Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 25. kapitola

24.06.2010 (08:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4732×

25. kapitola – Konec dobrý, všechno dobré?

„Alice, já to myslím vážně. Teď to nejde. Prosím odložíme to?“ skuhrala jsem. Byla jsem z ní na prášky. Měla jsem skoro před porodem a ona na mě chrlí barvy stolů, přáníčka a podobné nesmysly. Proč musí ta svatba být teď? To nepočká po porodu? Jsem celá napuchlá a hnusná a do šatů se ani nevejdu!

„Ale, Bello...“ Držela v ruce kupu přáníček a smutně se na mě podívala.

„Já to myslím vážně, teď se na to necítím. Copak nechceš, aby to bylo dokonalé?“ mluvila jsem tiše a snažila ji přesvědčit. Bolestně jsem se na ni usmála.

„Tak...“ Znovu pohled umučeného štěněte. „Dobře.“

„Děkuji ti. A neboj, pak se můžeš vyřádit,“ usmála jsem se na ni. Ona ke mně přispěchala a lehce mě objala. Já jsem si unaveně lehla do peřin a vydala se do říše snů.

Ale tohle netrvalo dlouho. V noci mě probudila podivná bolest v podbřišku, ale po chvíli zmizela a já znovu usnula. Takhle se to opakovalo do rána asi třikrát. Ale asi to je normální, přece jenom čekám dvojčata a s upírem.

„Dobré ráno, miláčku,“ jeho něžný hlas jsem slýchávala každé ráno a nikdy mě neomrzí. Rozespale jsem otevřela oči.

„Jaký byl lov?“ zeptala jsem se ho.

„Šlo to, Emmett zase vyváděl. Ale jinak bylo fajn, ale strašně si mi chyběla. Před chvíli jsme dorazili.“ Políbil mě a pak mi pomohl vstát. Opravdu jsem měla pořádné bříško. Ale cítila jsem se docela fajn, i když jsem se v noci moc nevyspala.

Z novu nabitou energii jsem šla do koupelny, provedla ranní hygienu a oblékla si ty úžasné fialové šaty, co mi Alice nedávno koupila. Pak jsem se vrátila zpět do ložnice. Vypadalo to tu báječně. Velká manželská postel byla uprostřed místnosti a na každé její straně byla dětská postýlka. Hned za dveřmi byl přebalovací pult a samozřejmě naše společná šatna byla narvaná k prasknutí. Od kupy dupaček po různé šatičky a podobné věci. Jsem zvědavá, jak Alice ví, že budu mít holku? Co když to budou dva kluci?

„Nad čím uvažuješ, lásko?“ usmál se na mě můj anděl a příjemně mě objal. Jeho tělo mě chladilo, bylo to strašně příjemné. Mohla bych takhle být pořád. Uklidňovalo mě to. Po chvíli jsme se oddělili a vydali se do školy. Celá rodinka byla jako na trní. Porod se strašně rychle blížil a nikdo nevěděl, co od toho očekávat. Jak to vše vlastně bude probíhat? Ale já se snažila tyhle pocity a myšlenky odložit stranou. Nějak to dopadne a já mám pocit, že dobře a to mi stačí.

Celá rozzářená jsem došla do třídy a trochu ztěžka jsem se posadila. Edward vedle mě. Pořád mě sledoval a mě to po dvou hodinách začalo štvát.

„Edwarde, prosím! Sleduješ mě, jako svou příští kořit. Uvolni se trochu,“ upozornila jsem ho. Zamračil se.

„Něco se děje, vím to,“ šeptl mi. Jen jsem protočila oči a snažila se vnímat výklad profesora. Ale s jeho pohledem na sobě to fakt nešlo. Zavrčela jsem na něj. Potom se taky otočil, ale pořád jsem cítila, jak se ošívá. Ach jo!

Když zazvonilo, vydali jsme se na poslední hodinu před obědem. Měla jsem ji jen já, ostatní byli rozprchlí po zbytku školy. Sedla jsem si vedle Angely jako pokaždé.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„Ahoj,“ usmála se na mě a pak se podívala na mé bříško.

„Hm, Bello?“ Otočila jsem se na ni a mile se usmála.

„Děje se něco Angie?“

„No, já jen... Víš, jak teď mám tu brigádu v nemocnici?“ Přikývla jsem.

„Viděla jsem docela dost těhulek a hlavně těsně před porodem, a myslím, že ti to už začalo,“ řekla nervózně. Cože? Zmateně jsem zamrkala. Porozhlédla jsem se po třídě a pak jsem se zase podívala do její tváře.

„Jak-jak to myslíš?“ Byla jsem úplně mimo. Co začalo?

„No bříško máš sestouplé a sem tam sebou škubneš. Možná to zatím nevnímáš, ale opravdu si myslím, že rodíš!“

„Ro-rodím?“ Tak teď jsem byla úplně v háji. Automaticky jsem se chytla za bříško. Už od večera mám podivný pocit, ale netušila jsem, že je to zrovna tohle. Proč jsem to nepoznala? Vždyť to skoro nebolí! Pohladila jsem si bříško a pak jsem ucítila, jak mi v něm škublo. Začala jsem panikařit, mé srdce bilo jako splašené.

Pomalu jsem vstala z lavice a vydala se ze třídy. Ale v tu chvíli přišel profesor a nepříjemně si mě měřil.

„Kam pak, slečno Swanová?“ zeptal se příliš mile.

„Není mi dobře, chci jít jen na záchod,“ snad tu bolest v hlase nepřehlédl. Nejprve se ušklíbl, ale pak mě pustil. Šla jsem pomalu, a když jsem si teď plně uvědomila, co se děje taky jsem to ucítila.

Na chodbě už nikdo nebyl. Prudce jsem se nadechla a pomalu vydechla. Bodlo mě v podbřišku.

„No tak, ještě ne. Vydržte,“ mumlala jsem tiše a hladila si bříško. Opřela jsem se o zeď a ještě jednou se prudce nadechla. Další bodnutí a pak jsem ucítila něco mokrého mezi nohama. Začala jsem propadat panice.

„Edwarde...“ šeptala jsem. Kde jsou, když je člověk potřebuje? Svezla jsem se na zem a začala oddechovat přesně, tak jak jsem to měla naučené. Do očí se mi nahrnuly slzy.

„Edwarde...“ řekla jsem o oktávu výš. Pak jsem uviděla, jak se dveře na konci chodby rozletěly a z nich vyletěl můj anděl. Během další vteřiny přiběhli ostatní z rodiny.

„Bello!“ Chtěl mě zvednout do náruče, ale já mu to nedovolila.

„Jde... Jde to moc rychle!“ funěla jsem. Tohle šlo opravdu moc rychle. Před pěti minutami jsem seděla spokojeně ve třídě a teď tu funím jako lokomotiva.

„Musíme domů, tady rodit nemůžeš,“ jeho hlas zněl zoufale a já chápala proč. Měl strach přesně jako já. A zbytek rodiny na tom nebyl nejlépe. Nejhůř se tvářil Jasper, ty naše emoce ho musí ničit.

Edward a Emmett mě pomalu zvedli, ale strašně to bolelo. Před očima jsem měla mžiky, pořádně jsem nabrala vzduch do plic.

„Edwarde, to bolí...“ Po chvíli jsem vykřikla a tím přilákala nechtěnou pozornost. Dveře tříd se otevřely a jak profesoři, tak žáci nás sledovali. Edward mě převzal do náruče a pomalu mě nesl do auta. Začala jsem brečet. Ta bolest byla k nevydržení.

„Edwarde... Já to nevydržím... Oni chtějí ven!“ Šli na mě mrákoty, přes bolest jsem nevnímala nic jiného.

Pohled Carlisle

Zrovna jsem se vracel do své kanceláře z operačního sálu, když mi zazvonil mobil. Pohotově jsem ho vytáhl z kapsy a podíval se na volajícího. Byla to Alice. Co zase prošvihla, nějaký další nakupovací maratón?

„Ano, Alice?“ zeptal jsem se mile.

„Carlisle, jeď domů! Bella rodí! Už jsme na cestě!“ Zůstal jsem stát. A je to tady. Dlouho očekávaný porod!

„Jistě, za patnáct minut jsem tam!“ řekl jsem a spěšně vystartoval z nemocnice.

„Kam tak ženeš, kolego?“ ptal se mě můj spolupracovník Aaron.

„Rodička, nestihli to do porodnice. Musím jít, zavolej Lewise, ať mě zastoupí,“ řekl jsem mu a pak rychle nastoupil do auta a rychle letěl domů. Jak tohle dopadne? Porodů mám za sebou nespočet, ale ani jednou dítě upíra. A navíc dvojčata.

Přišlápl jsem plyn a uháněl cestou, co to auto zvládlo. Možná pěšky by to šlo rychleji! Vjel jsem do zatáčky a pak jsem prudce zabrzdil před naším domem. Popadl jsem kufřík, ale pak jsem si uvědomil, že ho potřebovat nebudu, že doma toho mám mnohem více.

Když jsem vešel do obýváku, všichni už tu byli. Bella ležela na sedačce a opírala se o Edwarda. Cítil jsem vůni krve, a proto jsem hned k ní přiskočil a ohmatal ji břicho. Přesně jak jsem myslel.

„Bello, teď nesmíš tlačit. Podívám se a pak ti řeknu, ano?“ řekl jsem ji. Ona jen přikývla. Viděl jsem její bolest. Když jsem ji prohlížel, párkrát zařvala bolestí, ale zvládla to. Ale jen na chvíli, zrovna jsem měl ruku na břichu a cítil, jak jedno z dětí se nějak špatně pohnulo. Ohmatal jsem ji a zjistil, že jedno je špatně obrácené.

„Carlisle, co to znamená?“ ptal se mě Edward. Ale, abych se přiznal sám nevím. U normálního porodu by to bylo vážné, ale tady? Je to snad vážnější nebo se to dá zvládnout?

Přešel jsem k jejím nohám a podíval se, jak na tom je. Viděl jsem hlavičku. To jde opravdu rychle.

„Bello, zatlač!“ přikázal jsem ji. Znovu zanaříkala, ale zatlačila.

„Ještě!“ Znovu zatlačila a tím pomohla ven hlavičce a ramínkům. Pak zatlačila ještě jednou a v rukou jsem měl najednou kouzelné miminko. Bylo tak krásné, a hlavě, byl to kluk. Jeho kaštanové oči se na mě dívaly. Rychle jsem ho ošetřil, přestřihl pupeční šňůru a podal do Rose, která už čekala s dekami.

„Je to kluk, Bello!“ říkal ji zrovna Edward. Usmíval se, ale Bella chřadla.

„Bello?“ rychle jsem přešel k jejímu obličeji. Tak tohle se mi nelíbí. Jemně jsem ji popleskal po obličeji.

„Lásko? Bello?!“ Edward ji jemně zatřásl. Pootevřela oči. Za námi začal plakat její syn. Automaticky k němu otočila hlavu.

„Bello! Teď to bude horší, druhé miminko je naopak. Ale zvládneš to ano?“ řekl jsem ji. Otočila pohled na mě a unaveně se usmála.

„Tak teď, znovu zatlač!“

Pohled Bella

Už jsem opravdu neměla sílu, ale věděla jsem, že to musím zvládnout. Bolel mě každý sval na těle, ale už mám syna a to mě donutilo bojovat dál. Zatlačila jsem ještě několikrát a ven se dostala i holčička. Přesně nevím jak, cítila jsem jen bolest, ale byla jsem šťastná. Holčička a kluk. Dokonalá dvojice.

Pomalu jsem se nadechla.

„Edwarde?“ šeptla jsem tichounce.

„Jsem tu, lásko,“ slyšela jsem jeho šťastný hlas.

„Je mi zima.“ Pomalu jsem zavřela oči a chtěla jsem teď jen spát.

„Bello!“ najednou zněl vyděšeně. „Tohle mi nedělej! Zůstaň s námi!“ Jeho hlas zněl jako by z dálky. A pak jsem upadla do temného nevědomí.

Běžela jsem po louce a můj Edward vedle mě. Slyšela jsem překrásný dětský smích a otočila jsem se. Viděla jsem dvě roztomilé děti, jak si hrají na okraji lesa. Ale když jsem se u nich zastavila, podívali se na mě. Byli tak krásní. Holčička v růžových šatičkách se na mě dívala zelenýma očima, byla mi tak podobná, její zlaté vlásky jí spadaly skoro do půli zad. Usmála jsem se na ni a pak se podívala na malého kloučka. Byl o něco drobnější, ale stejně krásný až na hnědé oříškové oči a mahagonové vlasy.

„Mamí!“ vypískli a běželi ke mně a pak mi skočili do náruče. Objala jsem je a začala plakat. Byli tak krásné! Jak jen můžou být moje?

„Lásko?“ sametový hlas mě probudit z toho podivného snu.

„Bells?“ Unaveně jsem otevřela oči. Zamrkala jsem do nepříjemného světla. Ale ani jsem se pořádně nenadechla a už mě něčí silné ruce objímaly.

„Ach, lásko! Měl jsem takový strach!“ Políbil mě do vlasu.

„Edwarde, co se stalo?“ řekla jsem a taky ho políbila. Pak jsem si všimla, že jsem poněkud hubená. Zděsila jsem se. Co se stalo? Proč si nic nepamatuji... Zavřela jsem oči a snažila se vzpomenout. Pomalu se mi začaly vybavovat vzpomínky, ale na kdy?

„Edwarde!“ panikařila jsem.

„Klid lásko, děti jsou v pořádku. Chceš je vidět?“ Přikývla jsem a chtěla se vyhrabat z postele.

„Neboj, doneseme ti je. Odpočívej,“ řekl mi a pohladil mě po tváři. Během dalšího okamžiku do pokoje vešla Rosalie a nesla jeden malý uzlíček. Edward šel za ní a nesl druhý. Rose se na mě usmála a podala mi peřinku. Nakoukla jsem do ní a uviděla malý obličejíček. Měla baculaté tvářičky a koukala na mě krásnýma zelenýma očima. Usmála jsem se. Edward si sedl ke mně na postel a ukázal mi druhý uzlíček. Byl stejně krásný. Rozbrečela jsem se, ale radostí.

„Už nám prozradíš jména?“ zeptal se mě Edward. Podívala jsem se na něj a pak na zbytek rodiny, který nenápadně postával u dveří. Pak jsem se zase podívala na holčičku v mém náručí.

„Holčička bude Valerie Lilian a kluk Christoffer Jasper,“ řekla jsem a pak se podívala co na to ostatní. Rose se rozvzlykala a okamžitě se vrhla kolem mého krku, samozřejmě opatrně. Jasper následoval jejímu příkladu a pak i ostatní. Měla jsem svou rodinu. Svou dokonalou rodinu, co si poloupír může víc přát?

Opřela jsem se o Edwarda a sledovala dokonalé tvářičky našich dokonalých dětí. To všechno za to stálo. Každé naše kroky směřují správným směrem, jednou uděláme pár chyb, ale ty zvládneme. Tak jako já. Muž život nikdy nebyl tak krásný jako je teď. Nevím co má pro nás přichystané budoucnost, ale nechám se překvapit. Ale myslím si, že mě už jen tak něco nepřekvapí.

Snad se Vám konec líbil. Ale nebojte, ještě bude epilog a dost dlouhý bonus, tak snad na ně počkáte.

Ještě jednou moc děkuji za všechny komentíky, které mi tu zanecháváte. Strašně moc moc mi pomáhají při dalším psaní.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 25. kapitola: