Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání 11. kapitola

06.05.2010 (14:00) • angee00 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1927×

Veroničin pohled:

Emmett už na mě od auta mával. Když jsem přišla k autu, hned na mě vyhrkl.

„Tak co, jak sis užila první den ve škole?“ zeptal se s úsměvem. Už jsem mu chtěla odpovědět, jenže mě někdo předběhl.

„Naše mláďátko si to užilo velmi dobře, hlavně v určité společnosti.“ Odpověděl za mě Edward. Už si zase začíná, pomyslela jsem si. Ano, náš nebezpečný predátor to vystihl přesně. Opravdu jsem se dnes měla báječně, teda narozdíl od tady našeho bručouna, přitom jsem se zamračila. Všichni na nás hleděli.

„Mohl by mi tu někdo vysvětlit, co se tady děje?“ zeptala se Lucka.

„To by mě teda taky zajímalo.“ Zamračil se Emmett.

„Vlastně nic. Jen tady, náš Edward, se dnes asi špatně vyspal,“ řekla jsem se ironicky. Edward se jen sarkasticky zasmál.

„Moc vtipné, někdo tady asi snědl vtipnou kaši. Jen škoda, že ses nepodělila.“ Vrátil mi hned. Už jsem zase začala být naštvaná a nebyla jsem jediná. Najednou jsem kolem sebe ucítila vlnu klidu. Jasně, Jasper. Jen jsem po něm šlehla pohledem.

„Víš co? Nemám chuť se tu s tebou zase hádat. Kvůli tomu jsem sem za vámi nepřišla,“ řekla jsem a otočila jsem se zády k němu, směrem k Lucce.

„Mohli bychom už jet? Vy dva si to můžete vyříkat doma. Navíc s tebou potřebuji nutně mluvit, Veroniko,“  řekla už trochu nervózně Lucka. Přešlapovala přitom z jedné nohy na druhou.

„Tak to bude muset počkat na večer, já s vámi totiž nejedu,“ řekla jsem.

„Jak to, že nejedeš? Kam jdeš a s kým?“ ptala se mě trochu vyplašeně Lucka.

„Uklidni se, jedu k Mikeovi a tam budeme dělat spolu s Angelou a ostatními projekt do zeměpisu," odpověděla jsem. Lucka na mě jen hleděla.

„Tak to ses tu rychle skamarádila.“ Odpověděla mi trochu chladně.

„Až moc rychle,“ dodal Edward. Obě jsme po něm šlehly pohledem.

„Promiň Luci, ale ten projekt je důležitý a musíme ho odevzdat, co nejdříve.“ Omluvně jsem se na ni usmála.

„Jasně, co jiného čekat od šprta.“ Odpověděla mi už s úsměvem.

„Zhnilopich má co říkat.“ Odpověděla jsem jí.

„A co asi dělá naše buznička?“ Zeptaly se a obě jsme se začali smát.

„Už zase ničemu nerozumím.“ Postěžoval si smutně Emmett. Než jsem mu stačila něco vysvětlit, uslyšela jsem zatroubení Mikeova auta. Otočila jsem se a mávla na něho, že už jdu.

„Mike je nějaký nedočkavý,“ konstatovala trochu se smíchem Lucka.

„Takže uvidíme se doma a pokecáme?“

„Jasně, mám toho tolik, co ti musím říct.“ Odpověděla mi trochu zasněně Lucka.

„Tak já už jdu. Pá,“ řekla jsem a vykročila jsem k Mikeovu autu. Najednou mě něčí studená ruka chytla za paži. Otočila jsem se a uviděla Edwarda.

„Potřebuješ ještě něco?“ zeptala jsem se.

„Ano. Chtěl jsem ti ještě připomenout, že tě budu hlídat, mláďe.“ Řekl mi a tvářil se vážně. Potom šlehl pohledem někam za mě.

„A nejenom tebe.“ A znovu se mi podíval do očí.

„Neboj, nezapomněla jsem.“ Odpověděla jsem. Edward mě pustil a já vykročila směrem k Mikeovi. Ten mi otevřel dveře a já zámavala Lucce, která už odjížděla spolu s rodinou Cullenů.

„Takže jedem?“ zeptal se mě Mike.

„Jasně,“ odpověděla jsem a mohli jsem jet.

**

Lucčin pohled:

Edwardova reakce mě překvapila. Ne, překvapili mě oba. Jak Edward, tak Veronika. Vyjížděli na sebe a atmosféra se dala krájet. Byli jak malé děti. Naše mláďátko? Nebezpečný predátor? Nelíbilo se mi, že jsou na sebe takoví. Rázem jsem zapomněla na Jacoba. Nechtěla jsem, ať se Veronika s Edwardem hádají. Začal se mě zmocňovat vztek.

„Mohl by mi tu někdo vysvětlit, co se děje?“ zeptala jsem se s podrážděným tónem v hlase.

Emmetta to zajímalo taky. Chtěla jsem se podívat na ostatní, jak se tváří, ale nemohla jsem od těch dvou odtrhnout oči. Zase po sobě vyjížděli. Co jim sakra je? Už mi to začalo dost vadit. Nadechla jsem se, abych jim něco řekla, ale rozlil se mnou pocit klidu. Díky Ti Jaspere, poděkovala jsem mu v duchu a uklidnila se. Chtěla jsem už ale pryč. Už zase. První den ve škole a nejraději bych tu už ani jednou nevkročila.

„Mohli bychom už jet? Vy dva si to můžete vyříkat doma. Opravdu to není ideální u školy, kde na nás všichni zírají.“ Chtěla jsem se s Veronikou podělit o své zážitky z dneška.

„Navíc s Tebou potřebuji nutně mluvit, Veroniko.“

„Tak to bude muset počkat na večer, já s Vámi totiž nejedu.“

Cože? To si snad dělá srandu, ne? Co chce jako dělat?

„Jak to, že nejedeš? Kam jdeš a s kým?“ zeptala jsem se trochu ohromeně a šokovaně. Když mi oznámila, že jde s Mikem k němu, jen jsem na ní hleděla. Nejsme tu ani týden a ona už se někde courá? A s Mikem? Ten kluk mi začal vadit čím dál tím víc.

„To ses tu skamarádila rychle.“ Řekla jsem odtažitě a založila si ruce na prsou. Edward se mnou souhlasil. Najednou jsem se vrátila do jeho kůže a věděla jsem, jak se musel cítit. Muselo ho to štvát a zároveň mu to muselo být líto. Veronika se mi omluvila. Jasně, škola je pro ní důležitá, uvědomila jsem jsi. Ale pořád ve mě hlodalo, že to není až tak kvůli škole. Musela se trochu uvolnit atmosféra. Začala jsem mluvit o šprtovi. Veronika to pochopila a přidala se s zhnilopichem. Musela jsem se smát. Tohle mi chybělo. Ze smíchu mě vyrušilo troubení. Bože, je dotěrný. Vadilo mi to, ale nechtěla jsem jí zkazit náladu.

„Mike je trochu nedočkavý,“ řekla jsem se smíchem a zvedla jsem obočí.

„Takže se uvidíme doma a pokecáme?“

„Jasně, mám ti toho tolik, co vyprávět.“ Vzpomněla jsem jsi zase na Jacoba. Zajímalo by mě, jak se Veronika k tomu postaví. Jestli bude ráda, bude mít ze mě srandu nebo jí to bude úplně jedno? No, kdo ví. Když se Veronika otočila, Edward za ní přišel a chytl ji za ruku. To, co jí povída, už mi bylo tajemstvím. Edward mluvil potichu a bylo to určené jen Veronice. Vypadali spolu pěkně. Musela jsem se usmát. Líbilo se mi, jak se Edward kolem ní točil. Jo, Verčo, ulovila jsi kus. Rázem jsem ztuhla a doufala, že mě Edward neslyšel. Veronika už stála u Miekova auta a zamávala mi. Zamávala jsem jí zpátky a u smála se. Přešla jsem k Edwardovi.

„Mohla bych jet s tebou?“ zeptala jsem se opatrně. Nevěděla jsem, v jakém je rozpoložení.

„Jo, jasně,“ odpověděl mi a loudal se k autu.

Podívala jsem se směrem k Alici a ta na mě jen kývla hlavou na pochopení a  usmála se. Úsměv jsem jí vrátila a šla za  Edwardem do auta. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a zapnula si pás. Edward se na mě jen podíval a vycouval. Nevěděla jsem jak začít. Chtěla jsem vědět, proč jsou na sebe takoví. Nemělo ale cenu to nějak obkecávat. Edward mě slyší. Mám se ho zeptat rovnou nebo nějak opatrně.

„Hele predátore neposlouchej.“ Podívala jsem se na něj.

Smál se. Na tváři měl úsměv. Byla jsem ráda. Spokojeně jsem si povzdechla a zabořila se do sedadla.

"Tak…" začala jsem. "Jak to mezi sebou máte? Připadáte mi jako manželé po 20 letech. Něco k ní cítíš?“ Při poslední otázce jsem se na něj otočila s povzbudivým  úsměvem.

„Mám potřebu ji chránit.“ Odmlčel se. Taky jsem chvíli mlčela a uvažovala na tím.

„Voní ti?“ zeptala jsem se opatrně zase.

Neodpověděl a hleděl před sebe na silnici. Dívala jsem se mu do tváře a zase jsem se zamyslela. Najednou se na mě podíval a já vytřeštila oči. Nečekala jsem, že se na mě podívá. Chvíli jsem na něj hleděla, a pak si uvědomila, jak se asi musím tvářit. Mám vykulené oči, pusu pomalu dokořán a čumím na něj jak puk.

„Nedívej se tak na mě, puku,“ řekl mi se smíchem Edward.

Začala jsem se okamžitě smát taky. Zabořila jsem se do sedadla a přitom se praštila o opěradlo do hlavy. Auuu chytla jsem si místo, které mě mělo bolet. Nebolelo mě nic. Úsměv mi z tváře nezmizel.

„Jen jsem chtěl říct, že mi nesmrdí.“ Blbě jsem se na něj podívala.

„Ne tak jsem to nechtěl, aby to vyznělo.“

„Edwarde, prosím Tě.“ Rozesmála jsem se. „Chápu Tě, prostě to s Tebou nedělá to samé, jako s Bellou.“ Zamračil se.

„Nevím, co se mnou bude dělat... Bella.“  Převrátila jsem oči v sloup.

„Chápeš mě, ne?“ Přikývl a hleděl na mě dál. Chvíli jsem se na něj taky dívala a pak nechápavě zamrkala.

„Děje se něco?“

„Na nic nemyslíš,“ řekl mi potichu.

„Na nic nemyslím?“ Vybavil se mi Jacob, aniž bych chtěla. Snažila jsem se před Edwardem na něj nemyslet. Edward odvrátil pohled.

„Co vidíš na tom štěněti?“ zeptal se trochu povýšeně.

„Nebudeme se o něm bavit, ano?"

"Možná, že bys s ním byla teď radši.“ Nechápavě jsem na něj hleděla. Už zase vyjíždí.

„Hele, nejsem Veronika. Na mě žárlit nemusíš. Jestli mě doma nechceš, stačí to říct normálně.“ Neuhýbala jsem pohledem a čekala, co z něj vypadne. Už jsem si představovala, jak se balím a loučím se.

„Ne, tak jsem to nemyslel. Promiň.“ Jen jsem se zamračila. Veronika mu hodně vrtá hlavou. Smutně si povzdechl.

„Edwarde," otočila jsem se na něj. "Veronika je prostě taková. Ráda se baví se všema a nerada se váže na jednoho člověka. Má ráda svůj určitý druh svobody a moc se jí zrovna nelíbí, když se na ní upne jeden člověk. Věř mi, zná to. A s kluky je to taky složité. Nevěří jim. Má to tak kvůli svému otci. Neptej se mě, co se stalo, to ti buď někdy řekne sama nebo ne. Zkrátka dej jí čas, ona na tohle chování není zvyklá. Musí v tobě najít  ztracenou důvěru, jestli s ní něco zamýšlíš.“ Usmála jsem se na něj.

Celou dobu poslouchal. Když jsem skončila, chvíli mlčel a nad něčím nejspíš přemýšlel. Zabořila jsem se zpátky do sedadla a překvapilo mě, že už se pomalu blížíme k domů.

„Děkuji. Budu to brát na vědomí.“ Poděkoval mi po chvíli. Takže přece jen.

„Máš jí rád?“

„Mám.“ Usmála se pro sebe.

Jsem zvědavá, jak se k tomu postaví Veronika. Doufám, že jinak než doposud. Měla jsem pocit spokojenosti. Byla jsem ráda, že máme s Edwardem takovou důvěru mezi sebou. Podívala jsem se na něj. Měl kamenný výraz.

„Edwarde, nepřemýšlej nad tím. Veronika potřebuje hodně času.“

„Dobře,“ řekl mi s úsměvem. Před námi už se rýsoval bílý dům.

„Doma konečně.“ Usmála jsem se pro sebe. Edward se usmál taky.

„Jsem rád, že to bereš jako domov.“ Roztáhla jsem úsměv, jak nejvíc jsem mohla a odepnula si pásl.

Otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. K domu jsem přímo letěla, div že jsem nehodila masku. Rozrazila jsem dveře, šťastně se rozhlédla kolem. Esme zrovna scházela ze schodů.

„Ahoj,“ řekla mi s úsměvem.

„Dobrý den i Vám.“

„Luci, tykej mi. Alespoň si nebudu připadat tak stará.“ Rázem byla u mě.

„Dobře,“ rozesmála jsem se.

„Budu se snažit.“ Pojem stará byl relativní, v téhle rodině.

Venku jsem slyšela přijíždět auto. Byl to Emmett a ostatní. Všichni vyskočili z auta a mířili k domu. Slušně jsem jim uhla ze dveří a s úsměvem je pozorovala. Zastavila se u mě Alice.

„Luci, nechceš se jet podívat za Carlisem do nemocnice?“ zeptala se mě nadšeně.

„Teď hned?“ Vykulila jsem oči. Rychle přikývla.

„Edward tam za ním jede, tak mě napadlo, jestli nechceš jít taky. Ať nesedíš doma.“ Rozzářily se mi oči. Pomyšlení na výlet ve mně vyvolalo pocit zvědavosti. Chtěla jsem nemocnici vidět, jak to tam chodí a všechno.

„Já bych šla ráda, ale chtěla bych ještě pod sprchu,“ řekla jsem trochu smutně.

„To je pravda, nechte jí trochu oddychnout.“ Souhlasila se mnou Esme.

„No samozřejmě.“ Zazubila se Alice a vedla mě do koupelny.

„Až budeš hotová, počkáme na tebe dole v obýváku, jo?“

„Dobře,“ řekla jsem šťastně a rozběhla se po schodech nahoru do koupelny. Chtěla jsem být rychle hotová, nechtěla jsem je zdržovat. Na posledním schodě se mi zvrtla noha a upadla jsem. Nespadla jsem ale celá, dopadla jsem jen na ruce. Rychle jsem se zvedla a jako pštros vykoukla dolů do obýváku.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem, když jsem uviděla jejich pohledy. Přiblbe jsem se pro sebe usmála a běžela jsem do pokoje pro ručník.

Autor: angee00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání 11. kapitola: