Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 6. kapitola

26.02.2010 (07:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7861×

6. Kapitola - Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij

„Jaspere, co se stalo mamince?!“ zeptala jsem se ho plačtivě a koukala do jeho smutných očí. Koukal na mě a snažil se najít slova, jak mi to co nejšetrněji sdělit. Ani nevím proč jsem se ho na to ptala, když jsem moc dobře věděla co se stalo a kdo za to může.

„Bells musíš pochopit, že život už je takový, někdy dává a někdy bere. Maminka položila za tebe život, abys mohla ty žít. Každý rodič by to udělal pro svoje dítě.“ Objal mě a já mu tiše vzlykala v náručí. Jemně mě pohladil po hlavě.

„Jsi jediná má rodina Bells, neopustím tě, slibuji.“

Vzpomínka se rozplynula jak pára nad hrncem. Stála jsem opřená o zeď a pěstmi do nich mlátila. Po tvářích mi stékaly slzy a mísily se s vodou. Ale na mě v tuto chvíli každý proud působil jako bič, bič utkaný z vlastních vzpomínek.

Hustý déšť bubnoval do oken a naše malá chaloupka se celá chvěla. A já s ní, ale já se chvěla vzlyky. Už je to skoro týden a Jasper se tu ještě neukázal. Měla jsem strašný strach. Z vedlejšího domu se ozval křik.

„Jazzi, kde jsi?!“ Plakala jsem. Pomalu jsem přešla k oknu a podívala se ven. Normální člověk by si ničeho nevšiml, ale já moc dobře viděla asi deset upírů v rudých pláštích jak chodí od domu k domu a podle jejich chování něco hledají. Dostala jsem ještě větší strach. Upíří rychlostí jsem přeběhla celou místnost, popadla malý batůžek a zadním vchodem jsem vyklouzla ven. Rychle jsem přeběhla přes sousední uličku a schovala se v jednom z domů, kde už neznámí upíři byli. Zhroutila jsem se na zem a schoulila jsem se do klubíčka a tiše vzlykala. Tak jako už celé dny.

Sjela jsem po zdi a schoulila jsem se. „Jsi jediná má rodina Bells, neopustím tě slibuji.“

„Proč sliboval něco co nemohl splnit? Něco co nechtěl splnit?!“ Znovu na mě padl splín posledních dní a let. Moc dobře jsem věděla co teď musím udělat. Pomalu jsem vstala a šla se obléct. V ložnici jsem naházela všechny věci do kufrů a snesla je k hlavnímu vchodu. Porozhlédla jsem se. Konečně místo, kterému jsem chtěla říkat domov a zase musím utéct.

Život umí být krutý a v mém případě dvojnásob.

‚No co, ještě jeden poslední lov a hurá do světa,‘ uchychtla jsem se. Svým normálním krokem jsem se vydala do lesa. Asi hodinku jsem bloudila a snažila se urovnat ten zmatek v hlavě. Jedná má část říkala zůstaň a postav se osudu, ale ta druhá mnohem silnější mi radila zbaběle utéct.

Opřela jsem se o strom a koukala do tmy před sebou. Najednou jsem zavětřila nějaký známý pach. Znovu jsem se nadechla a nasála tu nasládlou vůni pumy. Vyrazila jsem kupředu a už skoro jsem ji měla na dosah, když v tom mě něco srazilo k zemi a puma zůstala v jeho spárech. Vyskočila jsem na nohy a z hrdla se mi vydralo zavrčení.

„Jak se opovažuješ!!! Ta puma byla moje!!“ Postavila jsem se do bojového postoje.

„Emmette!! Co to tu provádíš?!“ ozvala se Alice těsně za mnou. Emmett mezitím odhodit mrtvolu a postavil se. Uskočila jsem na bok a nenávistně si je všechny měřila. Emmett s Rose, Jasper a Alice a kousek vedle stál Edward. Pořád jsem na ně vrčela.

„Ale no ták Bello, to jsme my.“ Ušklíbl se Emmett. Ale já neměla moc náladu na zdvořilostní povídání. Přikrčila jsem se.

„Ta puma byla moje, jak se opovažujete lovit na mém pozemku!“ Věděla jsem, že kdybych zaútočila neměla bych nejmenší šanci na přežití, ale možná to byl dobrý způsob ukončení mé cesty.

„Co jsi sakra zač?“ ozval se Edward.

„Slyším srdce, ale při tom piješ krev?!“

Znovu jsem zavrčela.

„Proč se ptáš mě Edwarde, zeptej se svého brášky!“ Podívala jsem se na Jaspera. V očích jsem měla blesky. Jasper se zarazil a podíval se mi do očí. Chvíli bylo ticho.

„Anabell?“ Tentokrát jsem se musela smát já.

„Tak přece jenom si vzpomínáš?“ Udělala jsem několik rychlých pohybů a utekla jsem, zase.

 Pohled Alice

„Jaspere co to mělo znamenat!?“ zeptala se jsem se a dívala se na něj.

„Jazzi?“ Nereagoval. Jen tam stál a díval se na místo, kde ještě před chvílí stála Bella.

„No tak Jazzi, co se děje!“ Začala jsem mírně panikařit a Edward vedle mě taky.

„Nevidím mu do hlavy. Může se upír dostat do tranzu?!“ řekl Edward.

Emmett k němu došel a mírně s ním zatřásl.

„Jazzi, vzpamatuj se, jsi snad viděl ducha?!“ Znovu s ním zatřásl. Zase bez reakce.

„Musíme ho dostat za Carlislem!“ řekla jsem.

Celá cesta probíhala mlčky, společnými silami jsme ho dotáhli do obývacího pokoje a posadili ho na pohovku.

„Carlisle!“ zavolala jsem. Moc dobře jsem věděla, že mě slyší a během chvilky byl u nás.

„Děje se něco?“ zeptal se vážně, když nás tu viděl ,jak stojíme kolem Jasper a snažíme se ho vzpamatovat.

„Byli jsme na lovu a objevila se tam Bella…“

„Stalo se ji snad něco?? Co je Jasperovi, ublížil jí nějak?!“ strachoval se Carlisle.

„Ne ji se nic nestalo, chtěla na nás zaútočit!“ řekla Rose. Asi jediná si zachovávala chladnou hlavu.

„Jak zaútočit, to nechápu, je to přece jen člověk, ne?!“ zeptal se znovu Carlisle.

„No ukradl jsem ji pumu, naštvala se a když jsme se ji zeptali co je zač, tak se jen usmála a řekla něco jako, že Jasper ví, co je zač. No a od té doby je Jazz v tranzu,“ dokončil Emmett svůj monolog a na všechny se usmál.

Carlisle si přisedl k Jazzovi. „Jaspere co se stalo?“ řekl mírně.

Taky jsme z téhle situace byla pěkně mimo. Nechápu to! Zná ji snad Jazz? Ale jestli ji zná, proč se o ní nikdy nezmínil?!

Jasper se otočil na Carlisla a jen tiše řekl. „Anabell?“ Na tváři měl ublížený výraz. Bylo mi ho najednou tak líto ani nevím, kde se ten pocit tak najednou vzal. Přišla jsem k němu a objala ho.

„Jazzi, miláčku já pro ni zajdu, ano?“ Něžně jsem ho políbila a šla ke dveřím, když mě zastavil Edward.

„Alice nevím, jestli je to dobrý nápad. Vím, že je třeba něco udělat, ale ona s námi nechce mít nic společného, tak proč ji do toho zatahovat!“

„Sakra Edwarde, už toho má společného víc než dost! Když nebude chtít přijít nutit ji nebudu, ale dluží nám vysvětlení to přece chápeš, ne?“ Podívala jsem se po místnosti. Každý se na mě díval a už s jejích očí jsem pochopila, že jednám správně.

Vyrazila jsem ze dveří a svou upíří rychlostí jsem běžela k domu Belly. Cesta mi netrvala nějak dlouho, ale byla jsem dost nervózní. Tahle holka zamíchala našimi ‚životy‘ tedy pořádně, to se musí uznat, ale nejhorší je, že nevím co od ní čekat.

Už normálním tempem jsem přišla k hlavním dveřím, ale musela jsem zůstat stát. Vypadalo to tu jako by se tady přehnala vichřice. Dveře byly vyraženy s pantu, a když jsem vešla do obýváku všimla jsem si poházených věcí a tří kufrů. Takže se stěhuje.

„Halo! Bello!“ zavolala jsem. Po chvíli se objevila na schodech.

„Co tu chceš!!“ řekla příkře.

„Bello prosím, vyslechni mě,“ řekla jsem a přistoupila blíž. Jen po mě šlehla zuřivým pohledem.

„Nechci po tobě nic zaváného, jen myslím, že nám dlužíš vysvětlení a Jasper…“ Začala se smát. To si ze mě snad dělá srandu.

„Alice, o Jasperovi nechci nic slyšet. A nemám co vysvětlovat. Proč vám to nepoví on?? Moc dobře ví, kdo jsem!“ V očích měla tak hlubokou nenávist, že jsem začala pochybovat jestli se tohle někdy vysvětlí.

„Bello prosím…“ Byla jsem už zoufalá.

„Když to nechceš udělat pro Jaspera, prosím udělej to pro mě,“ řekla jsem smutně.

Všimla jsem si jejího nového výrazu. Byl plný bolesti. Zakroutila hlavou.

„Alice pochop, to nejde. Nemůžu…“ Hlas se ji zlomil. Taky jsem zahlédla jednu zbloudilou slzu, která ji stekla po tváři.

„Prosím řekni mi aspoň co je mezi tebou a Jazzem?!“ Tyhle slova mi šly dost špatně přes pusu. Měla jsem tolik teorii, ale ani jednu jsem si nechtěla připustit. Jasper ji určitě zná a podle toho co říká, moc dobře, ale kdy se setkali a proč ji nepoznal?? Mnoho otázek a málo odpovědí.

Stála jsem tam a dívala se do její ustarané tváře. Chvíli nic neříkala, jako by přemýšlela jak mi to říct.

„Víš Alice, tohle je to nejsložitější. Mezi mnou a Jasperem něco bylo, je a bude na tom už nikdo nic nezmění. Já ho milovala. Byl pro mě vším.“ Musela jsem se teď tvářit opravdu hrozně, protože Bella posmutněla a jen tiše dodala.

„Promiň Alice… bude lepší když odejdeš a necháš mě v klidu zmizet z vašeho života.“ Ale já jsem tam pořád stála a nebyla se schopna pohnout.

„Bello nechci tě nutit do ničeho co nechceš udělat, ale zkus si s ním aspoň promluvit. Trápí se. Prosím, Bello.“ Propalovala jsem ji pohledem, ale kdybych mohla brečet už by mi po tvářích stékaly slzy jako hrách. Byla jsem v zoufalé situaci bez stopy naděje na zlepšení. Stály jsme naproti sobě a obě na něco čekaly. Já jsem čekala na ni a ona mezitím na to, abych konečně vypadla a nechala ji být. Ale copak já můžu?! Jasper je pro mě vším, je to můj osud a pokud má byt šťastný, udělám pro to cokoliv.

„Alice, opravdu to není nejlepší nápad, ale půjdu s tebou. Možná je na čase urovnat rodinné sváry.“ Snažila jsem se na ni usmát.

„Ale nečekej zázraky Alice, až pochopíš kdo jsem budete mě nenávidět jak on!“ řekla a já ji následovala k jejímu autu. Když jsem ho uviděla ušklíbla jsem se, ale raději to nekomentovala. Cesta byla rychlá a tichá. Ale všimla jsem si, že je Bella hodně rozrušená. Chvílemi se mi zdálo, že to otočí zpět domů, ale nakonec jsme přeceněn dorazily k nám.

Pohled Belly

Celou cestu jsem byla jak na trní. Měla jsem sto chutí to otočit a co nejrychleji z tohohle městečka vypadnout. Ale když už jsem se jednou rozhodla.

Vystoupily jsme z auta, já tedy hodně pomalu abych to co nejvíce oddálila.

„Máš strach?“ ozvala se vedle mě Alice.

„Nejde o strach, nedokážu ten pocit popsat. Je už to moc dlouho...“ řekla jsem mírně rozechvěle. Dál jsem pokračovat nedokázala. Podívala jsem se na Alice a potom pokračovala za ní k hlavním dveřím.

Cítila jsem, jak se klepu, nikdy jsem si nepředstavovala, že by tato situace nastala. Alice otevřela dveře a obě jsme vstoupily.

Rozhlédla jsem se kolem. Byla tu kompletně celá rodina. Hned jsem poznala Carlislea. Díval se na mě s pochopením, ale nahlas nic neřekl. Vedle něj stála určitě Esme, jeho žena. Kousek opodál stál Emmett s Rose a oba mě propalovali pohledem. Polkla jsem. A nakonec jsem se podívala na pohovku, seděl tam Jasper a vedle něj Edward. I když jsem ho viděla během pár dní už mnohokrát celá skutečnost, že opravdu ‚žije‘ na mě padla až teď.

„O-omlouvám se já-já nemůžu.“ Otočila jsme se a chtěla jsem odejít.

„Anabell?“ Zůstala jsem stát s rukou na klice. Když jsem se otočila zpět, všimla jsem si, že nás celá rodina sleduje zaujatým pohledem. Jen Alice smutně koukala do země.

„Jazzi?“ Podívala jsem se na něj. Stál kousek ode mně a zkoumavě si mě prohlížel.

„Jsi to ty, Bells?“ Přikývla jsem. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Nedokázala jsme je nijak zastavit. Jen jsem tam stála a dívala se do těch zčernalých očí. Ani ne během vteřiny byl u mě a objímal mě. Já jsem se snažila všemožně bránit. Mlátila jsem ho pěstmi, ale nic nepomáhalo.

„Proč!! Proč, Jaspere!?“ Vzlykala jsem a dál do něj mlátila. Všechny emoce se draly napovrch. Všechna ta bolest a beznaděj.

„Bells, já se omlouvám, odpusť mi!“ Podklesla mi kolena a oba jsme skončili na zemi. Pořád mě objímal a konejšil, ale já nechtěla, aby bylo všechno dobré. Chtěla jsem zuřit, nenávidět, ničit! Vyškubla jsem se z jeho sevření a zavrčela na něj.

„Mám ti odpustit! Moje odpuštění si nezasloužíš!! Opustil jsi mě! Celé ty roky, myslela jsem, že si zemřel, proto se nevracíš. Smířila jsem se s tím. A skoro po dvou stoletích na tebe narazím! Spokojený a rodinou po boku, rodinou, kterou já nikdy neměla, a kterou si ty zničil!“

Pořád ještě klečel na zemi a bolestným výrazem mě sledoval.

„Bells… já…“

„Co ty!! Copak jsi mě tak moc nenáviděl!!“ Začala jsem zvyšovat hlas. Ani jsem nevnímala zbytek rodiny, která postávala okolo a těkali pohledem z jednoho na druhého.

„Není pravda že jsem tě nenáviděl, miluji tě Bells,“ šeptl, ale moc dobře jsem ho slyšela, tak samo jako zbytek rodiny. Po tvářích mi začaly proudit další slzy.

„Pro mě ty tvoje lži nic neznamenají Jazzi! Moc dobře vím, jaká je pravda. Nenávidíš mě z celého srdce, proto jsi mě opustil a nechal na pospas životu a žízni.“ Díval se na mě, pamatuji si tenhle pohled, takhle se na mě díval pokaždé, když jsem se mu snažila vysvětli, že nedokážu jíst jen lidské jídlo.

„Byla jsem na světě pár měsíců a už jsme se musela o sebe starat sama. Víš jaké to pro mě bylo!! Odolávat, každý den. Ale nikdy se ze mě nestala zrůda, Jaspere. Dokázala jsem překonat svou žízeň, ale bylo to strašně těžké!“

„Bells, prosím, nedělej mi to ještě těžší. Pro mě to bylo taky hrozné. V jednu chvíli jsem byl člověk a v té druhé už jen pěší loutka ve válce upírů. Myslel jsem si, že to tak bude lepší. Pro nás oba.“ Znovu mě objal. Ale tentokrát jsem se nebránila.

„Nenávidím se Jazzi. Za to co jsem a za to co jsem udělala mámě.“ Vzlykla jsem a zabořila hlavu do jeho košile. Už jsem dál nemohla. Najednou mě Jasper odstrčil a zatřásl se mnou.

„Tohle už nikdy neříkej Anabello! Ty za to nemůžeš…“ Přerušila jsem ho.

„A kdo jiný!! Kdybych se nenarodila máma by žila.“ Usmál se na mě a přivinul si mě k sobě.

„Může za to Charlie, on nechal naši mámu zemřít a pak zbaběle utekl do Itálie.“ Zachvěla jsem se.

„Taky jsem byla v Itálii, ve Volteře," špitla jsem. Jeho obětí zesílilo.

„Ale Carlisle mě zachránil, díky němu jsem utekla.“ Lehce se ode mně odtáhl a podíval se na Carlisla s otázkou v očích.

„Byla to spíše náhoda…“ začal ale já mu skočila do řeči.

„Náhoda, která mi zachránila život.“ Usmála jsem se.

„Tehdy jsi byla o hodně menší.“ Usmál se Carlisle.

„Může mi tedy někdo vysvětlit, co se to tu sakra děje?!“ ozval se Emmett.

Jasper se na mě otočil.

„Takže všechno dobré?!“ Nevěděla jsem přesně jak to myslí, ale přikývla jsem.

„Jsem ráda, že jsme si to vyříkali. I když je toho ještě hodně, co nevíš.“ Na tváři se mi usadil úsměv. Emmett vedle mě zavrčel. Netrpělivý jako vždy.

Jasper se otočil, ale ruku nespouštěl z mého boku.

„Můžu tě představit?“ zeptal se mě.

„Pro mě za mě.“ Ušklíbla jsem se.

Jasper přejel pohledem po celé rodině a na Alice se nesměle usmál.

„Tak tohle je Anabella Whitlock, moje sestra.“ Zašumělo to, jak si každý oddechl. Nevím co si mysleli, že jsem jeho milenka, nebo co. Znovu jsem se ušklíbla.

„Tak sestra jo, stejně to pořád nechápu,“ ozval se znovu Emmett.

„No naše máma se zamilovala do upíra a z toho jsem vznikla já. Napůl člověk a napůl upír.“

„Jo tak proto dokážeš jít ten lidský hnus co tomu říkají jídlo?“ řekl Emmett.

Jasper přišel k Alice a nadzvedl ji hlavu. „Miláčku promiň, že jsem ti to nikdy neřekl, ale nevěděl jsem, že je ještě naživu.“ Alice se na něj usála. A políbila ho.

„No vidím, že máme dalšího člena naši rodiny,“ ozvala se Esme.

„Co-cože? Jako, že bych měla rodinu? Vlastní ro-rodinu.“ Hlas mi přeskakoval. Opravdu to myslí vážně?

„Tedy nikdy bych nevěřil, že upír dokáže mít dítě, ale opak je pravdou. Bude nám ctí tě mít v rodině, Anabello,“ řekl Carlisle. Najednou jsem po celém těle cítila podivné teplo. Teplo, které jsem ještě nikdy necítila. Znovu jsem začala brečet. Ale tentokrát radostí. Alice ke mně přiskočila a objala mě.

„Ale no ták, sestřičko.“ Tentokrát jsem se začala smál.

Konečně mám to co jsem celý život hledala. To co mi chybělo a zaplnilo prázdné místečko v mém polomrtvém srdci. Milující rodinu, která mě bere takovou jaká jsem a nedělají rozdíly.

Ještě před hodinou jsem byla úplně sama, ztracena na tomhle světě, ale nyní mám dvě sestry a tři bratry a navíc mámu a tátu.

Celá rodina se k nám přidala a začali mě jeden po druhém objímat. Už po několikáté jsem začala brečet a smát se dohromady. Tenhle pocit stan nikdy nezapomenu. Moje budoucnost náhle nabrala nový a snad lepší směr.

KONEC

Tak jsme se společně dostali ke konci. Doufám, že se Vám tato povídka líbila.

A jestli ano, mám rozepsané pokračování a tímto se Vás ptám...

Mám pokračovat? Chcete vedět, jak to dopadne mezi Bellou a Edwardem?

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 6. kapitola: