Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 7. kapitola

13.03.2010 (15:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6650×

7. Kapitola -  Šťastný je ten, kdo našel štěstí v rodině.

„Zůstaneš tady nebo budeš bydlet u sebe?“ zeptal se mě Carlisle.

„Ale bude mi ctí, kdybys zůstala tady u nás.“ Pokračoval, když já jsem se neměla k odpovědi. Pořád jsem tam stála a nemohla tomu všemu uvěřit. ‚Mám rodinu.‘ tyhle dvě slova se mi pořád honily hlavou.

Usmála jsem se na něj a jen špitla. „Hrozně ráda zůstanu, pokud to opravdu nebude vadit.“

„Co blázníš Bello, aspoň bude větší sranda.“ Smál se Emmett. Taky zbytek rodiny přikyvoval dokonce i Edward od kterého bych to opravdu nečekala. Jasper mě objal a chytl mě za ruku a táhl mě ke schodišti.

„Kam jdeme?!“ řekla jsem s nedůvěrou. Taky jsem si všimla, že Alice a Rose nás následují.

„Jazzi jestli mi okamžitě neřekneš kam jdeme…“

„Ale no ták Bells nech se překvapit.“ Usmál se na mě a já se přestala bránit. Jen pomalu jsem pokračovala v chůzi.

Vedl mě dlouhou chodbou až na konec k velkým dveřím.

„Není zatím nějak moc zařízený, ale určitě se ti bude líbit,“ řekl Jasper a dveře otevřel. Nakoukla jsem dovnitř. Byl to prostorný pokoj s velkými okny nasměrované na východ. Nábytek tu nebyl žádný, ale i tak se mi tu líbilo. Přešla jsem k oknu a zadívala se na les, byl to opravdu nádherný výhled a hlavně praktický. Otočila jsem se zpět s úsměvem na tváři.

„Hrozně moc děkuji, pokoj je nádherný.“ Alice ke mně přišla a objala mě.

„Ne to mi děkujeme. Za to že zůstaneš.“

„Co tak si zajít na menší lov, ten odpoledne se moc nevyvedl,“ řekla jsem a podívala k lesu.

„To zní dobře,“ ozval se z poza rohu Emmett.

Tak se tedy vyrazilo a to kompletně celá rodina. Nikdy jsem tohle nezažila, lovit jsem chodila vždy sama.

V lese jsme byli během chvíle a na menší mýtince jsme se rozdělili. Carlisle s Esme, Emmett s Rose a zbytek semnou.

„Co lovíte nejraději?“ zeptala jsem se. Odpověděl mi Jasper.

„No já a Alice jsme spíše na menší zvěř jako jsou srnky a podobně, ale tady Edward má rád výzvy. Pumy jsou jeho nejoblíbenější.“ Zavětřil. Taky jsem to ucítila. Pumy a ne málo ale aspoň čtyři.

„Je jak já, pumy mám taky nejraději. Je to úžasný adrenalin,“ řekla jsem a jedním rychlým skokem jsem vyskočila do koruny stromu a druhým skokem jsem jednu z pum skolila. Ostatní se rozprchli směrem k ostatním. Jakmile jsem pumu vysála do sucha vstala jsem a čekala, až ostatní taky skončí. Opřela jsem se o strom a sledovala jejich lovecké dovednosti.

Jasper a Alice krásně spolupracovali. Během pár vteřin byli oba zakousnutí.

„I když to není srna ujde to.“ Edward vedle něj zavrčel. Taky už byl zakouslý do své oběti. Pak se za mnou ozvali nějaké tiché kroky. A než jsme se nadála kolem prosvištěl rozesmátý Emmett a mu v patách rozzuřený Grizzly.

Napadla mě malá pomsta. Ze svého místa jsem vyskočila a během chvíle jsem vysela medvědovi na krku a vychutnávala si tu lahodnou tekutinu. Emmett se zastavil a zlostně se na mě díval.

„Ten medvěd byl můj,“ řekl a koukal jak odhazuji medvědí mrtvolu.

„Ta puma byla taky moje Emmette copak si nevzpomínáš?? Oko za oko, znáš to ne. Ale ještě tu někde pobíhá zatoulaný srnec, možná by ti stačil.“ Smála jsem se. Emmett se na mě zlostně podíval a to mě donutilo smát se ještě víc.

Domů jsme se vrátili těstě před rozedněním.

„Tak co Alice jak to vypadá s počasím?“ zeptal se Jasper a objal ji.

„Zataženo, takže do školy se jde,“ odpověděla mu a něžně ho políbila.

„To je škoda,“ vydechl.

„Hej, vy hrdličky nechte si to na večer.“ Drkl do nich Emmett a sám si přitáhl Rose k sobě a taky ji políbil.

„Ty máš co mluvit Emme,“ řekl mu Edward. Kdyby se mohl červenat byl by asi rudý jak rak. Já na tom byla podobně až na to, že já se červenat dokázala. Když se na mě Emmett podíval uchychtnul se. Ale než stačil cokoliv říct chytla mě Alice za ruku a táhla k ní do pokoje.

„Takhle nemůžeš jít do školy. Něco ti vyberu.“ Raději jsem nic nenamítala a poslušně ji následovala. Její a Jasperův pokoj byl ohromný. Byly tu taky velké okna, obrovská postel uprostřed pokoje a na protější zdi velká plazmová televize. Po stěnách byli v tmavých rámečcích fotky a obrázky. Celý pokoj byl laděný do světlých barev. Vypadalo to tu příjemně a útulně.

„Páni máte to tu krásné.“ Alice se na mě usmála.

„To zařizovala Esme, ona dokáže zázraky pokud jde o zařízeni domů.“

„Toho jsem si všimla.“ Alice mě přivedla k velkým dveřím a otevřela je. Byla to velká místnost, která sloužila jako šatna. Mohla jsem si všimnout mnoha různých šatů, kostýmků a různobarevných triček. Alice popadla pár různých věcí a podala mi je.

„Vyzkoušej si tohle, myslím, že ti to bude slušet.“

Byli to džinové kalhoty do zvonu a béžová dámská košile. Pak mi taky podala černé boty na podpatku a dlouhý kabát v barvě košile.

„Nepřeháníš Alice? Já mám věci doma, stačí když se tam po cestě stavíme.“

„Ale no tak Bello, udělej mi radost.“ Jí se opravdu nedalo v tomhle odporovat. Stačil její smutný kukuč a podlehl každý. Vše jsem si poslušně oblékla a pak jen čekala až se převlékne ona. Vzala si to samé co já jen v tmavší barvě. Vypadali jsme jak sestry. Určitě to udělala naschvál. Mračila jsem se na ni, ale raději nic neříkala.

Když jsme došli dolů do obýváků byla už tam celá rodina. Skoro všichni byli laděny do podobných barev. Teď jsem si opravdu připadala jako jedna z nich. Všichni se rozloučili s Carlislem a Esme a zamířili jsme k autům, které už byli přistaveny venku.

„Všiml jsem si, že jsi si pořídila stejné Volvo,“ řekl Edward.

„No moc se mi líbilo a na prodejně stejně měli malý výběr a nechtělo se mi čekat 3 měsíce na jiné.“ Zase jsem zrudla. Proboha proč musí na mě takhle působit.

Já, Alice a Rose jsme jeli mým autem a Jasper, Emmett a Edward jeli jeho Volvem.

Ke škole to netrvalo nějak moc dlouho, ale i tak jsem byla nervózní. Co budou říkat Angela s Jessikou, když mě uvidí s Cullenovými. Přestanou semnou kamarádit nebo jit to vadit nebude. Přece jenom, Cullenovi taky moc nemusely, tedy aspoň Angela ne.

„Bello co jsi tak zamyšlená?“ ozvala se Rose vedle mě.

„Mám strach. Jen co si lidi pomyslí,  že jsem vámi opovrhovala a z ničeho nic jsem vaše kamarádka.“ Jak jinak jsem to měla říct, pochybuji, že by jsme jim namluvili, že jsem ztracená sestřička.

„Ale s tím si nedělej starosti. Vezmou to dobře,“ ozvala se Alice.

„Takže vidíš normálně do budoucnosti?“ zeptala jsem se ji.

„Je to divné, ale ano vidím normálně. Jindy ve tvé společnosti jsem neviděla nic a teď

najednou je vše ok. Nechápu to.“

„Za to já to chápu až moc dobře.“ Ušklíbla jsem se.

„Tak povídej a nenapínej nás.“ Kdyby to nebyla Alice, asi bych je nechala ať si to zjistí samy. Ale známe Alice ta by do mě dloubala tak dlouho než bych ji to vyklopila.

„Není na tom nic složitého, jsem štít. Mentální a fyzický. Nepůsobí na mě žádné zvláštní schopnosti. Tedy pokud sama nechci, a protože mám teď štít stáhnutý, vidíš normálně. Spokojená?“ Zrovna jsme zajížděli ke škole.

„Ano velmi.“ Usmála se na mě.

„A jak funguje ten tvůj fyzický?“ zeptala se zájmem Rose.

„Nechtěj abych ho zkoušela tady v autě, nemuselo by to dopadnout dobře,“ řekla jsem s úsměvem.

Začala jsem být čím dál více nervózní. Na parkovišti byla skoro celá škola a když viděli přijíždět naše dvě totožné auta, zůstali stát a civěli na nás. Tedy zatím na naše auta.

Zastavili jsme na posledních dvou volných místech vedle sebe. Začala jsem se mírně chvět. A když jsme vystoupili, Alice mě lehce objala.

„Věř mi bude to dobré.“ Usmála jsem se na ni.

Každý jsme šli jak ve školce po dvojicích, až na to že já jsem šla vedle Edwarda ostatní se drželi za ruce.

Opatrně jsem se začala rozhlížet okolo, ale Angelu ani Jessiku jsem neviděla. Aspoň že tak. I tak vím že se to dozví hned jakmile přijdou, neboť na téhle škole se fámy šíří rychlostí blesku.

„Zase nic nevidím!“ otočila se na mě Alice.

„Promiň, vždy když jsem nervózní tak se ten můj štít pustí automaticky,“ mluvila jsem tiše a snažila se nenápadně skrýt za Edwarda, aby na mě všichni tak nečuměli.

„Ale no tak zlatíčko, přece se jich nebudeš bát,“ křenil se Emmett. Opravdu to bylo na mě tak moc poznat? Čím více se Emmett smál tím jsem cítila jak se červenám. Kdybych mohla vypařila bych se odtud.

Edward se na mě jen zamračil, ale moje dosavadní rozpoložení nekomentoval. Jediný Jasper se na mě otočil a usmál se na mě.

„Opravdu to bude v pořádku, nám můžeš věřit Bells.“ Já mu úsměv opětovala. A konečně jsem se trochu uklidnila. Ale opravdu jen trochu. Včera jsem byla ještě sama a teď mám rodinu. Povzdechla jsem si.

„Co máš teď za hodinu?“ ozvalo se zamnou až jsem nadskočila. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem nevnímala okolí.

„Emmette tohle mi nedělej, nebo dostanu z tebe infarkt.“ Lehce jsem do něj strčila.

„Angličtinu…“ řekla jsem tiše.

„Takže to jsme spolu, skoro vždy jsi s někým z nás. Vždy jsme byli rozděleni do jednotlivých ročníků, ale tentokrát jsme všichni v druháku jako ty.“ Usmíval se jako vánoční stromeček.

„Perfektní…“ řekla jsme ironicky. Chtěl na to něco říct, ale ve dveřích se objevila Angela a Jessika. Nejprve zůstali stát a vyjeveně mě sledovali, jak si u povídám s Cullenovymi. Ale pak se pomalu ke mně rozešly. Trochu jsem si oddechla. Odloučila jsem se od své rodiny a vydala se jim taky naproti.

„Ahoj,“ řekla jsem nesměle a radši se ani na Culleny neohlédla.

„Ahoj Bello,“ Angela se na mě normálně usmála, ale Jess se jen mračila.

„Odkdy chodíš s Edwardem? Přece ti ta celá jejich rodinka vadila a najednou si s nimi za jedno?“ řekla trochu naštvaně Jessika. Za sebou jsem uslyšela jak se Edward uchechtl. Zamračila jsem se.

„Ale…“ snažila jsem se ji to vysvětlit, ale hodila po mě zhnusený výraz a odešla.

„Bello ji nesmíš řešit, jen žárli,“ usmála se na mě. Jen jsem kývla hlavou a dívala se na mizející záda mé kamarádky.

„Já vím, ale mezi mnou a Edwardem opravdu nic není. Jen je to složité…“ Znovu se na mě usmála a společně jsme vešli do třídy. Tam se ode mě Angela odpojila a já si šla sednout do lavice. Jessika se na mě ani jednou nepodívala.

Seděla jsem v lavici a koukala z okna. Ani jsem si nevšimla, že si ke mně někdo přisedl.

„Bello promiň…“ Otočila jsem hlavu a podívala se na Alice. Nahodila jsem nechápavý výraz. Za co se omlouvá?

„Měla jsem ti říct jak Jessika zareaguje, ale její rozhodnutí se pořád mění,“ šeptla.

„Alice, ty se nemáš a co omlouvat. Měla jsem to tušit, ona bohužel taková je. S tím nic nenadělám a přece se s vámi kvůli tomu nepřestanu bavit.“ Najednou se její nálada změnila. Začala se usmívat jak sluníčko, tak jak to uměla jen ona.

Všimla jsem si, že nás Angela i Jessika sledují. Emmett a Rose seděli za námi a Edward s Jasperem před námi.

„Zdá se mi to nebo najednou jste na všech mých hodinách?“ zeptala jsem se Alice.

„To se ti opravdu jen zdá.“ Nevěřila jsem ji. Už podle toho tónu jakým to řekla. Chtěla jme ji na to něco říct, ale zrovna vešel profesor.

Snažila jsem se vnímat látku, ale vylajeme tak utahaná, že jsem sotva držela víčka. Ani se nedivím, celou noc jsem nezamhouřila oči a navíc to všechno okolo rodiny. Položila jsem unaveně hlavu na stůl a dál sledovala profesorův výklad.

„Bello?“ někdo do mě strčil.

„Hm?“ znovu jsem zavřela víčka a snažila se pokračovat v lahodném spánku.

„Vstávej, hodina už skončila.“ Prudce jsem zvedla hlavu. Všimla jsem si, že tu na mě čekají všichni. Emmett se smál, jako vždy. Jen jsem se na něj zamračila.

„To není vtipné Emme! Ty možná spánek nepotřebuješ, ale já jo!“ sykla jsem na něj. Nepřestal se smát, právě naopak. Povzdechla jsem si.

„Nic si z něj nedělej, na jeho vtípky si zvykneš.“ Jasper mě vzal za loket a táhl mě pryč od Emmetta. Alice a Edward nás následovali. Je Rose zůstala pozadu a čekala, než se její Emm vysměje.

Další hodiny probíhali docela v klidu. Mohl jsem si opravdu všinout, že na každé hodině je semnou někdo s Cullenů. Velmi nenápadné, když si vzpomenu, že včera to tak určitě nebylo.

Pohled Jasper

Šli jsme chodbou na oběd a já si všiml, těch podivných emocí kolem sebe. Celá škola nenápadně Bellu sledovala. Ale já na tom byl podobně, ještě včera to byl pro mě obyčejný ‚člověk‘ ale teď? Zjištění, že je to má sestra nám všem změnilo život. Nevěděl jsem přesně jak se mám chovat. Co mám říkat. Byl jsem z téhle situace docela dost vyvedený z míry. Pochopil jsem, že konečně ta podivná díra v mé hrudi, je zaplněna a že konečně můžu být dokonale šťastný. Mám rodinu, svou spřízněnou duši a pak Bellu. Mou malou Bellu…

„Bello jsi opravdu v pořádku? Nechceš jít raději domů?“ ptala se ji zrovna Alice.

„Ne to je v pohodě, zvládnu to. Jsem jen trochu unavená nic víc,“ řekla a dál kráčela. Je tvrdohlavá, myslím že s ní zažijeme ještě mnoho legrace.

„Opravdu?“ naléhala Alice. Bella jen přikývla. Konejšivě jsem se na ni usmál.

Když jsme došli do jídelny já a Edward jsme zašli pro oběd. Zbytek se usadil k našemu stolu. Překvapilo mě, že Belliny kamarádky to vzali více méně sportovně. Ale z té Jessiky jsem cítil strašnou žárlivost.

„Taky má na co žárlit,“ ozval se Edward vedle mě.

„Co si myslí?“ šeptl jsem k němu.

„No, že já a ona spolu chodíme.“ Musel jsem se nad tím usmát.

„Ale není to špatný nápad, líbíš se jí,“ řekl jsem mu.

„Jaspere tohle už jsme probírali, nechci aby jste mi dohazovali holky,“ zavrčel na mě. Ale to už jsme byli skoro u stolu tak jsem to dál nekomentoval. Ale stejně by se k sobě hodili. Další zavrčení. No jo no, on a jeho čtení myšlenek!

Položil jsem tác s jídlem doprostřed a Bella se na to hned vrhla. Ale nechápal jsem to, je to přece poloupírka jak to může jíst. Zašklebil jsem se.

Bella jedla pomalu, cítil jsem z ní opravdovou únavu. Po chvíli přestala vnímat Alici, která se jí snažila ukecat k nákupům a normálně na stole usnula. Emmett se ji začal hned posmívat. Já na něj jen zavrčel.

Vstal jsem a přešel k ní, něžně jsem ji vzal do náruče. Když jsem ji chytil něco nesouvisle zamumlala a položila si spokojeně hlavu a dál spala.

„Vezmu ji domů, na tělocvik nemusím.“ Celá rodina mlčela. Tedy až na vysmáteho Emmetta. Pak jsem si všiml, že nás celá jídelna sleduje. Zůstal jsem chvíli stát a civěl na ně. Alice vyskočila taky na nohy popadla naše batohy a společně jsme se vydali k autu sledování stovkami oči. Tak teď bych opravdu chtěl mít Edwardovu moc, tak strašně by mě zajímalo co si všichni myslí. Ale co. Je to moje sestra a můžu se snad o ni postarat.

Opatrně jsem ji položil na zadní sedadlo jejího auta. Alice už seděla na místě řidiče a já jsem si pak sedl na sedadlo spolujezdce. A mohli jsme vyjet. Ale moc se netěším na zítřek… to bude zase pohledů a emocí… povzdechl jsem si. Alice mě chytla za ruku a mlčky jsme jeli domů…

Snad se líbí.

Budu ráda za jakýkoliv komentář.

Klidně i kritiku

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 7. kapitola: