Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 8. kapitola

30.03.2010 (17:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5416×

8. kapitola - Když někdo mlčí, ještě to nemusí znamenat, že nemá co říci.

Spokojeně jsem se protáhla. Takhle dobře jsem se už hodně dlouho nevyspala. Spokojeně jsem otevřela oči. Zamrkala jsem.

„Kde to jsem?“ zašeptala jsem tiše a prudce jsem si sedla. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Nebyla jsem náhodou ve škole? Tak co dělám v tomhle pokoji? A hlavně kde se tu vzali všechny ty věci. Vždyť ještě ráno byl prázdný. Pomalu jsem se vyloudala z postele a pořádně jsem se rozhlédla kolem. Bylo to tu opravu krásné. Stěna za velkou postelí byla natřena na modro. Naproti postele byla na stěně plazmová televize a naproti ní tmavě-modrá sedačka. V rohu místnosti byl krásný stůl s notebookem. Všechno bylo perfektně sladěno do modré a bílé.

Usmála jsem se. Sama bych něco tak krásného nedokázala udělat. Chtěla jsem přejít do koupelny, ale když jsem otevřela dveře, všimla jsem si že jsem v jiné místnosti. Byla zatím poloprázdná.

„Tuhle místnost si nechám na starost já,“ ozvalo se zamnou až jsem nadskočila. Otočila jsem se za tím zvonivým hláskem.

„Alice…“

„Já vím… já vím,“ skočila mi kolem krku a objala mě.

„Zítra zajedeme na nákupy. Bude sranda uvidíš. Já se tak těším.“ Ani nečekala na mou odpověď a byla pryč. Během další vteřiny přitančila zpět a podávala mi nějaké oblečení.

„Alice to nejde…“

„Nenech se přemlouvat, bude ti to slušet. Uvidíš.“ Tenhle skřítek mě začíná trošku rozčilovat.

„Kde mám své oblečení?“ zeptala jsem se ji. Na chvíli ji usměv upadl, ale během vteřiny ho měla zpět.

„Prosím udělej mi radost.“ Podala mi kupku věcí. Povzdechla jsem si a vydala se do koupelny bez toho, abych se na ni ohlédla. Oblečení jsem položila na odkládací desku a opřela se umyvadlo. Chvíli jsem se dívala na svůj odraz.

Pomalu, ale velmi pomalu jsem kolem sebe roztáhla svůj štít a ušklíbla jsem se. Lehce jsem pootevřela dveře a podívala se jestli tam Alice nečeká a k mému štěstí ne. Po špičkách jsem přešla k dalším dveřím a nenápadně jsem nakoukla do jejího pokoje. Nebyla tu, naštěstí. Zase velmi tiše jsem přešla k její šatně a schovala se v ní. Nevěděla jsem kdy se tady může objevit tak jsem popadla první tričko a kalhoty co jsem našla a věděla jsem, že mi to bude. Rychle jsme přeběhla zpět do koupelny a tam to na sebe naházela a s úsměvem na tváři jsem šla do obývacího pokoje. Ale jakmile jsem vešla popadly mě něčí ruce a táhli mě zpět do mého pokoje.

„Alice já si ty věci neobleču! Chci zpět své oblečení!“ snažila jsem se protestovat, ale marně. Pořád mě táhla dál.

„Kdybys si vybrala aspoň něco co k sobě ladí, ale tohle Bello?“ zastavila se před zrcadlem a nechala mě ať se prohlédnu.

„Mě se to, ale líbí…“ založila jsem vzpurně ruce. Kam jsem se to proboha nastěhovala. Jeden lepší než druhý. Smutně jsem si povzdechla.

„Ale no tak Bello, nekaž mi radost.“ Znovu mě popadla a tentokrát mě táhla k sobě do šatny.

„Když už chceš chodit jak hastroš tak si vem tohle.“ Podala mi modré, uplé tričko a tmavé kalhoty. Potom po mě hodila bílou mikinu s tmavomodrým nápisem. Chvíli jsem si to prohlížela, ale nakonec jsem se do toho oblékla.

„Vidíš, že ti to sluší,“ usmála se na mě a já na ni zavrčela a naštvaně odešla z jejího pokoje. Slyšela jsem její kroky zamnou. Ale snažila jsem je nevnímat. Najednou jsem se na ni prudce otočila.

„Proč mě sleduješ?“ zeptala jsem se jí.

„Nesleduji… jen máme stejnou cestu.“ Usmála se na mě ta malá potvůrka. Nadzvedla jsem obočí a dala si ruce v bok.

„Tak dobře,“ povzdechla si, „jen nechci, abys si to s tím oblečením zase rozmyslela. Musím na tebe dohlížet.“ Dohlížet na mě? To si země zřejmě dělá srandu?

„Alice…“ snažila jsem se znít klidně, „já to opravdu nepotřebuji, celou věcnost jsem se o sebe starala sama,“ zavrčela jsem.

„Promiň, já to tak nemyslela.“ Smutně sklopila hlavu. Přišla jsem k ní blíže a objala ji.

„Já vím Alice, jen je toho na mě poslední dobou moc. Dej mi čas ano?“ Přikývla. Usmála jsme se na ni a pak zaplula do svého pokoje.

Ještě jednou jsem si to tu pořádně prohlédla. Lehce jsem se dotýkala každé drobnosti. Bylo to tu opravdu nádherné. Posadila jsem se k PC a jen tak brouzdala na internetu, ale to mě brzy přešlo. Posadila jsem se na sedačku a zapnula televizi, ale ani u toho jsem dlouho nevydřela. Postavila jsem se a loudavým krokem jsem vešla na chodbu. Nikdo nikde, přešla jsem k jedněm dveřím, kde jsem s jistotou věděla, že je Carlislova pracovna. Zaklepala jsem. Nic. Ticho. Pomalu jsem otevřela dveře a vešla. Ani jsem se moc nerozhlížela a do očí mě praštil obrovský obraz. Přišla jsem blíže a sledovala ty čtyři bledé tváře. Jeden z nich byl Carlisle a další byli ti tři Volturiovi. Prstem jsem přejela po rámu, ale nespouštěla oči z jejich rudých pohledů. Tedy až na Carlisla, ten měl oči zlatohnědé.

„Asi na ně nemáš moc dobré vzpomínky že?“ ozvalo se zamnou. Tohle mi snad dělají naschvál, opravdu jednou dostanu infarkt. Otočila jsem se na Carlisla.

„Ty je znáš moc dobře že?“ zeptala jsem se.

„Dá se to tak říct. I když neznám všechna tajemství, jen některá. Dokážou být opravdu zlí, pokud jde o pravidla. Jsou na světě už moc dlouho.“ Znovu jsem se otočila k obrazu.

„Něco mi říkalo, že tam chodit nemám, ale… musela jsem. Hledala jsem tátu…“ Nedokázala jsem se otočit zpět na Carlisla a raději dál provrtávala upíry na obraze.

„Chápu tě, byl jsem u toho když…“ odmlčel se. Věděla jsem moc dobře jak to myslí. Do očí se mi nahrnuly slzy.

„Proč mě chtěli zabít? Nechápu to…“

„Víš, nemají rádi podivnosti, jestli to tak můžu říct. I když jsou sami podivíni, sbírají talenty a v tobě viděli hrozbu. Jsi něco, co se vymyká normálnímu rozumu. Nikdo nevěděl, že se něco takového může stát, aby upír měl dítě? Do nedávna jsem si myslel, že je to nemožné…“ Otočila jsem se a podívala se do jeho karamelových očí. Byli tak něžné, otcovské. Takových pohledů jsem viděla velmi málo a navíc u upíra. Nevím, co mě to popadlo, ale objala jsem ho. Konejšivě mě hladil po zádech.

„Jé já chci taky…“ ozvalo se ode dveří a už mě ve svém objetí mačkal Emmett.

„Emmette pust mě!“ zavrčela jsem na něj, ale jako by mě neslyšel. Snažila jsem se od něj odtlačit, ale ani to nepomohlo.

„Emme prosím to bolí…“ řekla jsme plačtivě. V tu chvíli povolil.

„Je promiň Bello,“ začal se omlouvat. Jen tak nenápadně jsem se ušklíbla. Zanaříkala jsem a z očí se mi vyhrnuli slzy.

„Asi mám něco zlomené…“ zafňukala jsem. Carlisle ihned odstrčil Emmetta a začal mě prohlížet. Chvíli mě ohmatávat a pak se na mě s nadzvednutým obočím podíval.

„Chci mu dát lekci,“ zašeptala jsem tak tiše, aby to slyšel jen Carlisle. Usmál se na mě a pak mě vzal do náručí a položil na lehátko, které měl v rohu místnosti.

„Co… co je jí?“ zeptal se.

„Asi rozdrcený hrudní. To neumíš být aspoň trochu opatrný! Jestli ji to špatně sroste…“ vrčel Carlisle. Svou roli hrál dokonale. Ale jedna věc tuhle srandu mohla zničit a do Edward, stojící ve dveřích. Jen tak letmo jsem se na něj podívala a pak jsem dál skuhrala. Raději jsem stáhla svůj štít a v myšlenkách jsem mu ukazovala, co se stalo a co chci udělat. Tedy už dělám. Nevím, jestli nás prozradím, ale zatím tam pořád stál a prohlížel si nás.

„O-opravdu je to tak vážné?“ ptal se roztřeseně Emmett. Najednou dovnitř vtrhl Jasper a během vteřiny držel Emmetta pod krkem. Tohle se už začalo pomalu, ale jistě vymykat kontrole. Můj štít se automaticky rozprostřel kolem mě a odhodil chudáka Carlisla. Začala jsem se mírně chvět. Všichni se na mě otočili.

„Já… já se omlouvám, měla to být jen sranda… asi se to nějak vymklo. Carlisle promiň, to ten můj štít.“ Při poslední větě jsem se na něj omluvně podívala.

„To nic nebylo, přistoupil jsem na tu hru. Věděl jsem, že budou nějaké následky,“ usmál se na mě. Já mu úsměv oplatila.

„Co to má tedy znamenat, ublížil ti nebo ne?“ zeptal se tiše Jasper. Sklonila jsem hlavu, protože jsem cítila, jak se mi do tváří žene červená. Jen jsem zavrtěla hlavou, jako že neublížil. Zvedla jsem hlavu a podívala se do zlatavých očí mého bratra. Díval se na mě poněkud frustrovaně, ale Emmetta pustil.

„Ale no tak Jazzi je to jen sranda, asi bychom si na to měli zvyknout. Zdá se mi, že je tu druhý Emmett v ženské podobě,“ smál se Edward. Počkat smál? Tohle mi k němu jaksi nesedí. Zamračila jsem se. Najednou dovnitř vtančila Alice.

„Edward má pravdu, chtěla se jen pobavit na Emmettův účet. Konečně někdo kdo se ti postavil bratříčku.“ Lehce drcla do Emmetta. Ten se tvářil nabroušeně. To mě donutilo se začít smát a semnou ostatní. Emmett se na mě podíval a naštvaně opustil místnost.

„Tak tohle se povedlo, ještě nikdo ho takhle nevytočil.“ Usmál se zase Edward. Ten úsměv mu tolik slušel. Zase jsem cítila povědomé teplo ve tvářích. Najednou se Edward zachmuřil a zavrčel na Alice.

„Ale no ták, víš, že to tak dopadne,“ mluvila Alice s úsměvem na tváři. Edward znovu zavrčel.

„O co tady jde?“ zeptala jsem se, se zájmem. Edward se na mě zadíval takovým tím podivným výrazem.

„No Alice nás chce dát dohromady,“ zavrčel tiše. Ještě více jsem zčervenala a podívala se na strůjkyni tohohle všeho červenání.

„Alice… tohle nejde…“

„Bello vždyť se na sebe podívejte, jste jeden pro druhého stvořeni. Vím to.“ Při poslední větě si poklepala na spánky. Něco viděla? Opravdu něco viděla? Jako že já a ten suchar? Oklepala jsem se.

„Tohle nejde!“ zavrčela jsem tentokrát já, „prostě ne! Nenechám si kecat do vlastního života. To, že jste moje rodina neznamená, že budu skákat, jak vy pískáte!“ Prošla jsem naštvaně kolem nich a vydala se zpět do svého pokoje. Tohle mi přece dělat nemůžou! Nejsem jejich majetek. Sakra, celou věčnost jsem se o sebe starala sama.

Lehla jsem si na postel a přemýšlela o posledních dnech. Byl to takový zmatek a přitom jsou tak úžasní a přitom… ani nevím, jak bych to měla říct… cítit. Najednou někdo zaklepal na dveře a než jsem stihla cokoliv namítnou ona osoba vešla dovnitř…

Prosím, komentík potěší

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 8. kapitola: