Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání 5. kapitola

23.01.2010 (21:15) • angee00 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3592×

Lucčin pohled:

Nechce se mi vstávat, zase. Moment nejdu do školy. Jakto, že nejdu do školy? Domů jsem nejela. Kde to jsem? Otevřela jsem s hrůzou oči. Všude bylo bílo. Bílý polštář, bílá peřina, bílé povlečení, bílé zdi. Okamžitě jsem se vyšvihla do sedu. Rozhlédla jsem se kolem. Oči stále vykulené. Cullenovi. Jsem u Cullenů přece. Spokojeně jsem si oddychla a práskla jsem sebou zpátky do postele. Polštář byl jemný a nadýchaný. Ne jako ty placky na intru. Spokojeně jsem si ho ještě načechrala a zabořila do něj s úsměvem hlavu. Konečně jsem se po dlouhé době krásně vyspala.

Peřinu jsem si vytáhla až ke krku a s pocitem štěstí na srdci jsem se zachumlala. Odmítala jsem vstát. Ležím u Cullenových v posteli, uvědomila jsem si. U CULLENOVÝCH, nemohla jsme tomu uvěřit. Kdekdo by mi to záviděl. Spokojeně jsem se pro sebe usmála. Ale kde vlastně jsem? V jakém pokoji? U Edwarda nejsem, to je jasné. Jako jeho pokoj to rozhodně nevypadá. Ostatní pokoje jsem neviděla, ani v knize nebyly popsané. Můžu být u kohokoliv. Rozhlédla jsem se kolem. Velká prostorná postel. Manželská. Takže Carlisle?

Při té představě jsem se musela ušklíbnout. Ale vlastně popárované to tu bylo, takže stejně nevím, u koho jsem. Zklamaně jsem si odfrkla nad svým zjištěním. Asi bych měla vstát. Budu vypadat jako vrabčák, co se právě rozhodl vylézt z hnízda, pomyslela jsem si. Moment, počkat. Ležím v posteli ve spodním prádle. S hrůzou jsem vytřeštila oči. Kdo mě svlíkal? Zase jsem sebou trhla a vyšvihla se do polosedu. Po pokoji jsem pátrala po mém oblečení. Bylo v rohu na křesle pěkně uložené. Na BÍLÉM křesle, jak jinak. Protočila jsem oči v sloup.

Vyškrábala jsem se na nohy a šla se obléct. Celkem mě znervózňovalo to obrovské okno, přes celou zeď. Nebyla jsem jaksi zvyklá promenádovat se před oknem jen ve spodním prádle. I když tam byl jen les, stejně jsem měla nepříjemný pocit. Rychle jsem si natáhla hadry na sebe. Hned jsem byla klidnější. Ale kde je… tady není zrcadlo? No to si snad dělají srandu. Potřebuju zrcadlo. Přece se před nimi, takovýma dokonalýma, neobjevím jak strašidlo? Ne, bez zrcadla nevyjdu z pokoje.

Zakručelo mi v břiše. No to mi tak ještě scházelo. Hlad. Začal se mi stahovat žaludek. Bože, já tam dolů nejdu. Stěžovala jsem si. Přešla jsem ke dveřím a pak chvíli váhala. Nejdu tam. Znovu mi zakručelo v žaludku. Fajn, už jdu. Nadechla jsem se a zatáhla za kliku. Sešla jsem schody a cestou si ještě trochu upravila vlasy. K mému zděšení dole v obýváku seděl Emmet, Jasper, Alice a Veronika. Skvělé, Veronika se tu, jak se dívám, zabydlela. Jen já tu jak pecka, vánoční dáreček přímo. Všichni se na mě podívali, nevím, jestli překvapeně nebo jak, ale vypadalo to divně. Jediná Alice se na mě usmála

„Ahoj Luci.“ Vychrlila ze sebe. Jen jsem stála a nechápavě na ní zírala. Veronika pomalu propadala záchvatu smíchu. Při nejbližší příležitosti ji zabiju. Uculila jsem se na ní a odvrátila pohled k ostatním.

„Dobré ráno.“ Byla jsem zvyklá tohle říkat z intru.

„Čau.“ Usmál se na mě Emmet.

„Ahoj,“ řekl Jasper. Zíral na mě. Začala jsem se bát. Co když mě zahryzne? Nedůvěřivě jsem mu pohled oplatila.

„Ahoj,“ řekla Veronika s přidušeným smíchem.

„No nazdar.“ Zabiju jí, fakt. Žaludek se zase připomněl zakručením. Hlasitě zakručel. Bože, i žaludek se proti mně spikl. Alice byla v cukuletu u mě.

„Musíš mít hlad.“ Podívala se na mě starostlivým pohledem a chytla mě za ramena. Byla ledová, přejel mi mráz po zádech.

„No... trochu.“ Pokusila jsem se o úsměv.

„V kuchyni něco máš.“ Houkla na mě Veronika a ukázala směrem k další místnosti. Nejspíš kuchyně. Skvělé, takže ona už to tu zná a já zase nic. Neskutečné. Alice mě pomalu vedla do kuchyně. Na stole jsem viděla koblížek a crossan. Dychtivě jsem sáhla po crossanu. Jeden crossan mi ale stačit nebude. Alice se rozesmála. Nechápavě jsem se na ní podívala.

„Promiň, ale nejsme zvyklí, aby tady někdo měl takovou chuť k jídlu.“ Pochopil jsem a zasmála se. Musela jsem jí připadat opravdu vtipně. Šly jsme si sednout zpátky do obýváku. Alice mi nabídla své místo vedle Veroniky a omluvila se, že musí něco zařídit. Společně s ní odešel i Jasper. Emmet se rozvalil do sedačky a zadíval se na televizi. Zavládlo trapné ticho, nevěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem s Veronikou mluvit.

„Jak ses vyspala?“ zeptala se mě najednou Veronika. Byla jsem za to vděčná. Jako kdyby mi uměla číst myšlenky. Ne, to umí Edward, bohužel. Kde vůbec je?

„Jo, dobře. Konečně žádné placky. Nejsem ani rozlámaná, jako vždy. Co Ty?“ Přikousla jsem si crossanu.

„Jo, taky dobrý.“ Měla nějaký divný tón v hlase.

„Spala jsi vůbec?“ Zvedla jsem obočí. Zírala na mě a nic neříkala. Obrátila jsem se na Emmeta a chystala se ho zeptat, když jsme ale viděla jeho přidušený smích, došlo mi.

„Áha,“ řekla jsem znechuceně.

„To jsi fakt nespala?“ Nevěřícně jsem na Veroniku pohlédla. Vedle sebe jsem ucítila mírný závan větru. Emmet zmizel, nevím proč. Bylo mi to jedno, chtěla jsem teď seřvat Veroniku. „Ne.“

„Ani chvilinku?“

„Ne.“

„Proč? Neříkej mi, že jsi nemohla usnout.“

„Nemohla, vždyť mě znáš. Zvykám si blbě v novém prostředí.“

„Ježiši Kriste, ale musíš spát.“ Začal jsem se rozčilovat.

„Jo, usnu… časem, klid.“ Nacpala jsem si do pusy poslední kousek crossanu.

„Chceš se zhroutit?“ Vyčítala jsem jí.

„Ne Luci, klid. Nevyváděj.“ Usmála se na mě. Já že nemám vyvádět? No, hlavně že ona to bere v klidu.

„Mám o Tebe strach.“ Zamumlala jsem. Do pokoje vešel Edward s Emmetem a Alicí. Zase jsme na ně zíraly. Pořád nám nemohlo dojít, že jsme s Cullenovýma. Kdo by to taky chápal.

„Nechcete se jít projít? Ať se trochu provětráte a nesedíte jenom doma. Můžeme jít na nákupy, nemáte nic na sebe.“ Rozzářila se Alice.

„Nemáme prachy,“ řekla jsem

„Nebo Ty snad jo?“ A otočila se na Veroniku.

„Nemám,“ odpověděla mi. Otočila jsem se na Alici a čekala, co se bude dít dál.

„Peníze nemusíte vůbec řešit.“ Řekl Edward a sedl si do křesla. Jen jsem nad tím musela zvednout obočí.

,,Nemusíme řešit?" Vždyť to je blbé si něco kupovat za cizí prachy.

„Není.“ Podíval se na mě. Úžasné zase mi leze do hlavy.

,,Nechceš rovnou vědět, jakou barvu má moje spodní prádlo?"

„Černé.“ A usmál se pokřiveným úsměvem. Skvělé. To je prostě skvělé. Nejraději bych někam vypadla.

„Tak jdeme.“ Najednou se před námi objevila Alice a už nás tahala za ruce. Nebránila jsem se, ráda bych se provětrala.

„Alice raději bych zůstala tady relaxovat. Nikam se mi moc nechce.“ Zaprotestovala Veronika. To si snad dělá srandu? Mě nechá s nimi samotnou?

„Dobře, dobře.“ Usmála se na ní Alice a pustila jí za ruku, kdežto mě držela pořád.

„Někdo s Tebou tady zůstane.“

„Ne to je dob...“

„Já!“ Skočil Veronice do řeči Emmet a zazubil se. Veronika se jen na Emmeta podívala a Edward se začal smát. Četl jí v mysli, byla jsem naprosto mimo.

„A co ostatní?“ Chtěla vědět Veronika, která Edwarda ignorovala.

„Carlisle je v nemocnici, Edward a Jasper půjdou na lov, já tu zůstanu s Tebou a ostatní jdou nakupovat,“ dořekl Emmet. Už jsem se nadechovala, abych řekla, že raději zůstanu tady, když v tom se Alice na mě otočila.

„Ale Ty půjdeš, že Luci?“ a zamrkala na mě. Chtěla jsem jít, ale bála jsem se. Edward byl hned u mě.

„Půjde a nemusíš se bát.“ Usmál se na mě. Zvedla jsem obočí

„No jo.“ Usmála jsem se na něj. Jestli to tak půjde dál, nemusím vůbec mluvit. Už mě to fakt štvalo, nepotřebuju žádného tiskového mluvčího. Alice mě táhla směrem ke garáži a já zahlédla ještě Edwarda, jak se směje. No opravdu vtipné.

„Čau Verčo!“ Zařvala jsem ještě na ní. Stihla mi zamávat a pak mi zmizela z dohledu. V garáži mě okamžitě upoutalo žluté Porsche. Tak to si nechám líbit. Čekaly tam i Esme a Rosalie.

„Dobré ráno.“ Přivítal jsem je.

„Dobré.“ Usmála se Esme.

„Dobré.“ Usmála se na mě Rosalie letmo.

„Jak pojedeme?“ Zeptala se Esme a stoupla si k Emmetovu Jeepu.

„Já jedu s miláčkem.“ Usmála se Alice a přitancovala k Porschi. Nedivila jsem se, taky bych se od toho auta nehnula.

„Nechceš jet se mnou?“ Zeptala se mě Alice.

„No jistě že chci.“ Vyvalila jsem oči a sladce se usmála. Já budu sedět v Porschi! Juchů, radovala jsem se v duchu.

„Tak jedeme už.“ Řekla Rosalie, nastartovala Jeep a vyjela z garáže. Nasedla jsem do auta a naprosto si to užívala. Byl to pro mě historický okamžik. Motor potichu vrněl a Alice se rozjela.

„To Ti dal Edward, že?“ zeptala jsem se a připoutala se.

„Ano, dal. Jak to víš?“ Podívala se na mě.

„Četla jsem o Vás přeci knihu.“ Usmála jsem se na Alici. Viděla jsem, že se jí to nelíbí. Komu by se taky líbilo, kdyby byl jeho život popsaný v nějaké knize.

„Elis no tak, vůbec to neřeš.“ A chytla jsem jí za ruku

„Snad se na mě nezlobíš.“ Její kůže byla chladná. Bylo to, jako kdybych sáhla na kus ledu. Pořád jsem na to ještě nebyla zvyklá.

„Nezlobím.“ Usmála se na mě a přejela mi palcem po hřbetu ruky. Byla jsem ráda. Vždycky jsem měla Alici moc ráda a potěšilo mě, že jsem s ní mohla být. Se spokojeným pocit na srdci, že jí můžu být tak nablízku, jsme pomalu ujížděly do města. Alice mi cestou mezitím vyprávěla historku z Itálie. Byla docela vtipná, ne jako v knize, kdy se Edward chtěl zabít. O tomhle jsem Alici radši neřekla. Nevím, jak by to vzala. Taky jsem o tom nesměla přemýšlet před Edwardem.

Když jsme parkovaly v obrovských podzemních garážích, zarazila jsem se.

„Kde je Esme s Rosalií?“ Udiveně jsem se podívala na Alici.

„Parkují venku,“ řekla klidně

„Protože by se sem s Jeepem nevešly.“ Spokojeně se usmála. Nejspíše viděla, že bych se jí hloupě ptala proč.

„No to je logické,“ připustila jsem. Vůbec mě to nenapadlo. Vzpomněla jsem si na Veroniku. Co asi dělá? Už usnula?

„Elis, nevíš, jak je na tom Veronika?“ otočila jsem se na ní. Alice se zadívala do prázdna. Měla vidění. Poslušně jsem čekala, až se vrátí. Najednou se rozesmála. Muselo se stát něco vtipného.

„Veronika a Emmet si šli udělat jídlo.“ Podívala se na mě s přidušeným smíchem

„Emmet se snažil vařit.“ Snažil? To asi nic moc neuvařil, nedivila jsem se.

„Vznikla z toho nějaká… slizká hmota.“ Slizká? Pane Bože.

„Myslím, že budeme uklízet.“ Alice to nevydržela a propukla ve smích. Zděšeně jsem vyvalila oči.

„Jídlová válka.“ Vydechla jsem.

„Ano, přesně.“ Dostala ze sebe Alice. Byla jsem naprosto v šoku. Veronika s Emmetem po sobě hází jídlo? Musím připustit, že ta představa mi přišla směšná a začala jsem se smát taky.

„Jsem zvědavá, jak bude dům vypadat.“ Řekla jsem si pro sebe.

„Tak vyrazíme.“ Alice vytáhla klíčky ze zapalování a vylezla z auta. Mně se upřímně nechtělo. Kdy jindy budu zase sedět v takovém autíčku? S přinucením sebe sama jsem vylezla z auta a následovala Alici. U eskalátoru jsem se ještě otočila na Porsche. Už se nedivím Alici, že ho má tak ráda.

Nahoře na nás čekaly Rosalie s Esme. Viděla jsem, jak se za nimi každý otáčel. Kdo by se taky neotočil? Byla jsem hrdá, že můžu patřit k nim. Hrdým krokem jsem s nimi vykročila do prvního obchodu. Nákupy probíhaly ve skvělé atmosféře. Dokonce i Rosalie se smála. V každém obchodě jsme strávily nejméně dobrou půl hodinu. Alice byla s nákupy jako zběsilá. Pořád mi vnucovala nějaké trika, která jsem zprvu nechtěla, ale Alice je i tak koupila. Viděla totiž, že se pro ně vracíme. Aspoň jednu výhodu to mělo. Nemusely jsme pořád trajdat tam a zpátky. Musela jsem něco koupit i Veronice, vzpomněla jsem si. Kde mám mobil? Nemám mobil. Sakra. Nevěděla jsem Veroničiné velikosti a nemůžu jí přece nechat bez oblečení a věcí.

„Alice? Prosím Tě, mohla bych zavolat Verči? Chtěla bych jí taky něco nakoupit a nemám u sebe mobil.“ No vlastně, i když bych měla, tak nemám kredit.

„Já už jí něco koupila.“ Rozzářila se. „Na.“ Podala mi Rosalie mobil.

„Děkuji.“ Usmála jsem se na ní. Strašně mě to překvapilo, že mi Rosalie půjčila svůj mobil. Vytočila jsem číslo a čekala, až Veronika zvedne mobil. Nic. Nechápavě jsem se na mobil podívala a zkusila to znovu.

„Nezvedne to,“ řekla Alice. No super. Hlavně, že tam po sobě háže nějakou pofiderní hmotu, odfrkla jsem si.

„Nemá mobil u sebe.“ Upřela na mě pohled Alice.

„Budeš jí muset něco koupit sama.“

„No, to by neměl být problém.“ Vždyť jí znám už více jak 10 let. Podal jsem Rosalii mobil zpátky a vrhly jsme se do dalšího obchodu. Po vyčerpávajícím odpoledni jsem musela něco zakousnout. Požádala jsem Alici, jestli bych nemohla přibrat ještě něco Veronice. Určitě bude hladová. Spokojeně jsem kráčela zpátky k autu. Tašky jsme narvaly do kufru, zbytek co se nám tam nevešlo, muselo jít do Jeepu. Tohle jim nesplatím, i když budu makat měsíc v kuse. To se nějak vymyslí. Teď jsem si nechtěla kazit náladu. Cestou zpátky jsme se zastavily ještě u obchodu s nábytkem. To si chcou kupovat novou skříň nebo co?

„Počkáš, prosím Tě, v autě?“ Požádala mě Alice.

„Hned jsme zpět.“

„Jasně.“ Usmála jsem se a sledovala Alici, Rosalii a Esme než zmizely v obchodě. Na palubové desce mé upoutalo rádio. Měla jsem velké nutkání ho zapnout a zjistit tak, jak hodně nahlas to bude hrát. Milovala jsem totiž dunění hudby. Ale ovládla jsem se. Nebudu tady Alici sahat na její věci. V autě začínalo být dusno, tak jsem stáhla okénko. Spokojeně jsem se usmívala, když se konečně ke mně dostalo trochu vzduchu. Neměla jsem ale civět z okna. Venku stáli 3 kluci a zírali na mě. No, nevím, jestli přímo na mě nebo na auto. V každém případě jsem se ještě více zabořila do sedadla a nenápadně okénko zvedla. Samozřejmě klučičí pohlaví, aby si neodpustilo, začalo hned pískat a cosi pořvávat. Dělala jsem, že je neslyším a raději se dívala jinam. Začali se přibližovat k autu. Do prdele, jestli se toho auta jen dotknou, Alice mě zabije. Rosalie, Esme a Alice se už vracely z obchodu. Díky bohu, oddychla jsem si. Alice nastoupila do auta

„Promiň, že to tak trvalo. Viděla jsem, že Tě budou otravovat nějací kluci a nedali by Ti pokoj, tak jsem přišla.“ Ze srdce mi spadl obrovský kámen, ne to byl balvan.

„Děkuji.“ Zaradovala jsem se

„Ale stihly jste nakoupit všechno, co jste chtěly?“

„No samozřejmě.“ Zazubila se na mě Alice. Až moc, nelíbilo se mi to a těšila jsem se už na Veroniku. Doufám, že bude mít radost z toho oblečení a všeho. A co asi dělá? Doufám, že dům od Cullenů bude vypadat trochu kulturně a nezbořili ho Ti dva. Ztuhla jsem. Veronika se nevzdává a Emmet rád provokuje. Bezva Ti dva by se byli schopní i zabít. No bože. Celou cestu zpátky domů… no do domů Cullenů… jsme s Alicí diskutovaly a našich úlovcích v obchodech. Alice mi vnutila jedny šaty. Byly opravdu nádherné a bílé. Byly jednoduché na ramínka, kratší.

„Budou Ti dokonale zvýrazňovat postavu.“ Spokojeně vrněla Alice. I když jsem jí v tom obchodě tisíckrát přesvědčovala, že ty šaty nechci, stejně mi je koupila. Šaty a já prostě nejdou dohromady.

„Nesmysl, moc Ti sluší, už se těším, až si je vezmeš v pondělí do školy.“ Okomentovala mé protesty. Do školy? Já v šatech do školy? Zbláznila se? Já šaty nenosím ani doma, natož do školy. Raději jsem to nekomentovala.

„Myslím, že se budou líbit i Verči ty její?“ Vybavila jsem si krásné, fialové, trochu delší šaty. Byly taky na ramínka a měly menší výstřih, délka byla tak po kolena.

„To opravdu netuším. Nejsme zrovna zastánkyně šatů. Ale zase na druhou stranu, Veronika nosí sukně.“ A povzbudivě jsem se na Alici usmála.

„Ta si je určitě vezme.“ Broukla si Alice pro sebe. Už jsme byli ve Forks, ještě chvilinku a konečně budu zase s Veronikou. S nějakou spřízněnou duší. Dneska se mi už podruhé ozval žaludek. Jo, za chvíli budeme papat, neboj se. Uklidňovala jsem se v duchu

Autor: angee00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání 5. kapitola: