.

„Nic to není, jen taková malá modřina.“

„Malá? Kdo Ti to udělal?“ zeptal se a přitom zavrčel. Sakra, sakra, sakra. Co mu mám říct? Pravdu, že Emmett při naší bitce s pofiderní hmotou na mě házel, asi ne Veroniko mysli. Och ne. Nemysli! Podíval jsem se na Edwarda, jestli to slyšel. Vražedně se díval, takže slyšel.

„Já toho Emmetta uškrtím.“

„On za to nemůže, nic to není.“

„Toto nic není?“ Opatrně přitom natočil mou ruku, abych to viděla. Moc dobře to opravdu nevypadalo.

„Mě se dělají modřiny ze všeho. Lucka o mě říká, že jsem moc křehká.“

„A má pravdu.“ Pohotově mi odpověděl.

„Víš co? Teď toho necháme a zapomeneme na to. Už jsem opravdu unavená.“

„Dobře zapomeneme. Jen pro tentokrát. Jestli se to ještě jednou stane, tak… “

„Dobře souhlasím.“ Rychle jsem mu odpověděla.

„Opravdu to nebolí?“ zeptal se něžně? Asi se mi to zdálo.

„Ne. Opravdu jsem zvyklá. Lucka mi dělá modřiny v jednom kuse.“ Usmála jsem se na něho.

„Běž už radši spát,“ řekl mi a šel si sednout zpátky do křesla. Já se jen uvelebila a těšila se na spánek.

„Dobrou noc,“ řekla jsem a upadla do krásného a tolik vytouženého spánku.

Autor: angee00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání 7. kapitola: