Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 3. kapitola

20.01.2010 (14:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5828×

3. kapitola

„Někoho potkal? Jak to myslíš? Koho? Jaku já ti vůbec nerozumím.“ Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví.
„Jak ti to vysvětlit a neranit tě. No, víš, jak jsem byl před dvěma týdny na návštěvě u sestry?“ zeptat se.
Němě jsem přikývla. Slova, neranit tě, mě dost vystrašila. A pomalu mi začalo docházet, jak to s tím potkáním myslel.
„No… potkal jsem tam jednu… dívku…“
Ach… vážně je to tak? To by mi můj Jake přece neudělal. To nemůže být pravda!
Evidentně čekal na moji reakci, ale já byla v takovém šoku, že jsem jí nebyla schopná. Po dvou minutách naprostého ticha, které rušil jen zpěv ptáků a šumění větví, začal mluvit dál.
„Jmenuje se Kate, je moc fajn, dost jsme se za ten víkend spřátelili… no… víš… ona… já… my…“ lezlo to z něho pomalu.
„Vy jste spolu spali?“ zeptala jsem se, i když jsem pravdu tušila.
„Ne, to ne,“ začal se rychle hájit.
„Mně nevadí, že se spolu přátelíte, já mám taky kamarády,“ snažila jsem se přehlušit to, co mi říkal můj rozum, a doufala, že pravdu má moje srdce, které věří Jakovi, věří, by mě nikdy nezradil.
„Já se do ní asi zamiloval,“ řekl a já na něj jen zírala s otevřenou pusou.
„Ty ses do ní asi zamiloval?“ hlesla jsem skoro neslyšně. Když jsem si říkala, že nemoc je nejhorší scénář, nepomyslela jsem na tohle. Nikdy by mě nenapadlo, že se Jake zamiluje do někoho jiného.
„Jaku, ale já tě přece miluju. Myslela jsem, že ty mě taky. Vždyť nám to klapalo. Tak proč?“ zkoušela jsem to zoufale.
„Bells, chtěl jsem na to zapomenout. Dělat, že nic a být šťastný s tebou, ale ono to nějak nešlo. V posledních dnech jsem na ni zase myslel. Včera jsem tam jel, říkal jsem si, že když jí znovu uvidím, zjistím, že je to nesmysl, ale stal se naprostý opak.“

Tak ona byla ten včerejší přítel. Proto mi nebral telefon, aby ta jeho Kate nevěděla, že má doma přítelkyni. Stála jsem tam jako opařená.
„Bude lepší, když to skončíme, než si nějak ublížíme. Je mi to líto, ale dál můžeme být kamarádi, na tom se nemusí nic měnit,“ řekl to poslední, na co jsem čekala. Tuhle hroznou frázi. Tu, o které jsme si spolu dělali srandu, když jsme jí někde slyšeli. Tu, o které jsme oba věděli, že je naprostý nesmysl. Tu, která byla jako poslední hřebík do rakve lásky, v tomhle případě naší lásky.
„Jaku, po tomhle nemůžeme být přátelé. To prostě nejde. Ty to dobře víš,“ řekla jsem, a protože už jsem dál nemohla vydržet pohled na jeho tvář. Tvář kluka, kterého pořád moc miluju. Otočila jsem se na patě a utíkala do lesa.
„Bello, neblbni. Stůj, můžeš se ztratit. Pojď, pojedeme domů, znovu si promluvíme,“ volal za mnou milovaný hlas, ale pomalu se vytrácel, až jsem neslyšela nic. Nemohla jsem jít zpátky za ním, prostě to nešlo. Potřebovala jsem být sama, abych mohla všechno to, co mi řekl pomalu strávit.

Nevěděla jsem, kam běžím, ale nešlo zastavit se. Utíkala jsem pořád dál a dál. Dál o té bolesti, která se mi rozlévala v hrudi. Musela jsem jí nějak uniknout, protože jinak by mě celou pohltila. Jak se to mohlo stát? Co je na mně špatného? Něco mu určitě muselo vadit, když se najednou zamiloval do jiné. Já bych pro něho byla schopná snad čehokoliv. Jeho láska, stejně jako ta moje se mi zdála být věčná, skoro jako z mých oblíbených knížek. Nikdy mě nenapadlo, že by mohla skončit takhle. Bolest se pomalu rozšiřovala. Zakopávala jsem o kořeny stromů a kameny, co mi ležely v cestě, ale bylo mi to jedno, všechno mi bylo jedno. Dech se mi začal zadrhávat v plicích a nebylo to jen tím dlouhým během. Z hlouby hrudníku se vydral první zoufalý vzlyk. Proooooč? Slzy mi začaly nekontrolovatelně téct po tvářích. Konečně jsem byla schopná se zastavit. Musela jsem se překlonit, abych zase popadla dech. Nebylo to vůbec snadné, byla jsem vyčerpaná během a rostoucí kvantita vzlyků tomu taky moc nepomohla. Ale nemohla jsem si pomoci. Brečela jsem jako želva a nešlo to zastavit. Z předklonu jsem se dostala do kleku. Seděla jsem a brečela a brečela. Nevím, kolik času uběhlo, ale začínalo se stmívat. Byla jsem tak vysílená, že jsem se ani nemohla zvednout, tak jsem si jednoduše lehla. Zem byla promrzlá a vlhká, se zbytky tajícího sněhu, ale mně to nevadilo. Nejraději bych tam zůstala ležet navždy. Slzy na tvářích mi začínaly usychat, ale zvednout se nešlo.

Musela jsem usnout, protože když jsem se probudila, byla všude kolem mě tma. Rozeznávala jsem jen obrysy stromům, a když jsem se zadívala nahoru, viděla jsem v korunách stromů sem a tam probleskovat tmavé nebe poseté hvězdami. Jelikož jsem při běhu nedávala pozor, kam utíkám, nevěděla jsem ani kudy se dostat zpátky na hlavní cestu. Pomalu jsem se zvedla a rozhlédla se kolem dokola. Nic mi tu nepřipadalo známé, vypadalo to tu jako všude jinde v lese.  Co budu dělat? Rodiče už si o mě určitě dělají starosti. Váhavě jsem se vydala směrem, o kterém jsem si myslela, že je tím správným. Šla jsem asi deset minut, ale les vypadal stále stejně. Zkusila jsem změnit směr, ale opět bez úspěchu. Jak se odsud dostanu? V tuhle dobu bude les úplně prázdný. Teda, prázdný asi sotva, žije tu spoustu zvířat, ale ty mi v hledání cesty rozhodně nepomůžou. Zastavila jsem se, rozhodnutá, že tu budu muset přes noc zůstat. Ráno určitě cestu najdu.

Našla jsem si obrovský pokácený strom. Pod jeho ležícím, mechem obrostlým, kmenem jsem se schoulila do klubíčka a snažila se usnout a nemyslet na to, co všechno by mě tady mohlo napadnout. Při každém, byť i sebemenším lupnutí jsem valila oči do tmy. To abych viděla, jestli si pro mě nejde nějaký medvěd nebo třeba vlk, ale v té tmě bych přehlédla i gorilu. Strach z toho, že jsem v noci sama v lese na chvíli přehlušil bolest ze ztráty Jaka. Ale netrvalo to dlouho.  Pozvolna se začala vracet tam, kde byla předtím. Uhnízdila se mi v hrudníku, na místě, kde má být srdce. Já sem si však nebyla jistá, jestli tam to srdce stále mám. Protože ta bolest byla tak nesnesitelná, že jsem měla pocit, jako by mi ho Jake vyrval a zbyla mi tam po něm jen díra. Neustále jsem přemýšlela o tom, co se stalo. Co jsem udělala špatně, kde se stala chyba. Tak jsem aspoň přestala myslet na to, že jsem tu sama a nechráněná. Nevím, co by bylo lepší. Chtěla jsem jen spát, abych na všechno zapomněla a mohla snít třeba o sobě a Jacobovi. Byla jsem tak unavená, ale moje oční víčka byla jako na pérku, ne a ne vydržet zavřená.

Když se znovu otevřely, tak už jsem neležela u kmene stromu. Rytmicky jsem se komíhala ve vzduchu nahoru a dolů.

_________________________________________________________________________

2. kapitola     SHRNUTÍ     4. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 3. kapitola: