Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání 10. kapitola

08.03.2010 (15:00) • angee00 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2087×

Edit: Článek neprošel kontrolou

Lucčin pohled:

Jediná hodina, co mě čeká samotnou, aspoň že je poslední. Utěšovala jsem se tím. No tak tu hodinu nějak přežiješ. Působilo mi strašný problém být sama v cizí škole, nikoho po boku. Ale sakra, přece se nebudu litovat? Sklopenou hlavu jsem zvedla a hrdě se dívala před sebe. To chce odvahu, nikdo si Tě ani nevšimne. Proč to řeším? Nechápala jsem. Když jsem došla nahoru na poslední schod, opustila mě veškerá obava a strach. Zhluboka jsem se nadechla a usmála se pro sebe. To je lepší. Když jsem pocházela chodbou, všimla jsem si, jak se nějaká skupinka holek stáhla na bok a ukazovali si na mě. Po tváři se mi roztáhl ještě větší úsměv. Takže přece jen mě tu registrují. Co si asi říkají? Teď jsem chtěla mít schopností Edwarda. Určitě bych slyšela něco typu, to je ta nová Cullenová. Působilo mi nesmírné potěšení, že mě někdo srovnával s nimi. Propnula jsem hruď a našlapovala jako laňka. Do třídy jsem málem přitančila. Rozhlédla jsem se kolem a u dveří jsem viděla předposlední lavici volnou. Skvěle. Úsměv mi zůstával. Ladně jsem si jako dáma sedla a přehodila nohu přes nohu. Ruce složila na stůl a propletla si prsty. Rozhlédla jsem se po třídě a když jsem viděla, že se na mě někdo dívá usmála jsem se na něj.

Dál mě nezajímal. Už by mohlo zazvonit, pomyslela jsem si. Zazvonilo. Když se daří, tak se daří. Nikdo ještě nevstával, tak jsem zůstala taky sedět. Pozornost jsem věnovala rozvrhu, opravdu nebylo tam co jiného pozorovat. Ani jednou nemám na sedm a v pátek mám dokonce na devět, maximálně sedm hodin. Začíná se mi to líbit. Najednou někdo přede mě položil sešit a učebnici matematiky.

Zvedla jsem obočí. Ruce se opřely o stůl. Co to je za idiota? To tu chce dělat scény nebo co? K rukám spadlo pár černých vlasů. To mě bude otravovat nějaká připálená amazonka? Znuděným pohledem jsem se podívala vzhůru. COŽE? Zase jsem zapomněla dýchat. Vytřeštila jsem oči. Přede mnou stál Jacob. Jacob Black! Vedle mě, kousek. Nebyla jsem schopná slova, jen jsem ztuhla a zírala na něj. Ve skutečnosti byl ještě hezčí, než na obrázkách a ve filmu. Začal jsem zrychleně dýchat. Ruka na lavici se mi nepatrně k němu pohnula.

„Promiň, ale sedíš mi na místě.“ To mi chce přivést infarkt srdce? Ať se neusmívá, nebo se mu vrhnu kolem krku. Když jsem viděla jeho úsměv, musela jsem se usmát taky. Celým tělem se mi rozlil pocit štěstí a já najednou byla uvolněná. Už jsem nebyla v šoku a ztuhlá.

„Omlouvám se Ti,“ řekla jsem s úsměvem, ale z místa jsem se nepohnula. Bylo moje. Ne tak dobře, bylo jeho, ale já si dneska ukořistila. Prosím Tě nech mě tu sedět. Prosila jsem ho v duchu.

„Klidně tu zůstaň sedět, jen se posuň o jedno místo. Nevyhazuji Tě.“ Prstem mi ukázal na volné místo vedle mě. Měl nádhernou snědou kůži. Sice ne ještě tak vypracované ruce, ale to přijde. Musela jsem se pro sebe ušklíbnout

„Jsem levačka.“ A zatřepala jsem levou rukou na důkaz. Podíval se na mou ruku a vzal si věci z lavice. Obešel lavici a sedl si na volné místo vedle mě.

„V tom případě si sednu sem.“ Opřel se rukama o lavici a zase se na mě zářivě usmál.

„Děkuji.“ Roztáhla jsem úsměv ještě víc, abych mu ho oplatila. Nebylo ale co oplacovat, oba jsme se smáli na sebe celou dobu. Odvrátila jsem od něj pohled a zahleděla se před sebe. Nemohla jsem se na něj dívat. Bála jsem se vedle něj jen pohnout. Pomalu jsem se opřela o židli a založila ruce na prsou. Čekala jsem na učitele.

Když jsem se rukama dotkla šatů, s hrůzou jsem se podívala na sebe. Ježiši Kriste já mám šaty. No to snad ne. Sedím vedle Jacoba Blacka a mám stupidní šaty, pane bože. Teď se mi vrátil starý odpor k šatům. Už si je na sebe nikdy nevezmu. Potáhla jsem si spodní lem šatů, abych zakryla odhalené koleno. Ježiši to je trapné. Otevřely se dveře a všichni vstali.

Jacob se vedle mě postavil a díval se směrem k tabuli. Když zaregistroval, že nehodlám vstát, podíval se na mě. Zase jsem od něj odvrátila pohled a postavila se. Postavila jsem k okraji lavice, abych nemusela být v té maškarádě vedle něj. Skoro jsem stála v uličce.

„Sednout.“ Štěkl učitel. To mi něco připomíná. Zamračila jsem se a podívala se ke katedře. Mladý učitel, kolem 30 let. Všechny propaloval pohledem. Připomínal mi mého učitele matematiky. Potichu jsem si sedla a sklopila zrak k rozvrhu. Třepaly se mi ruce, musela jsem ho položit, aby nikdo nic neviděl.

„Nová studentka.“ Zahřměl.

„Před tabuli.“ Zděšeně jsem se na něj podívala, ne prosím. To je snad špatný vtip. Sklesle jsem vstala a zamířila k tabuli. Nejen, že je tu Jacob Black a učitel mi připomíná mého učitele, kterého opravdu miluji. Ale ještě k tomu všemu jsem v debilních šatech, do prdele. Ne, už nikdy! Došla jsem před tabuli a otočila se k třídě. Nedívala jsem se ale do ní, dívala jsem se raději na učitele. To byl blbý nápad. Ten učitel musel mít něco společného s Mackem.

„Jak se jmenujete, slečno?“ Zeptal se sarkasticky.

„Lucka.“ Odpověděla jsem mu monotónně.

„Kdy jste nastoupila?“

„Dneska.“ Jednoslovné odpovědi mu musely stačit, neměla jsem na nic jiného náladu.

„Aha. A máte ráda matematiku.“ Zvedla jsem obočí. Když mu řeknu ne, bude vědět, že jí nemám ráda a schválně mě bude vyvolávat k tabuli. Když mu řeknu, že ano, bude si myslet, že jí mám ráda a bude mě vyvolávat k tabuli. Do prdele, co mu mám asi tak říct?

„Moc ne.“ Vypadlo ze mě.

„A jde Vám?“ Co to je za výslech. Toho učitele vidím sotva 2 minuty a už bych ho nemusela vidět nikdy. Nechápu, proč mě takhle musí ztrapňovat před třídou. Debil.

„Tak normálně.“ Pokrčila jsem rameny.

„Dobře. Můžete si jít sednout.“ Hurá, odlepila jsem se od tabule a rychle zamířila k lavici. Když jsem si ale uvědomila, kdo tam je zase jsem zpomalila. Podívala jsem se na něj a sedla si zpátky na místo. Připadala jsem si jako zpráskaný pes.

„Učebnice nemáte, že? A sešit taky ne.“ Zavolal na mě učitel.

„Ještě ne.“ Odpověděla jsem a porozhlédla se po třídě, jestli tady není volné jiné místo. Byl to blbý nápad tady sedět. Všude to bylo plné, kromě lavice vepředu, před katedrou. Sklesle jsem se opřela o židli. No tak tam nejdu ani za nic.

„Dávejte dneska pozor.“

„Ano.“ Jestli chtěl docílit toho, že mám být celou hodinu zticha, dosáhl toho.  Učitel začal zapisovat do třídnice a dál mi nevěnoval pozornost. Opřela jsem se lokty o lavici a složila hlavu do dlaní. Proč?

„To dělá každému novému.“ Otočila jsem se na Jacoba. Měl překrásné hnědé oči. I ty dlouhé vlasy mu sluší sakra. Usmál se na mě. Okamžitě, aniž bych si to uvědomila, jsem se na něj usmála taky. Ach jo, Jacobe.

„Tak ukažte mi sešity, zkontroluji si úkoly.“ Odvrátil ode mě pohled a začal listovat v sešitě.

„Ukažte, pane Blacku.“ Učitel se přes mě nahnul k němu a přitáhl si jeho sešit. Nenápadně jsem se do něj koukla. Jacob nepsal krasopisem, ani škrabopisem. Prostě tak nějak normálně.

„Běžte to napsat na tabuli,“ řekl učitel a ukázal na jeden příklad. Jacob přikývl, vzal sešit a šel k tabuli.

Nespouštěla jsem z něj oči. Měl na sobě hnědé tričko a černé kalhoty. V obyčejnosti je krása. Tričko mu ladilo s kůží. Dlouhé vlasy mu spadaly až do poloviny zad. Povzdechla jsem si. Teď jsi pravý indián. Usmála jsem se pro sebe. Když Jacob psal na tabuli, začala jsem si ho prohlížet celého. Jeho ruce, postavu, nohy, i zadek. Musela jsem se začít přidušeně smát, protože jsem si vzpomněla na Veroniku, se kterou jsem seděla ve třídě. Jo Verčo, už chápu, co Tě tak přitahovalo na… mužském pozadí. Dala jsem si ruku před pusu, abych skryla smích.

Když se Jacob vrátil zpátky do lavice, odsunula jsem se na druhý konec lavice a dívala se jiným směrem. Vím, že kdybych se teď na něj podívala, začala bych se smát na celé kolo. Takhle ho pozorovat zezadu? No Lucko, že se nestydíš. Úsměv se mi ještě víc roztáhl. Moc jsem si nepomáhala uklidnit se. Nasadila jsem vážný výraz a otočila se zpět na tabuli. I když jsem se na Jacoba ani nepodívala, věděla jsem, že se na mě blbě dívá. Takový ten pohled – jsi v pořádku? Okamžitě jsem se začala smát a podívala se na něj.

„Promiň.“ Vyprskla jsem. A složila se na lavici. Jacob se odtáhl, aby mi udělal místo.

„Děje se něco?“ Podívala jsem se na něj. Byl zmatený a nevěděl, která bije. ¨

„Ne, ne. Promiň, už se to nestane.“ Zvážněla jsem a odtáhla se na svou polovinu lavice. Pořád se mi ale chtělo smát a nevěděla jsem, co mám dělat. Zvedla jsem ruku

„Pane učiteli? Mohla bych prosím Vás na záchod?“

„Jděte.“ Ozvalo se někde zezadu. Vstala jsem a vyběhla ze třídy. Zavřela jsem dveře a rozběhla se oknu. Tam jsem se opřela o parapet a začala se smát. No fajn, teď to chce klid. Už se uklidni. Musíš to nějak přežít. Podívala jsem se na obrovské hodiny. Musíš to přežit ještě půl hodiny. Jen půl hodiny už? Byla jsem svým způsobem ráda, že sedím zrovna vedle Jacoba. Zády jsem se opřela o stěnu a podívala se do stropu. Jacob Black. To je neuvěřitelné.

Ale co si o mně bude myslet teď? Hmm, to jsem asi nedala. Odlepila jsem se od zdi a pomalu zamířila zpátky do třídy. Na tváři jsem měla spokojený úsměv, ale ten jsem těsně předtím, než jsem otevřela dveře, shodila. Vešla jsem, jako by se nic nedělo. Neslyšně zavřela dveře a prošla na své místo … vedle Jacoba. Posadila jsem se a složila ruce na lavici. Sedla jsem si přesně tak, jak jsem tu přišla poprvé. Propletla jsem prsty a dala nohu před nohu, záda rovná, pohled směr tabule.

„Slečno, podívejte se k sousedovi, co jsme mezitím dělali,“ řekl mi učitel a otočil se zpátky k tabuli. Já se mám podívat k Jacobovi? Se zbláznil. To se mám k němu nahnout? Začala jsem propadat panice. S nejistým pohledem jsem se otočila k Jacobovi. Něco psal. Aha fajné a co teď? No tak jako že jsem se podívala no. Jacob ke mně přistrčil sešit a nepřestával psát, ani se na mě nepodíval. Přisunula jsem se k němu, abych viděla do sešitu. Nahnula jsem se mu přes paži. Logaritmy. To se všude bere stejně nebo co?

„Znáš to, ne?“ Zeptal se mě a zvedl hlavu od psaní. Byl jen pár centimetrů ode mě. Zase se mi rozbušilo srdce. Ježiši jestli mi dneska neexploduje, tak vydrží snad všechno.

„Jo,“ odpověděla jsem mu a dívala se mu do očí. Normálně se někomu z tří centimetrů nedívám do očí. Celkové oční kontakt je pro mě nepříjemný, ale tady to nějak neplatilo.

„Dobře“, řekl a usmál se.

„Dobře.“ Zopakovala jsem a taky se usmála. Vrátil se zpátky ke psaní, ale neodsunul se. No tak jo. Taky se nebudu odsouvat. Zůstala jsem nakloněná a dívala se, jak píše. Paže jsme měli u sebe, chyběl jen kousínek a dotkli bychom se. Mám něco vymýšlet, nebo se mám na to vykašlat? Vždyť vůbec nevím, co si o mně myslí. Kašlu na to. Nějak jsem nedávala pozor na to, co psal a teď mi nedávala smysl rovnice.

„Proč to je tady.“ Zamračila jsem se a ukázala jsem na řádek, co jsem nevěděla, kde ho vzal.

„Vytknul jsem. Tady.“ Posunul mi ruku, aby mi ukázal řádek nad tím. Jemně mi odsunul prst na bok.

„Aha, jo, jo. Nepodívala jsem se.“ Teď mi fakt bylo jedno nějaké vytýkání. Dívala jsem se na svůj prst, kterého se před chvíli dotknul. Usmála jsem se pro sebe. Vrátila jsem pohled zpátky k jeho sešitu. Začal psát na druhou stranu. Nahnula jsem se ještě trošku, ať vidím. Proč mě najednou zajímá matika? Podivila jsem se. Jacob se odklonil, ale nepřestával psát. Podívala jsem se na něj.

„Nevidím přes Tebe.“

„Jé, promiň. Neuvědomila jsem si to.“ Uculila jsem se a už jsem se chtěla vrátit na svou půlku lavice.

„V pohodě.“ Chytl mě za paži a zastavil tak můj odsun.

„Hlavně, ať víš, o co se jedná.“ Usmál se na mě a pustil mě. Nevydržela jsem to a musela jsem se zeptat.

„To máš o mě takovou starost?“ A pobaveně jsem zvedla obočí.

„Ne.“ Začal se smát.

„Hmm…“ odfrkla jsem si zklamaně. Začala mi být zase zima. Lehce jsem se otřásla a naskočila mi husí kůže. Přisunula jsem se víc k němu. V hlavě jsem měla zafixované, že mě může zahřát. Ale nešlo z něho žádné teplo. Ještě ne. Přitiskla jsem si ruce víc k tělu.

„Je Ti zima?“ zeptal se mě a starostlivě se na mě podíval.

„Trochu.“ Odpověděla jsem mu s úsměvem. Ha, prý trochu. Lucie nebuď skromná. Přisunul se ke mně a položil druhou ruku na stůl. Naklonil se ke mně a já se k němu okamžitě přitiskla. Začal se smát.

„Příště si vezmi něco na sebe, ať nezmrzneš. Tělesné teplo může někdy selhat a já tu nebudu pořád, abych Tě zahříval.“ Podívala jsem se na něj tázavým pohledem. U Tebe tělesné teplo nikdy neselže. Jenže Jacob si to špatně vysvětlil.

„Ty šaty Ti sluší, tak jsem to nemyslel.“ Omluvně se usmál. Bože ty debilní šaty zase. Připomněl mi je a mně se zase zhoršila nálada. Potáhla jsem zase lem dolů na koleno.

„Už si ty pitomé šaty nikdy nevezmu.“ Stěžovala jsem si pro sebe.

„Nemyslel jsem to tak,“ řekl Jacob a otočil se na mě celý. Celou váhou jsem byla o něj opřená a tak jsem málem neudržela rovnováhu a skončila mu na hrudi. Ustála jsem to. Chytila jsem se lavice a narovnala se. Pár lidí ve třídě se na nás otočilo a já se podívala na ně. Přímo zírali, dvě lavice před námi jsem si všimla Embryho.

„Tady je i Embry?“ zeptala jsem se polekaně Jacoba. Hleděl na mě jak puk. Sakra, sakra, sakra. Ne, co jsem to řekla?

„Ty znáš Embryho?“ zeptal se mě potichu a otočil se zpátky do lavice, protože učitel se podíval do třídy. Napodobila jsem ho, ale nedívala jsem se na něj. Sakra. ¨

„Hej Embry!“ zavolal na něj Jacob. Vytřeštila jsem na něj oči. Chňapla jsem mu po ruce a škubla s ní.

„Co to děláš?“ Zbláznil se?

„Když znáš Ty ho, bude znát on Tebe. Že se nepochlubil.“ Zarazil se.

„Jsi jeho holka?“ Vytřeštila jsem na Jacoba oči. Embryho holka? Dělá si srandu?

„Nejsem.“ Vyhrkla jsem naprosto šokovaná.

„Prosím Tě přestaň na něj volat.“ Procedila jsem skrz zuby, když se zase nahnul, aby na Embryho zavolal.

„Nezná mě a já ho taky ne.“ Lhala jsem.

„Jen jsem o něm slyšela na sekretariátě ráno, toť vše.“ Doufala jsem, že to zabere. Nevěděla jsme na co jiného se mám vymluvit. Musím si dávat pozor na pusu.

„Aha,“ řekl Jacob. Měřil si mě pohledem.

„Co je?“ Zvedla jsem obočí.

„Zjevíš se tu z ničeho nic. Nikdo Tě nezná, ale Ty znáš mé přátelé.“ Nevěděla jsem, co mám na to říct.

„Jen jsem o něm slyšela, to je všechno. Vidím ho poprvé v životě.“ Přitáhla jsem si zase ruce k tělu a opřela se o židli. Jacob se přisunul na moji polovinu lavice a nahnul se ke mně.

„A o mně jsi taky už slyšela,“ zazubil se

„Bohužel.“ Zalhala jsem mu. Už podruhé. Měla jsem z toho špatný pocit. Sevřel se mi žaludek.

„Tebe bych si pamatovala.“ Usmála jsem se na něj.

„Tak teď už mě znáš.“ Přikývl na mě a natáhl ke mně ruku, aby si semnou potřásl. Chvíli jsem váhala. Je to sice pěkný, ale nejsem žádný jeho kámoš, aby mi třásl rukou. Chytila jsem ho.

„Těší mě, Jacob,“ řekl mi s úsměvem.

„Lucka.“ „Měli bychom se vrátit do učení, protože učitele znervózňujeme.“ Rychle kouknul k tabuli. Dívala jsem se na něj. Nic jiného mě nezajímalo. Chtěl se vrátit k psaní a tak ruku odtáhl trochu, ale já mu jí nepustila. Podíval se na mě. Nespouštěla jsem z něj pohled. Prohlédl si naše ruce a zase zabrousil pohledem na mě. Nechápal, co se děje. Nechápala jsem to ani já. Jen jsem měla silné nutkání být s ním, držet ho a nepouštět se ho. Srdce mi zase začalo bít rychle a to mě probralo. Uvolnila jsem stisk a stáhla ruku.

„Jsi v pořádku, Luci?“ Vypadal ustaraně. Ne nejsem. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že po hodině ho neuvidím.

„Já jen… Nad něčím jsem se zamyslela.“ Usmála jsem se a rychle nasadila bezstarostný tón.

„Slečno, dáváte pozor?“ Přišel k lavici učitel.

„Ano, ano.“ A nahnula jsem se zpátky k Jacobovi, hledíc do sešitu.“ Jacob začal něco škrábat do sešitu. Učitel odešel a oba jsme si oddechli.

„To bylo o chlup.“

„To teda jo.“ Oba jsme se rozesmáli. Po zbytek hodiny Jacob počítal a já byla u něj, aby se dívala do toho sešitu. Vůbec nevím, co psal. Bylo mi to jedno. Když zazvonilo, odtáhnula jsem se zpátky na svou lavici, aby nás snad někdo neviděl.

„Tak přeji hezký zbytek dne.“ Usmál se na mě Jacob a vstal.

„Jo, Tobě taky.“ Vstala jsem a zasunula židli. Jacob mezitím odkráčel ze třídy a já sebrala ze stolu rozvrh. Konec. Jdu domu. Teda … ke Cullenovým. Konečně. Potřebovala jsem to. Byla jsem úplně mimo. Bylo toho na mě moc. Pomalu jsem se vyloudala ze třídy. Na protější straně chodby stála nějaká tlupa. Vzhlédla jsem a strnula. Celá smečka se na mě dívala. Super, super. Úžasné. Jacob se na mě usmál a ještě mi zamával.

Pokusila jsem se o úsměv a taky nenápadně zvedla ruku. Rychle jsem se otočila a už jsem byla na schodech. Co to bylo? Oči jsem měla doširoka rozevřená a po schodech přímo letěla. Bože, budu se jim vyhýbat, jak je to bude možné. Nejen, že se prořeklnu o Embrym, ale …

Jacob. Ježiši, co si o mě bude myslet. Zavrtěla jsem hlavou a rozrazila dveře. Rozhlédla jsem se po parkovišti. Vzadu jsem viděla Jeepa a všechny. Okamžitě jsem k nim zamířila. Chtěla jsem odsud pryč už. Hlavně rychle.

„Tak jak bylo první den ve škole?“ zeptal se mě s úsměvem Emmett. Strašně! Ne to jsem mu nemohla říct.

„Jo dobře.“ Usmála jsem se na něj a podívala jsem se na Edwarda. Vím, že si čteš v mé mysli, ale nedělej to teď.

„Chci se omluvit za ten oběd,“ řekla jsem mu.

„Nic se neděje.“ A zvedl obočí. Pohledem zabloudil ke škole. Podívala jsem se tam taky. Veronika vycházela společně s Angelou. Pozvedla jsem obočí. To si rychle našla kamarády, ale čemu se divím. U ní je to naprosto normální. Otočila jsem se čelem k ní a čekala, až přijde k nám. Alice se nenápadně postavila za Edwarda a něco mu pošeptala do ucha. To jsem ale bohužel neslyšela. Mluvila strašně potichu. Podívala jsem se po ostatních. Jediný Emmett se na Veroniku smál a už jí i mával. Zajímalo by mě, co se odehrává v Rosalii. Všichni stáli a upřeně na ní hleděli. Přidala jsem se k nim.

Autor: angee00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání 10. kapitola: