Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 18. kapitola

15.03.2010 (11:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6781×

18. kapitola

Bella, i když se o tom nezdála moc přesvědčená, neustále tvrdila, že budeme jen přátelé. Ale pokaždé, když jsem se k ní přiblížil, se jí srdce rozběhlo závratnou rychlostí. Ať si říká, co chce, mě nic nenamluví.

Ale jak ji přesvědčit? Jak jí ukázat, že se mýlí a chce mě, ne jako kamaráda, ale jako přítele. To bude oříšek.

Do toho ještě ten blb Jakob. Ten kluk si prostě nedá pokoj. Ty je ho myšlenky mě pronásledují na každém kroku ve škole. A věřte, že nejsou moc růžové.

Má utkvělou představu, že já a Bell spolu něco máme. Musím říct, že bych si moc přál, aby měl pravdu. Ale on ji nemá. A jak o nás uvažuje, nadává přitom na Bellu a přemýšlí, jak se jí pomstí… musím se moc držet, abych se na něho nevrhl a nevytloukl mu to z hlavy.

Už třetí den jsem seděl a přemýšlel jak na Bellu, samozřejmě bezvýsledně. Jako upír bych měl mít víc nápadů, ne? Bohužel mě napadaly samé pitomosti jako, unést ji a nepustit, dokud nepřipustí, že mě miluje, líbat jí, dokud sama nezačne vzdychat touhou po mě, mimochodem, tenhle nápad se mi moc líbil. Ale já ji nechtěl přinutit, chtěl jsem, aby na to přišla sama.

„Co to pořád vyvádíš, brácha?“ Do pokoje mi vletěl Emmet, jak jinak než bez klepání. Já mu to tak budu vykládat, pche.
„Přemýšlíš o kariéře mnicha v Tibetu? Celý dny jen sedět, mlčet a modlit se?“ smál se, a v myšlenkách si to živě představoval.
„Emmette vypadni, než po tobě něco hodím. Potřebuju přemýšlet a v té přítomnosti mi to příliš nejde.“
„Teda, asi se urazim. Tvůj nejmilejší bráška ti přijde dělat společnost a ty ho vyhazuješ? To jsi teda pěknej bratr. A taky zlej. A víš ty proč?“ Díval se na mě, obočí zvednuté, o očích otázku a v myšlenkách prázdno. Asi mi to chtěl říct pěkně sám.
„Ne, to vážně netuším,“ vzdychnul jsem.
„Nepřivedeš mi Bellu. Ty se asi bojíš, že si s ní rozumim víc než ty. Že ti ji přeberu, ale neboj. To bych mojí Rosalince nikdy neudělal. Už takhle žárlí, že jsem ji vzal do naší postele, i když to bylo ve vší počestnosti…“ Emmett dál něco mlel, ale mně se náhle rozsvítilo. Emmett, ač se to zdá nemožné, mi vnuknul přímo geniální myšlenku.

„Emme, ty jsi génius,“ vyhrkl jsem v radostné euforii.
„Se o mě ví. Ale za co můžu tentokrát?“
„Že mě to nenapadlo dřív,“ přemýšlel jsem dál a jeho si nevšímal.
„Tak Edwarde, já čekám.“ Nechtěl se nechat odbít.
„To ti neřeknu. Teď vypadni, potřebuju si to naplánovat.“
„ Ty jsi, já ti tak dobře poradím a ty se ani nesvěříš s čím. Však já si to nějak zjistím,“ vyhrožoval, ale já už ho tlačil ze dveří. Jak se bránil, zůstávaly za ním v podlaze dvě rýhy. To bude Esmé zase nadávat.

Proč mě nenapadlo dřív, že by Bella mohla žárlit. Ale jak to provést? Budu si muset sehnat holku. To bude trochu těžší. Ne, že by zájemkyň o mě bylo málo, ale všechny to byly takové slepice, že bych vedle nich nemohl jít ani školní chodbou. A navíc, těch bych se pak už jen tak nezbavil.

Potřebuju někoho, kdo si od toho nebude nic slibovat a někoho, kdo unese, když to pak skončím. Ne, že bych s tou holkou chtěl doopravdy chodit. Bude to jen takové přátelství, trochu připepřené v Bellině přítomnosti.

Byl jsem rozhodnut, že se hned další den poohlédnu po škole a pokusím se najít vhodnou adeptku.

„To snad nemyslíš vážně, Edwarde!“
Copak se u upírů neklepe nebo co? Tentokrát mě vyrušila Alice. Stála naproti mně, ruce měla v bok a tvářila se ohromně nebezpečně a rozčíleně. Nevím proč, ale vzhledem k jejímu vzrůstu mi to připadalo směšné. Nezabránil jsem tomu a uchechtl se. To jsem však neměl dělat.

„Moc se tu nesměj, Edwarde Cullene. Co si jako myslíš, že děláš? Co sis to proboha vymyslel. Nemůžeš se začít chovat jako dospělý?“ Takže už všechno viděla. To se dalo předpokládat.
„Alice, jako dospělý už jsem to zkoušel a k ničemu to nebylo. Už nevím, jak ji přesvědčit. Tohle mi přijde jako docela dobrý nápad.“
„Kdo ti takovou blbinu namluvil. To musel být nějaký magor, nebo já nevím,“ vztekala se dál.
„No Alice promiň,“ ozvalo se dotčeně z obýváku.
„To jsem si mohla myslet, že to není z tvé hlavy.“
„Alice přestaň. Mě to přijde jako dobrý nápad. Miluju Bellu, ona mě taky, teda doufám a to se dozvím takhle. Nikdo jí nebude k ničemu nutit, buď si to uvědomí, nebo se nic nestane a s tím už nebudu moct nic dělat. Prostě se to nějak vyřeší, ať už jedním nebo druhým směrem. Stejně s tím nic nenaděláš Alice, už jsem se rozhodl.“  Zdálo se, že vidí, že se mnou nic nezmůže a tak rezignovaně svěsila ruce.
„No tak dobře, ale ne, že jí budeš ubližovat.“
„Samozřejmě, nechci jí ublížit. Chci jen vědět, jestli skutečně cítí to, co si myslím.“
„Jak myslíš.“ Už byla na odchodu, ale ještě se otočila. Ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky si namířila do očí a pak je, se slovy, „Sleduju tě.“ obrátila na mě.

Tak to by bylo. Už jsem se nemohl dočkat školy.

Ráno jsem si na parkovišti obhlédl všechny přítomné holky. Ty, jejichž myšlenky mě volaly jménem, jsem úplně vynechal. Očima jsem bloudil mezi auty a pak jsem na ni narazil. Stála s kamarádkami u modrého peguota, spíš jen poslouchala, než mluvila. Byla to taková šedá myš. Nenápadná holka s vlasy jako sláma. Přesně tuhle potřebuju.

Věděl jsem, že je to ode mě podle a hnusné, ale nemohl jsem si pomoct. Doufal jsem, že jí má „hra“ nijak neublíží.

„Jde sem Edward, co asi může chtít.“
„Já asi omdlím.“

Tyhle myšlenky na mě křičely z jejich skupinky. Pohledem jsem se soustředil na tu dívku.
„Co od nás může Cullen chtít? Třeba jde za Amandou. Nějaká Mary, je mu úplně ukradená.“

Takže Mary, vcelku hezké jméno. A má docela nízké sebevědomí, tak jí s tím trochu pomůžeme.
„Ahoj Mary.“ Došel jsem k ní a pozdravil. Všechny tři otevřely pusy, že by jim do nich vletěl celý včelí roj.
„Ed… Edwarde,“ pozdravila mě Mary.
„On zná moje jméno. Proč se divím, vždyť spolu chodíme na španělštinu a historii. Ale co mi může chtít. Ježiši, zrovna mě.“

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bys někdy někam nešla. Třeba do kina nebo tak.“
„Cože? Já s ním? Do kina?“
„J… jo, ráda,“ zakoktala a celá přitom zrudla.
„Tak fajn. Pak se ještě domluvíme. Zatím.“ Odešel jsem a nechal je tam stát jako solné sloupy. Ty ostatní holky se na Mary hned sesypaly a vyptávaly se jí, ona však byla zmatená stejně jako ony.

„Tak Edwarde, dám ti jeden pokus. Chci vzít Bellu na nákupy, tak bychom mohly potom zajít do kina. Ty, já, Bella a ta Mary. Uvidíme, jestli bude Bella souhlasit. Ale Edwarde, snaž se, víc příležitostí ti nedám,“ řekla mi Alice cestou ke škole. Než jsem stihl nějak zareagovat, byla pryč.

Zlatá Alice, v jejích myšlenkách jsem slyšel, jak je jí to proti srsti, ale přesto to pro mě udělala, to bude chtít nějakou odměnu. V tašce mi pípla SMSka, hned jsem ji otevřel a četl: Jestli mi chce vážně udělat radost, Gucci má novou kolekci bot.

Takže boty. Nad tím jsem se pousmál a pokračoval do třídy.

Na obědě jsem se chytil příležitosti k realizaci svého, možná spíš Alicina plánu. Místo k rodině jsme si s Alice přisedli k Belle a Angele. Obě se zdály dost překvapené, ale nevypadalo by, že by jim to vadilo.

„Bello,“ začala Alice opatrně.
„Copak?“ zeptala se jí Bella.
„Víš, napadlo mě… Zítra nám odpadá odpolední výuka, tak jsem myslela, že bychom mohly jet nakupovat, co na to říkáš?“ Ve svých vizích viděla, jak spolu lítají po obchodním centru, takže nepochybovala o tom, jakou dostane odpověď.

„Už zase? Vždyť jsme byly v pátek,“ namítla Bella a bylo vidět, že se jí znovu nechce.
„To však není důvod k tomu, abychom nemohly jet znovu.“ Stála si na svém Alice.
„Alice, je mi líto, ale mám teď zásoby nejméně na půl roku, možná i víc. Nehodlám jet v nejbližší době nakupovat,“ odmítla ji znovu, teď už definitivně.

Alice nahodila obličej největšího trpitele, tak tohle jí trošku nevyšlo. To se nestávalo, aby se Alice někdy mýlila. Znovu se ponořila do svých vizí a pak vyhrkla. „Ale já viděla…“ Co to mele, ta se snad zbláznila. Než to stihla doříct, trochu, dobře, přiznávám, trochu víc jsem jí pod stolem nakopl. Nadskočila, jakoby jí někdo píchnul jehlou do pozadí a hned se opravila. „Chci říct, myslela jsem, že bychom si to užily. Mohla by jet i Angela,“ ona se prostě nevzdá.

„Ne, Alice, je mi líto. Můžeme jet do města, třeba zajít do kina, ale rozhodně se obloukem vyhneme nákupnímu centru,“ navrhla jsem. Přesně tohle se Alici hodilo do krámu. A ke všemu to vzešlo v Bellině hlavě. Kdyby tak chudák věděla.

Alice chvilku váhala, aby to nebylo tak okatě a pak jí na to kývla.
„Dobře, jak chceš. Tak já se pro tebe stavím a pak vyzvedneme Angelu. Možná by s námi mohl jet i Edward.“ Tak a je to v suchu. Teď se ještě musím domluvit s Mary. Aspoň, že nás pojede víc, nebude to tak osobní a nebude potom tak hrozné, nějak to s ní ukončit.

Hned po obědě jsem našel Mary a pověděl jí o zítřejším odpoledni. Zdála se trochu zaskočená, to na venek. Uvnitř byla pořádně zmatená, myslela si, jsem se jí předtím ptal jen tak. Že jsem se třeba vsadil a teď nemohla uvěřit tomu, že jsem jí opravdu pozval. Vůbec jí nevadilo, že tam bude spousta dalších lidí.

To šlo hladce, ale čemu se divím? Už jsem si za ty roky, co jsem na světě měl zvyknout, jak na holky působím.

Když Bella přišla na naši společnou hodinu, posadila se, neřekla ani slovo, pak zavřela oči. Zajímalo mě, co se děje. Pak se nadechla, její srdce udělalo kotrmelec a rozběhlo se rychle v před. Snad jí nic není, ale není nic snazšího, než se zeptat.

„Bello? Je ti něco?“ Jen zavrtěla hlavou a dál mlčela.
Zkusil jsem to teda jinak. „Jsi dneska nějak mimo.“ Stále bylo ticho, a tak nezbylo než čekat, až bude chtít sama mluvit a dočkal jsem se.
„To nic, jen jsem špatně spala. Měla jsem děsivý sny.“ Všiml jsem si tmavších kruhů pod očima.
„A o čem se ti zdálo?“
„Ale jen taková blbost, naprostý nesmysl. Jak se těšíš na zítřejší odpoledne?“ zeptala se a to byla moje příležitost. Byl jsem strašně zvědavý, jak bude na zmínku o Mary reagovat.
„Jo, přemýšlel jsem, že bych vzal Mary,“ řekl jsem, jako by nic.

„Ehm, jakou Mary?“ ptala se zvědavě a byla trochu zaražená.
„To je jedna holka.“ Nic lepšího mě nenapadlo. A jí to překvapivě nestačilo.
„A jaká holka?“ Bylo znát, že se jí to moc nelíbí, ale snažila se o co nejklidnější hlas.
„Chodím s ní a španělštinu a historii, je moc fajn, určitě se ti bude líbit.“

Bella nabírala rudou barvu, div jí pára nevycházela nosem. „No to určitě,“ zamumlala potichu, asi jsem to neměl slyšet, ale smůla.
„Cože?“
„Že se mi bude určitě moc a moc líbit,“ řekla tak nadšeně, že jsem se tomu musel zasmát. Její srdce se opět rozběhlo a to mě pobavilo ještě víc. Byla tak roztomilá, když se zlobila, ale ještě milejší bylo, jak se to snažila zamaskovat a naivně si myslela, že se jí to daří. Omyl Bello.

Nechtěl jsem nechat nic náhodě, takže hned jak jsme dorazili domů, jsme s Jasperem a Emmettem vyrazili do hor na lov. Zítra to bude náročný den a mít žízeň by mi moc nepomohlo. A kluci navíc byli rádi, že si pořádně zaloví. Už hodně dlouho jsme nebyly nikde dál než v lesích kolem Forks.

„Tak schválně. Kdo uloví medvěda jako první, zakřičí a vyhraje,“ plánoval Emmett.
„A co jako?“ tázal se Jasper, mě to moc nezajímalo, přemýšlel jsem na jinými věcmi.
„Bude moct dát úkol ostatním dvou,“ navrhl Emm. To tak to potěš pánbůh. Takovéhle hry nedopadají dobře. Ani jeden z nás nemá zrovna prostá přání a Esmé s Carlislem nás za to vždycky pěkně seřvou.
„Emme, to není dobrej nápad.“ Jasper byl stejného názoru jako já. „Pamatuješ jak to bylo naposledy? Sněžilo nám dva dny do baráku, než to někdo opravil. Esmé s námi nemluvila ještě dva týdny,“ připomněl Jasper Emmettovi jednu z naši sázek. Tenkrát to vyhrál Jasper a Emmett měl za úkol koupit velkou trampolínu. To by nebylo tak hrozné, ale protože bylo venku hodně sněhu, neinstalovali jsme ji v domě a jak Emmet skákat, trampolína ho vystřelila a on proletěl skrz první patro a nakonec střechou.

Všichni, až na Esmé a Carlisla samozřejmě jsme se tím dobře bavili, ale od té doby máme zakázány podobné rekvizity používat.

„Ok, ok. Jak chcete. Tak co teda?“ Dál vymýšleli blbosti, ale já na to neměl čas. Potřeboval „Hele kluci, dělejte si co chcete, ale já jsem tu kvůli lovu, ničemu jinému. Takže mě omluvte, cítím lahodnou pumičku.“ Otočil jsem se na podpatku a pelášil do lesa.

Lov nakonec dopadl dobře, měl jsem pocit, že jsem plný až po okraj, takže jsem s klidem mohl jít do školy a pak absolvovat „rande“.

S Alice jsme jeli vyzvednout Bellu. Celou cestu mlčela, koukala z okýnka a skoro nemluvila. Zajímalo jsem se do rána vrátit.
by mě, na co myslí, proč jen jí nemůžu číst myšlenky. Alice celou dobu mlela jako kafemlejnek a nebyla k zastavení.

Zaparkoval jsem u školy. Alice vystoupila, já jsem vystoupil, přešel jsem na Bellinu stranu a otevřel i jí. Chvilku jsem čekal, ale nevypadalo to, že by měla v plánu vylézt.
„Bello, budeš tu sedět celý den, nebo půjdeš do školy?“ zeptal jsem se jí a nedokázal skrýt pobavení. Trochu zmateně se kolem sebe rozhlédla, pak se začervenala a se slovy: „Jasně že jdu. Co bych tady asi tak dělala, nevíš?“ vyskočila z auta a s hlavou hrdě vztyčenou šla ke škole. Musel jsem se smát, jinak to nešlo. Hahaha.

Seznámení Belly a Mary nakonec dopadlo vcelku dobře. Bella se snažila být milá, ale bylo vidět, že jí to není moc po chuti. V autě se tvářila tak smutně, najednou mi bylo líto, že jsem vymyslel takovou blbost. Nechtěl jsem jí ubližovat. Ale pozdě litovat, když už jsem to začal, musím to dotáhnout do konce.

Vybrali jsme Avatara, film, který byl v poslední době hodně propagován, tak uvidíme, jestli to bude stát za to.

Mary byla pořád dost nervózní, takže jsem si jí pokoušel uklidnit. Povídal jsem ji různý věci, většinou blbosti a ona se tomu smála, jako bych řekl něco obzvlášť vtipného. Moc jsem tomu nerozuměl, ale co se dá dělat.

Její smích nebyl nijak příjemný, zněl trochu jako když řežete motorovou pilou. Lidé se na nás dívali, protože Mary byla dost hlasitá. Dělal jsem, že to nevidím. Bylo to tak lepší. Jejich myšlenky jsem bohužel ignorovat nemohl a věřte, že nebyly nijak milé.

„Je ta holka normální?“
„Nemá epileptický záchvat?“
„Je normální, nebo má dneska vycházky?“
„Ten kluk nebude úplně v pořádku, když je tu s ní.“
„Takovej fešák a je tu s holkou, která se řehtá jako kůň.“

Nelíbilo se mi, že Mary uráželi, ale nemohl jsem nijak reagovat, to by asi nebylo moc nenápadné.

Konečně zhasli a všichni se začali soustředit na plátno před sebou. Ruce jsem si pohodlně opřel o opěrky a hodlal se věnovat filmu, když jsem ucítil na své pravé ruce teplý dotek. Očima jsem se podíval, co to je a samozřejmě, Mary.

Trochu se červenala, v myšlenkách přemýšlela, jestli to udělala správně. Nereagoval jsem. Nechtěl jsem to dostat moc daleko, radši jsem se díval na film.

Film byl asi v půlce, když jsem zaslechl Bellino srdce zrychleně bít. Lekl jsem se, že se jí něco stalo, podíval jsem se na ní a neshledal nic neobvyklého, až na potůčky slz na jejích tvářích.

Ježiši, co se děje? Film, nebyl nějak extra smutný, ne tak, aby musela brečet.

Dotknul jsem se její ruky. Zvedla ke mně uslzené oči a upřela pohled do těch mých. V tu chvíli jsem věděl, že za to můžu já. To já způsobil to, že se trápí, že brečí. Ale to, co jsem viděl v jejích očích mě nedokázalo donutit, abych litoval tohohle malého divadélka. Viděl jsem tam lásku, teda aspoň doufám, že jsem viděl dobře.

Nechtěl jsem, aby trpěla, ale tenhle pohled mi za to stál. Teď jsem mohl jen doufat, že tam ten cit vydrží. Že tam bude i zítra, pozítří a další dny. Ten pocit mě hřál u mého chladného kamenného srdce.

Bella odvrátila pohled zpět na plátno, osamocené slzy jí tekly dál, až jí nakonec vyschly slzné váčky. Film skončil a lidé se začali zvedat. Bella seděla bez hnutí a dívala se před sebe.

„Běžte, Edwarde, bude to tak lepší, já je odvezu. Pak se pro vás vrátím.“ Poslala mi v myšlenkách Alice.

Usoudil jsem, že má pravdu. Postrčil jsem Mary před sebou a vyšli jsme z kina. Co teď? Času jsme měli habaděj.

Nenapadlo mě nic lepšího, než jít na jídlo. Jak jinak, jedla jenom Mary. Já se tak trochu nudil. Nebylo to tak zábavné jako pozorovat Bellu.

Asi za hodinu mi zazvonil mobil. Mary se pořád nimrala v jídle, nechápu, jak může někdo tak dlouho jíst. Je fakt, že u toho stihla spoustu dalších věcí, hlavně se smát, tím jejím super způsobem.

„Ano Alice“ řekl jsem do telefonu. Alice mi sdělila, že stojí před restaurací a čeká na nás. Já na nic nečekal a už platil.

Další dny proběhly v celku napjatém duchu. Bella se mnou mluvila, dělala jakože nic, ale bylo na ní znát, že jí není moc do smíchu.

Málem mě dostala do kolen, když se mě druhý den po kině zeptala, jaká byla večeře. Ta holka má teda nervy.

Doma mě všichni nadávali za to co dělám. Že je to nespravedlivé vůči Belle i vůči Mary a tak podobně. Mají pravdu, já vím. A to byste neuhádli, kdo do mě šil nejvíc. Rose. K mému velkému, ba přímo obrovskému, překvapení stála za Bellou, kterou předtím nemohla skoro cítit. To jsou věci na tom světě.

A co na to všechno Mary? Ta si to užívala, byla teď středem pozornosti na škole, protože byla první holka, s kterou jsem někam šel. To jí hodně zvedlo sebevědomí a stala se z ní stejná slepice jako z ostatních. A ty její myšlenky, no páni. Nejraději by se na mě vrhla, takže jsem s ní nechodil nikam, kde bychom byli sami. Vlastně jsem s ní nikam nechodil. Vídali jsme se jenom ve škole, jí to teda moc nestačilo, ale mě to přišlo až moc.

Každý den jsem čekal, že se Bella konečně vyjádří, ale nic. Vše bylo při starém. To mě trochu znepokojovalo. Třeba se mi jenom zdálo, že jsem viděl v jejích očích lásku. Koukala na Mary pěkně naštvaně, to jo, ale to bylo všechno, vlastně ne až tak úplně. Její smutnění trvalo jen pár dní a pak se pěkně rozjela. Nehody kolem ní a Mary rostly závratným tempem a mě bylo jasné, proč.

Snažil jsem se, abych vypadal dostatečně naštvaně, hlavně kvůli Mary, a vlastně i kvůli Belle, abych ji přinutil k větší žárlivosti, pokud teda žárlila.

Ale pak jsem viděl Alicinu vizi a byl jsem si jistý, že se to povedlo. Alice viděla, jak se s Bellou procházíme lesem a vyznáváme si lásku. Všechno se ve mně v tu chvíli tetelilo blahem a já se nemohl dočkat, až nastane ta chvíle.

Těšil jsem se, až dám Mary sbohem a všechno bude teď konečně jak má být.

Mary ke mně přicupitala na obědě, sedla si vedle mě a byla ve výborné náladě, jako ostatně poslední dobou pořád.

Trochu víc jsem se zaměřil na její myšlenky a to, co jsem tam uviděl mě dostalo. Bella se Mary omlouvala, ale ona ji odmítla a libovala si, že mě má pro sebe a na Bellu kašlu. Kapku nevěřícně jsem se na ni podíval, tak tohle je už vážně moc. Došlo to moc daleko.

„Mary, můžeme si prosím tě promluvit? Pokud možno hned,“ poprosil jsem ji.
„Určitě chce jít do nějakého stinného koutku kde budeme sami a pak…“ Ježiši, na co to myslí. Už se zvedala, tak jsem jí řekl.
„Nemusíme vůbec nikam chodit, řeknu ti to tady,“ zchladil jsem ji trošku.
„O co jde?“
„Přestaneme se scházet. Bylo to hezké přátelství, ale obávám se, že víc z toho nikdy nebude, promiň.“ Pokusil jsem se jí to oznámit co možná nejvíc šetrně, ale asi se mi to nepovedlo, protože vyjekla.
„Ty se se mnou rozcházíš?“ My jsme spolu chodili? Že jsem si nevšiml. Vždyť jsem jí nedal ani pusu, pokud teda nepočítám tu malou na nos a tu teda nepočítám.
„Ne, nerozcházím, nemůžu se s tebou rozejít, když jsme spolu ani nechodili. Jen ukončuju naše přátelství, to je všechno. Je mi to líto. Promiň.“ Bylo to ode mě zbabělé, ale raději jsem rychle odešel na hádku jsem vážně neměl náladu.

Na hodině s Bellou mě čekalo překvapení. Bella seděla v lavici, nervózně si kousala spodní ret, mačkala si prsty a zrak měla upřený z okna. Byl to pohled pro bohy. Chvíli jsem stál mezi dveřmi a užíval si pohled na ni.

Když jsem si sedal, zvedla ke mně oči a pozdravila.
„Ahoj,“ odpověděl jsem
„Edwarde?“ oslovila mě a trochu se jí chvěl hlas. Zuřivě jsem přemýšlel, co mi tak může chtít, když je z toho tak nesvá.
„Co je?“ zeptal jsem se ne zrovna tím nejsprávnějším tónem.
„Myslíš, že… potřebovala bych si s tebou promluvit.“ Vypadlo z ní najednou. Hurá, konečně. Tak a teď bude ve všem jasno. I když nebude chtít, řeknu jí všechno, že ji miluju a tak.
„Já s tebou taky. Tak co se sejít odpoledne? Přijedu k vám, jo?“ navrhl jsem ji.
„To by bylo skvělý, díky.“ Viděl jsem, jak se jí ulevilo. Mě vlastně taky.

„Přijedu ve čtyři,“ oznámil jsem jí cestou ze třídy.

Doma jsem byl jak na trní. Hodiny, jakoby věděly, že se nemůžu dočkat se vlekly šnečím tempem, kdyby šnečím, to by bylo ještě dost rychlé. Možná to bylo tím, že jsem se na ně co sekundu dívat a div je nešel sám postrkovat, aby se ty líné ručičky konečně hnuly.

Byly tři hodiny, kdy jsem se zdola zaslechl zděšené vyjeknutí. Na nic jsem nečekal a už jsem stál vedle Alice, kterou objímal Jasper.
„Co se stalo?“
„Bella… zmizela mi její budoucnost. Ještě před chvílí jsem viděla vás dva a pak, jako když skončí film. Jen černo,“ říkala mi naříkavým hlasem.

To ne, Belle se nesmí nic stát. Popadl jsem klíčky od auta a upíří rychlostí byl v garáži během pár vteřin. Plyn jsem sešlápl na maximum a celou cestu k jejímu domu jel skoro dvě stě, ještěže jsem nikoho nepotkal. To byly výhody tak malého města.

Hned jak jsem vystoupil, uhodil mě do nosu zápach mokrého psa. Vlkodlak? Co by tady dělal?

Nikde jsem nikoho neviděl, ale slyšel jsem hlasy. Oba, jeden dívčí, pro mě známý, Bellin, druhý hluboký klučičí, zněly rozrušeně, skoro rozzuřeně.

Šel jsem za tím zvukem a to co jsem uviděl mě přikovalo na místě. Bella stála na lesní cestě a nad ní se tyčil Jakob. Bella na něj křičela, on se třásl a já věděl, že je zle. Věděl jsem, že nebudu dost rychlý, tak jsem zakřičel, „Bello, ne!“ abych ji nějak varoval, ale pozdě.

Jakob vybuchl, odhodil Bellu stranou na kmen mohutné borovice, pak se na ní podíval svýma vlčíma očima a v mysli jsem zahlédl jeho úmysl. Ani to nestihl domyslet a už konal. Vrhl se na vyděšenou Bellu a tlapou jí přejel přes obličej, skoro až k pasu. Z ran pro drápech se okamžitě vyvalila krev.

Všechno se to událo tak rychle. Jakob mě vůbec nezaznamenal, to byla moje výhoda. Vrhnul jsem se na něj. Podle křupnutí se mi podařilo něco mu zlomit, ale zabít, což by si zasloužil, jsem ho nestihl. Utekl a já neměl čas ho pronásledovat, musel jsem se postarat o Bellu, která ležela celá zakrvácená pod stromem a dýchala jen mělce. Tep jejího srdce byl slabý. Ne, nedovolím, aby zemřela.

V krku mě nesnesitelně pálilo. Netvor ve mně se dral na povrch. Jak málo by teď stačilo. Vždyť už je zraněná, třeba by nakonec zemřela. Bylo by tak snadné. Její krev mě volala, ale já nemohl, moje lidská část bojovala s tou upíří. Neměl jsem času na zbyt, ale představa, že se k ní přiblížím na tolik, že bych se jí měl dotýkat, byla nesnesitelná, bál jsem se, že nedokážu odolat. Ale na druhou stranu, když neodolám, už ji nikdy neuvidím. Nikdy bych neviděl ty dvě hnědé studánky, její krásný úsměv, její červenání.

Přestal jsem dýchat, přešel k ní, vzal ji do náruče a běžel s ní k nám, doufajíc, že bude Carlisle doma. Byl jsem rozhodnutý ji zachránit. Netvor ve mně měl smůlu. Já ji miluju a nemůžu ji zabít. Prostě to nejde. Nemohl bych se sebou dál žít. Ona se stala smyslem mého věčného života.

_________________________________________________________________________

Tak nevím, co Vy na to? Napište mi to prosím do komentů. Moc díky :))

A chci Vás upozornit, že další díl tu bude, až bude mít povídka minimálně 20 komentářů. Samozřejmě, že jich může být i víc, to se zlobit nebudu :D Takže je to jen na Vás.

_________________________________________________________________________

17. kapitola      SHRNUTÍ     19. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 18. kapitola: