Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je bratr a já otec? - 5. kapitola

06.05.2011 (20:45) • Naomi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2529×

Láska začíná úsměvem, roste polibkem a končí slzou

V noci se mi opět zdálo o naší první noci s Edwardem. Jak byla krásná a dokonalá, ale ráno bylo bolestné. Od jeho odchodu jsem neměla normální sny, ale vzpomínky na minulost. Nedokázala jsem zapomenout, i když jsem se snažila a světu lhala. Já nedokážu zapomenout, stejně jako moje zlomené srdce.

„Bello, musíš do práce!“ zavolal na mě Jazz, který byl dole. Vůbec jsem netušila, že je tolik. Vyřítila jsem se do sedu a vrhla se na šatnu. Bylo venku teplo, skoro až nesnesitelné a tak jsem se rozhodla pro šaty se světlými kalhotami. Vlasy jsem si sepnula do drdolu a seběhla dolů.

Tam už na mě čekal Jazz s oblečenou Gab. Líbnula jsem ho za to na tvář a popadla jablko. Víc jsem nestíhala. Ještě kabelku a u dveří Gab, která byla obutá a připravená vyrazit, na rozdíl od matky.

„Díky, Jazzi. Nevím, co bych bez tebe dělala,“ poděkovala jsem mu a i s malou spěchala do auta.

„Zlato, máš všechno?“ zeptala jsem se pro jistotu. Lepší se vracet teď než potom.

„Všechno mám.“ Poklepala na batůžek vedle sebe. „Strýček Jazz mi pomohl včera všechno připravit, zatím co ses oblíkala.“

„Promiň, zlatíčko. Co dneska vyrazit na nákupy a pak udělám s tebou věci do školy,“ usmála jsem se trochu provinile a snažila se trochu vynahradit ten včerejšek. Přece jen jsem její jediný rodič, a tak na ní nesmím kašlat.

„To bude nádhera, mami,“ usmála se radostně, a kdyby mohla, tak skáče radostí. Miluje nákupy stejně jako já, ale nejsme takový maniaci jako Alice. Ach, já na ně nedokážu zapomenout.

Před školou jsem zastavila, a když jsem odkurtovala malou, někdo mi poklepal na rameno. Lekla jsem se, až jsem se praštila do hlavy. Ozvaly se tři smějící se hlasy, ale já vnímala jen jeden.

„Nechtěl jsem tě vyděsit.“ Otočila jsem se na něj i s malou za ruku a usmála jsem se na něho.

„To je v pořádku. Dneska pořád někam spěchám a tohle mám z toho. Co, že jsi tu ty a ne Esmé?“ zajímala jsem se, přitom zabouchla dveře od auta a i s ním se vydala ke škole. Vedle něj šel Simon, ale rychle se přemístil k mojí Gab. Včera se docela skamarádili a já byla ráda. Sice je to rodina jejího otce, ale alespoň někdo u koho se nemusím bát, že jí ublíží. Sice by nás prozradila, ale neublížila by nám.

„Esmé je nemocná, tak zaskakuju jako matka, tak i beru její služby.“ Málem jsem narazila do lampy, ale díky upířím reflexům jsem to vybrala. Naštěstí moje maska lhostejnosti nespadla.

„Tak to jo. Jen doufám, že to není nic vážného.“ Spíš mě zajímalo, co se skutečně stalo. Upíři neonemocní a ani my. My můžeme jíst, plakat, bije nám srdce, ale neonemocníme.

„Jen chřipka. Carlisle to jen chce podchytit. Přece jen je to doktor.“ Zářivě se usmál.

„Tak to jo. No já jsem tady, tak zatím ahoj. Uvidíme se v nemocnici.“ Oddychla jsem si, když jsme došli k třídě mého andílka. Kdyby jen ti dva věděli, jaké je mezi nimi spojení.

„Tak jo.“ Usmál se na mě zářivě a pokračoval v cestě.

„Ahoj, zlato, odpoledně tě vyzvednu a hned pojedeme nakupovat.“ Líbla jsem jí na čelo a počkala, až se usadí v lavici. Ještě mi zamávala, než zazvonilo.

Šla jsem tichou chodbou, když mě něčí ruce popadly a zatáhly do kumbálu. Chtěla jsem křičet, ale ruka na ústech mi bránila. Hned jsem však poznala, kdo dotyčný je, a přestala se bránit. Otočil mě k sobě čelem a smutně na mě pohlédl.

„Jsi jí tak podobná a přitom tolik jiná. Víš, že mi připomínáš dívku, co jsem miloval, a která zemřela? Máš však něco, co ona nosila pod srdcem. Vím to! Gabriela je dcera Isabelly Swan a ne tvoje! Proč máš ale její dceru ty?“ Čelist mi málem spadla na zem. On si myslí, že jsem vzala sama sobě dceru! No co, je to možná tak lepší.

„Isabelle jsi zlomil srdce. Kvůli tobě zemřela, ale milovala tě natolik, že se nechala rozervat malou! Dokonce tam mám její zuby! Nevím jak je to možné, ale je to nejspíš jedem, co má v ředěné formě.“

„Co?“ Zhroutil se na kolena, ale já mu to nezbaštila a dál si drásala své srdce.

„Zlomil jsi jí srdce, ale ona tě dál milovala. Dceru jsem jí pomohla porodit a ujala se jí! Ty na ni nemáš právo! Pokusíš se mi ji vzít a přísahám bohu, že je to poslední věc, co uděláš, Edwarde Cullene!“ zavrčela jsem na něj a rychle vypadla ven. Běžela jsem svojí rychlostí do auta a rozjela se do nemocnice. Přes slzy jsem, ale neviděla. To byla velká chyba. Přehlídla jsem kamion v protisměru a tím pádem nezabránila srážce.

„Je docela nevýhoda, být zranitelnější než jiní upíři. I bráška říkal, že jsem víc podobná člověku. Teď se to prokázalo,“ řekla jsem si v mysli, než jsem upadla do kómatu.

Edward:

Z kumbálu jsem se vyřítil hned po ní, ale už jsem nestačil zabránit hrozné katastrofě. Bella narazila čelně do kamionu. Vystřelil jsem k ní, abych jí pomohl, ale nečekal jsem, že bude ještě na živu. Překvapilo mě tedy, když jsem slyšel její srdce. Ona přežila, ale řidič kamionu ne. Vytáhl jsem ji ven a odnesl k sobě do auta.

„Nenechám tě zemřít. Nechal jsem zamřít matku své dcery a svoji lásku, ale tebe ne. Mé srdce by to již nesneslo.“ Políbil jsem ji na zkrvavené čelo a rozjel se do nemocnice.

Hned na první pohled jsem se zamiloval a nehodlal jsem se jí vzdát. Cítil jsem z jejích doteků, že s manželem nemají extra vztah. Možná to je jenom kvůli malé. Jedno ale vím, oni se nemilují jako manželé!

Předchozí - Shrnutí - Následující

Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je bratr a já otec? - 5. kapitola: