Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away Bonus 1

02.07.2010 (12:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3958×

Bonus 1

Bloudil jsem lesem. U mě to nebylo nic nenormálního, ale naprosto přirozená a běžná věc. Miluji vůni lesa a hlavně lov. Je to už strašně dávno, co jsem byl mezi lidmi. Nechci ztratit kontrolu a tím vše zkazit.

Jak dlouho tu vlastně jsem? Nevím... Pět let? Deset let? Dvacet? Naštvaně si sednu na jeden vyvrácený strom a složím si hlavu do dlaní. Měl bych se snad vrátit? Jen tak?

„Ahoj, rodinko, tak jsem zpět?“ šeptl jsem do ticha lesa. Smutně jsem si povzdechl a pak jsem vstal a hodlal odejít. Zas o kus dál. Ale zarazil mě tlukot něčího srdce. Na člověka až moc tichý tlukot. Pak mě do nosu uhodila krásná skořicová vůně. Ale nelačnil jsem po ní... Právě naopak, připadala mi tak přirozená a normální. Zvláštní...

Schoval jsem se za strom a sledoval křehkou dívku, jak si to rázuje mezi stromy. Na sobě měla oblečení snad z doby, kdy jsem byl ještě člověk. Vlasy měla bronzově zlaté a sčesané do drdolu. Slušelo ji to. Vypadala jako šlechtična, která utekla ze svého zámku. Tak sama a ztracená.

O hodinu dřív. Někdo jiný. Někde jinde.

„Ale no tak Val, zvládneš to!“ uklidňovala mě moje máma. Ale já jsem byla opravdu na prášky. Moje první vystoupení a před celou školou a navíc budou tu i rodiče a kdo ví, kdo ještě. Stála jsem před obrovským zrcadlem a prohlížela se. Vypadala jsem divně, vůbec nechápu, jak v té době mohli tohle nosit! Milion volánku a pak ten korzet. Naštěstí zas tolik vzduchu nepotřebuji, jsem přece jenom napůl mrtvola, když se to vezme takhle.

„Valerie, strašně ti to sluší,“ ozvalo se za námi. To mi ještě scházelo!

„Tati, co tu děláš!“ napomenula jsem ho a cítila jsem, jak se mi do tváří žene červená. Ale jen lehce.

„Chtěl jsem ti jen popřát štěstí. Nemusíš se bát, vše dopadne dobře, uvidíš.“ Přišel ke mně a něžně mě objal. Teď mi dokonce do očí vhrkly slzy.

„Děkuji ti, tati.“ Vřele jsem mu objetí oplatila. Pak zase odešel a zůstala jsem tu jen já a máma.

„Můžu se jít projít? Než to začne, ještě je čas. Víš, pročistit si hlavu a tak,“ usmála jsem se na mámu.

„Jistě broučku, ale buď opatrná!“ napomenula mě a tím mi připomenula mou minulou procházku. Ale já z toho útesu opravdu skočit nechtěla, to ten grizli za to mohl!

„Neboj, mami, však mě znáš!“

„Právě, že znám!“ slyšela jsem ji ještě říkat, ale to už jsem byla za dveřmi. Miluji procházky a to už odmalička. Jsem naprostý opak mého bratra. Ten pořád sedí doma a pořád vymýšlí nějaké lumpárny s Emmettem a Jasperem. Ale mě tohle moc nebaví. Mám ráda samotu, nějakou dobrou knížku a jsem spokojená. Jsme opravdu jako jing a jang. Každý jiný a s jinými zájmy. Ale máme se rádi, všichni a bez výjimek.

Jsme opravdu obrovská rodina. Jak jsme před rokem nastupovali tady do školy, měli z nás nejprve srandu. Prý jak je možné tolik dětí uživit, ale v našem případě velice snadno. Stačí pár medvědů a pum a je na týden vystaráno. Ale když si to vezmete kolem a dokola, přece jenom osm ‚lidí' v jednom ročníku a všichni z jedné rodiny! No prostě je o zábavu postaráno až do dalšího stěhování.

Ale stejně jsem měla nejraději Forks, bylo tam tak nějak útulně, ale tady! Je to tu divné a proto jsem se nechala uvrtat do toho dramaťáku. Možná jsem párkrát litovala, ale přece se pořád nebudu nudit doma. Je třeba si užívat.

Ani jsem si nevšimla, že už dávno bloudím v lese. Bylo to pološero, takže nešlo poznat, jestli je den nebo noc. Ale líbilo se mi to, přesně takhle jsem si představovala mou roli. Dívka, která zabloudila v lese a najde spásu v krásném a tajemném princi. V hlavě mi začal vířit text. Přesně zapadal do téhle temnoty.

„Můj tajemný princi, proč mi neukážeš svou tvář? Proč mi nechceš prozradit své úchvatné jméno?. Chci si tě zapamatovat na věky věků,“ šeptala jsem přesně naučený text. Ale pak jsem uslyšela šramot za sebou. Prudce jsem se otočila. Stála tam postava, ale neviděla jsem ji do tváře.

„Prozraď mi tvé jméno a možná řeknu své, půvabná princezno,“ řekl jeho hluboký hlas. Až jsem se zachvěla. Dívala jsem se na něj zmateně. Nevěděla jsem, co říct, co udělat. Jen jsem tam stála a čekala, ale na co? Pak ke mně jemný větřík zavál jeho pach a já dostala opravdový strach. Byl to upír! Sakra! Tohle se může stát jen mě.

„Já-já...“ koktala jsem, ale víc ze mě nešlo. Nedokázala jsem dál mluvit a přitom neprozradit svůj panicky strach. Ne, že bych se možná neubránila, ale asi by to nedopadlo dobře.

„Mě se nemusíš bát, princezno! Neublížím ti,“ řekl sladce. Znělo to tak upřímně, ale přesto jsem byla našponovaná a čekala útok.

„Proč se schováváš za stromy? Ukaž se mi?“ řekla jsem tiše.

„Zatím ne, slečno.“ Zamračila jsem se. Tak on si se mnou chce hrát. To mu nedaruji! Prostě jsem se já vydala k němu. Ale během vteřinky byl fuč. Zůstala jsem tam stát sama.

„Héj, sestřičko?! Kampak ses ztratila?“ volal na mě velmi známý hlas. Povzdechla jsem si a vydala se pryč. Proč jen odešel? Jestli mi nechtěl ublížit, proč utekl a neukázal se mi? Zatřepala jsem hlavou a tyhle myšlenky zapudit. Ale nešlo to, jeho hlas jsem měla pořád v uších. Mírně jsem se chvěla, ale zimou to rozhodně nebylo.

„Ahoj, Chrisi,“ pozdravila jsem svého bratříčka a pak jsme se společně vydali zpět ke škole.

„Proč jsi šla tak hluboko? Chceš si ty šaty zničit? Víš, co řekne Alice, až tě uvidí?“ káral mě, ale já ho nedokázala vnímat. Tak strašně moc bych chtěla vědět, kdo to je. Kde se tu vzal a proč odešel. To poslední bylo nejdůležitější. Proč!

„Val? Posloucháš mě vůbec?“

„Ale jo, jen jsem nervózní, nic jiného v tom nehledej!“ řekla jsem mu trochu zostra a pak se vydala zpět do naší šatny, kde na mě už čekala naštvaná Alice, přesně jak předpověděl Chris.

„Mladá dámo! Tohle se dělá?“ řekla uraženě a pak začala prohlížet každý kousek šatů. Ale naštěstí jim nic nebylo a ona si jen odfrkla a opustila místnost. Ach jo, Alice a ty její manýry.

Podívala jsem se po zbytku osazenstva. Byli tu všichni a byli stejně nervózní jako já. Ale zvládneme to. Trénovali jsme to měsíce, tak není šance to zvorat! Tím jsem si byla jistojistě jistá!!

O týden později. Úplně někde jinde.

Našlapovala jsem tiše, měla jsem strach, že to co se chystám udělat, by jen tak neprošlo. Tedy ostatní to jen tak přehlídnou, ale jedna velmi šílená upírka ne. Pomalounku jsem otevřela dveře a vkradla se do obrovské šatny.

„Kde jen můžou být?!“ vztekala jsem se, když ani po hodině prohledávání jsem své šaty nenašla.

„Tohle mi dělá naschvál!!“ Naštvaně jsem si sedla na krabici od kdoví čeho a dělala uraženou.

„Val, tohle nedělám naschvál. Jen jsem strašně zvědavá, na co ty šaty potřebuješ,“ usmíval se na mě ten malý skřítek.

„Ale...“

„No tak, prosím prosím, smutně koukám,“ škemrala ta malá zrůdička.

„Alice...“ řekla jsem zmučeně. „Ani já sama nevím, co to dělám, tak jak ti to můžu říct?“

„Ale já vím, co děláš,“ usmála se na mě šibalsky a pak zaplula do šatny. Chvíli se v ní přehrabovala, až nakonec vytáhla úžasné šaty. Koukala jsem na ně v mírném šoku. Tohle bylo opravdu překrásné a já si to mám vzít na sebe?

„Alice, děkuji.“ Skočila jsem jí okolo krku a nehodlala ji pustit. Cítila jsem, jak je šťastná. Stisk jsem zesílila.

„Hej, nechceš mi ji umačkat, že?“ ozval se můj povedený strýček. Pustila jsem tedy Alici a zamračeně se podívala na Jaspera.

„Nemáte být na lovu?“ zeptala jsem.

„No, měli. Ale znáš to. Edward s Bellou se někam zdejchli, Emmett a Rose taky a Carlisle a Esme jsou v práci a já tam zůstal sám,“ řekl jako by nic a pak přišel ke své drahé polovičce a lehce ji políbil.

„Promiň,“ špitla. „Ale náhodou jsem ji viděla, jak se přehrabuje v mé šatně. Musela jsem jí pomoct!“ Přitáhla si Jaspera blíž k sobě a vášnivě ho políbila. Bože, to nevidí, že tu stojím!

„Já trpím!“ sykla jsem na ně. Odlepili se od sebe a Alice se na mě omluvně podívala.

„Hlavně si to užij, zase nic nevidím, takže nic nevím, ale snad...“ Podívala se na Jaspera. „Ti to vyjde.“ Pak se začali zase věnovat sami sobě a já opustila pokoj s šaty v ruce.

Ve svém pokoji jsem je opatrně položila na postel a ještě jednou si je prohlídla. Byly zvláštní a bylo na nich poznat, že je Alice dělala sama a jen na zvláštní příležitost. Ale nechápu, jak zrovna mě, mohla něco takového půjčit. Přejela jsem lem sukně. Šaty byly taky plné volánků jak z roku jedna dvě, ale byly při tom novodobé. Taková podivná kombinace dvou různých dob. Měly okrovou barvu a volánky byly bílé. Korzet tomu jen dodával eleganci. Usmála jsem se.

Když jsem byla oblečena a učesaná, podívala jsem se na sebe do zrcadla a obdivovala se. Pak jsem se vydala ven. Naštěstí Alice a Jasper měli ‚důležitější' věci na práci a já měla volnou cestu. Ale kde toho tajemného upíra hledat? Co když je to někdo, kdo by mi chtěl ublížit? Povzdechla jsem si, ale přesto se vydala ke škole.

Běžela jsem lesem a užívala si každý můj pohyb. Bylo to nádherné. Cítila jsem se tak svobodně. Zastavila jsem se až na okraji lesa, kde už šla vidět škola. Chvíli jsem postávala, ale byl tu klid. Je sobota, tak by mě překvapilo, kdyby ve škole někdo byl.

Procházela jsem se lesem, ale pořád nikde nikdo. Chtěla jsem to vzdát. Třeba tudy jen procházel. Proč jsem si jen myslela, že tu zůstane? Kvůli mně? To sotva! Praštila jsem silou do jednoho stromu a ten se poroučel k zemi.

„Tak křehké poupátko v sobě skrývá tolik síly?“ uslyšela jsem znovu ten jeho dokonalý hlas. Otočila jsem se a podívala se na bledé tváře, svého prince. Mírně jsem se začervenala.

„Nečekala jsem, že přijdeš,“ šeptla jsem a podívala se do jeho překrásných zlatých očí. Opravdu vypadal úžasně. Ostře řezané rysy, plné rty... Na sucho jsem polkla.

„Ale já tu byl, celou tu dobu,“ usmál se, ale já se zamračila. Takže on tu byl a nedal mi o sobě vědět? Já jsem tu pobíhala jako husa několik hodit a on mě v tom nechal!

„To ses mi nemohl ukázat!“ zavrčela jsem na něj.

„Ale no tak, princezno. Přece se nebudeme hádat. Nevím, co jsi zač, ale s někým podobným jsem se už setkal. Jsi ji tak podobná...“ Během vteřinky byl u mě. Mohla jsem cítit jeho krásnou vůni. Nadechla jsem se a vtáhla ji do sebe. Rozklepalý se mi ruce. Stál sotva pár centimetrů ode mě. Kdyby mohl stačil by jeden pohyb a můžu být mrtvá... Ale cítila jsem, že by mi neublížil. Cítila jsem náklonnost a snad trochu podivné touhy. Ještě víc jsem zčervenala.

„Jsi krásná...“ šeptl mi do ucha. Jeho dech mi ovál tvář. Ale ta touha nešla od něj, ale ode mě. Cítila jsem ji, jak mě ovládá. Proč jen ve mně vzbuzuje tyhle pocity?! Pomalu se přiblížil ještě blíž. Stačí kousek... Kousíček... Pak jsem to byla já, kdo si ho přitáhl blíž a políbil. Už jsem nehodlala dál čekat.

Náš polibek byl ze začátku váhavý, ale pak se prohloubil. Zajela jsem mu rukou do vlasů, do jeho úžasných a tmavých vlasů. Mírně jsem zatáhla, a tím ho donutila zavrčet. Usmála jsem se, ale líbat jsem ho nepřestala. Přitiskl mě na strom, až jsem trochu sykla. Jeho ruce putovaly všude možně, kam dosáhly. Každý jeho dotyk byl úžasný a mnou vždy projela elektřina. Chvěla jsem se, chtěla jsem najednou víc. Začala jsem být dravější. Tak moc jsem po tom toužila... Ale najednou byl pryč. Opíral se o vzdálený strom a smutně se na mě díval.

„Tohle nejde, princezno,“ řekl přiškrceným hlasem. Věděla jsem, že má pravdu. Vždyť se skoro vůbec neznáme! Tedy vůbec se neznáme.

Přišla jsem k němu blíž a natáhla ruku. „Já jsem Valerie,“ řekla jsem. Ale než stihl odpovědět, byl zase pryč. A zase se k nám blížil, někdo z našich. Naštvaně jsem dala ruce v bok a otočila se po známém pachu.

„Val?“ Jasně. Máma. Super!

„Val! Copak tu děláš?“ zeptala se mě. „A v tomhle oblečení?“

„Mami! Ale nic...“ řekla jsem nakonec tiše a vydala se k ní. Objala jsem ji a tím jsem dala jasně najevo, že tahle debata je ukončená. Ale asi mě nepochopila.

„No tak, co jsi tu vyváděla?“ ptala se dál a společně jsme šly domů.

„Byla jsem se projít... Nic v tom nehledej, vážně!“ Snažila jsem se ji přesvědčit. Jen nadzvedla obočí, znovu si mě prohlédla od hlavy až k patě, ale už nepromluvila.

„Jak bylo na lovu?“ zeptala jsem se po divném tichu. Ale zeptala jsem se jen tak z principu. Jinak se mé myšlenky točily okolo tajemného cizince. Skvěle líbal. Tohle jsem ještě nikdy nezažila. Tedy opravdu...

„Skvěle, škoda, že jsi nešla taky,“ řekla mi máma. Povzdechla jsem si.

Jiný upír. Skoro to samé místo. Ale o měsíc později.

Škola. Nuda. Jako pokaždé... Je to pořád to samé... Ale tohle podstupovat musíme... Jak jinak chceme být jako lidé... Jsme příliš početní, a už tak o nás mluví víc než dost. Pořád je to, to samé. Oni jsou tak úžasní, tak dokonalí... Ale kdyby tak věděli pravdu...

„Zase nic nevidím!“ stěžovala si má druhá půlka duše. S povzdechem se přitulila do mé náruče. Lehce jsem ji políbil do vlasů.

„Co zase zkoušíš Val?“ zeptal se ji Edward. Ušklíbla se na něj.

„Jen funkčnost mého štítu. Nic víc!“ řekla s ledovým klidem. Je mu tak podobná, a přitom je celá Bella. Ale Chris, je přesný opak. Nevím, po kom tohle zdědil. Ale asi po Belle... Nedodržování zákonů... A hlavně zábavnou povahu, nevím... Kdo ví, co v těch genech je! Ale každopádně je zvláštní i Chrisova i Valina moc. On dokáže dotekem předat to, co si myslí a pak má taky něco jako štít. A ona zase dokáže vycítit něčí emoce, ale nedokáže je ovládat a tak je to i s jejím štítem.

Ale je to docela sranda je sledovat. Jak se pořád hašteří, kdo ten svůj štít zvládne nejlépe, třeba jako teď. Edward je z toho doslova na prášky. Usmál jsem se. Ale pak jsem strnul. Zrovna do jídelny vešla jedna dívka. Pomalu jsem se na ni otočil. Nebyla nijak moc hezká nebo škaredá. Byla obyčejná, ale ta její vůně ve mně vyvolávala zvíře, které nemá daleko před tím, zaútočit! Snažil jsem se přestat dýchat, ale neměl jsem tu vůli. Proč zrovna teď?

Na sucho jsem polkl. Proč mě nikdo nehlídá? Proč mě nikdo nechce zastavit? Každý má své strasti a starosti...

„Jazzi? Děje se něco?“ zeptala se mě Alice a podívala se mi do očí. Mohla si všimnou, jak jsou černé.

„Ne... Vše je v pořádku,“ řekl jsem mírně přiškrceně.

„Tváříš se divně. Jaspere! Co se děje!“ řekla o něco hlasitěji. Celá rodina se na nás podívala. Kdybych se dokázal červenat, možná bych se červenal. Ale teď jsem měl myšlenky úplně jinde. Díval jsem se jim do očí a lhal. Zvíře ve mně lhalo! Znovu jsem se nadechl, praštila mě její vůně. Zavrčel jsem. Alice mě chytila za ruku a pevně mě držela.

„Jazzi! Miláčku, prosím klid. Půjdeme ven a zajdeme na lov. Ano?!“ Jedním rychlým pohledem jsem se podíval do její ustarané tváře. Všichni byli v pozoru. Konečně mě hlídali. Ale přesto, čtení myšlenek ani vidění do budoucnosti nefungovaly. Neměli jsme nic v ruce.

„Hlavně nedýchej!“ přikázala mi Bella. Proč aspoň nefunguje její štít? Tohle nedopadne dobře. Celý jsem se roztřásl. Kdybychom aspoň nebyli v přeplněné jídelně. Ale tak se to ještě zhoršuje. Cítil jsem každý pohyb každé lidské bytosti. Každý jejich záchvěv ve mně vyvolával přímo peklo! Krk mi hořel. Bylo to naprosto nesnesitelné! Zvedl jsem se a se mnou i Alice a Emmett. Aby to snad nevypadalo divně. Šli jsme pomalu, ale přesto jsem všude okolo cítil napětí. Napětí z toho, co se může stát. Kdybych mohl, vystartoval bych odtud, a co nejrychleji zmizel. Běžel bych lesem a ulovil si nějaké zvíře, aby uhasilo můj oheň. Musím to vydržet! Nesmím zklamat!

Šel jsem jako první a Emm s Alice mi šli po boku, ale to nestačilo. To jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem narazil do té nebohé dívky. Sevřel jsem ji pevně v náručí a okamžitě jsem uhasil žízeň. Sál jsem její krev a nevnímal nic okolo. Dodávalo mi energii, sílil jsem. Křik okolo mě jsem uslyšel, až v době kdy se její mrtvé tělo sesunulo na zem. Vše na mě dolehlo.

„Co jsem to udělal?“ šeptal jsem. Alice mě držela, ale nic neříkala. Cítil jsem tu bolest, přes to všechno. Zklamal jsem. Zase. Nedokážu se na sebe podívat. Do těch rudých očí!

„Jaspere, musíme vypadnout!“ řekl naléhavě Edward a popadl mě za ruku. Ale já se nemohl pohnout. Uslyšel jsem, jak to zapraskalo.

„Lásko... Prosím!“ naléhal můj anděl. Pak jsem jen vnímal to, jak celá rodina nasedá do aut. Jak Valerie protestuje a křičí, že nemůžeme odjet. Jak Chris naštvaně přitakává. Ale jinak jsem byl prázdný. Sedl jsem si na zadní sedadlo a díval se na cestu. Do našeho nového domova...

Slíbila jsem jeden bonus, ale jak jste si zajisté všimli, ono se mi to jaksi do jednoho nevešlo. Tak tedy budou dva... Snad se Vám tenhle líbit a budete čekat na další, který se budu snažit napsat co nejdříve...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away Bonus 1: