Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání 3. kapitola

22.12.2009 (11:30) • angee00 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3426×

Veroničin pohled:

Stála jsem tam a hleděla na ně s otevřenou pusou. Lucka vedle mě naprosto ztuhla zase a vypadalo to, že nevěděla co dál. Náhle jsem viděla, jak se Edward nepatrně pohnul směrem k nám. Lucka se na mě jen vyděšeně podívala. Já jsem svůj pohled znovu upřela na Edwarda, který stál už jen metr ode mě.

„Měli bychom si asi promluvit.“ Řekl. Podívala jsem se na Lucku a ta jen stála, neschopná slova. No paráda, opět budu muset mluvit já. Dobře Veroniko, uklidni se. Měla bys mu něco říct, čeká na odpověď.

„Ano to asi měli.“ Odpověděla jsem mu. Popravdě jsem se divila, že můj hlas zněl tak klidně.

„Ale nemyslím si, že je teď ta pravá chvíle.“ Dodala jsem. Opravdu jsem teď neměla náladu na vysvětlování. Navíc Lucka byla pořád v šoku. Obě jsme se potřebovaly uklidnit. Musela jsem si promyslet, co jim mám říct. Jak jim vysvětlit to, co se stalo, když jsem ani já neměla tušení, co to bylo? S mých myšlenek mě vytrhl Edward.

„Proč?“

„Proč co?“ Nechápala jsem.

„Proč teď není ta pravá chvíle.“ Netrpělivý jako vždy, pomyslela jsem si.

„Nejsem netrpělivý, jen si chci promluvit.“ Paráda Edward Cullen se mi hrabe v hlavě.

„Nech toho.“ Okřikla jsem ho, Lucka se na mě jen nechápavě podívala.

„Toho si nevšímej, Edward se mi jen hrabe v hlavě.“ Řekla jsem jí. Ta mi jen na souhlas přikývla.

„A na nic už nemysli.“ Zašklebila se na mě a odvrátila pohled. Typické, pomyslela jsem si. Opět jsem se otočila k Edwardovi. Vypadal už dost netrpělivě.

„Tak za prvé, měli byste být ve škole. Za druhé se mi nezdá cesta uprostřed lesa úplně ideální na rozhovor a za třetí ještě nejsme připravené s Vámi mluvit. Potřebujeme trochu času.“ Dořekla jsem svůj docela dlouhý monolog.

„Takže za prvé ve škole jsme si to už vyřídili. Žádné problémy z toho nebudou. Za druhé neměli jsme v úmyslu mluvit tady, ale u nás doma a za třetí …“ Přitom se na chvíli odmlčel a trochu posmutněl.

„Za třetí, my Vám nechceme ublížit. Nemusíte se nás bát. Nic se vám s námi nestane.“ Cože? On si myslí, že se ho bojíme? No to snad ne.

„My se Vás nebojíme, jen prostě nejsme připravené Vám to vysvětlit. Sami tomu nerozumíme. Už to chápeš?“ Začínala jsem být podrážděná. Lucka mě chytla za paži, aby mě uklidnila.

„Nebojíte se?“ Trochu pochybovačně se na mě usmál.

„Ne. Měly bychom snad?“ Ušklíbla jsem se na něj.

„Kam jste vlastně chtěly jít?“ zeptal se mě.

„Do La Push, baby!“ řekla jsem a vybuchla v obrovský smích. Lucka se hned přidala. Obě jsme si totiž vzpomněly na včerejší noc, kde jsme tuhle hlášku, kterou Erik řekl Belle, rozebíraly. Edward, Emmet a Alice na nás jen nechápavě hleděli.  Když jsme se asi po 3 minutách uklidnily, Edward se mě zeptal

„Proč do La Push, kotě?“ a svůdně se usmál. Jen jsem na něho hleděla. Pak jsem se otočila na Lucku, která chytla další záchvat. Ušklíbla jsem se na ní. Ten mě ale dostal, sakra. Edward se na mě zeširoka usmál. Aha, opět mi čte myšlenky. Měla bych si začít dávat větší pozor na to, co si myslím. Edward se ještě víc usmál a tím se mi naskytl pohled na jeho vraždící zuby.

„No protože Vy tam nemůžete.“

„A Veronika potřebovala racionálně uvažovat.“ Dodala se smíchem Lucka. Jen jsem po ní šlehla pohledem, to bylo poprvé za celou dobu, co promluvila.

„Takže nemůžeš racionálně uvažovat, když jsme tu my?“ zasmál se Emmet. Já tu Lucii zabiju, teď mají ze mě všichni srandu. I upíři, paráda.

„Myslím, že vražda by teď nebyl nejlepší nápad.“ Dodal Edward se smíchem. Začínala jsem být vzteklá.

„Myslím, že bychom měli už jet. Carlise a ostatní už na nás čekají.“ Řekla Alice svým zvonivým hlasem.

„Tak jedeme.“ Řekl Edward a galantně otevřel dveře svého Volva. Podívala jsem se na Lucku a s povzdechem jsem jí pokynula, aby taky šla. S nesouhlasným pohledem se vydala k Volvu. V autě si sedla k oknu a já těsně vedle ní. Jaké bylo moje překvapení, když si na zadní sedadlo vedle mě sedl Edward a ne Alice, jak jsem předpokládala.

„Slíbil jsem Alici, že na zpáteční cestě může řídit.“ Ušklíbl se, Alice se jenom zazubila. Já jsem jen nechápavě hleděla, pak jsem mrkla po Lucce.

„Ta jeho schopnost je vážně k vzteku.“ Řekla mi Lucka trochu naštvaným tónem.

„Jo to máš pravdu.“ Už jsem to pochopila, Edward odpověděl na Lucčinu myšlenku. Na to si snad nikdy nezvyknu. Cesta ke Cullenům trvala díky Alicině šílené jízdě pouze 15 minut. Celou tu dobu jsem jenom relaxovala. Dnešní noc jsem toho moc nenaspala. Učila jsem se ten blbý zemák, ze kterého stejně nepíšu. Opřela jsem si hlavu o Lucčiné rameno a radši na nic nemyslela. Když jsem přijeli ke Cullenům, Edward nám otevřel dveře a my jsme vystoupily. Obě dvě jsme zůstaly stát s otevřenou pusou. Jejich dům byl opravdu velký a moc pěkný. Edward nám pokynul, abychom šli za ním do domu. Zavedl nás do obývacího pokoje, kde už na nás čekali všichni Cullenovi. Posadily jsme se na pohovku a čekaly, co bude dál. Jako první se slova ujal Carlise.

„Dobrý den.“

„Dobrý.“ Pozdravily jsme s Luckou sborově.

„Jak víte, že jsme upíři?“ Super, jak mu mám na tohle odpovědět? No víte, já jsem si to přečetla v jedné knize. Tak takhle asi ne, ale nějak jim to budu muset vysvětlit.

„Je to složité. A bude to zní neuvěřitelně …“ podívala jsem se na Lucku a ta jen přikývla.

„Ani vlastně nevím, jak mám začít.“

„Tak začněte od začátku. Odkud jste a co o nás víte?“ Tak to bude na dlouho. Začala jsem vyprávět. Od knihy, přes film až po událost, která nás sem dostala. Lucka mě jednou za čas doplnila. Nikdo nás nepřerušoval. Všichni Cullenovi se na nás jen dívali a bedlivě poslouchali. Když jsem asi po hodině skončila, všichni se na mě jen nevěřícně dívali.

„To je vážně neuvěřitelné a je těžké tomu uvěřit.“ Super, teď si myslím, že jsme nějací blázni, kteří utekli z blázince.

„Nemyslíme si, že jste blázni. Je jen těžké uvěřit tomu, co tu říkáte.“

„Mluv za sebe. Já osobně si myslím, že to jsou cvoci.“ Zasmál se Emet

„Ale já mám důkaz, že je to pravda!“ Vykřikla najednou Lucka a začala se hrabat v batohu. Po chvíli z něho vytáhla knihu Stmívání a vítězoslavně se na nás usmála. Vykulila jsem oči a s úsměvem jsem zvedla palec nahoru.

„Tak to se Ti povedlo. Jakto že jí tu máš?“ zeptala jsem se se zájmem v hlase.

„Sandra mě poprosila, jestli bych jí tu knihu půjčila.“ Najednou jsem si vzpomněla.

„No jasně, ptala ses mě, jestli si jí můžeš půjčit.“

„A kdo má potom sklerózu, co?“ Rozesmála se.

„Ha ha, vtipné.“ Vstala a podala knihu Carlisiovi. Ten si jí vzal do ruky a prolistoval jí. Přečetl si některé úryvky a podíval se na nás tázavým pohledem.

„Tak tohle je zajímavé. Dneska přes noc si to přečtu.“ Hrobové ticho prolomilo Lucčiné zakručení žaludku. Převrátila jsem oči v sloup. Esme k nám hned přišla

„Holky určitě máte hlad. Připravím Vám něco.“ Než jsme stačily něco říct, už běžela upíří rychlostí do kuchyně. Všimla jsem si, že v pokoji vládne příjemná a uvolněná atmosféra. Došlo mi, že je to práce Jaspera. Zvedla jsem se a chtěla jsem jít na čerstvý vzduch. Bylo toho na mě trochu moc. Lucka okamžitě vstala a přidala se ke mně, vyrazily jsme směrem ke dveřím.

„Kam jdete?“ zeptal se nás Edward.

„Na čerstvý vzduch.“ Odpověděla jsem mu a vyšly jsme s Luckou ven. Venku jsme si sedly na schody. Seděly jsme tam asi hodinu, než pro nás přišla Esme. Jídlo jsme měly nachystané na stole. Lucka se nedočkavě zvedla a šla do kuchyně. V kuchyni jsme si s Luckou sedly poslušně za stůl a Esme před nás dala talíře, na kterých byly brambory a nějaké kuřecí nudličky se šťávou. No to snad ne. Maso. Jím jenom rybí maso, protože mám nemocné ledviny. Suché brambory, to bude můj dnešní oběd. No, ale lepší než nic. Lucka se s radostí pustila do jídla, já jen nabodla na vidličku brambor a strčila ho do pusy. Lucka svou porci měla snězenou za 10 minut, složila příbor a podívala se na mě.

„Nechceš i to moje?“ zeptala jsem se jí šeptem. Nechtěla jsem Esme urazit, proto jsem doufala, že nic neuslyší. Lucka se na mě jen nechápavě dívala, ale pak jí to došlo. Vzala si můj talíř a přistrčila mi svůj. Když už dojedla i mou porci opřela se o židli a zeptala se

„Jak to bude dál?“

„To nevím.“ Odpověděla jsem jí.

„A kde budeme spát? Já potřebuju spánek, A jak dlouho tu asi budeme? Myslím tím tady u Cullenů. Ví vůbec někdo, že jsme zmizely?“ začala na mě chrlit spoustu otázek, na které jsem ani já neznala odpovědi.

„To opravdu nevím.“ Esme vstoupila do kuchyně a uklidila ze stolu.

„Tak, jak Vám chutnalo?“

„Bylo to výborné.“ Rozzářila se na ní Lucka.

„Ano moc nám to chutnalo, děkujeme.“ Lucka se na mě jen ušklíbla.

„Nechcete ještě něco?“ Zeptala se Esme

„Ne děkujeme. Půjdeme se na chvíli projít kolem domu.“ Řekla jsem.

„Dobře, ale nechoďte moc daleko. Ať se neztratíte.“ Řekla nám s úsměvem Esme a odešla. Když jsme byly asi tak 3 metry od domu, Lucka se mě najednou zeptala

„Tak co? Jak ses najedla?“ A ušklíbla se na mě

„Měla bys jim to říct, jinak tady umřeš hlady.“

„Neboj, řeknu. Teď mi to nepřišlo vhodné, když už to měla Esme nachystané.“

„Opravdu nemáš hlad?“ zvedla obočí

„Mám v batohu ještě housku, kdybys chtěla …“

„Ne dík, necháme jí na horší časy.“

„Ok, tak si pak hlavně řekni.“

„Jasně, neboj.“ Mlčely jsme. Každá jsme přemýšlely o něčem svém. Sedly jsme si na pařez nedaleko domu.

„Co kdybychom zkusily někomu zavolat?“ vykřikla náhle Lucka.

„No zkusit to můžeme, ale komu?“

„Co třeba Kristě?“

„Tak jo. Zkusit to můžeme, i když pochybuji.“ Lucka vzala mobil a vytočila číslo. Chvíli bylo ticho a pak se z mobilu ozvalo jen

„Volané číslo neexistuje.“

„A sakra.“ Řekla jsem si.

Autor: angee00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání 3. kapitola: