Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 18. kapitola

09.06.2010 (14:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5121×

18. kapitola - Bázlivec se lekne nebezpečí, zbabělec, až když je vněm, ale ten kdo je smělý, poleká se až tehdy, když je po nebezpečí.

Byl tu podivný klid. Když jsem stoupala do schodů, připadalo mi, jako by byl dům prázdný. Ale když jsem pomalu otevřela dveře, všimla jsem si pohybu v kuchyni a hned na to jsem uviděla Esme.

„Bello!“ tiše vzlykla a hned mě drtila v náručí. Chvíli na to se na schodišti objevil Carlisle a já putovala do jeho náruče.

„Jsme tak rádi, že ses vrátila. Měli jsme takový…“ Najednou se zasekl a podíval se na Demetriho, který postával u dveří. S otázkou v očích se na mě podíval.

„No, pozvala jsem ho, nevadí?“ usmála jsem se na Carlislea a všimla si jak se Demetrimu upřeně dívá do očí.

„Jsou zlaté, tedy ne úplně, ale jsou...“ šeptl skoro neslyšně. Pak se zase podíval na mě.

„Co se stalo?“ zeptal se, se zájmem.

„Je to dlouhý příběh. Kde jsou vlastně ostatní?“

„Včera jeli do hor, na lov. Už strašně dlouho nebyli. Hledali jsme tě, ale Aliciny vize byly špatné a vždy nás zavedly někam úplně jinam. Takže jsi byla v Itálii?“

„Ano byla. Musela jsem tam odjet… Kdy se vrátí?“ Carlisle se zase podíval na Demetriho.

„Zítra ráno,“ řekl a pak přešel k mému společníkovi.

„Vítám tě tady. Když jsme se viděli naposledy, byl jsi novorozený.“ Carlisle napřáhl ruku a s Demem si potřásli.

„Děkuji za přivítání. Abych se přiznal, moc jsem nevěřil tomu, že mě jen tak pustíte do domu. Přece jenom jsem pořád Volturi,“ řekl Demetri a vešel dovnitř.

„Nezáleží na tom, kdo jsi, ale ochotou být někým jiným,“ řekla Esme a mile se na něj usmála. Takže teď vím, že u těchto dvou to prošlo dobře, ale co ostatní? Ale hlavně Jasper. Jeho reakce jsem se bála nejvíce.

„Drahoušku nemáš hlad? Vypadáš nějak bledě?“ usmála se na mě vroucně Esme a táhla mě do kuchyně. Demetri a Carlisle zůstali v obýváku.

Posadila jsem se ke stolu a pozorovala Esme jak lítá po kuchyni a během deseti minut mi nachystala báječný kuřecí salát, který mám tak ráda. Do sebe jsem ho naházela v překvapivé rychlosti, které jsem se sama divila. Dokonce se mi neudělalo ani špatně. Spokojeně jsem odsunula talíř a podívala se na spokojenou Esme.

„Bylo to moc dobré, tohle mi opravdu chybělo. Ne, že by Demetri vařil špatně, ale tobě se nic nevyrovná,“ řekla jsem ji upřímně, až mi to vhrklo slzy do očí.

„Ach drahoušku,“ povzdechla si a objala mě. Najednou jsem cítila, jak mi po tvářích tečou slzy. Ani nevím, kde se tam vzaly. Tohle přece nejsem já. Tyhle přehnaně přecitlivělé reakce vůbec neznám.

„Ale Bello, proč pláčeš?“ konejšila mě a stisk ještě zesílila.

„Já... Já nevím…“ brečela jsem jako malá holka, kterou okradli o lízátko.

„Měla by sis jít lehnout, jsi bledá a určitě unavená.“ Já jsem se nezmohla na odpověď, jen jsem přikývla a nechala se vést do svého pokoje. Jen když jsem procházela vedle Carlislea a Demetriho všimla jsem si, že spolu o něčem bouřlivě diskutují. Ale vůbec jsem nevnímala o čem. Už jsem chtěla být zamuchlaná do peřiny a sladce spát.

Když jsem vstoupila do svého pokoje, všimla jsem si, že je to tu trochu rozházené. Asi se snažili najít nějaké informace ohledně mé osoby. Ale určitě marně. Esme se na mě ještě jednou usmála a pak jsem tu zůstala sama. Hodila jsem rychlou sprchu a pak hupsla do postele, kde jsem se opravdu vydala do říše snů.

***

Z mého teplého pelíšku mě vytáhla bolest břicha a následný běh do koupelny. Tak, tak jsem to stihla. Všechen salát z večera byl venku. Unaveně jsem vstala a opláchla si obličej. Potom jsem na sebe hodila modrý top a obyčejné kalhoty a vydala se dolů, do kuchyně.

„Ahoj,“ pozdravila jsem tiše Esme, která zase lítala okolo sporáku. To co vařila, muselo být něco hodně super, soudě podle přenádherné vůně.

„Ahoj, zlato, jakpak ses vyspala?“

„Moc dobře. Kde je Demetri a Carlisle?“ odvedla jsem téma hovoru. O mém spánku bych mohla napsat knihu o obsahu dvou set stran…

„Carlisle ho vzal na lov. Přece jenom, pro jistotu,“ usmála se na mě a pak na stůl položila smaženou slaninu a vaječinu. Že by jídlo, které ve mně zůstane? S chutí jsem se do něj pustila, ale než jsem stihla sníst aspoň polovinu, uslyšela jsem příjezd několika aut. Odložila jsem talíř, protože jsem se celá klepala. Nevím, co se teď stane. Carlisle a Esme tohle moje dobrodružství vzali v pohodě, ale co zbytek rodiny? Vstala jsem a přešla do obýváku, kde jsem netrpělivě vyčkávala.

Ani nevím přesně jak, ale během vteřiny mě svírali čísi ruce. Drtili mě v náručí a pak mě podávali dál.

„Bello!“ slyšela jsem nad sebou. Vzhlédla jsem a všimla si v čí, že jsem to skončila náručí. Byl to můj bratr. Díval se na mě vesele a tak šťastně.

„Ach, Bells, kde jsi byla? Víš, jaký jsem měl strach? Skoro dva měsíce…“ mluvil na mě.

„Já vím, Jaspere, omlouvám se…“ špitla jsem. Znovu mě přivinul k sobě a podle síly stisku jsem pochopila, že mě jen tak nepustí. Teprve teď jsem si pořádně uvědomila, jak moc mi chyběl… Chyběli… Všichni… Ale než jsem stihla cokoliv říct, událo se moc věcí najednou.

Všimla jsem si, že se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Demetri a za ním Carlisle. Já se najednou ocitla v rohu místnosti s Alice a Rose, které mě pevně svíraly a jako by mě chránily. Edward, Jasper a Emmett se postavili do bojových pozic a vrčeli na Demetriho. Kdybych se celá nechvěla, bylo by to docela komicné.

„Co tu chce tenhle!“ vrčel Edward a zhnuseně si Demetriho prohlížel. Viděla jsem, jak se najednou po něm Jasper vrhl, že ani Carlisle nedokázal něco postřehnout a popřípadě zasáhnout. Jasperovi přispěchal na pomoc Emmett a přišpendlili Demetriho k jedné ze zdí.

„Prosím, nechce toho…“ vzlykla jsem. Alice se na mě smutně podívala, ale nehodlala ustoupit. Tohle přece nemůžou. Co jim sakra udělal?! Roztáhla jsem kolem sebe štít a ty dvě od sebe odstrčila. Ve své přirozené rychlosti jsem se přihnala k Jasperovi a taky ho donutila couvnout. Emmett raději odběhl dobrovolně.

„Demetri, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho. On jen na mě kývl, že ano, ale dál sledoval rodinu za mnou.

„Bello! Co to má proboha znamenat!“ ozval se Edward. Čekala jsem, že to bude Jasper. Otočila jsem se a Demetriho chránila vlastním tělem.

„Co to má znamenat? To jen tak někoho napadnete, když se objeví ve dveřích?“ vrčela jsem na Edwarda.

„Ale Bello, je to jeden z Volturiu!“ ozvala se Alice.

„Ale to přece neznamená, že ho kvůli jednomu příjmení zabijeme! A navíc to já ho pozvala!“ řekla jsem ji, ale štít jsem pro jistotu ještě nechala kolem nás.

„Tak tohle nechápu? Co se stalo? Kde jsi vlastně byla Bells?“ zeptal se tiše Jasper. On jediný se na mě díval tak nějak zvláštně. Chápal mě snad?

„Pamatuješ tehdy na louce? Jak jsme potkali Jane, Felixe a Demetriho?“ Všichni jen kývli hlavou a naznačili mi, abych pokračovala.

„Tehdy jsem si uvědomila, že ne každý je u nich dobrovolně. Viděla jsem tu závist v Demetriho pohledu. A potom co jsme se pohádali, jsem se vydala do Vollterry…“

„Zopakuj to ještě jednou?! Do Volterry? Copak ses zbláznila?! Nebo ti dočista přeskočilo, Bello!“ vrčel na mě Edward. Cítila jsem, jak jsem se znovu celá rozklepala. Do očí se mi nahrnuly slzy.

„Edwarde já…“

„Ohrozila jsi celou rodinu! Co jsi musela slíbit, aby tě pustili!“ Dívala jsem se na něj, jak si mě zhnuseně prohlíží. Co se mezi námi pokazilo? Proč je na mě takový hnusný. Začala jsem brečet. Jednou rukou jsem se opřela o Demetriho a začala zhluboka dýchat, ale nedokázala jsem popadnout dech. Naplno jsem se rozvzlykala a pak se mi podlomily kolena. Ale nedopadla jsem na zem, něčí pevné ruce mě zachytily.

„Edwarde! To jsi nemusel, dívej se, co děláš. Ona není ta špatná!“ slyšela jsem jakoby z dálky. Nevěděla jsem, co kdo říká, a bylo mi to upřímně jedno. Ještě víc jsem se přimáčkla k neznámému a pak se vysílená vydala do temnoty.

***

„Bells?“ šeptal na mě někdo. „No tak probuď se.“ Otevřela jsem oči a zadívala se do Jasperových zlatých očí. Znovu jsem se rozbrečela. On mě rychle vzal do náručí a tiše mě uklidňoval.

„No tak, prosím přestaň plakat. Všechno bude v pořádku. Jsem tady Bells…“ Ale já to nedokázala. Kdybych neodešla, Edward by na mě nebyl takový a vše mohlo být skvělé. Opravdu si rodinu nezasloužím. Na co mi je odvaha a to vše kolem, když vše jen pokazím a zadupu do země.

„Pro-promiň…“ šeptala jsem stále dokola. Jasper mě hladil po vlasech a šeptal mi slůvka útěchy.

„Ty se nemáš za co omlouvat. To Edward tě tak rozhodil. Mluvili jsme s Carlislem. Opravdu jsi dala Jane na frak? To bych do tebe neřekl. Ani já bych něco takového nezvládl. Jsem na tebe hrdý, Bells,“ řekl zvesela. Tyhle jeho slova mě hřály u srdíčka. Ale taky zapříčinily další záplavu slz. Divím se, že po tom co jsem mu řekla, je na mě tak milý. Nezasloužím si to.

„Ze začátku jsem měla strach, ale pak to byla jen zábava. Měl jsi vidět, jak se Aro tvářil, když jsem mu řekla, proč vlastně tam.“ Zvedla jsem hlavu a všimla si, jak se na mě Jasper usmívá.

„Jsi má ztřeštěná, ale dokonalá sestřička. Asi bych si na tebe měl dávat pozor, že?“ Pak se začal smát a to do pokoje přivolalo celý zbytek rodiny, kromě Edwarda. Smutně jsem si povzdechla.

„Bello!“ smál se Emmett. „Tohle je vážně něco. Prosím vyprávěj, jak jsi dostala Jane na kolena. Demetri moc mluvka není.“

„Ale no tak Emme, nech ji odpočívat. Není ji dobře, jestli sis nevšiml!“ zpražila ho Rose.

„Ale jen ho nech. Klidně mu to řeknu,“ usmála jsem se a pak jsem jim to celé převyprávěla. Musím říct, že Emmett i ostatní jsou skvělí posluchači. Nikdy jsem podobnou chvíli nezažila. Celou dobu jsem seděla Jasperovi v náručí a pokaždé, když jsem chtěla ukázat, jak to vlastně bylo, si mě přitáhl zpět. Mají mě rádi a já miluji je...

... Tak, další dílek máte za sebou. Snad se díleček líbil...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 18. kapitola: