Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 19. kapitola

17.03.2010 (20:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6671×

19. kapitola

Jake se ke mně přibližoval. Pořád říkal něco o pijavicích. Říkal, že Edward je pijavice, co to znamená? Oni prý za něco můžou. Nic nedávalo smysl. Celý se chvěl. Bála jsem se. On mi chce zase ublížit. Už stál přímo naproti mně. Někdo na mě volal, ale nevnímala jsem to. Třas se zvyšoval a z ničeho nic Jake vybuchl. Nemožné. Odhodil mě tím na strom. Měla jsem vyražený dech. Moje oči padly na obrovského rudohnědého vlka. Zavrčel a skočil na mě. Ucítila jsem bolest od čela až do pasu a pak nic víc.

Prudce jsem otevřela oči. Vlastně jenom jedno, to druhé z nějakého důvodu nešlo.
„Bello, to nic. Všechno je v pořádku.“ Na křesle u postele byl Edward a držel mě za ruku, do které byla zapíchnuta jehla od kapačky.
„Zdálo se mi o Jakovi. Mluvil o tobě a pijavicí a pak z něho byl vlk.“ Zatřásla jsem hlavou. Jsou to nesmysly. Podívala jsem se na Edwarda, jeho tvář byla stažená bolestí.
„Co se děje?“ zeptala jsem se nervózně.
„Bello, víš, to nebyl sen,“ řekl tiše a opatrně. Cože? Vždyť to není možné, nejde, aby se z člověka stal vlk, blbost.

„Edwarde, to není možné. Byl to jen sen. Moje bujná fantazie.“ Chtěla jsem se na něj pořádně podívat, ale vzhledem k tomu, že jsem měla něco přes oko, to nešlo. Zvedla jsem ruku a chtěla to odstrčit.

Moje prsty nahmataly látku, síťovinu… obvaz. Vzpomněla jsem si, jak na mě v tom snu vlk zaútočil a jeho tlapa přejela přes můj obličej. Začala jsem se chvět. To přece nemůže být pravda. Můj mozek to nechtěl přijmout. Zděšeně jsem stočila volné oko na Edwarda a jeho zmučený výraz mě ubezpečil v tom, že je to možné.

Přístroj umístěný vedle postele začal vyvádět. Pípání z něho se ozývající se zrychlovalo.
„Bello, uklidni se. To bude dobré,“ uklidňoval mě Edward, ale příliš se mu to nedařilo. Jeho studené ruce jsem cítila všude na obličeji.

Přicházela hysterie, moje mysl nedokázala přijmout právě zjištěné informace. V reálném světě něco takového přece neexistuje.

Začala jsem brečet, stejně jako Jakob v mém snu jsem se třásla, což probudilo k životu rány na mém těle, které se znovu rozbolely.

Otřásaly mnou nekontrolovatelné vzlyky. Edward nic neříkal, jen mě hladil, jednou rukou po nezavázané půlce obličeje, druhou mi na hřbetu ruky kreslil uklidňující kolečka, a trpělivě čekal, až se uklidním.

Bello, to přeci zvládneš. Tak si to znovu probereme. Jake je vlk. A ten vlk na mě zaútočil. A zranil mě. Zranil mě na obličeji a na hrudníku.

Znovu jsem zvedla ruku a sáhla si na pravou stranu hrudníku. Přes látku košile, nebo co jsem to měla na sobě, jsem se dotkala obvazu, stejného, jako jsem měla na obličeji.

„Co mi je? Co mi udělal?“ zeptala jsem se už trochu klidnější.
„Bello…“ vzdychl Edward, ale k odpovědi se neměl. Teď jsem úplně vystřízlivěla.
„Tak co mi udělal?“ Můj hlas zněl naléhavě. „Proč mám na obličeji obvaz?“
„Bello, zranil tě na tváři a skoro ti rozpáral hrudník,“ řekl konečně. „Kdybych přijel dřív, nic by se nestalo. Je to má vina.“ Opět ta Edwardova vina. To samé říkal i Jakob, i když v jiné souvislosti. To odvedlo pozornost od mého zranění. Zatím jsem se spokojila s tím, že žiju.

„Edwarde? Co myslel tím, že jsi pijavice? Že vy všichni jste?“ Opět váhal, ale tentokrát víc, než u něj bývá zvykem. Asi to vážně něco znamenalo.
„Bello, nechtěj to po mně. Ne teď. Počkej, až ti bude líp. Prosím.“ Znělo to skoro zoufale. Úpěnlivě na mě upíral svůj pohled.
„Ale Edwarde…“

„Bello, slibuju, že ti to vysvětlím. Slibuju, ale počkáme s tím, než ti bude líp. Bude to tak lepší. Pro tebe,“ prosil mě znovu.

Co s tím nadělám. Ve svém stavu toho z něj moc nevytluču, ale kdybych byla ve formě… Dobrá, když chce.
„Jak myslíš. Ale budu si to pamatovat. Až mi bude líp, řekneš mi všechno, co budu chtít,“ určila jsem si.
„Všechno,“ slíbil a viditelně se mu ulevilo. „Zavolám Carlisla. Měl by tě zkontrolovat.“

Zvednul se a odešel z pokoje. Netrvalo dlouho a byl zpátky v doprovodu svého otce.
„Bello, jak se cítíš?“ ptal se lékařským tónem.
„Už líp. Trochu mě bolí tělo, jinak nic.“
„Máš pár modřin a záda odřená od stromu. Pak tu jsou ta zranění na obličeji a hrudi. Teď se ti podívám pod obvaz, možná to bude nepříjemné.“ Rukou mi sáhl na čelo a začal obmotávat obvaz.

Na obličeji jsem ucítila jemné pálení a tahání.
„Rány byly docela hluboké, musel jsem je zašít. Teď jen budeme muset počkat na to, jak se to bude hojit. Doufám, že se do rány nedostala infekce,“ pokračoval Carlisle. Až teď jsem si to uvědomila, teprve teď jsem si to všechno dala dohromady. Měla jsem rozseknutou kůži. Carlisle to musel zašít, a to znamená jediné, jizvy. Jizvy na obličeji!
„Chci se podívat. Chci zrcadlo!“ vyhrkla jsem.
„Bello, to není dobrý nápad. Neměla by ses rozrušovat,“ odporoval mi Carlisle.
„Ne, já se chci podívat a hned,“ řičela jsem.

Můj jekot přivolal zbytek rodiny. Všichni se nahromadili okolo postele a pozorovali mě soucitnými obličeji. Nikdo se ani nepohnul, nikdo nic neříkal.

Pak se vedle mě objevila bílá ruka se zrcadlem. Podívala jsem se na dotyčného a setkala se se zlatým pohledem Rosiných očí. Vděčně jsem se na ni usmála.

Opatrně jsem do obou rukou vzala rukojeť a s hlubokým, i když trochu bolestivým nádechem pohlédla na osobu v něm.

Zatajila jsem dech. Bylo to hrůzou. Od čela, přes víčko, tvář až na krk, dál jsem neviděla, se mi táhly čtyři červené pruhy, nijak tenké, se zelenými tečkami po dezinfekci. Byly na nich jasně viditelné stehy. Víčko jsem nedokázala ani úplně otevřít. Bylo to hrozné.

Oči se mi zaplnily slzami, které se rychle přehrnuly přes hráz spodních víček a vytekly mi na znetvořenou tvář.

Proč se to muselo stát zrovna mě? Pořád jsem se na sebe dívala a studovala každou část obličeje, jak tu zraněnou, tak tu normální.

Ostatní stáli a ani nedutaly.

Už jsem ten pohled na sebe nevydržela, tak jsem zrcadlo položila, zavřela oči a slzy nechala tiše téct.

Mé paže se dotkla studená ruka. Podvědomě jsem tušila, že je Edwardova. Nechtěla jsem se na něj podívat, nechtěla jsem se podívat na nikoho, takže jsem oči držela stále zavřené. Jejich soucitné pohledy jsem teď vážně nepotřebovala.

Slzy mi stále máčely tváře a pláč mě nakonec ukolébal k bezesnému hlubokému spánku.

Hned jak jsem se probudila, jsem si znovu uvědomila tu hrůznou skutečnost. Mám jizvy na obličeji a to jizvy skutečně veliké, jizvy přes celou tvář. Co jen budu dělat?

„Bello? Jsi vzhůru?“ oslovil mě sametový hlas. Otevřela jsem oči, obvaz jsem na obličeji už neměla, a uviděla Edwarda. Opět mě držel za ruku.
„Edwarde,“ kuňkla jsem.
„To nic Bello, to se zahojí, uvidíš,“ mluvil uklidňujícím hlasem.
„Ale já mám jizvy, mám znetvořený celý obličej,“ zoufale jsem mačkala jeho ruku.
„Neboj se. Dnešní medicína je pokročilá, dá se s tím dělat spoustu věcí. Jen nesmíš zoufat. Budu s tebou, všichni budou s tebou. Tvoji rodiče i moje rodina. Nejsi na to sama,“ přesvědčoval mě.

„A kde jsou vůbec naši? Jak dlouho tu jsem?“ Až teď mi došlo, že rodiče jsem tu neviděla.
„Jsi tu dva dyn. Alice tvým rodičům volala a řekla jim, že u nás pár dní zůstaneš. Nevěděli jsme, jak bychom jim oznámili, že se napadl vlk.“
„Ale stejně si toho všimnou, až mě uvidí.“ Nedokázala jsem znovu vyslovit to, co je můj problém, tak jsem jen ukázala rukou ke své tváři.
„Něco už vymyslíme, neboj.“ Pohladil mě po tváři.

Smutně jsem sklopila zrak a odvrátila hlavu, aby na tu ošklivou půlku neviděl. Nedokázala jsem se na něj dívat. Ne teď, když byl můj obličej pokryt jizvami. Teď už nic nebude jako dřív. Nikde, ve škole, doma ani mezi mnou a Edwardem. Tam hlavně. Nikdy nebude chtít někoho jako já. Předtím možná, teď vůbec.

Opět jsem začala brčet. Byl to takový ten tichý pláč nad věcí, která je jasná, která se nezmění.

Edward mi ukazováčkem zvednul bradu a otočil hlavu k sobě. Donutil mě tak se na něj podívat. Chtěla jsem uhnout, ale nešlo to, nedovolil mi to.

„Bello, neskrývej se přede mnou. Jsi to pořád ty. Pořád stejně krásná. A to,“ hlasitě polkl, „co k tobě cítím, se nikdy nezmění.“
„Edwarde, to nejde. Podívej se, jak vypadám. Jsem hrozná. Jak bys mohl chtít někoho jako já. Já jsem se viděla a vím, že to není hezký pohled.“ Demonstrativně jsem mu nastavila poraněnou část tváře.
„Bello, to co tu říkáš, jsou nesmysly. Nikdy nebudeš hrozná. Jsi pořád ta samá Bella, kterou mám rád, a vždycky budeš. I kdybys měla dvě hlavy,“ dodal, aby mě trochu rozveselil. Nutno přiznat, že se mu to trochu povedlo. Jemně mi zacukaly koutky, ale to bylo všechno.

„Podívej, já tu pro tebe budu vždycky, záleží jen na tobě, jestli mě budeš chtít, nebo ne. Ale věř, že i kdyby ne, já se tak snadno nevzdávám.“ Lišácky se usmál. Rozpomenula jsem se, jak jsem ho naposledy odmítla, a on si našel Mary. No jo, on mi tu říká, jak mě má rád a přitom je s Mary.

„A co Mary?“ vyslovila jsem otázku, která mě pálila na jazyku.
„S tou je konec. Moc se mi nechce to přiznávat, ale ona byla jen taková záminka, abys žárlila. Myslel jsem, že tě tak získám a byla to blbost. Kdyby mě taková kravina nikdy nenapadla, nemusela bys tu teď ležet.“ Znovu se obviňoval z něčeho, za co vůbec nemohl. Jakob by to určitě udělal tak jako tak a vlastně si za to můžu tak trochu sama, to já mu nadávala, ne Edward.

Takže já jsem měla žárlit? Jestli pak ví, že se mu to opravdu povedlo. Žárlila jsem jako blázen, ale to už je jedno. A s Mary je teď konec. Jak já jsem si to předtím přála. Teď jsem měla volnou cestu, jenže už je pozdě. Možná by bylo lepší, kdyby s Mary zůstal. Ta aspoň neměla znetvořený obličej. Raději jsem se rozhodla připomínce o Mary a žárlivosti přejít a věnovala se jeho druhé poznámce.
„O tom jsme už mluvili, za tohle, ty nemůžeš.“
„Ne tak úplně,“ zamumlal potichu.

Viděla jsem, že si dělá výčitky, chtěla ho nějak utěšit, ale nevěděla jak. Najednou se mu na tváři objevil úsměv, kterým mě chtěl pravděpodobně povzbudit a vesele se zeptal. „Nepotřebuješ něco? Splním ti jakékoliv přání.“

Kéž by měl tu moc, ráda bych, aby se poslední dva dny nestaly. Aby nepřišel Jake, ale jen Edward. Kdyby to tak bylo, mohli jsme být třeba konečně spolu. Mohla jsem ležet ve stejně posteli jako teď, ale v jiné situaci. Lepší, šťastnější. Nebo jsem s ním mohla být kdekoliv jinde, to by bylo jedno, hlavně, že bychom byli spolu. Ale to mu říct nemůžu, vím, že by se zase obviňoval, a to jsem nechtěla.

„To je dobrý. Nic nepotřebuju. Mohl bys mě prosím nechat o samotě. Potřebuju trochu přemýšlet.“ Nechtěla jsem myslet, ale potřebovala jsem ho nějak dostat z pokoje. Dostat ho ode mě. Bude to tak lepší. Hlavně pro něj. Nemůžu po něm chtít, aby si na krk uvázal mrzáka jako já. Na to ho mám příliš, příliš ráda.

Neochotně se zvednul, ale neřekl ani slovo. Když byl u dveří, ještě jsem ho zastavila.
„Edwarde?“ Hned se otočil, v očích starost.
„Co je? Bolí tě něco?“
„Ne, jen jsem tě chtěla poprosit, jestli bys zavolal Carlisla.“ Přikývnul a odešel.

Carlisle přišel za malinkou chvilku.
„Co pro tebe můžu udělat, Bello?
„Chtěla bych domů,“ řekla jsem pevně.
„Ale to není zrovna nejlepší nápad. Měla bys ležet, mohlo by se ti přitížit.“
„Já to zvládnu, jen chci jet domů, prosím,“ úpěnlivě jsem se na něho podívala. „Slibuju, že budu dělat všechno, co mi řekneš, ale doma.“
„Dobře, jak myslíš. Zavolám tvým rodičům, že tě přivezeme. Vymyslím, nějakou věrohodnou výmluvu pro tvá zranění. Pošlu sem Alici, aby ti pomohla se obléknout.“ Než odešel, vyndal mi z ruky kapačku.

Jen co se za ním zavřely dveře, vtrhla dovnitř jako velká voda Alice.
„Bello, proč chceš odjet. Tobě se u nás nelíbí? My bychom se o tebe postarali,“ zašvitořila.
„Ne, Alice, tak to není. Jen myslím, že to tak bude lepší. Nechci vás zatěžovat péčí o mě a Edward…“ nedokončila jsem větu.
„Edward co? Jestli sis toho nevšimla, tak tě Edward miluje,“ sdělila mi.
„To je právě to, Alice. To nejde. Podívej se na mě. Přece bys něco takového nechtěla pro svého bratra?“
„Jak to myslíš, něco takového? On tě miluje takovou, jaká jsi a jestli má s tvojí menší kosmetickou vadou nějaký problém, tak si to s ním ručně vyřídím,“ rozvášnila se. Tak ona mým obrovským jizvám říká menší kosmetická vada? To si ze mě dělá srandu, ne?
„Neboj, na mou adresu neřekl ani slovo. Jemu to asi moc nevadí, teda podle toho, co říkal, jenže mě to vadí. Nemohla bych mu to udělat. Já už mám po životě.“
„Bello!“ okřikla mě. „Co je to za hloupé řeči? To snad nemyslíš vážně,“ rozčilovala se. „Já vím, je to čerstvé, ale život jde dál. Uvidíš, že bude stejný jako předtím.“
„Ne, to nebude a proto už v něm pro Edwarda není místo. Nebo spíš v jeho životě není místo pro mě a to je moje poslední slovo na moje téma,“ zakončila jsem naši debatu.
„Však ty si to ještě rozmyslíš,“ špitla Alice a už mi pomáhala vyměnit noční košili za tričko.

Domů mě odvezl Carlisle. Edwarda jsem striktně odmítla, rychle se s ním rozloučila a hotovo. Takhle bez průtahů to bude lepší.

Naši mě přivítali se zděšenými pohledy. Carlisle jim řekl, že jsem spadla a prolétla skleněnými dveřmi, proto ty jizvy.

Mamka mě hned uložila do postele a pak mě zbytek dne obskakovala, ale já nic nechtěla, jen být sama. Smířit se se svou samotou.

Carlisle mi řekl, že bude jezdit každý den na kontroly a převazy. Nezbylo mi nic jiného, než souhlasit. Je lepší, že se o mě stará někdo koho znám a kdo je ochotný jezdit za mnou, než jít do nemocnice k někomu cizímu a navíc tam každý den jezdit. To by za chvíli vědělo celé město a to je to poslední, po čem v této situaci toužím.

Během následujícího týdne jsem se sotva zvedla z postele. Nechtěla jsem jíst, pít, mluvit. Prostě jsem jen ležela. Carlisle mi nakonec musel napíchnout kapačku s umělou výživou a vyhrožoval mi, že když to tak půjde dál, budu muset do nemocnice. Bylo mi to fuk. Nějak mě přešla vůle žít. Možná je lepší nebýt, než žít takhle.

Několikrát za mnou byla Alice, přišla i Rosalie a Edward, ten chodil nejčastěji, ale jeho návštěvy jsem odmítala a nedovolila mace, aby ho ke mně pustila.

Alice do mě pořád hučela, ať neblbnu a jsem rozumná, ale já ji nechtěla poslouchat, takže jsem nakonec začala bojkotovat i její návštěvy. Jediný, kdo za mnou stále směl, byl Carlisle, jakožto lékař a Rose, protože ta toho moc nenamluvila, a když už mluvila, bylo o obyčejných věcech. Byla jsem jí vděčná, že nerozebírá můj zdravotní stav, nenutí mě jíst ani nic podobného. Za její přítomnost, jsem byla ráda, byla to příjemná změna.

A tak to šlo dál, byla jsem otupělá a odevzdaná své neveselé budoucnosti.
_________________________________________________________________________

Prosím Váš názor. Nejlépe do okýnka pro komentáře. Díky :))

_________________________________________________________________________

18. kapitola     SHRNUTÍ     20. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 19. kapitola: