Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 23. kapitola

15.06.2010 (07:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4863×

23. kapitola - Radost vstupuje do našeho života, když máme co dělat, co milovat a v co doufat.

„Alice!“ zaúpěla jsem zoufale. Během vteřinky byla u mě, i s tím svým úsměvem.

„Tohle není k smíchu, víš!“ nařkla jsem ji. Já tu zoufale stojím a nevím, co si mám počít a ona se mi směje!

„Já se nesměju tobě, ale tomu, že jsi mě konečně zavolala. Ty tvoje rozhodnutí se mění co minutu,“ usmála se na mě a pak mi podala nějaké oblečení z kupy přede mnou.

„Já vím, ale nemůžu si pomoct… Prostě se nedokážu rozhodnout.“ Smutně jsem se na ni podívala a top co mi podala, jsem odložila na postel.

„Na tom není nic těžkého. Chceš, aby se to ve škole dozvěděli?“ zeptala se mě a podala mi světlý top. „Vezmi si tohle,“ dodala, když mi jen podávala.

„Ale já nevím!“ Znovu jsem odložila to, co mi podala a naštvaně se posadila na kraj postele.

„No, a pokud nechceš, vezmi si tohle.“ Podala mi volnější tričko, a k tomu tmavou mikinu. Zaúpěla jsem. Jsem teprve na začátku pátého měsíce, a už mám břicho jako v šestém. Tohle není normální. Ale i tak se mi to doposud dařilo před spolužáky skrýt. Ale teď už by to nejspíš poznali, proto jsem se rozhodla to prostě ukázat. Tedy nerozhodla…

„Bello! Víš, co to dělá se mou? Ta tvá nerozhodnost?“ řekla Alice a založila si ruce v bok. V tu chvíli do ložnice vešel můj anděl.

„Zase ji trápíš, Alice!“ zavrčel na ni.

„Tak promiň, že jí chci pomoct!“ urazila se a odešla.

„To jsi nemusel, Edwarde. Sama jsem chtěla, aby mi pomohla!“ On ke mně přišel a vášnivě mě políbil. Celé tělo mi začalo vibrovat. Rychle jsem mu zajela rukou pod košili a jedním pohybem mu ji sundala. Mezitím mi sklouzl ručník, ve kterém jsem byla zabalena.

„Bello,“ zavrněl Edward, „tohle bychom neměli. Ublížíme miminku!“

„Ale… Já tě chci!“ zavrčela jsem na něj a svalila jsem ho na postel. Obkročmo jsem si na něj sedla a začala ho určitými pohyby rozptylovat. Políbila jsem ho něžně na jedno oušku a pak na druhé. Rtům jsem se schválně vyhýbala, abych ho ještě více vyprovokovala. Ale než jsem stihla udělat cokoliv dalšího, otevřely se dveře. Jak jinak!

„Hej vy dva,“ smál se náš povedený bratříček Emmett. Celá jsem zrudla a nedokázala jsem se pohnout. Edward zareagoval pohotově. Pomalu se se mnou otočil, schoval mě za sebe a pak mi podal tenkou peřinu, abych se mohla skrýt.

„Emmette, to tě nenaučily klepat?“ zavrčel na něj Edward.

„Ale no tak bratříčku, užívat si můžete potom,“ zasmál se a byl ten tam. Povzdechla jsem si. Edward se na mě otočil a lehce mě pohladil po tváři.

„Už sis vybrala, v čem půjdeš?“ zeptal se mě mile.

„Nevím! Bojím se jejich reakce,“ špitla jsem.

„Dudu tě hlídat. Bude to v klidu, není čeho se bát. Hm?“ Vzal mou tvář do dlaní a pak mě lehce políbil.

„Tak dobře,“ usmála jsem se a v té chvíli dovnitř vtančila Alice.

„Konečně sestřičko,“ zvolala a pak se začala přehrabovat v kupě oblečení.

„Na, tohle naprosto vyrazí dech!“ řekla mi a hodila po mně černé tričko a bílé kalhoty. Ze začátku jsem na tom neviděla nic špatného, a tak jsem si to oblékla, ale pak jsem si všimla obrovského nápisu v místě kde je můj drobeček. Prudce jsem se otočila, abych Alice vynadala, ale zůstal po ní jen průvan. Zavrčela jsem a chtěla se vydat za ní, ale popadly mě něčí ruce a něčí rty mě políbily, já hned zjihla.

„Teď se ji zastáváš?“ vytkla jsem mu. On jen zatřepal hlavou a rozesmál se.

„Jsi tak roztomilá, když se vztekáš.“ Zamračila jsem se na něj a dělala uraženou. Prošla jsem kolem něj, popadla batoh a mířila si to do obýváku, kde určitě čekala celá rodina.

„Dobré tričko,“ smál se Emm, když jsem kolem něj a Rose prošla.

„Děkuji.“ Celá jsem zčervenala.

„Opravdu ti sluší, lásko,“ zašeptal mi do ucha můj anděl a chytil mě okolo pasu. Ale já si ho nevšímala, pořád jsem byla uražená.

„Ale, ale nějaké rozepře?“ říkal přicházející Jasper. Já mám jeden problém? Tohle zavalité břicho! Vypadám jako koule. Hrůza!

„Ale miláčku, nečerti se. Vypadáš nádherně,“ políbil mě Edward a snažil se to u mě vyžehlit. A myslím, že se mu to povedlo. Otočila jsem se k němu a políbila ho.

„No tak hrdličky vyrážíme!“ volala na nás Alice. Edward se na mě usmál a ruku v ruce jsme se vydali k autům.

„Tak jak to vypadá, Alice?“ zeptala jsem se ji, když jsme vystupovali u školy na parkovišti. Byla jsem strašně nervózní a ta nevědomost mě fakt zabíjela. Tak moc jsem záviděla Edwardovi a Alice, že jsou vždy v obraze!

„Tak to není, lásko!“ něžně mě políbil do vlasů a chytil mě okolo pasu. „U tebe si upír není nikdy jistý,“ řekl něžně a pohladil mé vypouklé bříško. Mírně jsem se začervenala. Naštěstí jsme přijeli v předstihu a skoro nikdo tu nebyl. A ti co tu byli, si nás nevšímali. Celou cestu do třídy jsem si nervózně hladila bříško a uklidňovala jsem se. Sem tam jsem se podívala do tváře mého anděla. Byl tak klidný. Proč já nemůžu být taky tak klidná? Možná proto, že já jsem těhotná a ne on. To já se tu musím plahočit s tímhle břichem, to mě se budou posmívat a urážet. Do očí se mi nahrnuly slzy.

Edward si mě otočil k sobě a donutil mě podívat se mu do očí.

„Bello… Nedovolím, aby se ti posmívali. Chci, aby věděli, že tě miluji a že jsi pro mě vším. Že to miminko je naše. Klidně ať si myslí, co chtějí, je to jejich problém. Jen žárlí na to, jak jsi dokonalá a že budeš mít dokonalé dítě.“ Jeho slova mě donutila plakat. Pitomé hormony. Edward se na mě usmál a znovu mě políbil. Pak jsme společně konečně dorazili do třídy. Ale byla prázdná, naštěstí.

„Co podnikneme odpoledne?“ ptala jsem se Edwarda, když jsme seděli v lavici a čekali na příchod spolužáků a profesora.

„Cokoliv, lásko, když budu s tebou,“ usmál se tajemně. Já vím, co bych chtěla dělat, ale to bychom nemohli bydlet v plném domě. Pokaždé, když se o něco pokusím, vtrhne k nám buď Emmett, který chce jít na lov. Nebo Alice, která si ze mě dělá oblékací panenku, anebo Carlisle s jeho přístroji. Ach jo! Kde jsem se to jen dostala!

Edward se začal smát. Střelila jsem po něm pohledem a zavrčela na něj. Pořád mi leze do hlavy. Proč mi to ten můj štít jen dělá?! Tohle není fér! Celou věčnost funguje, a když ho nejvíc potřebuji, vypoví službu!

Příval smíchu přerušilo odkašlání. To se profesor dožadoval pozornosti. Byla jsem tak zahloubaná do vlastních myšlenek, že jsem si nevšimla přeplněné třídy. Zachvátila mě panika. Aspoň, že bříško je schované za lavicí a nikdo nic neuvidí, přinejmenším ještě hodinu. Edward mě chytil za ruku a dodával mi tím energii a jistotu. Vše bude dobré. Já to zvládnu a těmto lidem se postavím se ctí. Proč jsme vlastně neodcestovali pryč? Nemusela jsem tohle divadlo pak podstupovat.

„Bello, uklidni se,“ šeptal mi něžná slůvka a dokonce to zabralo. Sledovala jsem profesora a snažila se pochytit látku. Docela mě to bavilo… Biologie je docela fajn. Hlavně teď, když probíráme reprodukční systém savců. To mi něco říká… Usmála jsem se.

„Slečno Swanová, je vám tu něco k smíchu? Pojďte k tabuli a napište odpovědi k otázkám, které jsem před chvílí řekl.“ A do háje! Cítila jsem na sobě plno pohledů. Opravdu musím vstát?

„No tak, slečno! Nemám na vás celý den!“ Podívala jsem se na Edwarda. Jen přikývl a pak se na mě usmál. Tak dobře, nechci schytat špatnou známku, jen kvůli sobě.

Pomalu jsem vstala. Nastalo ještě větší ticho, ale když jsem procházela uličkou mezi lavicemi, začali si šuškat.

„Vidíte to?!“

„Tak tohle jsem nečekala!“

„Ona je zbouchnutá! A s Cullenem!“

„Aby si ho udržela! Normálně by si o ni ani kolo neopřel,“ slyšela jsem hned vedle sebe. Já bych to normálně přešla bez problémů. Kdyby to řekl někdo jiný! Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Otočila jsem se na Jessiku. Ale nedokázala jsem ji nic říct. Zhnuseně se mně měřila.

„A už bulí,“ dodala. Tiše jsem vzlykla a pak spěšně opustila třídu. Běžela jsem chodbou a už se nehodlala vrátit. Ale zastavilo mě mírné šťouchnutí v podbřišku. Zastavila jsem se. Opřela jsem se o zeď a oddechovala. Ono mě koplo. Ještě více jsem se rozbrečela, zavřela jsem oči a snažila se uklidnit.

„Lásko!“ Ucítila jsem Edwardovi silné paže, jak mě objaly. Opřela jsem se o něj a dál brečela. Nedokázala jsem příval slz zastavit.

„Tohle ji nedaruji!“ zavrčel, ale já jen zatřepala hlavou.

„Tohle nemá cenu, Edwarde! Já chci domů, prosím…“ Hladil mě po zádech. Vypadalo to, že o něčem přemýšlí.

„Bello! Přeci to teď nevzdáš! Je to čirá žárlivost, nechtěj, aby vyhrála. Ukaž jí, že umíš být silná,“ řekl mi a tím mi dodal trochu odvahy. Snažila jsem se na něj usmát, ale vyšel z toho jen škleb. Ale má pravdu, jako vždy.

„Kopl mě,“ šeptla jsem tiše.

„Opravdu? Ukaž!“ zněl tak nadšeně. Vzala jsem jeho ruku a položila ji na místo, kde jsem cítila prcka.

„Fakt! Cítím je,“ byl tak nadšený, že ho určitě slyšela celá škola.

„Hm… Edwarde, jak si to myslel je?“ Tohle jsem nechápala. Tajemně se na mě usmál.

„Myslím, že je občas slýchávám. Dvoje myšlenky, možná to jsou dvojčata.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem najednou tak šťastná. Dvojčátka? Dvě miminka? Znovu jsem se rozbrečela, ale štěstím. Znovu mě objal a jako pokaždé konejšil. Pak jsem uslyšela zvonek a na chodbu se vřítil dav žáků. Prohlíželi si nás. Slyšela jsem podobné věci jako ve třídě, ale nevěnovala jim pozornost. Budu mít dvě miminka, a to je na dobrou náladu víc než dost. Vybavila jsem si ty hrozné hodiny v nákupním centru a teď to budu muset absolvovat ještě jednou. Ale aspoň udělám Alice radost.

„A to velkou,“ řekl mi můj anděl a ukázal na rozčepýřenou upírku, jak si to rázovala k nám s úsměvem na tváři.

„Tak kdy vyrazíme? Budeme toho muset nakoupit dvakrát tolik,“ usmívala se jako sluníčko. Povzdechla jsem si.

„Třeba zítra?“ zeptala jsem se jí s obavou v hlase, aby náhodou nechtěla jít hned teď.

„Neboj, hned nepůjdu, nechci si nechat ujít dnešní oběd!“ Mluvila nadšeně a chvíli na to byla pryč.

„Asi jsi mi to neměl říkat, teď to s ní bude k nevydržení,“ povzdechla jsem si. Edward se na mě usmál a pomalu mě dovedl na další hodinu. Ale čím blíže jsme byli, tím jsem měla větší strach. Ale hodinu jsem měla s Alice a Jasperem, takže by to mělo být v klidu. Rozloučila jsem se s Edwardem dlouhým polibkem a pak si šla sednou na místo vedle mého bratra.

Další hodiny probíhaly v pohodě. Většina byla nadšena a chodili za mnou s otázkami, ale našli se i takoví, jako Jessika. Ona sama se na mě dívala opravdu hrozně. Propalovala mě pohledem a byla jsem upřímně ráda, že nedokážu číst myšlenky. Nevím, co jí to zase přelétlo přes nos. Ale řekla jsem si, že si to nenechám líbit. Přeci si kvůli jedné holce nebudu kazit náladu?!

Zrovna jsem si to šinula do jídelny. Zatím sama, tuhle poslední hodinu jsem měla bez někoho z rodiny. Nevím, kde se zdrželi, ale hlad mě hnal do jídelny.

„Hej, Bello!“ slyšela jsem odporný hlásek mé bývalé kamarádky. Otočila jsem se na ni.

„Co chceš, Jessiko!“ zavrčela jsem na ni.

„Ale, jen tak pokecat! Takže sis pořídila haranta, jo?“ ušklíbla se na mě.

„Co je ti do toho!“ Otočila jsem se a šla si vlastním směrem. Ale pak jsem ucítila, jak mě popadly něčí ruce a přirazily na skříňky. Zabolelo to, hlavně v bříšku. Automaticky jsem se za něj chytla.

„Jsi ubohá, Bello! Proč si myslíš, že s tebou Edward je? Jen ze soucitu. Určitě si jen užil, a teď s tebou musí být. Měla jsi ho nechat na pokoji! Nemáš na něj vůbec žádné právo!“ Rozklepala jsem se. Do očí se mi zase nahrnuly slzy. Znovu mě bodlo v bříšku. Tiše jsem sykla bolestí. Jessika se jen spokojeně usmála.

„Proč to děláš?“ vzlykala jsem. Všimla jsem si lidí okolo, ale nikdo mi nepomohl. Nikdo se mě nezastal. Zůstala jsem tu snad sama?

„Ty to moc dobře víš! Edward měl být můj! A ne někoho, jako jsi ty!“ vrčela na mě dál. Ale její slova už jsem nevnímala. Jediné co jsem začala vnímat, byly mé děti. Proč to tak strašně bolí?

Ale v jedné chvíli jsem byla opřená o skříňky a Jessika mě pevně držela a v druhé už jsem byla v něčí něžné náruči.

„Co si to dovoluješ! Ještě jednou se k ní přiblížíš a nepřej si mě!!“ Viděla jsem, jak se Jessika krčí v koutě a Rose na ni vrčí.

„To je v pořádku, Rose. Nechej ji být, nestojí ti za to,“ šeptala jsem unaveně.

„To nic, Bells, jsme tady a ty to neřeš. Pojď, půjdeme domů,“ slyšela jsem nad sebou Jaspera.

„Kde... Kde je Edward?“ špitla jsem.

„Za chvíli přijde, poslali jsme ho ven, aby se uklidnil. Prý se já nedokážu ovládat, ale to on teď měl namále. Alice a Emmett ho odvedli.“ Přikývla jsem jako, že chápu. Tolik starostí. Znovu jsem si pohladila bříško. Už to nebolí, je to v pořádku. Uklidňovala jsem se.

Došli jsme na parkoviště, a tam na mě už čekal můj anděl v podobě Edwarda. Hned ke mně přispěchal a objal mě.

„Promiň, že jsme nepřišli dříve,“ začal se hned omlouvat.

„To nic, zvládla jsem to,“ usmála jsem se na něj a přitáhla jsem si ho k sobě. Tak moc jsem toužila po jeho polibcích. On neprotestoval. Jednou rukou mě něžně hladil po zádech a druhou mě lehce držel za bok. Bylo mi jedno, že nás celá škola pozoruje. Bylo mi jedno úplně všechno, hlavně že tu mám svého Edwarda a svou rodinu…

Jak jste si mohli všimnout, blížíme se ke konci. Snad se Vám tenhle díleček líbil, snad bude zítra další...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 23. kapitola: