Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 2. kapitola

12.05.2011 (16:00) • klarus07 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1698×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nepovolil jsem pozici, pořád jsem stál nahrbený. Z jejich pocitů jsem se snažil vyčíst jakoukoliv stopu nenávisti nebo něčeho podobného, ale vyčetl jsem jen rozhořčení.

„Copak jsem ti neříkala, abys dneska nešel lovit? " vyprskla na mě.

„A proč bych neměl?" zeptal jsem se, ale než mi stačila odpovědět, spatřil jsem před sebou malou zář, která se pomalu začala měnit v požár, celý les začal hořet.

Zmateně a nechápavé jsem přeskakoval pohledem z Alice na ten požár. Jak to sakra mohla vědět?

„Jak jsi to věděla?" zeptal jsem se.

Ona jen pokrčila rameny a k tomu dodala: „Každý má své tajemství."

„Dobře ale nechápu, proč jsi mě nenechala, přece bych se od tamtud dostal."

Zakroutila hlavou. Takže nedostal. Celou mou mysl zahltila nevěřícnost. Doufal jsem, že mi něco napoví k tomu, abych rozluštil, co tají.

„Měli bychom jít, lidé z vesnice si brzy všimnou, že tu hoří a přijdou to tu uhasit." řekla náhle.

Zvedl jsem se ze země a společně jsme utíkali k farmě. Oba jsme byli ticho, za celou cestu jsme nepromluvili.

Vešli jsme do farmy a každý jsme šli vlastní cestou. Sedl jsem si k vratům jako každou noc a pozoroval měsíc. Dneska byl právě úplněk. Byla to krása. Díval jsem se na tu stříbřitou zář, která osvítila celou krajinu, a přemýšlel nad tím, co se před chvíli odehrálo.

Nemohl jsem jasně uvažovat. V krku mě stále pálila žízeň, kterou jsem neměl možnost uhasit.

„Mohu si přisednout?"

Otočil jsem se za tím hlasem, který jsem okamžitě poznal. Byla to Maria. Kráčela ke mně ladnou chůzí a její obvyklé bíle šaty jí splývaly u bosých chodidel.

Přikývl jsem a ona si ke mně přisedla.

Chvíli jsme společně pozorovali měsíc, a potom se zeptala: „Nad čím přemýšlíš?"

„Nad ničím."

„Mě to můžeš říct." Z jejích pocitů jsem vyčetl upřímnou zvědavost. Vteřinu jsem zvažoval, jestli jí to mohu říct nebo ne.

„Ta Alice, je nějaká divná."

„Jak divná?" zeptala se.

„Já nevím..." Sakra, sám nevím, co si mám myslet, „je prostě zvláštní."

Maria se v tom dál nerýpala, ale v jejích očích i z jejích pocitů jsem vyčetl, že by jí strašně moc zajímalo, čím je tak zvláštní.

Potom se ke mně sklonila a políbila mě. Okamžitě jsem jí začal polibky oplácet. Po chvilce se ode mě odtrhla a já tiše zavrčel. Toužil jsem po dalších polibcích.

Nasadila štěněčí výraz, nikdy jsem nechápal, jak se upír se zářivě karmínovýma očima může tvářit takto, ale hned jsem věděl, že pomě bude něco chtít.

„Jaspere, uděláš pro mě něco?"

Po pár zaváháních jsem přikývl. Stejně nakonec budu muset udělat to, co chce.

„Víš, Eleanor a Philiph už jsou tu víc jak rok, takže víš, co máš dělat."

Dala mi poslední polibek a odešla. Seděl jsem a děsil se toho, co budu muset udělat. Bylo mi z toho zle, ale Marii jsem musel vyhovět.

Chtěl jsem je jít najít a ukončit to dřív, než nad tím budu moct přemýšlet. Vyhledal jsem je pohledem, oba stáli mezi svou skupinou, oba byli zrovna teď spokojení. Ani netuší, že jejich život za chvíli skončí.

Vždy když Maria přivede nováčky, namluví jím, že jím darovala nesmrtelný život a že doufá, že si ho budou vážit. Napovídá jím, že venku není bezpečno a že přežijí, jen když budou tady a budou ji poslouchat. Jak strašně naivní jsou.

„Nemusíš to dělat." Ozvalo se za mnou.

Stála tam Alice. „A co nemusím dělat?"

„Jen je pusť, Maria nemusí o ničem vědět."

Zíral jsem na ni. Jak se o tomhle mohla dozvědět.

„Jak jsi na to přišla?" zeptal jsem se udiveně.

Pokrčila rameny. „Tajemství," řekla tiše.

„Jak bych je mohl pustit? Přišla by na to."

„Udělej, co uznáš za vhodné." Poté odešla, ale nemohl jsem si nevšimnou smutku v její tváři.

Zhluboka jsem se nadechl. Udělám to, co uznám za vhodné. Šel jsem za Eleanor a nalákal jsem ji, aby se mnou šla ven.

„Co se děje?" zeptala se mě s úsměvem.

„Potřeboval bych si s tebou promluvit."

„A o čem?"

„Co pro tebe znamená tento život?"

Udiveně nadzvedla obočí. „No já nevím. Jsem celkem šťastná. Připadám si tak svobodná. Jsem ráda, že mě Maria proměnila."

Doufal jsem v jinou odpověď. Otočil jsem se na ni a cítil jsem se děsně.

Úsměv jí okamžitě spadl z tváře. „Co se stalo?" zeptala se nejistě.

„Omlouvám se."

Vrhl jsem se na ni a chytil ji pod krkem. Pocity, které mě poté odzbrojily, se nedaly snést. S úst jí vycházely vyděšené vzdechy. Na chvíli jsem se nad sebou zamyslel. Co když měla Alice pravdu? Co když to není správné? Okamžitě jsem ji pustil.

„Utíkej, utíkej a nikdy se nevracej. Jdi někam daleko, ať tě Maria nenajde. Můžeš někde počkat, za chvíli za tebou pošlu Philipha."

Neváhala a běžela pryč.

To samé jsem řekl Philiphovi. Chtěl vědět víc, ale já neměl čas mu to vysvětlit.

A bylo to. Oba byli pryč. Měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem další dva lidi nepřipravil o život, zároveň jsem se ale bál Mariiny reakce.

Teď ale byla Maria na lovu a já se předčasně nechtěl zaobírat tím, co bude.

Sedl jsem si a pokračoval ve sledování úplňku. Nedokázal jsem se, ale dívat na tu krásu, musel jsem myslet na Alice a na to, jak dokáže vždycky vědět, co se chystám udělat.

Čte snad myšlenky? Dokáže vidět budoucnost? Upíři přece můžou mít jakékoliv dary. Já dokážu poznat, co člověk cítí. Diana, jedna z mladších upírek, nějak dokáže zastavit útok nepřítele, tak proč by Alice nemohla vidět budoucnost.

Musím si svoji teorii ověřit. Hledal jsem ji a uviděl ji v jednom koutě. Přišel jsem blíž, její oči byly rozostřené, zamával jsem jí rukou před obličejem.

Za pár vteřin se vzpamatovala a nechápavě na mě hleděla.

„Co jsi viděla?"

„Cože? Co bych měla vidět?"

„Jsi něco jako medium, viď?

Snad se bude i druhá kapitola líbit, prosím jakékoliv komentáře.

Předchozí < > Další

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 2. kapitola: