Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání 4. kapitola

26.12.2009 (21:00) • angee00 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3665×

Lucčin pohled:

„Proč to sakra nejde?“ vztekala jsem se. Vytočila jsem Veroničiné číslo. Mobil jí začal zvonit. „Někdo mi volá!“ vykřikla Veronika.

„Klid, to jsem jen já.“ Zklamaně se koukla na display.

„Takže my si samy sobě volat můžeme …“ uvažoval jsem nahlas „… ale nikomu jinému volat nemůžeme.“

„Ne počkej.“ Nedala se Veronika „třeba má Krista jen špatné číslo.

“ Okamžitě vytočila někoho jiného. Napjatě jsem čekala.

„Volané číslo neexistuje.“ Opravdu mě ten hlas začal točit.

„Proč to, do prdele, nejde?“ Vztekle mi pulzovaly žíly, ruce se mi začaly třást. Dostávala jsem záchvat vzteku.

„Komu jsi volala?“ Vyštěkla jsem na Veroniku.

„Volala jsem mamce.“ Sklíčeně se opřela o strom a hleděla do dálky. Byla naprosto apatická. „Veroniko, vnímáš?“ Zkoumavě jsem si jí prohlížela. Chvíli jí trvalo, než mi odpověděla „Nedostaneme se odsud.“ Převrátila jsem oči v sloup

„Nemám tohle obvykle říkat já?“

„Já vím … já jen …“ Nebyla schopna dokončit myšlenku. To začínalo být vážné. Měla jsem o ní strach. Vztek ze mě rázem vyprchal a vystřídala ho starost.

„Verčo, prosím Tě klid.“ Objala jsem jí kolem ramen

„To se nějak vyřeší.“ Neodporovala, nic neřekla, nic neudělala, prostě nic. Dostala jsem strach. Byl schopná se mi tu zhroutit.

„Veroniko, vnímej!“ zatřásla jsem s ní. Podívala se na mě prázdným výrazem. Nevěděla jsem, co mám dělat.

„No ták.“ Konejšila jsem jí. Pomalu jsem s ní houpala. Položila mi hlavu na rameno a já ji pohladila po vlasech.

„Něco vymyslíme.“ Uklidňovala jsem jak ji tak i sebe. Nevěděla jsem, ale co mám vymýšlet. Nevěděla jsem nic. Začal foukat studený noční vítr. Byla mi jen v tílku zima. Naskakovala mi husí kůže.

„Jsi celá studená.“ Řekla Veronika, zvedla hlavu a podívala se na mě.

„Jsem studená od narození, nikdy jsem nebyla teplá. Že Tě to překvapuje, ty žhavý uhlíku.“ Podívala jsem se na ní a okamžitě jsme se začaly obě smát. Vybavila jsem si Taylora a musela jsem se usmát.

„Půjdeme dovnitř, ne?“ Vstala Veronika. Nevěřila jsem, že se ona chce dobrovolně vrátit do té kopky plné upíru.

„Jo jdeme. Jinak umrznu.“

„Bys potřebovala nějaké ústřední topení sebou.“ Řekla mi Veronika. Hned se mi jedno vybavilo a asi jsem se začal blbě uculovat, protože Veronika hned zareagovala

„Nemusíš se hned culit, když si něco vybavíš.“ Začala se smát. Byla už v pořádku a já byla ráda. Dohnala jsem jí a společně jsme se vydaly vstříc osudu. Uvnitř v domě to nebylo o nic lepší než venku. To tu nemají topení nebo co?

„Ne.“ Ozvalo se za mnou. Ztuhla jsem a otočila se. Veronika sebou jen nechápavě trhla a zmateně se na Edwarda podívala.

„Jo, nedošlo mi to. Promiň.“ Civěla jsem na Edwarda. Zblízka jsem se mu dívala do obličeje, stál přímo za mnou. Otočila jsem se na něj, abych si ho pořádně prohlédla. Byl nádherný. Krásná bílá kůže, dokonalá bez chyby. Oči nádherně hnědé, dokázala bych se do nich dívat hodiny. Zlatavě hnědé vlasy. Pár pramínků mu spadalo do obličeje. Stál rovně a hleděl na mě se zvednutým obočím. Vypadal přesně, jak Bella v knize popisovala. Dostala jsem nutkání se dotknout jeho těla … Lucie na co to myslíš?! Do prdele, vždyť on mi čte myšlenky. Na to jsem úplně zapomněla. Sakra, hledí na mě. Co si o mně teď myslí? Má nádherné oči … Ne Lucie, mysli na něco jiného. Otoč se a udělej něco. Vypni mozek.

„To nejde.“ Řekl mi klidně a nespouštěl ze mě pohled.

„Eh … jo já vím, to bych se jinak zbláznila.“

„Přesně.“ Usmál se na mě. Krásný hlas, krásný úsměv.

„Nooo …. jó … půjdu.“ Uculila jsem se na něj a otočila se zpátky za Veronikou. Bylo mi neskutečně trapně. Chtěla jsem od něj pryč.

„Pojď a neciv na něj prosím Tě.“ Tahala jsem Veroniku za paži do obýváku.

„Co se stalo?“ zeptala se mě vykuleně.

„Nic … nechtěj to ani vědět.“ Ani jsem se na ní nepodívala. Jen jsem toužila zapadnout do té bílé pohovky a uklidnit mysl. Sakra, člověk tady nemůžeš ani myslet na co chce. Uvnitř mě to vřelo. Hodila jsem sebou do pohovky a zavřela oči. Tohle bude ještě těžší, než jsem myslela. Povzdechla jsem si. Cítila jsem, jak se vedle mě něco hýbe. Podívala jsem se a viděla Veroniku, jak se vedle mě uvelebuje. Přitulila jsem se k ní a položila jí hlavu na rameno. Kolem nás se zase začali shromažďovat Cullenovi. Pořád jsem nemohla uvěřit, že opravdu stojí přede mnou. Přitancovala Alice, slušelo jí to. Jako vždy. A támhle jde Carlise, sluší mu to. Sakra, to si musím odpustit. Šlehla jsem pohledem po Edwardovi, který seděl naproti. Díval se na mě. Slyšel mě. Sakra. Otráveně jsem klesla zpátky do pohovky. Padla na mě najednou únava. Zavíraly se mi oči. Slyšela jsem ještě nějaké hlasy, ale hodně v dálce. Pomalu jsem upadala do temnoty a ticha. Že bych konečně usnula v kraválu?

**

Veroničin pohled:

Sedly jsem si s Luckou na pohovku a Lucka se mi opřela o rameno. Naproti nám seděl ještě Edward. Alice s Jasperem se po chvilce vytratili. Radši jsem ani nemyslela kam. Jen jsem tam seděla a nepřítomně hleděla před sebe. Za chvíli k nám přišel Emet. Sedl si vedle Lucky na gauč a zapnul televizi. Přepínal kanály, než konečně našel nějaký film. Lucka se mi na rameni trochu pohnula, aby si našla lepší polohu, podívala jsem se na ní a zjistila, že usnula. Jenom jsem se nad tím pousmála. Alespoň někdo tu může spát, pomyslela jsem si. Viděla jsem Esme, jak šla po schodech k nám.

„Emmete vezmi Lucku nahoru ke mně a ke Carlisovi do ložnice. Nenecháme jí tu přece spát na gauči.“ Emet se tedy postavil a opatrně vzal Lucku do náruče. Jen jsem pozvedla obočí, až tohle povím Lucce. Nad tou představou jsem se musela usmát. Emmet šel lidskou rychlostí směrem ke schodům.

„Měla by sis jít taky lehnout.“ Řekla mi Esme

„Jistě musíš být unavená.“

„Ne, nejsem unavená. Děkuji.“ Navíc Lucka by se nevyspala, kdybych vedle ní spala. Počítám, že asi tak za 3 hodiny by se vzbudila. V noci se totiž strašně roztahuje, takže bych se nevyspala ani já.

„Mohla bys spát u mě.“ Řekl jen tak Edward. Vypleštila jsem na něj oči, už zase mi čte myšlenky, uvědomila jsem si.

„Ne děkuji, opravdu nejsem unavená. Navíc si nemyslím, že by se mi na té tvé pohovce spalo moc dobře. Přesto děkuji.“ A usmála jsem se na něj.

„Tak dobře, ale kdyby se Ti chtělo spát, tak řekni.“ Pověděla mi Esme.

„Ano, řeknu.“ Odpověděla jsem jí. Esme odešla nahoru a v obýváku jsem zůstala jen já s Edwardem. Otočila jsem se k televizi a snažila se soustředit na film. Moc mi to nešlo, v hlavě se mi rojilo spousty otázek. Jak se dostaneme domů a kde vlastně do té dobu budeme? Co škola? Jak to všechno bude? Otázky mi vířily v hlavě neuvěřitelnou rychlostí.

„To, jak se dostaneme domů to nevím. Ale jsem si jistý, že na něco přijdeme.“ Odpověděl mi Edward a mou nevyslovenou otázku.

„No a myslím, že do té doby zůstanete u nás. Pokud jde o školu, slyšel jsem, jak říkáš Newtonovi něco o studijním pobytu. To je docela dobrá výmluva vaší přítomnosti. Carlise asi zavolá do školy, abyste mohly už od pondělka, nejpozději od úterka, nastoupit s námi na střední.“ Dopověděl a povzbudivě se na mě usmál. Úsměv jsem mu oplatila, byla jsem nesmírně vděčná, že mi to objasnil.

„Vám to nebude vadit? Myslím tím naši přítomnost v domě. Určitě Vám to není moc příjemné. Hlavně pro Jaspera to musí být těžké. A ne jen pro něho, ale i pro celou Vaši rodinu.“

„Ne nevadí nám to. Alice už plánuje, jak Vás zítra vezme na nákupy a Emet si myslím, že s Vámi bude legrace. Pokud jde o naše potřeby ohledně jídla, nemusíte se ničeho bát. Budeme chodit častěji na lov. Pro jistotu.“ Řekl a trochu posmutněl. Asi si myslel, že se jich bojíme. Moc jsem tomu nerozuměla. Už jednou jsem mu přece řekla, že se jich nebojíme.

„Bojíš se?“

„Ne.“ Razantně jsem mu odpověděla

„Nemám důvod se Tě bát a ani nikoho s Tvojí rodiny.“ Pozvedl hlavu a celou silou svých očí se na mě podíval. Upoutal mě svým pohledem. Topila jsem se v jeho očích, neschopná slova ani myšlenky. Náhle jsem si vzpomněla na to, co říkala Bella. Jednou mu vytkla, že omamuje lidi. Měla pravdu, teď jsem i já byla omámená. Prudce jsem vydechla a sklopila zrak.

„To bylo neuvěřitelné.“ Vydechla jsem spíše pro sebe.

„Co bylo neuvěřitelné?“ zeptal se mě. Znova jsem na něj pohlédla.

„To, jak ses na mě podíval. Málem jsem zapomněla dýchat. Jsi vážně dobrý v omamování lidí. Teda hlavně žen.“

„Omamoval jsem Tě?“ zeptal se rychle.

„Ano. Myslím, že bys dokázal omámit každou ženu na téhle planetě.“ Edward se jen usmál. „Takže se nás opravdu nebojíš.“ Pořád se smál.

„Ne. Věřím Vám a hlavně Tobě. Potom, jak ses musel ovládat pokaždé, když jsi byl s Bellou. Nevěřím, že bys nám ublížil.“

„Opravdu se Ti nechce spát?“ zeptal se mě.

„Ne, ale potřebovala bych sprchu.“

„A co Ti brání?“ zeptal se mě Edward. Uvažovala jsem, co mi brání. Asi nic, pomyslela jsem si.

„Můžeš se jít osprchovat ke mně. Ručník přinesu.“

„Tak jo.“ Zvedla jsem se. U schodiště jsem se zamyslela. Kde to Bella říkala, že má pokoj? Najednou se vedle mě objevil Edward.

„Pojď semnou.“ Řekla a já šla poslušně za ním. Zavedl mě k němu do pokoje. Byl přesně takový jako v knize. Edward mi ještě přinesl čistý ručník a já mohla do sprchy. Ve sprše jsem strávila asi tak hodinu. Nechala jsem kapky, aby mi dopadaly na moje unavené tělo. Po příjemné koupeli jsem se usušila, oblékla, vlasy zabalila do turbanu a vyšla z koupelny. Na stole ležel fen, žehlička na vlasy a lak. Tohle byla jistě práce Alice. Musím jí za to ještě poděkovat. Vzala jsem si fen a začala jsem si foukat vlasy. Když už jsem je měla suché, tak jsem je narovnala, upravila do finální podoby a šla si sednout zpátky do obýváku, kde už neseděl jenom Edward, ale i Emet. Dívali se na televizi. Emet seděl na pohovce, kde jsem předtím seděla a tak jsem si k němu přisedla.

„Na co se díváte?“ zeptala jsem se jich.

„Na strašidelný a krvavý horror.“ Odpověděl mi Emmet a zazubil se.

„Máš ráda horrory?“ Zeptal se mě Edward.

„Miluju horrory.“ Odpověděl jsem jim s úsměvem.

„Jenže se na ně nemám s kým dívat. Lucka je nemá ráda a dívat se sama na film mě nebaví.“ Odpověděla jsem.

„To máš pravdu. Dívat se sám na film je opravdu nuda.“ Dodal Emmet.

„A o čem to vlastně je?“ zeptala jsem se.

„O duchách.“ Řekl mi Edward. Super, takové filmy miluji. V duchu jsem se zaradovala.

„To já taky a ještě ty, ve kterých jsou upíři. To se vždycky zasměju.“

„Jo, musí to být sranda.“ Odpověděla jsem Edwardovi.

„Taky Ti leze do hlavy?“ zeptal se mě Emet.

„Jo, je to otravné.“

„Člověk má pocit, jako by neměl soukromí.“ Dořekl za mě Emet.

„Souhlasím, přesně to si myslím.“

„Neboj, zvykneš si.“

„Já jen nevím, jestli si chci zvyknout.“

„Budeš muset, jestli nechceš přijít o rozum.“

„Haló, já jsem tady.“ Řekl Edward a začal mávat rukama na důkaz, že je tady s námi.  Já a Emmet jsme po sobě jen mrkli a sledovali film. Ten trval asi do 3 hodin. Esme s Edwardem se mě na střídačku ptali, jestli nejsem unavená a já jim pořád odpovídala, že ne. Když film skončil, Emet pustil DVD s jeho oblíbeným filmem o upírech. Celý film komentovat herce, kostýmy a hlavně mýty o upírech. Bylo něco před šestou, když Emmet odešel do pokoje za Rosalií a já zůstala opět s Edwardem sama. Uvědomila jsem si, že bych měla jít udělat snídani. Lucka večer nic nejedla a určitě bude hladová. Vstala jsem a šla se podívat do kuchyně. Edward šel za mnou

„Kam jdeš?“ zeptal se mě.

„Připravit něco k jídlu. Lucka bude jistě hladová, a jestli nedostane najíst, tak bude protivná.“ Otevřela jsem ledničku a s hrůzou zjistila, že kromě dvou plátků šunky a trochu másla, tam nic není. Budu muset jít nakoupit. Ale kde ksakru najdu nějaký obchod, začal jsem přemýšlet. „Jestli chceš, můžu Tě vzít do jedné pekárny poblíž.“

„Děkuji, já i Lucčin žaludek Ti budeme vděčné.“

„Není zač.“ odpověděl mi a vykročil směrem ke dveřím. Vyšli jsme z domu a nastoupili jsme do jeho stříbrného Volva. U pekárny jsme byli za 15 minut. Zrovna se otevírala a tak jsem měla z čeho vybírat. Vzala jsem nějaký ten loupák, koblížek a crossan. Edward to všechno zaplatil. Sice se mi to moc nelíbilo, ale neměla jsem moc na výběr. Když jsme přijeli zpátky ke Cullenům, uvařila jsem čaj, který jsem tam našla. Doufám, že je v pořádku. Na talíř jsem dala z každého něco a čekala, až se Lucka probudí. Edward se mezitím došel převléknout, byla jsem vděčná za chvilku soukromí. Když jsem přišla do obývaku seděla tam Alice, Jasper a Emet. Dívali se na ranní zprávy. Přišlo mi to trochu vtipné, že se Alice dívá na zprávy, když stejně ví, co se stalo dřív, než se to vůbec stane. V duchu jsem se usmála.

„Lucka se probudí do tří minut.“ Řekla mi Alice.

Autor: angee00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání 4. kapitola: