Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 7. kapitola

15.06.2011 (09:15) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1364×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Alice

Prožívala jsem krásné období. Když jsem se proměnila, myslela jsem si, že už se nikdy neobjeví nic, co by mi prosvětlilo každý den a co by mě udělalo šťastnou. Ale od té doby, co jsem potkala Jaspera, jsem pochopila, že všechno nebude tak černé, jak to vypadalo.

Každý polibek, každý dotek, všechno, co jsme spolu prožívali, bylo tak krásné, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Zamilovala jsem se, moje pocity byly neovladatelné. Když jsem se mu podívala do tváře, mé ústa se samovolně rozšířila v úsměvu.

První jsem se bála, jak zareaguje Maria, ale když jsem zjistila, že to vzala tak, jak to vzala, získal náš vztah kapičku naděje.

Každou noc jsme trávili s Jasperem spolu, chodili jsme spolu na lov.

Jednou, když jsme se vrátili z lovu, Jasper musel vyřídit jednu rvačku mezi Henrym a nějakým starším černovlasým novorozeným. Čekala jsem na něj v našem koutu místnosti. Trvalo mu to déle, než jsem čekala.

Za sebou jsem uslyšela kroky, otočila jsem se a vyjeveně jsem hleděla na Marii.

„Mohla bys jít prosím se mou?"zeptala se a já z jejího hlasu nedokázala rozpoznat, jestli se mám bát nebo ne. Váhala jsem. Nakonec jsem jí následovala.

Vešli jsme do jejího pokoje a já se začala rozhlížet po jejím interiéru. Nebylo to nic zvláštního, u jedné stěny stála dřevěná postel a uprostřed místnosti byl stůl. Nic zvláštního, ale určitě to bylo lepší, než kde jsme bydleli my. Tak trochu mě zajímalo, k čemu potřebuje postel, ale když jsem si představila, co v ní mohla dělat, například s Jasperem, rychle jsem tu myšlenku vyhnala z hlavy.

Přestala jsem si všímat všeho okolo a zeptala se ji. „Tak co po mě chceš?"

„Mohlo by ti to dojít." Mohlo, ale nějak mi to nedocházelo.

„Chci, abys to ukončila s Jasperem." Tak to nechápu.

„Proč?"

„Protože je můj."

„Ale vždyť jsi nás nechala, nevadilo ti to." Panikařila jsem, já nechci být bez Jaspera.

„Ale to bylo před tím. Plány se mění."

Hořce jsem se usmála. „Takže sis jenom hrála s našimi city, první nám dávat naději a potom nám ublížit."

„To se občas stává a Jasper se z toho brzy vyléčí. O to už se postarám."

Tak to ne, tobě ho jen tak nenechám. „A co když to neudělám, co když mu nebudu chtít zlomit srdce?"

Rychlostí blesku Maria přeběhla místnost, chytla mě pod krkem a zvedla pár centimetrů nad zem. Drtila mi krk takovou silou, že jsem myslela, že mě za chvíli pustí a v ruce bude mí prach z kousku mého těla.

„Abychom si to ujasnili, Jaspera necháš na pokoji, nebo z tebe zbude jen popel. Je ti to jasné? A to určitě nechceš, viď."

Zavrtěla jsem hlavou, i když to moc nešlo.

Pustila mě a klidně řekla. „Kdyby ses mi nepletla do cesty a nekazila mi plány, mohla ses toho ušetřit."

„Potvora je tvoje druhé jméno, že?" zeptala jsem se.

Hodila po mě rozzuřený pohled. „Nezahrávej si se mnou a radši běž zařídit, co máš za úkol."

Odešla jsem.

Nemohla jsem jít rovnou za Jasperem. Celý den jsem se mu vyhýbala, dokonce jsem nešla ani na výcvik. Nepřemýšlela jsem o tom, jestli mu to přijde divné nebo ne, prostě jsem musela být sama.

Celou dobu jsem usilovně přemýšlela, v hlavě jsem si skládala ty správná slova, jak mu to říct a moc mu neublížit.

Pomalu začalo zapadat slunce, věděla jsem, kde ho v tuto dobu najdu. Pomalu jsem vyrazila, nepospíchala jsem. Kdo by taky pospíchal, že? Stoupala jsem do kopce a váhala jsem. Co kdybych to s ním neukončila? Mohli bychom se potajmu stýkat a Maria by nemusela nic vědět. Ale ona by na to stejně přišla, ona přijde na všechno a já ještě nechci umřít. Ale stejně za rok umřu, možná dřív, není jedno, jestli teď nebo později? Ale já ještě nechci umřít, i kdyby to znamenalo, že budu muset opustit Jaspera.

Ocitla jsem se na vrcholu kopce a sledovala Jasperova záda.

Teď, a nebo nikdy, pomyslela jsem si. Udělala jsem dalších pár kroků vpřed

Japer mě uslyšel a otočil se na mě. Úsměv na jeho tváři mě donutil zaváhat, ale pak ten úsměv zmizel.

„Co se děje?"

„Chci ti něco říct?" Jasper začínal být neklidný.

„A co?"

Přišla jsem k němu blíž a podívala se mu do očí. Polkla jsem a řekla.„Skončeme to." Tak a bylo to venku, ale vůbec jsem necítila úlevu, spíš mě ty dvě slova strašlivě bolela. Nevěřila jsem, že jsem to řekla.

Jasper ze sebe nemohl vydat slovo. Nakonec řekl. „Proč?"

„Bude to tak nejlepší." Nevěřila jsem tomu, že to bude nejlepší, ale v jistém způsobu ano. Neumřu.

Zavrtěl hlavou. „Ne nebude to tak nejlepší, řekni mu důvod, proč se mnou nechceš být, udělal jsem něco?"

„Ne Jaspere, v tobě to není." Snažila jsem se mu to vymluvit.

„Tak v čem?" ptal se zoufale.

„To ti nemůžu říct, ale musíš mi věřit, že to tak bude lepší pro nás pro oba." Z jeho výrazu jsem poznala, že si rozhodně nemyslí, že to tak bude lepší.

Bolest v jeho tváři a v mém srdci se nedala unést, otočila jsem se a rychle utekla.

Nevím, kam jsem běžela, hlavně jsem od tamtud chtěla být co nejdál. Cestou jsem si všimla Marii, která to všechno sledovala z dálky. Měla na tváři blažený výraz, musela jsem se držet, abych se k ní nerozběhla a neublížila jí víc, než ona ublížila mi.

Zastavila jsem se u nějakého jezera, nevím, jak jsem byla daleko, ale určitě hodně daleko.

Sedla jsem si a sledovala odraz měsíce, který se za tu dobu vyloupl na oblohu.

Ještě jednou jsem si to všechno přehrála a začala jsem nezadržitelně vzlykat. Jenom jsem bolestně vzlykala, nikde žádné slzy, které by ze mě vyplavily aspoň trošičku z té bolesti.

S vycházejícím sluncem jsem se vydala zpět.

Celé dny jsem se Jasperovi vyhýbala, i když byly chvíle, kdy si mě odchytl a chtěl si promluvit, ale já se z toho vždycky vykroutila, nechtěla jsem, aby to dělal ještě těžší. Po pár nevydařených pokusech to vzdal a zdálo se mi, že se mi taky začal vyhýbat.

Přestala jsem chodit na výcvik, jen sem tam jsem se šla podívat. Pokaždé tam byla Maria. Určitě sledovala, jestli se tam náhodou neobjevím, když jsem se tam objevila, podívala se na mě takovým výrazem, který říkal, drž si odstup.

Jednou si mě všiml i Jasper, chvíli mě provrtával pohledem, Maria si toho okamžitě všimla a přistoupila k němu. Jasper se podíval na mě, pak na ni a nakonec jí políbil.

Bolest, kterou jsem v příštím okamžiku ucítila, byla nepopsatelná. Rychle jsem utekla a jako už tolikrát jsem začala vzlykat. Maria už začala se svou léčebnou kúrou.

Postupem času jsem litovala toho, že jsem se s Jasper rozešla. Milovala jsem ho tak moc, že bych pro naši lásku klidně umřela. Smrt by možná byla přípustnější než každodenní bolest, kterou jsem cítila kdykoliv jsem ho viděla, kdykoliv jsem ho viděla s ní. Kdyby mi aspoň tolik neubližoval.

Na lov jsem chodila sama, nebyla to taková zábava, spíš jsem se utápěla ve vzpomínkách, kdy jsme lovili spolu. Zrovna jsem se vracela z jednoho ne moc chutného lovu. Ulovila jsem je nějakou vysokou zvěř a ta nebyla tak dobrá jako nějací masožravci.

Nevšímala jsem si okolí a do něčeho tvrdě narazila, teda spíš do někoho, kdo byl asi stejně pozorný jako já.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.

V tu chvíli mě píchlo u mého mrtvého srdce. Copak mi osud neuštědří aspoň chvíli bez trápení? Když jsem si uvědomila, že jsem se ho před malým okamžikem dotkla, rozlil se uvnitř mne zvláštní pocit.

Dívali jsme si navzájem do očí. Sledovala jsem jeho utrápený výraz a kvůli toho jsem se sama trápila. Jen jsme na sebe a hleděli a mezi námi rostlo přímo hmatatelné napětí.

„Jak se máš?" Panebože, dětinštější otázku jsem mu nemohla dát, ale potřebovala jsem tu chvíli nějak přerušit.

„Jak myslíš?" Pokrčila jsem rameny.

„Zrovna teď se mám děsně." Sklonila jsem hlavu a z úst mi unikl tichý vzlyk. Samozřejmě, že ho slyšel, protože v té samé vteřině byl u mě a hladil mě po tváři.

Zvedl mi hlavu a donutil mě, abych se mu podívala do očí.

Cítila jsem, jak mezi námi přeskakují jiskry tak, jako předtím.

Sklonil se ke mně a spojil naše rty. Měly bych se odtáhnou, neměla bych ho nechat, ať si hraje s mými rty, věděla jsem to, ale na místo toho jsem si ho přitahovala k sobě a polibky mu oplácela.

Odtáhl se a zašeptal. „Chybělas mi."

„Nemůžeme..." Nemohla jsem to doříct, protože mě umlčel jeden jeho prst, který mi položil na ústa.

„Ne, Alice, miluju tě a tomu ty nemůžeš bránit."

Předchozí < > Další

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 7. kapitola: