Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 10. kapitola

05.02.2010 (18:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5662×

10. kapitola

Čas neuvěřitelně letěl a já jsem venku uslyšela veselé hlasy. To se asi ostatní vrací z rodinného výletu.

Do dveří se nahrnulo pět lidí. Tři z nich jsem znala od vidění ze školy a blonďatý doktor už mě nejednou ošetřoval. Všichni si mě zvědavě prohlíželi. Dlouho jsem jejich upřené pohledy nevydržela a nervózně sklopila pohled k zemi.

„Bello, dovol, abych ti představil svou rodinu," začal Edward. „Tohle je moje matka Esmé.“ Ukázal na ženu s medově hnědými vlasy, milým úsměvem a zlatavýma očima, stejnýma, jako měl Edward a zbytek rodiny. To mi nešlo do hlavy, jak mohou mít stejné oči, když jsou všichni adoptovaní? Z mých úvah mě vyrušila Esmé, která ke mně napřáhla svou ruku. Uchopila jsem ji do své a ujistila ji, že mě také moc těší. Její ruka byla studená, jako by venku bylo několik stupňů pod nulou a ona si zapomněla rukavice.

Edward pokračoval „Otce znáš.“
„Dobrý den,“ řekla jsem mu.
„Emmett, Rosalie a Jasper.“ Vyjmenoval zbytek lidí stojící u dveří a ukazoval na ně prstem. Emmett byl obrovský hromotluk, ve škole jsem si toho nikdy nevšimla, je pravda, že jsem se k němu nikdy nedostala dost blízko, nechápala jsem, jak jsem to mohla přehlédnout. On byl absolutně nepřehlédnutelný.  Měl tmavé krátké vlasy a na tváři širokánský úsměv.

„Ahoj Bello, konečně tě taky přivedl ukázat.“ S těmi slovy mě zvedl do náruče a drtil v medvědím objetí. Zmohla jsem se jen na nějaké „uhh“, protože mi docházel vzduch.
„Emmete, opatrně,“ řekla mu Alice a on mě okamžitě postavil na zem a koukal, jestli žiju.
„V pohodě. Moc mě těší Emmette.“

Rosalie, krásná blondýnka, s ostražitým pohledem mi jen kývla, tak jsem ji napodobila a tím veškeré naše seznamování končilo.

Poslední, na koho padl můj zrak, byl Jasper. Byl docela vysoký, měl husté blonďaté vlasy a stejně jako Rosalie vypadal, že z mé návštěvy nemá bůhví jakou radost. Ale na rozdíl od ní mi podal ruku.

Po tomhle představovacím ceremoniálu si šel každý po svém. Rosalie zmizela dveřmi ven a Alice šla s Jasperem na horu.  V obýváku jsem zůstala já s Edwardem, Carlislem a Esmé a Emmettem. Poslední jmenovaný si sedl na gauč hned vedle mě a zíral na mě, jako by viděl Ježíška (nebo Santa Clause, jak chcete). Snažila jsem se jeho pohled ignorovat, tak jsem promluvila na Esmé.

„Máte moc krásný dům, paní Cullenová,“ pochválila jsem jí ho.
Potěšeně se na mě usmála. „Děkuji, a prosím tě, říkej mi Esmé. Zase nejsem tak stará, ne?“
Lehce jsem jí úsměv oplatila. Měla pravdu, tak stará nebyla, stejně jako doktor Cullen i ona nevypadala na víc, než pětadvacet.
„Doufám, že Edward už tě tu jako správný hostitel provedl.“ Káravě se podívala na Edwarda.
„Jistě, vše mi tu ukázal. Je dobře vychovaný.“ Poslední věta řečená trochu ironickým tónem byla mířená k Edwardovi a doprovázená malým zakřeněním jen pro něj. On mi ho s chutí vrátil.

Po celou dobu, co trvala naše konverzace, ode mě Emmett neodtrhl svůj pohled. Začínala jsem z toho být nesvá. Copak je na mě něco špatně? Jsem rozcuchaná nebo mám něco na tváři? Třeba pastu? Ale to by mi snad někdo řekl.

„Emmette, proč na mě prosím tě koukáš, jako bych měla dvě hlavy,“ zeptala jsem se ho nakonec, protože mě to už lezlo na nervy.
„Já si užívám pohled na tebe, protože nevím, kdy mi ho tenhle škrt,“ při tom slově se podíval na Edwarda, „zase dopřeje. Víš, on je hodně majetnický,“ vysvětloval mi a tvářil se u toho mírně zkroušeně. Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale řekla bych, že na něj Edward trochu zavrčel.

No, mě to spíš pobavilo. Snad si nemyslí, že spolu něco máme. Je pravda, že by nebyl první, ale je to přece jen Edwardův bratr, tak by měl vědět, že jsme jen přátelé.

„Slibuju, že když přestaneš takhle blbě čučet, tak až se tu příště ukážu, budeš se na mě moct taky podívat a nikdo ti v tom bránit nebude.“  Po mých slovech se rozzářil, jako dítě když dostane novou hračku.
„Takže budeš kamarádit i s Emmettkem a ne jen s tím starým bručounem Edou?“
„Jasně že budu kamarádit i s Emmettkem. O to bych nemohla přijít.“ Cukaly mi koutky, snažila jsem se tvářit vážně, protože to vypadalo, že on to bere smrtelně vážně, ale musela jsem se moc přemáhat, abych nevybuchla smíchy.
„Tak fajn,“ řekl, v očích mu zasvítilo a než jsem se nadála, ocitla jsem se ve vzduchu.

„Emmette, co to děláš? Kam mě to neseš?“ ptala jsem se zděšeně.
„Když jsi teď ta moje kamarádka, tak si spolu musíme promluvit,“ odpověděl důležitě. Ježiši, o čem si mi dva můžeme promluvit. V hlavě mi to šrotovalo. Vždyť se skoro, vlastně vůbec, neznáme. Ale to už jsme byli na cestě do patra.

„Emme, ty blbče, postav ji na zem,“ hulákal na něj Edward.
„Edwarde,“ krotila ho Esmé. Carlisle scénu pozoroval jen s jemným úsměvem na tváři.
„Emmette, o čem si chceš se mnou promluvit.“ Zkusila jsem to.
„Musím tě varovat před Edem, to víš, jako kamarádku tě musím upozornit na jeho nešvary a největší tajemství. Je to má občanská povinnost.“ To už měl na obličeji zase obrovitánský úsměv, až jsem se bála, že se mu pusa vytahá.
„Tak nešvary říkáš? No, tak to ti v tvé občanské povinnosti nemůžu bránit.“ Ještě jsem se stihla rychle zašklebit na Edwarda a už jsme zmizeli v horním patře.

Emmett mě nesl chodbou k Edwardově pokoji, kolem něj však pokračoval dál a zastavil se u posledních dveří. Aniž by mě postavil na nohy, otevřel. Byly jsme ve velkém pokoji. Byl červeno černý, sem tam nějaká bílá. Dominovala mu mohutná postel, na kterou mě Emmett hodil. Řekla bych, že jsme byly v Emmettově pokoji, protože vše bylo pro něj jak dělané.

Posadila jsem se na té posteli, ale šlo to ztuha, protože byla hrozně měkká a já se do ní neustále propadala. Jak si Emmett sedl naproti mně, matrace mě celou nadzvedla.
„Hezký pokoj, Emme. Tvůj?“
„Jo a Rose. Ale kvůli tomu tu nejsme,“ odbyl mě. Moment, řekl, že je to pokoj i Rose? Pořádně jsem se po něm rozhlédla, ale žádnou jinou postel jsem neviděla. Hmm, to mají asi hodně důvěrný sourozenecký vztah. Radši se v tom teď nebudu pitvat, ale pak se musím zeptat Alice, nebo Edwarda. Nechtěla jsem se vyptávat Emma, aby se neurazil.

„Takže jak je to mezi tebou a Edwardem?“ vypálil na mě.
„No, jsme kamarádi.“
„To mi nevykládej, nejsem včerejší. Já poznám kamarády a to vy dva nejste.“ Šermoval mi rukou před očima, až jsem se bála, aby mi jedno náhodou nevypíchnul.
„Opravdu, my jsme jen přátelé, nevím, proč si každý myslí, že spolu něco máme. Vždyť se známe chvilku. Je pravda, že ho mám ráda, ale jako kamaráda. Tak si to natluč do hlavy a radši mi pověz něco o jeho nešvarech a hlavně těch tajemstvích.“ Na to jsem se celá třásla. Byla jsem zvědavá, jaké může mít dokonalý Edward zlozvyky a tajemství.

„Dobrá, dobrá.“ Usmál se Emmett lišácky. „Jeho největší tajemství je asi to, že je to nejstarší panic na světě.“ Hned jak to řekl, se začal svíjet smíchy. Já nad tím musela nejdříve trochu přemýšlet. Nejstarší panic na světě asi sotva. Vždyť mu je nanejvýš osmnáct, je to trochu divné, obzvlášť když vypadá, tak jak vypadá, ale co, je to jeho věc.
„Neblbni, Emme, tak starej zase není.“ Snažila jsem se Edwarda trochu hájit, ale nevím, jestli mě Emmett přes to své halekání slyšel.
„Co tam máš dál?“ zeptala jsem se, protože mi tohle téma přišlo trochu trapné. Zdálo se, že Emm se trochu uklidnil a už otevíral pusu, že bude pokračovat, když do místnosti vtrhl jako velká voda Edward.

„Už ani slovo ty tupče.“ Zarazil Emmetta. „Bello pojď, Esmé ti nachystala večeři,“ promluvil ke mně a za ruku mě táhl ze dveří.
„Dokončíme to jindy Bello,“ volal na mě Emmet.
„Na to zapomeň,“ prskl na něj přes rameno Edward a já se začala smát.

„Vůbec ho neposlouchej, mele nesmysly,“ vykládal Edward, ale zdál se trochu nesvůj.
„Tak nesmysly, jo?“ otázala jsem poťouchle. Edward mě však ignoroval. Bylo vidět, jak je mu tohle téma nepříjemné.

To už jsme došly do kuchyně a mě do nosu uhodila nádherná vůně. Esmé mi uvařila lasagne a nejen, že krásně voněly, ony i úžasně chutnaly. Opět se mnou nikdo nejedl. V kuchyni se mnou zůstal akorát Edward a ten mě jen tiše pozoroval. Ticho rušilo jen mé zbožné mlaskání a Edward se nevyhnul občasnému úsměvu. Bylo mi to jedno, to jídlo bylo bájo.

Po večeři jsem běžela zavolat mamce, aby nezačala vyšilovat. Asi deset minut jsem jí ujišťovala, že jsem v pořádku, teprve pak byla ochotná zavěsit. Pak jsem se přesunula za ostatními do obýváku a pustili jsme si film. Byla to nějaká komedie s velkou dávkou romantiky. Byl hezký, ale nebylo to zrovna to pravé ořechové. Trochu mě to rozesmutnilo, no dobře, hodně mě to rozesmutnilo. Nevím proč, myslela jsem, že Jakovo chování mě vyléčilo, ale při pohledu na pár v televizi, jsem si uvědomila, že já už nemám žádnou spřízněnou duši, někoho, kdo by byl neustále se mnou, někoho, koho bych mohla milovat. V očích se mi objevily zrádné slzy, snažila jsem se je potlačit, přece jim tady nebudu brečet jak malá holka. Zhluboka jsem dýchala a mrkala, aby ty hloupé slzy nedostaly šanci stéci mi na tvář.

Právě probíhala velká milostná scéna, když jak Alice s Jasperem, tak Rosalie s Emmettem zmizely. Po skončení filmu nám dali dobrou noc i Carlisle s Esmé.

Edward se na mě podíval. „Chceš jít spát?“ Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je skoro jedenáct, ale unavená jsem nebyla. „Ani ne, ale jestli jsi ty jo, klidně jdi.“
„Ne, mě se fakt spát nechce,“ řekl se stopou smíchu v hlase. Tak jsme tam jen tak seděli a povídali si o všem možném i nemožném. Zeptala jsem se i na Emmeta a Rosalie. Vysvětlil mi, že Emm s Rose a Alice s Jasperem spolu chodí a protože jsou adoptovaní, ničemu to nevadí. Jak to řekl, hned jsem z toho měla lepší pocit a nepřišlo mi to tak divné jako prve v pokoji u Emmetta.

Nevím, čím to bylo, ale s Edwardem mi bylo moc fajn. Ráda jsem s ním jen tak seděla a mluvila nebo i byla ticho. S ním jsem se ničeho nebála, byl to fajn pocit.

Asi jsem se zamyslela, protože Edward zavolal. „Země volá Bellu.“
Omluvně jsem se na něj usmála.

Bylo mi tak krásně, a když jsem mrkla a pak otevřela oči, ležela jsem zase v tom samém pokoji a v té samé posteli, jako včera. Edwardově pokoji a Edwardově posteli.

_________________________________________________________________________

Snad jsem Vás touto kapitolou nezklamala. Pokud chcete brzy další dílek, zanechte mi tu prosím aspoň kraťoučký komentík, jinak si počkáte;D Záleží jen na Vás, kdy ho sem vložím, protože už je skoro napsaný. _________________________________________________________________________

9. kapitola     SHRNUTÍ     11. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 10. kapitola: