Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 24. kapitola

23.06.2010 (09:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4727×

24. kapitola - Kuráž je dobrá. Vytrvalost lepší.

„Miláčku? Je čas vstávat,“ probouzel mě líbezný hlas mého anděla. Neochotně jsem otevřela oči a podívala se do jeho zlatých.

„Ahoj,“ špitla jsem polohlasně.

„Jak se spalo?“ šeptl mi do ouška, a pak měl něžně políbil.

„Dneska to šlo, už nekopaly, tak jak včera,“ řekla jsem a usmála se na něj. Jeho pohled ihned zněžněl, a pak mi pohladil mé vypouklé bříško.

„Těší se na nás,“ šeptl jeho andělský hlas.

„Cože?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jak jsem řekl, těší se na nás. Slyším jejich podivné myšlenky.“ Usmála jsem se na přitáhla jsem se k němu a vášnivě ho políbila.

„Měla by jsi vstávat, jinak zase přijdeme pozdě.“ Vstal z postele a mě pomohl na nohy.

„Jdu ti udělat snídani,“ řekl ještě ve dveřích a já pak osaměla. Rychle jsem se vysprchovala a oblékla si nachystané oblečení. Když jsem procházela kolem zrcadla, podívala jsem se na sebe. Vypadám dobře. Tričko bylo bledě modré s nápisem a na bříšku byli natisknuté dětské nožičky. Sukně byla delší a byla bílá s modrými květy. Tenhle komplet vypadal hodně dobře.

„Sluší ti to, lásko.“ Ovinul kolem mě své paže a vtiskl mi letmý polibek na krk.

„Mám trochu strach,“ šeptla jsem po chvíli.

„Ale, no tak, lásko, už ti tam nikdo neublíží. Jessiku neřeš, je to jen žárlivka. A ty jsi silná holka, zvládneš to!“ Otočil si mě k sobě a políbil mě. V jeho náručí jsem se cítila tak v bezpečí. Ale dneska s ním nemám žádnou hodinu a jen tři s Jasperem. Otřásla jsem se a v tu chvíli už jsem měla na sobě modrý svetr. Jeho péče je krásná, ale někdy to strašně přehání.

„Není mi zima,“ řekla jsem narovinu.

„Ale raději si ho nech, pro jistotu.“ Povzdechla jsem si, a pak jsme se společně vydali do kuchyně, kde na mě čekala lahodná snídaně. Slupla jsem ji jako malinu, lívance mám nejraději. Pak jsem bezděky zabloudila pohledem na hodiny, bylo po půl osmé. Srdce se mi zase rozbušilo jako na poplach. A v tomhle případě tomu tak opravdu bylo, jelikož Edward byl hned u mě.

„Lásko? Děje se něco?“ strachoval se.

„Jsi strašně úzkostlivý!“ pokárala jsem ho. Ale on to vůbec nevnímal, jen si mě zkoumavě prohlédl, jestli mi opravdu něco není. Já raději vstala a mířila si to k autu. Edward šel zamnou, jak jinak. Celá rodinka už tu postávala a čekalo se zase jen na mě. Naštvaně jsem nasedla do auta a čekala na Edwarda. Ale když jsem se pak podívala na jeho zmučený obličej, bylo mi ho líto. Po tváři mi stékla zbloudilá slza. A po chvíli jsem se rozplakala. Snažila jsem si je ihned setřít, aby si toho Edward nevšiml, ale myslím, že marně.

„Bello?“ šeptl tiše. Ale když jsem mu neodpovídala, zastavil auto a chytl mě za ruku.

„Lásko? Podívej se na mě.“ Jeho krásný hlas mě rozbrečel ještě víc.

„Ach ,Bello.“ Rychle si mě přivinul k sobě do náruče. Houpal mě pomalu ze strany na stranu. Trošku jsem se uklidnila.

„Edwarde, promiň... Já jen...“ Znovu ty slzy. Sakra kde se pořád berou?!

„Nemáš se za co omlouvat, jsi jen přecitlivělá a to vše okolo. Máš právo na tyhle slzy. Ale rve mi to mé mrtvé srdce, když tě takhle vidím.“ Políbil mě do vlasů, pak na nos a nakonec na ústa.

„Miluji tě,“ šeptl mi. Pak se podivně zachvěl. Sklopil zrak, a pak jednou rukou zašmátral v kapse od bundy.

„Víš, chtěl jsem se tě zeptat až později. Chtěl jsem to jinak, ale chtěl bych, abys se na mě zase usmívala a měla další důvod se radovat,“ řekl tiše a pořád se mi díval do očí. Jeho vždy dokonalé zlaté oči nabraly černou barvu. Co jen může chtít?

„Bello?“ zeptal se tajemně. „Vezmeš si mě?“ Slyšela jsem jak se mi srdce opět rozbušilo. Možná jsem i zbledla. Pak jsem zmateně zamrkala. Ale význam slov mi došel až ve chvíli, kdy předemnou otevřel malou krabičku s překrásným prstenem.

Zmeteně jsem se na něj podívala a těkala jsem pohledem z prstenu na Edwarda. Myslí to vážně? Opravdu si mě chce vzít? Teď? Když jsem jako chodící koule? Znovu jsem plakala, ale byly to slzy štěstí.

„Samozřejmě, že ano,“ usmála jsem se na něj a kdyby mi nezavazelo břicho asi bych se na něj vrhla. Viděla jsem na něm jak je šťastný. Pomalu jsem vytáhla prsten z krabičky a prohlížela si ho.

„Můžu?“ zeptal se mě a vzal si ho do ruky. Automaticky jsem natáhla ruku a nechala si ho od něj nasadit.

„Miluji tě, Edwarde. A navždy budu,“ šeptla jsem, a pak ho políbila. Nevím jak dlouho jsme se líbali, ale asi hodně, protože se mu pak rozdrnčel mobil. Neochotně ho zvedl, ale přitom se mi pořád díval do očí.

„Ano?“ řekl nepřítomě.

„Edwarde! Co se děje? Nic nevidím? Stalo se něco? Jsme už ve škole a vy nikde!“ Slyšela jsem poplašenou Alice.

„Nic se neděje, za chvíli jsme tam,“ odpověděl ji a pak to vypnul. Znovu mě začal líbat. Bylo to tak krásné, něžně ochutnával mé rty a já se mu plně oddávala. Pak jsem ucítila kopnutí v bříšku a tiše jsem sykla. Chytil mě za bříško a hladil mi ho, aby snad prcky uklidnil.

„Měli bychom opravdu jet,“ šeptla jsem. Smutně si povzdechl, ale pak nastartoval a vyjeli jsme. Já si zbytek cesty prohlížela ten krásná prsten. Šlo vidět, že ho měl hodně dlouho. Že by to bylo ještě z doby, kdy byl člověk? Když jsem se ho na to chtěla zeptat, už jsme vystupovali z auta. Pohledem jsem přejela celé parkoviště. Kousek od nás stál zbytek rodiny. A čím blíže jsme k nim byli, tím jsem byla červenější.

„Kde jste tak dlouho?“ vztekal se ten malý skřítek. Zvedla jsem hlavu a zářivě se na ni usmála. Pak jsem zvedla ruku a ukázala jí prstýnek. V té chvíli mi vysela okolo krku a pištěla mi do ucha. Ani nevím co, protože jsem asi ohluchla.

„Alice!“ káral ji Jasper, ale z jeho hlasu jsem slyšela jen pýchu a radost. Pak jsem zase jako pokaždé putovala z náruče do náruče.

„Konečně se vymáčknul. Už to bylo hrozné, jak pořád měnil rozhodnutí!“ pištěla dál Alice a vedla mě do školy a zbytek rodiny šlo za námi, jak nějací bodyguardi. Pak se s úsměvy na tvářich odemně a od Edwarda odělili a spěchali na své hodiny.

„Buď opatrná,“ řekl, a pak mě něžně políbil.

„Neboj, já to zvládnu!“ řekla jsem rozhodně. Najednou jako bych nabrala novou sílu a teď prostě vím, že bude už jenom lépe. Že mě nic nedokáže rozhodit. Že tu teď jsem já, Edward, rodina a hlavně naše děti.

Zaklepala jsem a vstoupila do třídy. Profesor tam už byl, tiše jsem se omluvila a šla se posadit na své místo, které bylo vedle Angely.

„Jo, těhotným to vždycky projde!“ sykla Jessika. Neohlédla jsem se na ni, ale moc dobře jsem věděla, jak se tváří. Nikdy nemohla být mou super kamarádkou, to co udělala bylo hnusné a podlé, ale já jí ještě ukážu! Zamračila jsem se.

„Tak co, už víte co to bude?“ ozvala se najednou Angie. Otočila jsem se na ni a usmála se.

„Ještě ne, chceme se nechat překvapit.“ Tohle byla pravda jen z části. Ono by jsme to věděli, ale ultrazvuk na mě nefunguje. Přecejenom máma poloupír a otec upír...

„Aha. A co jména?“ Zavrtěla jsem hlavou. Tohle téma je taky tabu. Já mám jména vymyšlené a nehodlám je roztrubovat. To bude překvapení.

„Taky ještě nemáme vymyšlené, ale pracuje se na tom,“ usmála jsem se na ni. Nechtěla jsem jí lhát, ale přes její myšlenky by se dohrabal k pravdě můj anděl a to jsem nehodlala dopustit.

Chvíli bylo ticho, ale pak jsem uslyšela, jak zalapala po vzuchu. Celá třída, se na nás otočila. Ale vůbec jsem nechápala proč. S nadzednutým obočím jsem se podívala na Angelu. Ale ona jen hypnotizovala mojí levou ruku. Taky jsem se na ni podívala, a pak mě osvítilo. Celá jsem zrudla. Cítila jsem na sobě všechny pohledy dokonce i profesora. Byla jsem rudá jako rak a to jsem ani nepotřebovala zrcadlo, abych to zjistila. Všichni se podívali tam kde se dívala Angela. A pak to zase začalo. Šeptali si a pomlouvali, tak jak to umí jen oni.

„Promiň,“ špitla Angela a taky zčervenala.

„To nic, už jsem si zvykla,“ řekla jsem tiše, a pak čekala až se třída zase uklidní a začnou se věnovat učivu.

„Stejně by se to jednou dozvěděli, jak znám Alice, bude to velké!“ řekla jsem zmučeně.

„To jo no, slyšela jsem, že je ďábel.“

„To jo no, sama uvidíš. Zvu tě.“ Podívala jsem se jí do očí. Skoro se rozbrečela, a pak mě lehce objala. Ale jen tak nenápadně, už tak jsem přilákala pozornosti víc než dost.

Zbytek hodiny probíhal v naprostém klidu, ale když zazvonilo všichni přiběhli k mé lavici a každý chtěl vědět, jak mě Edward požádal o ruku. Bylo to snad nekonečné, ale ráda jsem jim na vše odpověděla. Tedy skoro na vše.

Ale najednou se vše nějak rychle vylidnilo. A chvíli na to mě obejmuly silné paže.

„Ahoj, lásko! Přišel jsem tě vysvobodit,“ šeptal mi do ucha a něžně mě políbil.

„To je dobře, už mě z těch jejich otázek bolela hlava. Ale je to fajn, že se uklidnili.“

„Tak nějak, někteří ještě žárlí, ale ostatní už si tak nějak zvykli, že patříme k sobě.“ Znovu mě políbil a v tu chvíli zazvonilo na další hodinu. Hm. Zase pozdě... Ze třídy jsme vyrazili společně a upíří rychlostí, bylo to fajn a konečně tak nějak přirozené. Poslední dobou mě nechtějí pouštět ani na malý lov. Drží mě doma jak ve vězení a tahle přirozená rychlost mi dodala podivnou energii. Jako by se ta upíří část ve mě vzchopila a dala o sobě vědět.

„Miluji tě,“ řekl mi ještě než odešel na svou hodinu. Když jsem vstoupila do třídy, profesor tu ještě nebyl. Naštěstí. Sedla jsem si vedle svého povedeného bratříčka.

„Ahoj,“ zvolala jsem zvesela.

„Nějaká dobrá nálada? Že by už konečně přešlo to ubrečené a náladové období? Ne že bych si nějak stěžoval, ale bylo to fakt k nevydržení,“ smál se. Jasper musel asi trpět nejvíc. Ty měnící emoce. Jednou naštvaná, pak najednou přehnaně šťastná a nebo pořád ustrašená a ubrečená. Nemělo to konce, ale teď jsem zase šťastná.

„Teď se muckala s Edwardem a dívejte jak to zkouší na Jaspera, kdo ví s kým ty spratky má,“ ozvalo se z předních lavic. Samozřejmě Jessika. Bodlo mě u srdce. Byla to ze začátku tak fajn kamarádka a teď? Bylo by mi k pláči, kdybych neměla tolik pomstichtivé energie.

„Jazzi?“ Nahla jsem se k němu, a pak ho chytla za ruku. Pořád propaloval Jessiku pohledem a ona se mu jen smála. Ale já jsem měla plán, ale nepovede se mi pokud se Jasper nevzpamatuje.

„Neřeš ji, ať si myslí co chce! Ale, můžeme ji ukázat, že s námi si zahrávat nemá!“ škodolibě jsem se zasmála. On se otočil na mě a zaraženě se na mě podíval.

„Jak to myslíš?“ v jeho hlase byla stopa snad strachu? Naklonila jsem se ještě blíž k němu.

„Navodíme ji trochu pocit hrůzy a paniky, a pak to půjde samo, uvidíš,“ šeptla jsem mu a pohladila ho po ruce.

„Jak se k němu lísá, určitě s ním něco má!“ mluvila dál Jessika, a hlavně pořádně nahlas, aby ji slyšeli všichni. Ale já se držela své hry.

„Myslím, že teď to bude nejlepší,“ šeptla jsem, a pak jsem viděla jak se Jasper soustředí. Najednou Jessika zbledla a zmateně a vyděšeně se podívala směrem na nás. Že by věděla, že za tím jsme my? Usmála jsem se na ni, co jsem jen mohla. Tohle mi opravdu dělalo dobře a ani nevím proč. Nikdy jsem tak pomstichtivá nebyla, ale to ona mi chtěla ublížit... No kdyby mě tak na to kašlu, ale mým dětem! Ale najednou jsem měla po srandě, jelikož vešel profesor a já se musechal chovat slušně. Ale já nechtěla! Chtěla jsem zlobit a pořádně!

„Jazzi? Teď znovu, ale beznaděj!“ špitla jsem. Nechápavě se na mě podíval, ale udělal to, co jsem chtěla. Já v upíří rychlosti, pro lidské oko neviditelné přeběhla třídu a na vteřtku stanula před Jessikou, ale než se stihla vzpamatovat, seděla jsem v lavici a dělala, že poslouchám výklad. Dokonce se to líbilo aj dětem, protože zatím byli v klidu. Pohladila jsem si bříško a na Jessiku se mile usmála, a pak znovu pohladila Jaspera po ruce.

Jessice se leskly oči, to jsem mohla poznat na dálku. Chvíli jsem jí dala klid a ve chvíli, kdy profesor mluvil o mrtvých v druhé světové, ji Jasper poslal vlnu bujarého veselí. Vyprskla smíchy a já málem taky. Ale musela jsem hrát s ostatními.

„Tohle si vyprošuji, slečno Stanleyová!“ skoro zavrčel profesor. Jessika na něj vyvalila oči, a pak následovala zase vlna bolesti a utrpení. Začala brečet, bulela jako malá holka...

„Vypadněte z mé hodiny, dokud se neuklidníte!“ zařval učitel a vyprovodil, teď už zase smějící Jessiku.

„Tak tohle se vážně povedlo. Fakt si na tebe budu dávat pozor! Jsi nebezpečná! Nedívím se, že tě Aro tak rychle pustit, jestli jsi předvedla něco podobného,“ pyšnil se můj bratříček. Já se na něj jen usmála, a pak jsem zase zčervenala. Toliko chvály jsem opravdu nečekala.

Když zazvonilo a my vyšli společně vysmátí ven, upoutál nás pohled na zmatenou Jessiku a my se ještě více rozesmály.

„Tohle bylo dokonalé!“ vlítla k nám Alice a objala mě.

„Když mi to Edward říkal, málem jsem taky dostal vyhazov ze třídy,“ přidal se Emmett.

„Jsi statečná a miluji tě,“ řekl můj anděl a chytil mě kolem pasu. Přitáhla jsem si ho blíže a chtěla ho políbit, ale to děti dali vědět, že jsou pořád ve mně a pořádně mě nakoply. Sykla jsem bolestí a opřela se o Edwarda. Docela těžce jsem dýchala. Ale po chvíli se to zase uklidnilo. Zůstalo jen mravenčení v hrudníku. Asi zlomené žebro, které se ihned zahojilo. Ale před rodinou jsem nedala nic znát. Zvedla jsem hlavu a zářivě se na ně usmála, ale jediného člena jsem tak nějak neoblafla a to byl můj bratr. Porod se velmi rychle blížil a já začala pociťovat mírnou paniku. Ale když jsem se podívala do jejich tváří, věděla jsem, že všechno dobře dopadne a to mě drželo na nohou a ještě dlouhou dobu držet bude.

Porod se blíží. Jak tenhle příběh dopadne?

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 24. kapitola: