Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 17. kapitola

05.06.2010 (18:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6040×

17. kapitola - Nedívejte se – mohli byste vidět. Neposlouchejte – mohli byste slyšet. Nepřemýšlejte – mohli byste se něco naučit. Nerozhodujte se – mohli byste se rozhodnout špatně. Nechoďte – mohli byste upadnout. Neměňte se – mohli byste se změnit k lepšímu. Nežijte – mohli byste zemřít.

„Ty si myslíš, že tě nechám jen tak odejít? Opravdu si myslíš, že mě tímto můžeš vyhrožovat?! Jsi tak naivní Isabello...“ Začala jsem se mírně třást, ale Jane jsem pořád držela ve štítu. Už, ale nebojovala. Tiše vzlykala a čekala na svůj ortel. Ale dokážu to? Co když mě donutí ji opravdu zabít? Cítila jsem, jak do mého štítu naráží další silné vibrace. A sem tam jsem ucítila silný náboj energie. Snaží se ke mně dostat a ještě chvíli a povede se jim projít mým štítem a tím mě dostanou. Do očí se mi nahrnuly slzy... Energie mě opustila stejně rychle, jako přišla. Celý můj plán se hroutil jako domeček z karet. Začala jsem se potit a pak štít spadl úplně. Padla jsem na kolena a z očí se my řinuly slzy... Ale tohle by bylo teď jedno... Už nikdy neuvidím svou rodinu... Budu tady a to navždy...

„Bello?! No tak, vzbuď se!“ tenhle hlas se mi zdál strašně povědomý, jen jsem ho nedokázala nikam přiřadit. Otevřela jsem oči a při pohledu na tu osobu jsem tiše vyjekla.

„Pro-promiň... Nechtěl jsem tě budit. Jen, mluvila jsi ze spaní... A já...“ V přítmí jsem viděla ten jeho poplašený pohled.

„To nic, stejně bych už měla vstávat.“ Podívala jsem se na hodiny, které stály na stolku vedle postele. Super tři ráno. No hold, je třeba vyrazit. Unaveně jsem se protáhla a pak vstala z vyhřátě postele.

„Opravdu si nechceš ještě lehnout? Já to ještě pár hodin vydržím...“ Bylo mi ho skutečně strašně líto. Tvářil se jako nakopnuté štěně, které bylo potrestáno za něco, co neudělalo.

„Demetri, to je opravdu v pořádku. Nejsem unavená a navíc, není dobrý nápad vycházet odtud za plného provozu. Nemusel by ses ovládnou a co pak?“ řekla jsem tiše a hned jsem se vydala do koupelny. Opřela jsem se o umyvadlo a podívala se na sebe do zaprášeného zrcadla. Vypadala jsem opravdu hrozně. Ale po včerejšku jsem si opravdu potřebovala lehnout.

Rychle jsem se osprchovala a převlékla jsem se do toho mála, co jsem si stihla koupit. Ono se vyplácí nosit sebou kreditku, i když jdu jen na lov. Nevím, jak bych se dostala sem do Itálie, kdybych ji tehdy neměla u sebe. Ale teď je to stejně komplikovanější, než když jsem cestovala sama. Neříkám, že se Demetri nesnaží, ale ještě mě čeká strašně hodně práce. A čím dřív začnu tím dřív se snad budu moct vrátit domů...

Vrátila jsem se do pokoje a snažila se najít Demetriho, ale nikde jsem ho neviděla. Srdce mi začalo splašeně bít. Doufám jen, že nešel na průzkum hotelu, to by opravdu nedopadlo dobře.

„Demetri?“ šeptla jsem tiše a během vteřiny stál u mě. Úlevně jsem si oddechla.

„Promiň, nechci ti přidělávat starosti. Neměl bych tu vůbec být. Nedokážu to...“

„Demetri, to jsme probrali včera večer...“ Viděla jsem, jak se zamračil.

„Myslíš před tím, než jsi omdlela těsně po tom, co jsme vyšli z hradu, nebo po tom, co ses tady v hotelu zase svalila na postel a usnula?“ zeptal se mě docela dost cynicky. Asi ho něčím praštím, jinak to bohužel nevidím.

„Mezi tím… Jak jsem říkala, já tě tu nedržím, jsi volný. Ale já věřím, že to dokážeš, tak proč to aspoň nezkusit?“ Mírně jsem nadzvedla ústa do mírného úsměvu.

„Slibuji, že se o to pokusím…“ Můj úsměv se ještě více rozšířil. Já jsem si vzala jen bundu, popadla jsem ho za ruku a táhla ho chodbou pryč. Když jsme procházeli kolem recepce, jen jsem odevzdala klíče a pak jsme se ihned vydali do lesa, který se rozprostíral za hotelem. Ani vlastně nevím, kde přesně jsme. Ale vím, že někde v chladnější části Anglie. Ale to je tak vše...

Když jsem včera stála před Arem s Jane na kolenou, docela mě jeho reakce překvapila. Buď se hodně dobře vyspal, myšleno opravdu ironicky, anebo prostě měl záchvat velmi dobré nálady. I když ze začátku se na mě snažil poštvat Felixe, ale ten skončil na zemi vedle Jane a tak mu nezbylo nic jiného než mě pustit a Demetriho se mnou. Tedy ne že by nějak ochotně chtěl jít, ale nakonec byl tak nějak mou maličkostí donucen opustit brány Volterry. Přece bych neabsolvovala celé to divadlo a nakonec přišla s prázdnou, na to jsem opravdu neměla náladu.

Pořád jsem kolem nás držela štít a k Demetrimu nepouštěla žádný pach. Ale když už jsme byli opravdu hluboko v lese, nechala jsem ho, ať se řídí instinkty. Cítila jsem kousek od nás stádo nějaké vysoké zvěře, a když je Dem ucítil, tak ihned se po nich vrhl. Já jsem ho jen hlídala. Neměla jsem zas takový hlad a navíc on to potřebuje víc než já.

***

„Deme?“ To si ze mě snad dělá srandu. Takhle mě tu nechat samotnou. Jestli někomu zkřivil jen vlásek na hlavě, ať si mě nepřeje. Bude mít doživotní zaracha a to znamená na hodně dlouho. Když řeknu v osm tak tu bude v osm...

„Ale no tak sluníčko, přece by ses na mě nezlobila.“ Uslyšela jsem za sebou jeho sladký hlásek. Tak počkej, tohle si ještě vypiješ!

„Kde jsi byl!“ štěkla jsem po něm, a kdybych mohla, sežehla bych ho pohledem.

„Na lovu,“ jen se usmál. Přešel k televizi a spokojeně si sedl na nepohodlnou sedačku.

„To jsi mi nemohl dát aspoň vědět? Víš, jaký jsem měla strach!? Na co jsem ti ten mobil kupovala, když ho nedokážeš použít?!“ vrčela jsem na něj dál, ale on očividně nevnímal anebo to velmi dobře hrál. Ještě chvíli jsem tam postávala a poklepávala jednou nohou.

„No dobře, promiň! Omlouvám se za to, že jsem dostal žízeň a jelikož jsem nechtěl ublížit nějakému člověku, běžel jsem do lesa a ulovil si docela chutného medvěda,“ začal s omluvou. Já na něj zůstala civět. On šel fakt sám na lov? A to teprve po dvou měsících? A nikomu neublížil?

„Promiň, já bych se ti měla omluvit. Jsem poslední dobou pořád podrážděná. Nevím co se mnou je,“ smutně jsem si povzdechla a přisedla jsem si k němu.

„To nic, ale jsem rád, že jsem to zvládl. Ze začátku jsem si nevěřil, ale po dnešku. Myslím, že už je to na dobré cestě. Možná bych už mohl do větší společnosti.“

„Možná je to dobrý nápad. Už mě nebaví trajdat po laciných motelech,“ usmála jsem se na něj a začala plánovat další zastávku na naší docela dlouhé cestě. Je už to dva měsíce co jsem odjela z Forks a myslím, že je na čase se vrátit. Samozřejmě Demetri nemá ani páru o tom, co na něj chystám, ale bude zábavné sledovat, jak ho rodina přijme. Ale nebude to procházka růžovou zahradou. Přece jenom je Volturi a až se dozví za jakých podmínek jsem ho z tama dostala...

Zakručelo mi v žaludku. Hm, zase mám hlad a to dneska snad už po páté a to je teprve něco po deváté večer. Neochotně jsem se zvedla a přešla k velmi malé kuchyňce a z ledničky jsem vytáhla kuřecí salát z odpoledne. Ale když jsem k němu přičichla, nadzvedl se mi žaludek a já okamžitě letěla na záchod zvracet. Poté jsem se opláchla a vydala se zpět do kuchyně, kde jsem se zmučeně posadila na židli a sledovala, z malého okna, západ slunce.

„Bells?“ šeptl směrem ke mně. „Jsi v pořádku?“

„Ale ano, jen mi není poslední dobou dobře. V sobě neudržím vůbec žádné jídlo a jediné, po čem toužím je krev. Zdá se mi, že jsem se asi zbláznila, ale tohle se mi nikdy nestalo. Dokonce mi voní také lidi. Teď plně chápu to, jak se musíš cítit a co prožíváš.“ Po tvářích se mi z ničeho nic začaly téct slzy. Demetri byl ihned u mě a jedním pohybem mi slzy setřel.

Dívala jsem se do jeho zlatých očí, nebyly ještě úplně dokonalé, ale byly tak stejné, jako měl můj Edward. Tiše jsem vzlykla. Najednou jsem ucítila jeho chladnou ruku na mé tváři. Jemně se na mě usmál. Jedním prstem mi lehce hladil tvář. A pak se ke mně pomalu přiblížil, mé srdce začalo bít jako splašené. Cítila jsem jeho studený dech na svém obličeji. A pak jeho rty na mých. Celá jsem ztuhla. Nedokázala jsem se pohnout. Celá jsem se rozechvěla. Pak tento dotyk přestal. Měla jsem silně přivřené víčka a bála jsem se je otevřít.

„Bello!“ slyšela jsem jeho vyděšený šepot. „Sakra, promiň. Já... Nechtěl jsem, jen jsem myslel... Opravdu promiň...“ Otevřela jsem oči a podívala se na něj. V jeho obličeji bylo tolik bolesti a studu.

„Demetri, neměj mi to za zlé. Ale já miluji Edwarda,“ řekla jsem tiše.

„Já vím. Nevím, co mě to napadlo, jsi pro mě jako sestra. Jen jsem myslel, že to chceš...“ Zakroutila jsem hlavou.

„To je dobré Deme. Nemám ti to za zlé,“ usmála jsem se a pak mi zase zakručelo v žaludku. Zmučen jsem se podívala na ledničku.

„Něco ti připravím, snad jsem ještě nezapomněl vařit,“ řekl a vydal se mi něco ukuchtit. Zaujatě jsem ho sledovala. Jak tam tak lítal po té malé kuchyni a snažil se mi udělat vaječinu. Ale naštěstí se mu to povedlo v rekordním čase a já se chvíli na to nacpala k prasknutí.

„Díky, bylo to opravdu skvělé,“ řekla jsem a vše po sobě řádně uklidila. Pak jsem se vydala na kutě. Zítra nás totiž čeká jedna dlouhá cesta domů...

***

„Bojíš se?“ Už se mě ptal snad po sté. Já z něj fakt zešílím...

„Trochu, ale to přejde. Uvidíš, vezmou to dobře. Tedy v to doufám,“ řekla jsem a dál koukala na ubíhající cestu. Zrovna jsme seděli v Carlisleově autě a mířili si to do Forks. Byla jsem dost překvapena, že tam ještě bylo. Je to dost dlouho co jsem ho tam nechala a do Port Angeles to zase tak moc daleko nebylo, aby si ho Cullenovi nevšimli.

„Ale stejně si myslím, že tu dlouho nebudu. Nejsem zrovna rodinný typ, a když si představím, že bych taky musel do školy. Jde mi mráz po zádech.“ Musela jsem se začít smát. Ne, že by na tom co řekl, bylo něco vtipného, ale nedokážu si představit Demetriho v normálním oblečení jak s námi sedí ve škole. Tohle prostě dohromady nejde.

„Nemusíš chodit do školy, ale budu ráda, když se nějaký čas zdržíš,“ řekla jsem a dál se tiše pochechtávala. Ale smích mě velmi rychle přešel a to ve chvíli, kdy jsme přijížděli na příjezdovou cestu k tomu obrovskému baráku. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se na nic nemyslet. Přece jenom jsem před časem odešla docela ve spěchu a nevím, jak mě vezmou zpět. Jasperovi jsem hodně ublížila a strašně toho lituji.

„Snad mi odpustí,“ šeptla jsem do větru a vydala se s Demetrim za zády ke dveřím.

Opravdu nevím, co mě to dneska popadlo, ale sedla jsem si k PC a začala psát.

Snad se Vám tenhle díleček bude líbit a budete se pak těšit na další.

Tenhle díleček věnuji všem věrným čtenářům! Protože Vás mám moc ráda a díky vám mě to popohání čím dál tím víc kupředu.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 17. kapitola: