Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání 6. kapitola

08.02.2010 (14:15) • angee00 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1891×

Veroniččin pohled:

Lucka odjela s Alicí, Rosalií a Esme na nákupy a já zůstala sama doma s Emmetem.

„Co budeme dělat?“ zeptal se mě Emmett.

„To nevím,“ odpověděla jsem. Vážně jsem netušila, co mám dělat doma sama s upírem.

„Co kdybychom si zazávodili?“ vypadlo z Emmeta.

„Nechápu.“ Netušila jsem, v čem by chtěl semnou závodit. Vždy by totiž vyhrál.

„V autech. Tady na Playáku.“ Při těch slovech už vsunoval disk do PlayStationu.

„Tak jo,“ usmála jsem se. Vzpomněla jsem si, jak jsme s Luckou hrály Crashe. Emmet mi zatím podal ovladač.

„Jsem moc dobrý,“ upozornil mě.

„Radši se přestaň vytahovat a pojď hrát.“ Emmett se na mě zazubil. Ze začátku opravdu vyhrával, ale po chvíli jsem začala vyhrávat já. Emmetta to začalo trochu víc štvát. Myslel si totiž, že je mistr světa nebo co. Asi po hodině, kdy už jsme začala mít značnou převahu já, tak to Emmet vypnul a rozhodl se, že mi něco uvaří. Och můj bože to dopadne, pomyslela jsem si. Šla jsem tedy za Emmetem do kuchyně a jen s hrůzou v očích sledovala, jak se nějaká pofiderní hmota pálí na sporáku.

„Co to má být?“ zeptala jsem se.

„Rýžový nákyp,“ odpověděl mi s úsměvem a ukázal na stránku kuchařky.

„Zatím se to tomu obrázku moc nepodobá,“ řekla jsem.

„Ale trošku jo,“ zeptal se trochu smutně Emmett.

„Jo trošku.“ Trochu jsem zalhala. No tak dobře. Trochu víc jsem zalhala.

„Odkud jsi vůbec vzal to jídlo?“ najednou mě napadlo. Když jsem totiž byla ráno v lednici, moc tam toho nebylo. Vlastně tam nebylo skoro nic.

„Tu rýži mám ze spíže.“ Ukázal na krabici. Podívala jsem se na záruční dobu a s hrůzou přečetla datum 1. 5. 2003. Potom jsem se podívala do hrnce a ta hmota už nebezpečně kynula.

„Myslím Emmette, že z toho jídla nic nebude.“ Emmett se na mě jen smutně podíval, potom se mu zablesklo v očích a na tváři se mu roztáhl úsměv.

„A co s tím teď?“

„To nevím. Máš nějaký nápad?“ s otázkou v hlase jsem se zeptala.

„Vždycky jsem chtěl vyzkoušet jídlovou bitvu.“ To už měl v ruce kus toho nákypu a hodil mi ho do vlasů.

„No počkej,“ zařvala jsem a taky jsem po něm ten nákyp hodila.

„A žádná upíří rychlost.“ Stačila jsem ještě říct, než mi na tričku přistála další hrouda nákypu. Takhle jsme blbli, dokud jsme celou tu břečku nespotřebovali. S hrůzou v očích jsem se pak jen podívala na tu spoušť, která po nás zbyla a potom jsem se podívala na Emmeta a začala se smát. Emmet mě napodobil a smál se se mnou.

„Měli bychom uklidit, než se vrátí ostatní,“ řekla jsem.

„A taky umýt nádobí,“ dodal Emmett.

„Podívej se, jak vypadáš,“ řekl mi.

„A ty se podívej na sebe,“ odpověděla jsem.

„Běž se tedy zatím umýt a já to tu poklidím,“ řekl mi.

„A nechceš pomoct?“ Nechtěla jsem, aby všechno bylo jen na něm.

„Sám to budu mít rychleji, ty by ses mi tu jen pletla.“ Vykročila jsem tedy směrem ke schodům, když jsem se zarazila.

„Vždyť já nemám co na sebe,“ uvědomila jsem si.

„Půjčím ti nějakou košili,“ dodal Emmett a svou upíří rychlostí byl pryč. Ani ne za půl minuty byl zase dole.

„Čistou košili máš u Edwarda na pohovce.“

„Dík,“ odpověděla jsem. Po sprše jsem si opět vyfoukala a nažehlila vlasy, oblékla si Emmettovu košili a šla dolů. Když jsem vešla do obýváku, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Po bitvě nebylo už ani stopy a Emmett seděl čistý a umytý u televize.

„Ta košile ti sluší.“ Otočil se na mě Emmett.

„No dík,“ odpověděla jsem.

„Už přijeli,“ řekl najednou Emmett a šel ke dveřím. Co si jen budou myslet? Stojím tu v obýváku jen v Emmettově košili a ve spodním prádle. I když musím uznat, že ta košile byla tak velká, že mě zahalovala skoro celou. Ale i přes to, co Rosalie? Emmett už otevíral dveře.

**

Lucčin pohled:

Vešla jsem do domu hned za Alicí a okamžitě se rozhlédla kolem. Nikde nic nebylo. Zatím to vypadalo všude čistě. Pohled mi ale utkvěl na Veronice. Neměla jsem daleko ke zděšení. Co to má na sobě? Co se tady ještě dělo? Ne, klid. Kdyby se něco dělo, tak by Alice nebyla tak klidná. Ale moment, ta košile není od Veroniky. Tak od koho? Rosalie jenom přešla přede mě a pohledem sjela jak Emmetta, tak Veroniku. A sakra, přece nemůže být Veronika tak blbá a obléct si něco od Emmetta.

„Miláčku není to Tvá košile?“ Rosalie zvedla obočí. Já jen stála a nebyla schopná jediného slova. S hrůzou v očích jsem těkala pohledem od Rosalie, přes Emmetta, k Veronice. Naštvat Rosalie není moc dobrý nápad.

„Je, musel jsem Verči něco dát. Šla se osprchovat,“ řekl s úsměvem Emmett. Buď jsem byla blbá já, nebo si to Emmett neuvědomoval anebo, to nejhorší, Rosaliín vztek ignoroval.

„To jsi jí nemohl dát něco od Edwarda?“ V Rosaliině hlasu byl slyšet vztek.

„Ignoruj jí.“ Náhle se objevil v kuchyni Edward a vcházel do obýváku. Rosalie po něm hodila jen nasupený pohled a Edward jí to oplatil zvednutým obočím a kamenným výrazem. To se k ní vždycky chová tak chladně? To se pak nedivím, že je taková.

„Takhle s ní nemluv,“ naštvala jsem se a udělala krok k Edwardovi. Alice jen obrátila oči v sloup a společně s Esme odešla. Asi šly vyložit nákupy.

„No no no no no.“ Přistoupil ke mně Emmett.

„Přece se tady nebudeme všichni hádat.“ Bez námahy mě odstrčil od Edwarda. Asi tušil, že bych po něm vyjela.

„Zlato, je to jen košile,“ mrkl na Rosalií. Odvrátila jsem pohled od Edwarda a zadívala jsem se na Veroniku a zakroutila hlavou. Veronika jen pokrčila rameny.

„Přece se kvůli tomu nebudeš vztekat,“ usmál se Emmett na Rosalií a hned byl u ní.

„Tak copak pěkného sis koupila …“ Mířili nahoru po schodech.

„Nevšímej si jí,“ obrátil se Edward na Veroniku.

„Já … nechtěla,“ vykoktala ze sebe Veronika. Edward byl u ní v cuku letu.

„Příště jsi vezmi cokoliv ode mě.“ A zadíval se na ní. Já ani nestihla reagovat na to všechno, co se tu dělo. První jsem sledovala Rosalií s Emmettem, jak jdou pryč. A pa najednou vidím Edwarda u Veroniky. Jen jsem obrátila oči v sloup a raději šla pryč. Na nějaké sladké projevy jsem v tu chvíli neměla náladu. Edward mě naštval tím, jak se zachoval k Rosalií. Vyšla jsem zpět před dům a zamířila k autům, abych Esme a Alici pomohla s nákupy.  V autě už nic nebylo . Najednou se u mě objevila Alice.

„Už to je všechno v domě,“ usmála se a zabouchla kufr od auta.

„To jste to stihly rychle.“ Že jsem se divila.

„Odnesli jsme to ke Carlisovi a Esme do ložnice, ať se máte kde v klidu převléct,“ řekla mi Alice a mířily jsme zpět do domu druhým vchodem z kuchyně. Ještě že tak. Bůh ví, co bych v obývaku viděla. Zase jsem převrátila oči v sloup. Po celém dni dlouhého nakupování jsem si připadla utahaně a potřebovala jsem se vzpružit. Dala bych si koupel. Mají tady vůbec vanu?

„Elis? Máte tady někde vanu?“ nejistě jsem se zeptala.

„Jistě. Po schodech nahoru a za nimi, to je koupelna,“ usmála se.

„Jdeš se natáhnout?“

„Asi ano, potřebuju to už.“ Vydala jsem se po schodech. Míjela jsem Veroniku, jak sedí s Edwardem na pohovce v obýváku. Však ať si tam spolu cukrujou. Edward se na mě podíval. Aha promiň, zapomněla jsem, že mi lezeš do hlavy. Sladce jsem se na něj usmála a promluvila k Veronice.

„Jdeš se podívat, co všechno jsem Ti koupila?“ Teda spíš Alice.

„Jojo,“ vyhrkla Veronika. Vypadala celkem šťastně, že jí beru od Edwarda. Pako. Kdo by s Edwardem nechtěl být sám. Zastavila jsem se na schodech a zhluboka se nadechla. Myšlenky Lucie, ovládej své myšlenky. Dolů jsem se ani nepodívala a radši rychle otevřela dveře do pokoje. Veronika šla hned za mnou. Sedla jsem si k taškám.

„Zavřeš, prosím Tě?“ požádala jsem Veroniku a začala jsem se přehrabovat v taškách.

„To je Tvoje, to moje. Tvoje, moje, moje …“ Postupně jsem věci rozdělovala na dvě hromádky. Vytáhla jsem z tašky obrovskou černou mikinu.

„Nevěděla jsem, jestli by se Ti více líbila černá nebo bílá,“ koukla jsem na Veroniku.

„Super, do ní se budu moct zabalit, jak mi bude zima,“ vrhla se okamžitě po ní.

„Bílou bych měla hned zaprasenou,“ usmála se na mě.

„Taky jsem si myslela.“ Úsměv jsem jí oplatila a vrátila se k rozdělování věcí. Nakonec jsem z tašky vytáhla své nové bílé šaty.

„Co to je?“ zeptala se mě Veronika a vytřeštila oči.

„Moje nové šaty,“ odpověděla jsem a zkoumavě si je prohlížela.

„Ty sis koupila šaty?“ Nedokázala pochopit Veronika.

„Ne, koupila mi je Alice,“ opravila jsem jí.

„No už vidím, jak Ty nosíš šaty.“ Veronika se začala smát. Otočila jsem se na ní.

„Něco k smíchu?“ a zvedla jsem obočí.

„Ty a šaty?“ Nepřestávala se smát. Však Tebe smích přejde, ušklíbla jsem se pro sebe a vytáhla poslední vět z tašky. Nádherné, fialové, VERONIČINY šaty.

„To sis koupila dvoje?“ Veronika se málem válela smíchy na zemi. Hodila jsem je na Veroniččinu hromádku.

„Ne, jsou Tvoje.“ Smích najednou ustal. Na tváři se mi začal roztahovat široký, hodně široký úsměv. Pocit uspokojení.

„Cože?“ Veronika přešla k posteli, kde byli věci uložené na hromádkách a zadívala se na mě.

„Slyšela jsi,“ řekla jsem vítězoslavně a vzala jsem si do ruky svůj nový ručník.

„Jdu se mýt. Tam na stole máš oběd. Vzala jsem Ti čínské nudle. Ty vpravo jsou Tvoje, bez masa. Tak zatím.“ Sladce jsem se usmála a nechala Veroniku v pokoji s novými věcmi.

Koupelna byla velká, jako jedna místnost. Pustila jsem vodu a šla zamknout dveře. Zvyk z intru. Nalila jsem ještě pěnu do vody a čekala, až se vana zaplní. Konečně jedna místnost, kde není okno přes celou zeď. Svlékla jsem se, hodila ručník přes pračku, vlezla do vany a vypnula vodu. Teplo. Ručník mi spadl z pračky na zem a odkryl tak vzor vlka. No super ručník se mi válí po zemi. Zadívala jsem se na něj a vzpomněla jsem si na Jacoba. Uvidím ho vůbec?

Z vany se mi vůbec nechtělo, ale voda už byla studená. Fajn už lezu, naštvaně jsem se přesvědčovala. Zabalila jsem se do ručníku a zůstala stát. Nevzala jsem si věci na převlečení, sakra. Posbírala jsem zbytky svého starého oblečení a vydala se zpátky do pokoje. Doufám, že mě někdo potká. Po schodech šel nahoru Jasper. No jistě, Lucie vyleze ven a prostě tu někdo musí jít.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho s úsměvem. Zůstal stát a díval se na mě. Sakra snad mě nechce zahryznout, bála jsem se. Najednou se mnou rozlil pocit úlevy a spokojenosti.

„Ahoj,“ pozdravil mě s úsměvem na rtech.

„Prosím Tě, mohla bys Alicí říct, ať sem přijde?“ Nechápavě jsem na něj hleděla.

„Je v Carlislově ložnici.“

„Jo aha, tak dobře. Vydrž chvilinku.“ A vletěla jsem do pokoje. Viděla jsem, že Veronika s Alicí diskutují o nějakém tričku.

„Elis, mohla bys jít za Jasperem? Čeká Tě.“

„Jo jasně,“ rozzářila se Alice a vyletěla z pokoje.

„Hned se vrátím.“ Bylo slyšet z chodby.

„Co jste tu dělaly?“ otočila jsem se na Veroniku.

„Jen jsme žhavě diskutovaly o tomhle tričku.“ A ukázala na modré triko s nápisy. Přitom jsem si všimla, že zdůraznila slovo žhavě.

„Co se Ti na tom žhavém tričku nelíbí?“ opáčila jsem a zvedla obočí.

„Nic, ty žhavý uhlíku,“ řekla mi s úsměvem.

„Haha, vtipné,“ odsekla jsem.

„No to teda bylo vtipné,“ řekla vítězoslavně. Jen jsem si odfrkla a sáhla jsem po oblečení.

„Budu Vás muset opustit dámy, ale Vy to přežijete, viď?“ rozezvonila se Alice.

„Jojo, to zvládneme, neboj,“ ujistila jí Veronika.

„Pak ale přijďte dolů,“ oznámila Alice a byla pryč. Jen jsme se na sebe s Veronikou nechápavě podívaly.

„Tak co, jak se Ti líbí to oblečení?“ začala jsem a u toho se převlíkala.

„Hej jo dobrý, aspoň mám co na sebe.“ Byla ráda. Všimla jsem si, že už je převlečená.

„Jinak Ti všechno sedí, spokojená?“

„Trefila si se skvěle, všechno mám dobré.“

„To jsem ráda a co ty šaty? Líbí se Ti?“

„Jsou krásné, ale nechápu Alici, proč mi je kupovala.“

„Znáš ji. Hlavně si to vezmi někdy na sebe, ať jí uděláš radost.“ Všimla jsem si zabalených nudlí.

„Ještě jsi nejedla?“

„Ne čekala jsem na Tebe.“

„No to je pěkné,“ usmála jsem se na ní a Veronika mi úsměv oplatila. Vstala jsem a zamířila pro nudle.

„Jo a dívala ses do té malé tašky tam? Máš tam hygienu a všechny možné věci.“ Vzala jsem misku s nudlami do ruky a otočila se na Veroniku. Když Veronika prostudovala všechny věci, které byly v tašce, otočila se na mě.

„Děkuji. Pojď sem.“ Rozpřáhla ruce a vrhla se na mě.

„Pozor, nebo rozsypeš jídlo,“ vykřikla jsem.

„Půjdeme teda za nimi?“

„Dobře.“ Veronika mě nepustila, chytla mě kolem pasu a společně jsme vyrazily dolů. Alice, Jasper a Edward tam na nás už čekali. O něčem vášnivě diskutovali, ale přestali včas, abychom náhodou nevěděli, o čem mluvili. Sedly jsme si na pohovku a pustily se do jídla.

„Dobrou chuť,“ popřáli nám sborově.

„Díky,“ poděkovala jsem s plnou pusou.

„Nemůžeš být trochu slušnější?“ napomenula mě Veronika.

„Promiň no,“ podívala jsem a na ní ublíženým pohledem a všichni Cullenovi se rozesmáli. Jen jsme se na ně nechápavě podívali. Rozhodně jsem si nechtěla nechat kazit chuť. Vzala jsem si jídlo do klína a nedůvěřivě jsem si je všechny prohlížela.

„Je to dobré?“ ozval se Edward.

„Jo,“ odpověděla jsem pohotově.

„Dobře klid, však on Ti to jídlo nebere,“ vykulila na mě oči Veronika.

„Hmm,“ zadívala jsem se na ní a nacpala si nudle do pusy. Cullenovi a Veronika se bavili o škole. Dozvěděla jsem se pár zajímavých informací. Jako například, že Mikeovi nejde zeměpis, nebo že Lauře se líbí Jasper. No bude to zajímavé ještě. Všichni Cullenovi jsou ve škole obdivování, jak jsem pochopila z Aliciného vyprávění a v tělocviku nikdo nechce hrát proti Emmettovi. Kdo by se taky divil? Vzpomněla jsem s na Rosalií a Emmetta, snad už je to v pohodě mezi nimi. Když jsme dojedly, vstala jsem a šla vyhodit zbytky do popelnice. Překvapilo mě, že tu opravdu nějaká je. Venku bylo hezky, ani zima, ani teplo. Pofukoval mírný větřík a slunce sem tam vylezlo. Sedla jsem si na verandu a dívala se do lesa. Nechala jsem myšlenky volně plynout. Přemýšlela jsem nad tím, jak jsme se tu vlastně dostaly a co všechno se stačilo už stát. Připadalo mi to neuvěřitelné.

„Co Ty tu tak sama,“ vedle mě stála Veronika.

„Ale, jen jsem se zapřemýšlela,“ usmála jsem se na ní. Veronika si ke mně sedla a opřela si hlavu o mé rameno.

„Myslíš, že ví, kdo ve skutečnosti jsou?“

„Jak to myslíš?“ nechápala Veronika.

„No jakože Edward je Robert a tak.“

„Nemyslím si.“

„Jo no, je to dost nepravděpodobné.“

„Hej jsem tak uvažovala nad Jasperem …“ začala Veronika.

„Jasper umí zdvojnásobovat, vlastně ovládat pocity. To Ti může při sexu hodně pomoct.“

„Jo no,“ rozesmála jsem se.

„Alice to musí mít dobré,“ začala se smát taky.

„Teď se modli, aby Tě Edward neslyšel.“

„Proč?“

„No protože by to asi řekl Alici, ne?“

„No a?“ podívaly jsme se na sebe a zase se začaly smát. Veronika to nemohla vydržet a dala si ruku před pusu, aby se nesmála tak nahlas. Tím se mi krásně odkryla obrovská modřina na paži.

„Co to máš?“ zhrozila jsem se a vykulila oči. Veronika si první chvíli neuvědomila, o čem mluvím.

„Co? Jo to. To mě Emmett trochu víc bouchnul do ruky.“

„Trochu víc?“ A čím prosím Tě? Pěstí?“ vyjela jsem.

„Prosím Tě, uklidni se,“ uklidňovala mě.

„Ne já se rozhodně uklidňovat nechci!“

„Víš, jak jsme… vlastně nevíš. No my jsme s Emmettem hráli jídlovou válku…“

„No to vím,“ přerušila jsem jí netrpělivě.

„Ty to víš?“ řekla překvapeně Veronika.

„Alice,“ podívala jsem se na ní.

„Jo aha, no tak při té bitvě Emmett nějak neodhadnul sílu a hodil to do mě.“ Emmett neodhadl sílu?

„Veroniko, mohl tě zabít nebo já nevím co.“

„Luci, klid prosím Tě. Jsem tu živá a zdravá, jo?“ nedůvěřivě jsem Veroniku sjela pohledem.

„Příště si na něj dávej pozor, jasné?“ odsekla jsem. Veronika si na mě zpátky položila hlavu.

„Když Tě ale včera nesl nahoru byl něžný…“ Emmett mě nesl do postele? Měl mě v náručí? Srdce se mi zastavilo. Slyšela jsem Veroniku, jak se přidušeně směje. Chtěla jsem jí zabít v tu chvíli.

„A neprobudila si se trochu vysvlečená?“ Veronika to nevydržela a vybuchla v záchvat smíchu.

„Neříkej mi, že mě Emmett svlíkal,“ zeptala jsem se zděšeně. Ne kvůli toho, že mě svlíknul, ale kvůli Rosalií.

„To já nevím,“ uchichtla se.

„Nesměj se tak blbě a nekecej,“ vyštěkla jsem po ní.

„Fakt nevím, nebyla jsem u toho… bohužel,“ zase se rozesmála. Povzdechla jsem si, mě to teda vůbec k smíchu nepřišlo. Počkala jsem, až se Veronika dosměje.

„Ale no ták.“ Hodila na mě psí oči.

„Je to celkem nepříjemné, když nevíš, co se s Tebou děje,“ odpověděla jsem nepříjemně. Vadilo mi to už kvůli Rosalií.

„Ty s tím naděláš.“ Hlava jí klesla zpět na moje rameno. Raději jsem ani nemluvila a vztekala se uvnitř sebe. Seděly jsme tak strašně dlouho, připadalo mi to jako věky.

„Kolik je vlastně hodin?“ zeptala jsem se. Nic. Podívala jsem se na Veroniku. Ta měla zavřené oči a spokojeně oddechovala.

„Veroniko, spíš?“ zašeptala jsem. Nic. Ona usnula. Konečně. To je sice pěkné, ale co mám teď dělat? Když vstanu, tak jí probudím. Sedět tu s ní nebudu, protože za chvíli na mě poletí komáři, násosky jedny. A ještě k tomu se stmívá. Není zrovna příjemné sedět v noci uprostřed lesa. Plus k tomu všemu mi bude zima. Zívla jsem. Taky na mě padla únava. Co teď? Edward! Edward mě může slyšet, aniž bych Veroniku vzbudila. Edwarde, kde jsi? Potřebuju Tě. Nic. Kde k sakru je? To mám na Tebe myslet intenzivněji? Fajn. Představila jsem si Edwarda, jeho bílou kůži. Krásné hnědé oči, jeho nahou hruď.

„Jsem tady,“ vytřeštila jsem oči. Sakra, zase jsem neudržela myšlenky na uzdě. Bylo mi před ním trapně.

„Pomůžeš mi? Ale nevzbuď jí, prosím Tě. Jsem ráda, že konečně usnula.“

„Neboj se,“ usmál se na mě. Nahnul se nad Veroniku a zvedl jí do náruče, jako kdyby byla lehká jak pírko. Zvedla jsem se taky.

„Kam jí odneseš?“ Veronika se v jeho náručí uvelebila a chytla ho kolem krku. Sladké. Edward se jen usmál.

„K sobě do pokoje.“ Do pokoje? Wow. To se asi moc...

„Vyspí se,“ přerušil mou myšlenku Edward.

„No jo,“ řekla jsem zklamaně.

„Mi nenecháš ani žádnou radost,“ usmál se na mě pokřiveným úsměvem. Úsměv jsem mu oplatila a už byl na odchodu.

„Dobrou,“ zašeptala jsem.

„Dobrou,“ přišla mi odpověď, ale už jsem ho nikde neviděla. Asi bych měla jít taky spát, zívla jsem. Asi určitě. Edward s Veronikou, no ty jo. Líně jsem se táhla do domu. Dole v obýváku jsem potkala Carlislea.

„Jdeš spát?“

„Jo, už půjdu.“ Znovu jsem zívla. To má můj mozek až tak nedostatek kyslíku?

„Tak dobrou noc,“ usmál sen a mě Carlisle. Pěkný úsměv má, musela jsem se usmát taky.

„Dobrou a děkuji.“

„Nemáš za co.“ Na schodech jsem se zarazila.

„Můžu tam vůbec?“

„No jistě, že se ptáš.“

„Radši pro jistotu,“ pokrčila jsem rameny a s úsměvem vyšlapala schody. V pokoji jsem na sebe hodila třikrát větší tričko na spaní a zachumlala jsem se do peřin. Miluju tu postel. Zavřela jsem oči. Jak se to asi vypadá s Veronikou?

Autor: angee00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání 6. kapitola: