Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je bratr a já otec? - 4. kapitola

20.12.2010 (08:15) • Naomi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2134×

Je těžké milovat někoho,

kdo o tom neví,

ale těžší je však milovat někoho,

kdo o to nestojí.

Hned po sprše jsem zamířila do šatníku najít si něco stylového. Jestli to jsou opravdu Ti Cullenovi, do kterých patří Edward, a já si jsem jistá, tak Alice je velmi vysazená na módu. Nesmím tedy vypadat jako normálně, ale nějak hezky. Nesmím se ale zase oblíknout, jako nějaká holka bez závazků. Musí být vidět, že jsem matka, ale nesmím zase vypadat jako slušná manželka skvělého doktora. Nakonec všechny kritéria splnily jediné šaty. Byly džínové a do půlky stehen. Byla jsem rebelka, ale i matka. Teď jsem se vrhla na boty. Přehrabala jsem snad všechny, ale nakonec to vyhrály ty první. Byly na jehlovém potku a jako jediné se k těm šatům hodily. Ještě jsem se nalíčila a vrhla jsem se na malou, která se zatím osprchovala, a už na mě čekala.

„Už jdu na tebe, zlato.“ Pohladila jsem ji po bronzových vláskách, když jsem šla k její skříni a začala jsem hledat. Nakonec jsem jí našla pěkný komplet. Z dlouhých vlásků jsem jí upletla malé copánky a díky upíří rychlosti to trvalo jen deset minut. Dolů jsem malou snesla a tam na nás už čekal Jazz. Seklo mu to v těch černých džínech a košili stejné barvy.

„Vypadáš hezky, bráško,“ pochválila jsem ho oprávněně a zatím malé oblékla lehkou bundičku.

„Tobě taky, sestřičko.“ Dal mi pusu na tvář a pomohl mi do dlouhého kabátu z bílé kůže. Jeden z mála, co mi zbyl z mého lidského života. Tenhle mi kupoval sám Edward, ale to Jazz nevěděl, naštěstí, jinak by ho spálil. On po jeho odchodu spálil všechno, co tu nechal. Chtěl mi pomoct zapomenout. Já ale přece jen něco uchránila, třeba tenhle kabát.

„Díky bohu, že můžeme jíst. Jinak nevím, jak bych to vydržel. Budu je ale litovat, že kvůli nám musí jíst,“ začal bráška v autě.

„Oni nás ale nepozvali na večeři, nýbrž jen na návštěvu. V tom je rozdíl, bráško.“ Lehce jsem ho drcla do ramene a tím rozesmála toho andílka vzadu. Hrála si tam s obsahem mé kabelky. To milovala již odmala. Díky tomu jsme zjistili, že ovládá levitaci.

„Zlato, všechno opět vrať do kabelky a víš, že mobil do vzduchu nemáš pouštět,“ pokárala jsem ji. Jednou totiž zazvonil, když ho měla ve vzduchu, a tak se lekla. Mobil skončil rozbitý a od té doby ho má zakázané posílat do vzduchu.

„Ano, mamí.“ Mobil mi zaplul do kabelky jako první a po něm následovala moje kosmetická taštička s dalšími věcmi.

„Hodná,“ pochválila jsem Gab a ona mě obdarovala nádherným úsměvem, který zdědila po otci. Díky tomu jsem si vzpomněla, že tam vlastně bude její otec dneska taky. Jen doufám, že její podoba s ním není tak velká, aby si spojil jedna a jedna dohromady. Sice mu je Gab dost podobná, ale spíš povahou než vzhledem. Teda až na ty bronzové vlásky.

„Už jsme tady,“ oznámil nám Jazz a parkoval před nádhernou vilou na kraji města. Byla větší než ta naše, ale pokud jich je tolik, kolik myslím, tak se tomu ani nedá divit.

„Jdeme na to,“ zavelela jsem a všichni jsme vystoupili, ještě jsem vysvobodila Gabrielu ze sedačky. Jazz mi nabídl rámě a já vzala malou za ručku. Jazz zazvonil a já se zhluboka nadechla. Otevřela nám malá tmavovláska s rozčepýřenými vlasy, které trčely do všech stran. Takový malý elfík.

„Ahoj. Jsem Alice Masen, sestra Esmé. Pojďte dál,“ pustila nás dovnitř.

„Já jsem Jasper Whitlock a tohle je má žena Isabell s dcerkou Gabriel,“ představil nás Jazz. Alice nás odvedla do nádherného obýváku, který byl i dost prostorný. Tam čekal zbytek rodiny s Carlislem v čele.

„Vítejte u nás doma,“ pozdravil nás Carlisle.

„Dobrý večer,“ pozdravili jsme všichni naráz.

„Tohle je moje rodina,“ začal nás představovat a každý jmenovaný si s námi potřásl rukou.

„Mojí sestru Rose prý znáte ze školy. Tu vám tedy představovat nemusím. Tenhle hromotluk je její snoubenec Emmett MeCarty. Pak je tu Esménin bratr Edward Masen a jejich nejmladší sourozenec Alice Masen.“ Edward byl dosti frustrovaný a Alice se občas taky zamračila. Tak to, co nám říkal Aro, byla pravda. Na naši rodinu neplatí žádný jiný dar kromě našich.

„Já jsem Jasper Whitlock, moje žena Isabell a dcera Gabriela,“ představil nás opět bráška.

„Pojďte si sednout,“ navrhla Esmé a všichni jsme ji poslechli. V tom seběhl ze schodů devítiletý klučina.

„Náš syn Simon.“ Mně konečně došlo, kdo mi tu chyběl.

„Dobrý večer. Mami, já mám hlad,“ obrátil se na Esmé, která se omluvně usmála.

„Omlouvám se.“ Vzala malého za ruku a vedla ho do kuchyně.

„Jak se vám tu líbí?“ začal Carlisle konverzaci.

„Je to tu hezké. Jak dlouho tu bydlíte?“ začala jsem zjišťovat. Jazz si zatím přitáhl na klín malou, která si zatím hrála s jeho prsty, a on jí věnoval skoro všechnu pozornost.

„Budou to tři roky. Předtím jsme bydleli v Rusku.“ Tak povídačka o Rusku byla pravda. Alespoň mi nelhal.

„Odkud jste se přistěhovali vy?“ Ouvej. Nemůžu říct z Volterry. To by bylo docela blbý.

„Z Itálie,“ odpověděl Jazz, který si asi uvědomil, že jsem v koncích.

„Nechybí vám to slunce, kterého jste tam měli plno?“ zeptal se Ed. Další zvláštnost naší rodiny. Netřpytíme se na slunci, ale stejně ho moc nemusíme. Jsme v jeho světle takoví zpomalení a dost nás utahává.

„Nechybí. Moc ho nemusíme. Máme docela dost citlivou pokožku.“ Což je docela pravda. Neopálíme se, i kdybychom chodili do solária.

„Tak to vám pak musí Londýn vyhovovat. Je tu teplo, ale podmrakem.“ Jak já miluju Edwardův hlas. Ne! Dost, Isabell! Přestaň nad tím uvažovat!

„V Itálii jste se vy dva poznali?“ začala vyzvídat Alice. Podle Edwardova vyprávění musí vědět okamžitě vše.

„Dalo by se to tak říct. My se známe odmala. Seznámili nás naši rodiče.“ Pravda až na to, že nás neseznámili, ale zplodili.

„To je docela romantické?“ švitořila Alice. Připomněla mi mě, když jsem chodila s Edwardem. Byla jsem stejně energická a plná snů i představ. Pak mě ale opustil. Bez rozloučení či vysvětlení. Prostě zmizel ještě před státnicemi a jediné, co mi nechal, byla Gabriela.

„Kde jsi v Itálii studovala, Isabell?“ vyzvídala Esmé.

„Já nestudovala v Itálii, ale v Kanadě.“ Teprve potom mi to docvaklo, co jsem vypustila z pusy. Edward se zatvářil ublíženě, ale naštěstí si mě nespojil s Isabellou Swan.

„Tam jsem studoval taky. Dokonce jsem tam poznal pravou lásku,“ přiznal, ale zdálo se, že je myšlenkami jinde. To já byla spíš u své bolesti. On totiž o pravé lásce lhal, jinak by byl teď se mnou, protože jak upír jednou opravdu miluje, je to již na věky.

Pak se vrátila Esmé a ještě hodinku jsme si povídali. Byly to ty báchorky, co máme pro okolí. My to věděli, ale oni ne a ani nechci, aby to věděli. Jazz se, ale choval divně po té zmínce o Kanadě. Když jsme se loučili, tak se na Edwarda docela zamračil. Naštěstí si toho nikdo nevšiml a my mohli v klidu odejít. Když jsme byli od jejich domu dost daleko a malá spala, podívala jsem se na strnulého Jaspera.

„Je to on, viď?“ zeptal se zpříma a já nemusela vidět jeho myšlenky, aby mi došlo, koho myslí.

„Ano, je to on.“ Sklonila jsem hlavu a zabývala se rukama v klíně. Jazz mi ale zdvihl prstem hlavu a podíval se mi do očí. Stáli jsme naštěstí už před domem.

„Chceš odtud odejít?“ zeptal se vlídně. Tohle jsem nečekala. Čekala bych řev a možná i pokus Edwarda zabít, ale on se jen zeptá, zda chci odjet.

„Ne, Jazzi. Tohle je náš nový domov a já nebudu před minulostí prchat,“ pronesla jsem rozhodně a doufala, že jsem se rozhodla správně.

„Dobře, ale stačí jediné slovo a mizíme odtud. Ano?“ Podívala jsem se do jeho očí a viděla jsem tam jen lásku.

„Dobře, bráško.“ S tím jsem vystoupila z auta a počkala na Jazze, až obejde auto a vezme malou. Ten opatrně vyndal Gabrielu ze sedačky a vydal se k domu se mnou po boku.

Předchozí - Shrnutí - Následující

Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je bratr a já otec? - 4. kapitola: