Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 5. kapitola

23.10.2011 (19:30) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2982×

Edward

Upřímně, jsem rád, že jsme se přestěhovali do Forks. Stěhujeme se skoro pořád. Nesmíme totiž lidem prozradit, že jsme upíři. Jak by řekl Emmett: „Bylo by divné, že mezitím, co by zemřela celá jejich generace, my bychom byli pořád živí…“ No a tak jsme skončili tady ve Forks. My ale nejsme takoví ti upíři, co chodí zahalení v pláštích, po nocích sají lidem krev, a jakmile vejdou na slunce, propadají ohromným bolestem. Tohle jsou jen žvásty, co si vymysleli lidé, aby měli sledovanost u svých filmů. Jsou dva typy upírů. Jedni, co zabíjí lidi a pijí jejich krev, a potom druzí, kteří pijí krev zvířat a lidé jsou jim naprosto jedno. Druhé skupiny upírů není moc, ale my mezi ně patříme. A co se týče toho slunce a těch plášťů. Pláště fakt nenosíme. Úplně vidím Alice, jak na svůj pláštík přišívá flitry a různé tady ty blbosti. A na slunci se třpytíme, žádné silné křeče do všech části těla nás nechytají. A kdybyste nás náhodou chtěli obejmout, tak se nedivte, že nám nebuší srdce. To je u upírů naprosto normální.

Setkání s fanynkami je pro mě vždycky stejné. Ona vyhraje, jde k nám do hotelu a tam na mě obdivně zírá. Bella mě ale zaujala o dost víc. Ona byla taková jiná (v dobrém). Myslel jsem, že jí přečtu myšlenky, popovídáme si s ní o tom, o čem bude chtít, ale nešlo to. Do její mysli jsem se dostat nemohl. Nevím, čím to bylo. Nikdy jsem takový problém neměl. Jak jsem řekl: Bella byla neobyčejná.

Nějaké zážitky z toho dne byly fakt úžasné… Třeba u oběda jsem stěží zadržoval smích, když si Emmett objednával tu medvědí tlapu. Už předem jsme se všichni domluvili, co si objednáme, a potom jsme jak dlouho nacvičovali, abychom u toho jídla vypadali normálně. Emmett si měl objednat vepřové maso s feferonkami, ale on ne! On si musel objednat jakousi medvědí tlapu. Jako by si myslel, že mu vážně donesou medvěda. Jak mu taky potom Esmé nadala… Prostě, bylo to dobré, ale Bella nikdy nebude nic jiného než dobrá známá naší rodiny…

Bella

Dneska jsme se s Jess domluvily, že půjdeme na nákupy. Snažila jsem se nějak vyžehlit to, že mě viděla s Alice a že na ni dost žárlila. Jely jsme si do obchodního centra. Prolézaly jsme obchody, zkoušely tuny oblečení, smály se a naše kamarádství se o dost posílilo. Nakonec jsme skončily v malé útulné cukrárně. Objednaly jsme si dva čokoládové poháry a s chutí se daly do jídla. Při tom jsme se celou dobu smály, až jsme brečely. Nakoupily jsme totiž i oblečení, které není zrovna vhodné na nošení mezi lidi. Tak například Jess si vybrala světle modré podvazky dosahující ke stejně zbarvenému korzetu. Já si zase koupila černou korzetovou košilku s krajkami. Bylo sice trochu trapné, jak po nás prodavačka pokukovala, ale nám to bylo jedno. Tyhle nákupy jsme si prostě užily…

Zrovna když jsme dojídaly pohár, přišel zvrat, se kterým jsem v mém usmiřovacím plánu nepočítala. Přišla totiž Alice…

„No ne! Ahoj, Bello! Ráda tě vidím! A ty budeš asi Jess, že? Bella mi o tobě hodně vyprávěla. Prý jste nejlepší kamarádky celý život. No to nevím, jak bych to já zvládla…“ řekla a začala se smát.

„Ahoj, Alice. Taky tě moc ráda vidím. Jo máš pravdu, tohle je Jess. Jess, Alice. Alice, Jess.“

„Ahoj…“ procedila Jess mezi zuby…

Sakra, tohle nevypadá moc dobře. Pomyslela jsem si a střídala pohledy mezi Jess a Alice… Z Aliciných zlatých očí čišela radost a energie, zato z očí Jess doslova sršely blesky. Jak to tak vypadalo i Alice si toho všimla.

„No vidím, že vás ruším. Tak já půjdu, ráda jsem tě poznala Jess. A tebe jsem moc ráda viděla Bell,“ rozloučila se rychle Alice a zmizela.

„Bell? Tak ona už ti říká Bell? Já myslela, že takhle ti smí říkat jen velmi dobří přátelé, nebo tvůj táta.“

„Ale no tak Jess… Přece bys nežárlila… S Alice jsme kamarádky. Tak jako třeba s Ninou nebo s Mikem ze školy. Nejlepší kamarádka jsi pořád ty!“

„To vážně nevím…“ řekla uraženě Jess a odkráčela.

„Och můj bože! Jess, stůj!!! Uklidni se a konečně mi řekni, co tě žere. Já se s Alice jenom pozdravila, nic víc. Děláš, jako bych s ní právě debatovala hodinu,“ řekla jsem, jakmile jsem Jess dohnala.

„Tak promiň, no, ale prostě se bojím, že se budeš bavit jenom s ní a na mě se úplně vykašleš.“

„Jess, to bych nikdy, opakuju nikdy, neudělala. Chceš to nahrát, nebo ti to stačí?“ řekla jsem klidně, i když popravdě mnou cloumal vztek. Jak si může myslet něco takového? Vždyť už se známe tak dlouho a ona mi i přesto nevěří. Nechápu, co jí poslední dobou je…

„Bello, já se ti strašně omlouvám. Ale naši se poslední dobou strašně hádají a já už jsem z toho totálně vynervovaná… tak promiň.“

Tak odtud vítr vane…

„V pořádku, Jess, jenom si prosím ten vztek nevybíjej na mně. Můžeme začít třeba běhat, aby sis pročistila hlavu… No jasně! Začneme chodit běhat. Každý večer v sedm hodin, začínajíc zítřkem budeme chodit běhat,“ řekla jsem a začala nekontrolovaně hopsat.

„Budeme chodit běhat! Budeme chodit běhat!“ křičela jsem a skákala.

„Bello, uklidni se!“ sykla na mě Jess. Pozdě, několik lidí si nás už stačilo všimnout.

„Ale to nic. Běžte klidně dál,“ začala jsem je slušně odhánět. Potom jsem popadla Jess za ruku a raději jsme zdrhaly, aby na nás ještě někdo nezavolal nějakou odchytovou službu, nebo něco podobného.

_

„Bello, jsi normální?“ zeptala se mě Jess se smíchem o několik ulic dál za obchodním centrem.

„Jasně… Jenom, nevím proč, ale mám z toho děsnou radost.“

„To už jsem viděla…“

Najednou jsem si na něco s hrůzou vzpomněla.

„Jess… Že my jsme nezaplatily v té kavárně?“

„A sakra…“

„Vrátíme se tam?“

„To si o nás akorát budou myslet, že jsme nějaký malý puberťačky, co zkoušely utéct bez placení a teď mají černý svědomí.“

„Máš pravdu. Prostě na to nebudeme myslet…“

A tak to vypadá, že máme s Jess další historku, na kterou nikdy nezapomeneme…

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 5. kapitola: