Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 15. kapitola

25.05.2010 (09:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5862×

15. kapitola - Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.

„Emmette…“ vydechla jsem. Co ten tu chce?!

„Co tu chceš!“ štěkla jsem po něm. Tak krásnou chvíli a on mi ji naruší. Stála jsem tam, boso, a mračila se na něj.

„Hledáme tě,“ řekl jako by nic.

„Proč?“

„Přijeli jsme domů a ty nikde. Edward byl zavřený u sebe v pokoji a nekomunikoval. Řekl jen, že jsi šla ven. Nic víc.“ To si ze mě dělají srandu? Tady si člověk od nich nemůže ani na chvíli odběhnout, aby to neměl na talíři. Tohle mě už fakt nebaví. Popadla jsem boty, naštvaně jsem si je nazula a vydala se s Emmettem domů.

„Všichni mě šli hledat jo?“ zeptala jsme se, ještě jednou pro jistotu.

„Jo no, Rosie a Edwardovi se nechtělo. Ale tvůj bratr dokáže být velice přesvědčivý,“ říkal a smál se. Co je na tom k smíchu jsem jaksi nepochytila. Asi jsem naladěna na jinou vlnu než on. A co se týče Jaspera, to si s ním ještě vyřídím. Je třeba si promluvit o nějakých jeho aktivitách a věcech ohledně mé osoby.

Domů jsme šli mlčky. Tedy aspoň já. Emm pořád něco vyprávěl a líčil mi své zážitky z dvoudenního lovu. Taky se ze mě snažil dostat, co jsem dělala já. Párkrát jsem se začervenala, ale jinak jsem na sobě nedala nic znát. Nechtěla jsem si kazit tyhle přenádherné okamžiky Emmettem a jeho žertíky. A navíc tahle naše hra mě baví. Nejvíce se těším, až to praskne. To bude nejlepší den v mém životě.

Cesta uběhla tak rychle, že jsem si ani nevšimla, že už jsme před domem. Všude kolem nás byla tma, jen světlo z obývacího pokoje nám svítilo na cestu. Taky jsem si všimla postavy, která přecházela sem a tam. Nechtělo se mi tam, nevím proč, ale měla jsem z toho špatný pocit. Ale nakonec jsem se odhodlala a šla čelit následkům, i když nevím, co jsem zase provedla.

Otevřela jsem hlavní dveře a můj zrak padl na mého bratra. Byl naštvaný, to bylo poznat na první pohled.

„Bells…“ oddechl si, ale jeho pohled se nezměnil.

„Jaspere, co to proboha má znamenat?“ zeptala jsem se uraženě.

„Co to má znamenat? Bello! Měl jsem o tebe strach. Neřekneš, kam jdeš a celou věčnost se nevracíš!“ řekl příkře.

„Nejsem malá, Jaspere! To si nemůžu vyjít ani ven bez toho, aby si mě hlídal jako nějakého malého caparta?! Jsem dospělá, můžu si dělat, co chci!“

„Ale jsi má sestra!“ zavrčel na mě. Tak tohle ne, nebudu se chovat jako poslušná malá holčička, která má být v osm doma a nejlépe jít po večerníčku spát!

„Říkáš tvá sestra? A kde jsi byl, když tvá sestra zůstala sama? Kde jsi byl, když se tvá sestra klepala strachy! Kde jsi byl, když tvou sestru pronásledovali upíři a málem ji zabili!! Kde jsi byl!“ Věděla jsem, že jsem tohle říkat neměla. Ale už to ve mně vřelo. To jak se každý stará o moje bezpečí, když nechápou, že jsem celou věčnost žila sama!

Najedou tu bylo strašné ticho. Jasper mě pozoroval ublíženým výrazem, ale nemohla jsem si nevšimnout ostatních členů rodiny. Zaraženého Carlislea, který stál ve dveřích s kupou dokumentů v ruce. Alice, která neměla daleko k pláči. Esmé, která stála ve dveřích vedoucích do kuchyně a byla na tom podobně jako Alice. Pak Rose a Emmett, kteří raději dělali, že tu vůbec nejsou. A pak můj pohled padl na Edwarda. Šokovaně se na mě dívat. Sklopila jsem hlavu a do očí se mi vhrnuly slzy. Takhle to dál nejde. Pořád všem jen ubližuji. Tiše jsem vzlykla a bez jediného slova jsem opustila dům.

Zastavila jsem se na příjezdové cestě, kde stálo nastartované Carlisleovo auto. Neváhala jsem a nasedla do něj. Sešlápla jsem plyn a uháněla pryč. V hlavě jsem měla vymeteno, neuvažovala jsem kam jedu. Jestli se někdy vrátím. Má to vůbec cenu? Pořád jsem je viděla tam stát. Ty ublížené výrazy mě budou pronásledovat snad pořád. Po tvářích mi stékaly slzy, ale já je ignorovala. Ve mně samotné to vřelo. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Nikdy jsem u nich neměla zůstávat. Já bych teď žila poklidně sama a oni by na to byli stejně. Byli by šťastní, ale mou přítomností jsem vše jen zkazila.

„Edwarde…“ vzlykla jsem a vybavila si jeho dokonalou tvář. Rozbrečela jsem se ještě víc. Tak strašně ho miluji a nikdy si tohle počínání neodpustím. Není to k němu fér. Po tak dokonalých dvou dnech se všechno najednou pokazilo. Prudce jsem zastavila. Ťukala jsem nervózně do volantu a přemýšlela kam teď. Mám se vrátit? Ale po tom co jsem Jasperovi řekla, má to cenu? Co když se nic nezmění? Musím nejprve dokázat, že se o sebe dokážu postarat. Musím jim dokázat, že to vše zvládnu a dokážu se postavit všemu, co mi přijde do cesty. Pak se mi vybavil obraz těch tří Volturiu. To jak se tvářila Jane a Felix… Ale Demetri byl jiný. Zastal se mě… Šlo na něm vidět, že by nejraději byl někde jinde. Když se otáčel, ten jeho pohled raněného štěněte. To jak jeho oči posmutněly, když viděl, jak m rodina chrání. Moc dobře jsem věděla, co teď budu dělat… Kam pojedu!

Znovu jsem nastartovala a vydala se do Port Angeles a následně na letiště. Možná mě budou hledat. Možná ne, ale každopádně se nehodlám vrátit dříve, než udělám to, co chci udělat!

Jela jsem rychle, ale to byla další věc, co jsem nevnímala. Ani to, že to není mé auto a že bych se klidně mohla někde vybourat. Jen jsem chtěla být z tohohle státu co nejrychleji pryč. Když jsem přijela na místo, auto jsem zaparkovala do nenápadného kouta, aby ho Cullenovi našli, ale přitom ho nikdo neukradl. Ale možná se vrátím a ještě tu bude. Kdo ví…

Přešla jsem k pultu a u mladé pokladní jsem si koupila letenku na nejbližší let do Itálie. A nezapomněla jsem uvést falešné jméno, aby to rodinka zas tak jednoduché neměla. Na let jsem nečekala nijak dlouho, asi půl hodinky. Ale i tak mi to připadalo jako věčnost. Bála jsem se zastavit a nic nedělat, to vás potom přepadnou myšlenky různého druhu a donutí vás vzpomínat. Těch myšlenek jsem se bála, tak jako cesty do pekla. Ale chci být statečná, protože tuhle cestu nedělám z rozmaru, ale z pocitu někomu pomoct.

Když jsem nastupovala, měla jsem divný pocit. Takový ten co vás přepadá, když se má stát něco opravdu špatného. Je to snad chyba? To že tam jdu? Pomalu jsem se otočila a zadívala se ke vchodu. Zhluboka jsem se nadechla a nastoupila.

Seděla jsem úplně v zadu u okna a začala vzpomínat. Na ty dokonalé chvíle strávené s Edwardem. Na jeho něžné polibky… Na to podivné chvění v žaludku, když se mě dotýkal. Když mi šeptal ‚Miluji tě‘. Po tvářích mi stékaly slzy, ale já je nechala volně téct. Možná už se nevrátím… Možná můj zcela dokonalý plán nevyjde a já posloužím jiným účelům. Nikdy neuvidím svého bratra. Jeho smích… Mou ztřeštěnou sestřičku… Vyčerpáním jsem zavřela oči a nechala sny, ať proplouvají mou hlavou.

„Slečno?“ ozvalo se nade mnou a já zamžourala do slunečního světla, které na mě svítilo, z odtaženého okna.

„Hm?“ Podívala jsem se na stevarda, který mě vzbudil.

„Za chvíli budeme přistávat, měla byste se připoutat,“ usmál se na mě mile. Já na něj jen kývla a zadívala se do slunečného počasí…

Přistání proběhlo hladce a tak i moje cesta do Volterry. Teď tu stojím pod obrovskými hodinami a přemýšlím jak dál. Cestu znám, ale co když potkám někoho, koho nemám? Mám jen jednu příležitost. Otočila jsem se a snažila se někoho zahlédnout. Musí tu někde někdo hlídkovat. Ale byl tu klid. Je divné, jak ten čas rychle utekl. Když jsem odjížděla z Forks byla hluboká noc a teď je skoro poledne. Ale zase svítí slunce a docela dost intenzivně.

Ještě docela hodnou chvíli jsem tu stála, když jsem si všimla skupinky lidí. Mohlo jich být asi patnáct, zrovna vystupovali z nenápadného autobusu. Ono by na tom nebylo nic divného, kdyby je nevedla mladá upírka v rudých mini šatech. Sebrala jsem všechnu odvahu a vydala se ke skupince, ale samozřejmě jsem nezapomněla rozprostřít kolem sebe svůj štít, aby mě nepoznala.

„Dobrý den,“ řekla jsem mile. Upírka se na mě zkoumavě podívala.

„Dobrý den, slečinko. Co pro Vás můžu udělat?“ zeptala se mě přeslazeným hlasem, ale já ji na tohle neskočím.

„Vy jste tu nějaké delegace nebo tak něco? Jsem tu nová a chtěla bych to tu trochu prozkoumat. Mohla bych se k vám přidat?“ oplatila jsem ji velmi mile.

„Ale jistě.“ Její usměv se ještě rozšířil. Teď by se mi tu hodil Edward, abych věděla, co si myslí. Ale když jsem si vzpomněla na Edwarda, chtělo se mi zase brečet. Ale teď jsem tenhle pocit musela odsunout stranou.

Všichni společně jsem vyšli. Ta ženština pořád něco mlela o hradbách a podobných věcech, ale tohle jsem opravdu nepotřebovala vědět. Pořád jsem se dívala kolem a zpozorovala dalšího upíra. Ale dělala jsem, že jsem si ho nevšimla. Vedla nás čím dál hloub do hradu a mě po zádech přeběhl mráz. Velmi dobře se mi vybavily vzpomínky na to, jak jsem tudy minule běžela a snažila se zachránit. Jak jsem proběhla sklepením a nakonec se zamíchala do davu venku. Naštěstí tehdy svítilo slunce a já mohla nepozorovaně opustit Volterru.

„Máme před sebou ještě jednu zastávku na oběd,“ řekla ta malá potvora a vedla nás k obrovským dveřím. Moc dobře vím, co za nimi je. Začala jsem se mírně třást. Dveře tiše otevřela a celá skupinka vešla dovnitř a pak se dveře zavřely a já pohlédla do očí několika hladových upírů. Viděla jsem, jak se k nám blíží. Narovnala jsem se a svou rychlostí jsem skupinku předešla a stoupla jsem si přesně před Ara. Na chvíli se zarazil, ale pak se mu na obličeji objevil pobavený škleb. Já jsem na sucho polkla.

Strašně moc děkuji za komentáře, které mi tu stále zanecháváte.

Jsem za ně velmi vděčná a hodně mě popohánějí dopředu.

Doufám, že se Vám kapitolka líbila a budete se těšit na další.

Jaký je Váš názor na Bellu ve Volteře? Co si myslíte, že se jí stane? Ale co pomstychtivá Jane?

Tohle vše a mnohme víc v další kapitolce.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 15. kapitola: