Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 3. kapitola

15.05.2011 (14:45) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2199×

Za pár vteřin se vzpamatovala a nechápavě na mě hleděla.

„Co jsi viděla?"

„Cože? Co bych měla vidět?"

„Jsi něco jako médium, viď?"

„Jak jsi na to přišel?"

„Tak nějak mi to došlo? Proč jsi to nikomu neřekla?"

Udiveně nadzvedla obočí. „Myslíš, že by mě potom všichni nechali být? Nemám ráda, když mě někdo využívá, a co si myslíš, že by udělala Maria, kdyby zjistila, co dokážu?"

Musel jsem jí dát za pravdu. Vidět budoucnost je opravdu velký dar.

„A proč jsi to neřekla aspoň mi?"

„Bála jsem se, jsi Mariina pravá ruka, máš k ní určitě blízko."

Dobrou chvíli jsme mlčeli.

„A co jsi to před chvílí vlastně viděla?" zeptal jsem se se zájmem.

„Eleanor a Philiph běželi někde na sever."

„To jsem rád."

Zvedl jsem se a chystal se k odchodu, ale Alice na mě ještě křikla. „Ví to, čeká tě peklo."

Přikývl jsem. Tak trochu mi bylo jedno, jestli Maria bude moc rozzuřená, ale zároveň jsem se jí trochu bál.

Začalo se pomalu rozednívat. Šel jsem ven a sledoval jsem východ slunce. Tu krásu jsem ale ignoroval. Čekal jsem na ni.

Po pár minutách jsem rozpoznával nějaké pocity. Hněv, nesouhlas a ještě mnoho dalšího. Stála za mnou, ale já se neotočil.

„Zklamal jsi mě, Jaspere."

Konečně jsem se na ni otočil a řekl. „To je mi líto."

„Tobě je to líto? Měl bys mi líbat ruce a prosit mě o odpuštění, ale tobě je to jenom líto?" Byla naprosto rozzuřená, tak jsem ji trochu uklidnil.

„Jak je možné, že to víš?"

„Byla jsem na lovu a najednou kolem mě proběhli dva upíři a přišlo mi divné, že to byli ti dva, které jsem ti nařídila zabít."

Tohle jsem trochu nepromyslel. Měl jsem jim říct, ať jsou opatrnější.

„Takže pro příště, Jaspere Whitlocku," pokračovala, „sama dohlídnu na to, abys udělal, co jsem ti přikázala."

S nepřístupnou maskou jsem na ni hleděl. Prozkoumala mě pohledem a poté odešla.

Zachránil jsem život dvěma upírům, ale to není nic proti tomu, kolik životů ještě budu muset vzít.

Je to zvláštní, ale když zabíjím upíry v bojích, nevadí mi to, ale zabít upíra, se kterým celý rok žiju a učím ho jak přežít, se mi příčí.

Připadalo mi to jako šachovnice. Maria byla královna, já střelec a zbytek byli pěšáci. Už jsem jen čekal, až Maria přikáže: „Střelec na D5" a já budu nucen zlikvidovat dalšího pěšáka.

Zajímalo mě, co ke mně Maria skutečně cítí. Miluje mě vůbec? A miluju ji já?

Řekla mi, že jsem ji zklamal, ale ona mě svou bezohledností a krutostí zklamala mnohem víc.

Najednou se vedle mě objevila Alice.

„Tak jak to šlo?" zeptala se.

„Určitě jsi to viděla."

„To ano, ale tak trochu jsem chtěla, abys mi to řekl sám."

„A proč bych se ti měl svěřovat. Kvůli tobě mě Maria seřvala jako malé dítě a teď se určitě těší, jak se bude s úsměvem dívat, jak nějakému dalšímu chudákovi trhám hlavu," zakřičel jsem na ni, až se přikrčila.

Smutně se na mě podívala. „Promiň, už nikdy ti nebudu říkat, co je správné."

Otočila se a běžela pryč, já tam jen stál a díval se na její mizející záda.

Normálně bych se šel omluvit, ale měl jsem v sobě nahromaděný takový vztek, že mi bylo jedno, že jsem ji urazil.

Bylo to vůči ní nefér, ona se stará, snaží se mi poradit a já se k ní zachovám takto.

Jak je možné, že dokážu uklidnit jakéhokoliv člověka nebo upíra, ale s vlastním vztekem si poradit nedokážu?

Nemohl jsem tam ale dlouho stát, čekal mě výcvik nováčku, mezi kterými nebude chybět Alice, která by mi nejradši nafackovala.

Vlezl jsem do farmy. Všichni už byli připraveni. Nemohl jsem si nevšimnout Alice, která tam stála s očima sklopenýma k zemi. Ani když jsem začal mluvit, tak je neráčila zvednout.

Starší novorozené jsem nechal, ať bojují mezi sebou, dával jsem pozor, ať do boje nejdou s moc velkým nasazením.

Nováčky jsem cvičil každého zvlášť jako minulý den. Začal jsem zase u Henryho, poté jsem si vzal do parády Johna a nakonec Alice.

Stoupla si naproti mně a konečně se na mě podívala. Z jejího výrazu jsem nedokázal určit, co si myslí, ale naštěstí jsem měl šikovný dar, který mi řekl, že je smutná a trošku rozzlobená. Má taky proč.

Začali jsme bojovat, čekal jsem, že po mně Alice co nejdříve vyrazí, aby mi uštědřila pár bolestivých ran. Ale vůbec se nesnažila, snad stokrát jsem ji svalil k zemi.

Když jsme skončili, všichni zaujali svá obvyklá místa, a tak jsem si vzal Alice stranou.

„Omlouvám se, neměl jsem na tebe křičet, chtěla jsi mi jen pomoct," řekl jsem a s nadějí doufal, že moji omluvu příjme.

„Nemusíš se omlouvat, poradila jsem ti blbě."

„Ne, poradila jsi mi dobře, ale nějak to nevyšlo."

Smutně se na mě usmála a špitla. „Očividně."

Potom jsem přešel k druhému bodu našeho rozhovoru. „Proč ses dneska vůbec nesnažila?"

Její pocity zaplavil strach. „Mám strach, nemohla jsem se soustředit, já nechci bojovat."

„Však to bylo jenom na oko, teď v nejbližší době s nikým bojovat nebudeme."

„Budeme, z jihozápadu sem táhne nějaká armáda. Asi dvacet dva členů, dorazí za pět dní."

Udiveně jsem nadzvedl obočí. „Cože? Už za pět dní? Jak dlouho to víš, proč jsi mi nic neřekla?"

„Vím to jen chvíli, měla jsem vizi chvíli před výcvikem."

„Sakra, musím to říct Marii, ale jak ji to říct, abych tě neprozradil?" Uvažoval jsem.

„Na tom nezáleží, stejně by se to dřív nebo později dozvěděla a tady jde o to, abychom přežili."

Přikývl jsem a spěchal za Mariou. Našel jsem ji v druhé části farmy.

„Mario, jdou na nás."

Úplně klidně se na mě podívala. „To se dalo čekat, už dlouho tu nikdo nebyl, stejně bychom dřív nebo později vyrazili do boje my, abychom získali nové území. Odkud jdou?"

„Z jihozápadu."

„No, tak budeme mít část jihozápadu. Jinak víš, co máš dělat."

Udivovalo mě, jak může být tak klidná. Ještě víc mě udivovalo, že jí ani za mák nezajímalo, jak jsem to zjistil.

Odešel jsem od ní a běžel za ostatními.

„Všichni pojďte sem!" zakřičel jsem.

Všichni se okamžitě rozestavěli kolem mě a pozorně poslouchali.

„Čeká nás boj," řekl jsem a pozoroval jejich reakci.

Předchozí < > Další

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 3. kapitola: