Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je bratr a já otec? - 2.kapitola

13.08.2010 (21:15) • Naomi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2126×

Láska je jako sněhová vločka.

Když si myslíš, že ji pevně držíš, roztaje.

Bella:

Ráno jsem se probudila a hned utíkala do koupelny, abych z obličeje smyla ty krvavé cesty, co tam zanechaly mé krvavé slzy. Když jsem vylezla ze sprchy, šla jsem se obléct. Vzala jsem si šedivé tričko, co mi sahalo do půlky stehen a k tomu baleríny stejné barvy jako tričko. Již oblečená jsem vytančila z pokoje a šla vzbudit moje zlatíčko, které šlo dneska poprvé do školy.

Když jsem malou probudila a nandala čočky, tak jsem jí vybrala růžové tričko s krátkým rukávem, světle růžové tříčtvrťáky a růžovo-černou mikinku s kapucí. Moc jí to slušelo a to, že nemám růžovou zrovna v lásce. Z jejích dlouhých vlásků jsem jí upletla cop a už jsem jï odváděla do kuchyně, kde už Jazz měl pro ni nachystanou snídani.

„Dobrou chuť, prcku,“ poškádlil ji, protože oslovení prcku nesnáší.

„Dík, strejdo, ale nejsem žádný prcek.“ Dneska měla malá dobrou náladu, a tak se nevztekala. Já už jen vyhádala klíčky od svého nového autíčka, které mi bráška koupil. On měl terénní BMW a mně koupil moje vytoužené černé porsche. Už jako člověk jsem milovala rychlá auta a teď se to ještě posílilo.

Malá dojedla, a tak jsem ji přikurtovala do sedačky, co jsem už měla v autě, a už jsme vyrážely do její školy. Najít ji nebyl žádný problém, protože jsme okolo ní včera jeli z letiště. Základka sousedila ze střední, a tak to byl docela velký komplex budov. Bylo poznat, že prošla nedávno rekonstrukcí, protože vypadala dosti nově a moderně. Zaparkovala jsem tedy na parkovišti u základky a i s malou vystoupila. Hned se kolem spustilo šeptání.

„Tak mladá a už má dítě. To je hrůza.“ To byla dívka, která nejspíš patřila na střední.

„Hned bych s ní šel rande, ale s dítětem? Ne, od té ruce pryč.“ Byla jsem ráda, že díky malé není o mě zájem a nemusím někoho neustále odhánět.

„Ty jsou hezké. Možná je ta malá jen sestřička.“ Byl to kluk, který vypadal na školního frajírka, který se chce s každou vyspat. Díky bohu, že nejdu na střední. Konečně jsem našla požadovanou třídu, protože papíry jsem už měla vyřízený. Byla jsem tu minulý červen, abych to zařídila.

„Dobrý den. Já jsem Isabella Whitlock a tohle je moje dcera Gabriela,“ pozdravila jsem docela mladou učitelku. Mohlo jí být maximálně pětadvacet.

„Dobrý den. Jsem Rosalie Cullen.“ Byla milá, ale když jsem ji pohlédla do očí, málem jsem omdlela. Byla to upírka vegetariánka. Díky bohu, že naše rodina není cítit, další zvláštnost. Upíři a ani nic jiného nepozná, že jsme upíři, teda jen moje rodina. Jsme prostě zvláštní.

„Gab, já si tě odpoledne vyzvednu, tak nezlob.“ Pak jsem jí ještě pošeptala, tak aby to naše upírka neslyšela: „ a nezapomeň, že nesmíš používat svoje schopnosti.“ Už jsem jí jen dala pusu na čelo a vyšla zpět k autu.

Nebyla jsem však šťastná, že musím dceru nechat upíří učitelce, ale co zmůžu. Vydala jsem se na cestu do místní nemocnice. Na parkovišti u nemocnice na mě už bráška čekal. Oba tu dneska nastupujeme. Já jako zdravotní sestřička a on jako doktor. Pravda je však taková, že i já mám medicínu, ale pokud tu chceme vydržet pět let, tak musíme být co možná nejmladší.

„Ahojky, sestřičko.“ Bráška mě chytil kolem pasu a vedl nás do budovy. Ještě jsme mu stačila pošeptat.

„Ve škole jsem narazila na upírku vegetariánku. Učí naši Gabrielu a nezapomeň, co nám Aro říkal o vegetariánech, že jsou ve větších skupinách.“ Bráška zvážněl a nad něčím dumal.

„Musíme tedy lovit dost nenápadně a být na pozoru!“ pošeptal mi nazpět a už mě vedl k výtahu. Vyjeli jsme do posledního patra, kde byla ředitelna. Čekali jsme jen chviličku, než jsme vešli do prostorné ředitelny.

„Dobrý den, pane a paní Whitlockovi. Já jsem Peter Fitgerar, ředitel místní nemocnice a toto je doktor Carlisle Cullen, primář chirurgie.“ Ukázal vedle sebe na blonďatého... upíra. Sakra! Kolik jich tady proboha je?

„Dobrý den. Já jsem Jasper Whitlock a moje žena Isabella Whitlock,“ představil nás bráška a já se na oba pány usmála. Ředitel z toho mého úsměvu měl málem infarkt a tím jsem pobavila brášku.

„Pane Fitgerarde, já si je už odvedu. Nashledanou,“ zachraňoval upírek situaci a odváděl nás z kanceláře.

„Nashledanou,“ rozloučili jsme se s bráškou a zaslechli jsme, jak to ředitel rozdýchává. Upírek nás zatím dotáhl na chirurgii a do své kanceláře.

„Posaďte se,“ pobídl nás hned, jak za sebou zavřel a mi ho poslechli.

„Tak, nejdříve tu sepíšeme vaše směny a pak vám ukážu oddělení. Máte nějaké požadavky ohledně směn?“ obrátil se na nás.

„Ano. Máme šestiletou dceru, a tak bych poprosila pouze dopolední směny,“ požádala jsem slušně, jak jsem byla vychovávaná.

„S tím nebude problém. Moje manželka taky má jen dopolední a též kvůli dítěti. Akorát, že našemu synovi je už devět.“ Tak další poloupírek. Super.

„Děkuji.“ Tím pádem mám samé dopolední, ale bráška už si moc vybírat nemohl, tomu to však nevadilo. Naštěstí se dohodli, že ob víkend bude mít volno. Se sluníčkem jsme si lámat hlavu nemuseli, když ovládám počasí, a tak byla jistota, že nebude svítit, když budeme mít směny. Pak nám upírek ukázal oddělení a my mohli jet domů. Já měla směnu až zítra a bráška v noci.

Díky tomu jsme si mohli zajít na lov a já pak už jela vyzvednout i s bráškou malou. Když jsme vystoupili a bráška mě zase objal, strhl se zase šepot.

„Dost mladí na to, aby už měli děcko.“

„V kolika ji proboha zbouchnul?“

Všechno to byli lidi z rána, protože byla zrovna pauza na jídlo, a tak šli všichni do jídelny. Když jsme došli před třídu, zrovna se otvíraly dveře.

„Mamí,“ vypískla moje holčička a už se mi houpala okolo krku. Pak přeskočila k bráškovi a sehrála tu komedii, kterou jsme ji naučili. Díky bohu, že na svůj věk byla dost inteligentní, to asi díky upířím genům.

„Tatí.“ Bráška si ji přehodil přes rameno a kráčel k autu. Malá se mu bránila, ale smála se u toho, protože se jí to líbilo. Takhle prostě ti dva blbli.

„Prcku, nebouchej mě, jinak běžíš za autem.“ Vyhrožoval jí bráška, protože Gab mu bušila do zad těmi svými malými pěstičkami. Všichni na nás zírali, ale mně to nevadilo, protože jsem byla šťastná, tedy v mezích mého zlomeného srdce. Konečně jsme nasedli do auta a jeli domů.

Předchozí - Shrnutí - Následující

Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je bratr a já otec? - 2.kapitola: