Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 9. kapitola

09.10.2011 (10:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2991×

Pro Kim, Ty víš.:)

9. kapitola

Tašku jsem předala Giuliovi, který ji uložil do kufru a pak mi otevřel dveře. Bylo to stejné gesto, které používal Edward, když někam jel s Bellou. Záviděla jsem jí to, přišlo mi takové uctivé, dokonale gentlemanské.

Usadila jsem se, a jen co jsem si zapnula pás, jsme vyjeli. Trochu, vlastně hodně, jsem se obávala toho, jaké to mezi námi bude. Opět jsem měla strach z trapnosti, která by mohla nastat ze své nejistoty v této oblasti. Ale moje obavy se ukázaly neopodstatněné.

Jen co jsem Giuliovi otevřela, šlo všechno skvěle. Hned u dveří mě políbil a popřál krásné ráno, což ho skutečně krásným teprve udělalo.

Během cesty mě chytil za ruku a prostě ji jen držel. V autě hrálo tlumeně rádio nějakou rychlejší píseň a bylo tam příjemné teplo. Opřela jsem se do sedačky a sledovala okolí, i když jsem tudy projížděla už několikrát.

Při průjezdu městečkem jsem viděla, jak se náměstí připravuje na vánoční trh, který má zítra začít. Jak jsem si všimla, byli do toho zatažení snad všichni obyvatelé. Každý něco dělal, stloukával dřevěné domečky, ze kterých se na pár dní stanou stánky, zdobil již postavené chaloupky, případně připravoval zboží.

U takové akce nemohla chybět Brigitte, která Giuliovo auto okamžitě zmerčila a jak mě v něm uviděla, oči se jí za skly brýlí proměnily v pingpongové míčky a po tváři se jí rozlil úsměv. Pak neváhala a oběma palci mi ukázala jedničku. Usmála jsem se, ale doufala, že si toho Giulio nevšiml.

„Do hodiny to ví celé město,“ promluvil náhle.
„Co?“
„O nás, že jsme spolu odjeli.“
„Proč?“
„Právě jsme projeli po veřejném prostranství, centru města, kde náhodou celé město bylo,“ vysvětlil. Moc jsem nevěděla, kam tím míří.
„Vadí ti to?“ nadhodila jsem.
„Ne, myslel jsem, aby to nevadilo tobě.“
„Mně?“ podivila jsem se. Proč by mi to mělo vadit.
„Ano, jsi tu sama, na prázdninách…“
„Nevadí mi to.“
„To jsem rád.“ Zněl spokojeně a nádherně se na mě usmál.

Cesta do Londýna trvala něco přes půl hodiny. Pak trvalo, než jsme se propletli londýnským ruchem. Všechny silnice byly ucpané. Cesta Londýnem nám zabrala víc než jízda sem.

K hotelu jsme dorazili asi po hodině, kdy jsme toho měli už oba dost. Jednalo se o malý roztomilý hotýlek v historické části města. Při vystupování z auta nás uvítal dveřník, který následně odvezl auto do garáží.

Recepce byla hala obložená tmavým dřevem a zem pokrýval tmavě červený koberec. Bylo to tu noblesní, a i když se nejednalo o nic velkého, čišel z každého koutu luxus.

Dumala jsem nad tím, jak mu naznačit, že asi nejsem připravená na to, být s ním v jednom pokoji, a co teprve v jedné posteli. Byl to oříšek, alespoň pro mě.

„Mám tu rezervaci na jméno Berruti,“ řekl recepčnímu. Ten chvíli cvakal do počítače a pak nás oslnil svým úsměvem.
„Dva jednolůžkové pokoje?“ ujišťoval se.
„Ano.“
„Výborně, tady máte karty, je to číslo 37 a 38. Přeji vám příjemný pobyt.“

Byla jsem překvapená a možná, nevím proč, vždyť jsem ono ani nestála, zklamaná. Bože, přeci jsem chtěla mít svůj pokoj!

Poslíček vzal naše zavazadla a výtahem nás vyvezl do čtvrtého patra.

Nejdřív doprovodil do pokoje mě a pak Giulia. Když se za ním konečně zavřely dveře, rozhlédla jsem se kolem sebe.

Pokoj byl nádherný. Od velké postele mezi okny ke křeslům na druhé straně místnosti. Všechno bylo sladěno do tlumených barev, které navozovaly pocit útulna. Byl tu dokonce krb. Boty se mi bořily do huňatého koberce. Bylo to tu moc příjemné.

Sedla jsem si na postel, která se pode mnou párkrát zhoupla, a znovu se podívala kolem. Byla jsem trochu v šoku. Kdo by taky nebyl, když se ocitne na takovém krásném místě s krásným klukem, ze kterého je naprosto vedle.

Co by tomu asi řekla máma? Je tohle chování, které ode mě očekávala?

Jako by věděla, o čem zrovna přemýšlím, zazvonil mi telefon a na jeho druhém konci se ozval mámin veselý hlas.

„Ahoj,“ řekla jsem nejistě. Nebyla jsem si jistá, co všechno jí můžu prozradit, asi toho moc nebude. Nerada bych, aby začala vyšilovat, všechno mi to zatrhla a já musela jet domů.
„Jak se máš?“ začala obvyklou otázkou.
„Dobře.“ Obvyklá odpověď. Nakonec jsem zmínila i to, že jsem se přesunula na pár dní do Londýna, který si chci prohlédnout. Vynechala jsem, že tu mám společnost. Máma se sice trochu obávala o mé bezpečí, samotné v Londýně by se mi mohlo něco stát, ale uklidnila jsem ji, že si projdu jen pár památek a vrátím se do Surrey. Opět došlo na trochu smutku, protože jsme si obě chyběly. I když to tak možná nevypadalo, měly jsme dobrý vztah. A nikdy jsme od sebe nebyly tak daleko. Ale určitě to nebude na škodu.

Nechala jsem všechny pozdravovat a pak jsem přemýšlela, co budu vlastně dělat. Giulio byl ve svém pokoji a já nevěděla, jestli ho mám jít navštívit nebo počkat, až přijde on. Nakonec jsem se rozhodla navštívit nejdřív koupelnu a pak se uvidí, co bude dál.

Všimla jsem si, že do pokoje vede nějak moc dveří. Jedny ven a dvoje další, o jejich účelu jsem neměla ponětí. Jedny jsou od koupelny, jenže které? Nakonec jsem prostě otočila jednou zlatou koulí a vešla. Trefa. Přede mnou se rozprostírala prostorná koupelna jak s vanou, tak sprchovým koutem. Nechala jsem dveře otevřené a šla si umýt ruce. Přišlo mi skoro líto, použít nádherně, skoro umělecky tvarované mýdlo, které tam na mě čekalo.

Soustředěně jsem si mydlila dlaně a pak je se stejnou pečlivostí oplachovala. Pak jsem se na sebe podívala do zrcadla a vypískla leknutím. Srdce mi bušilo jako bych právě uběhla maraton.

„Co tu děláš?“ vydechla jsem.
„Jdu za tebou,“ usmál se Giulio a díval se na mě do zrcadla.
„Jak ses sem dostal?“
„Máme propojené pokoje,“ pokrčil rameny. Už jsem se chtěla zeptat čím, ale v čas jsem se zarazila a uvědomila si, že to budou nejspíš ty druhé dveře.

„Jdeme ven,“ řekl. Otočila jsem se k němu a chvíli se mu dívala do očí. Byly jako letní obloha bez mráčku, jasný teplý den. Sklonil se a políbil mě. Byl to dlouhý něžný polibek, který mě celou rozechvěl.

„Tak jdeme,“ zamumlal, když se odtrhl od mých rtů, a poodstoupil.

Unikl mi zklamaný povzdech, za který bych si nejraději nafackovala. Giulio se pousmál a vzal mě za ruku. V pokoji mi pomohl do kabátu, vešli jsme do jeho, který vypadal jako ten můj, jen v jiných barvách, oblékl se a mohli jsme vyrazit.

Venku nás přivítalo sněžení a plné ulice. Měla jsem oči navrch hlavy. Nikdy jsme ve velkém městě nebydleli a na tohle jsem nebyla zvyklá. Samozřejmě jsem jich pár navštívila, ale i tak mě vždy ochromila tím spěchem, který kolem vládl.

Byla bych schopná se v tom davu ztratit, vůbec jsem netušila, kde se právě nacházíme, ale Giulio mě vedl vpřed a zdál se jistý svým cílem.

Protože věděl, že jsem s Londýnem ještě neměla tu čest, rozhodl se ukázat mi pár památek, které bych měla určitě vidět. Neprotestovala jsem. Těšila jsem se. Pevně jsem svírala jeho ruku, odhodlaná ji nepustit, ani kdyby mi ji z té jeho páčili.

Začali jsme v Toweru, pevnosti, která v dávných dobách sloužila jako sídlo panovníka. Nyní to bylo spíš muzeum. Prohlédli jsme si korunovační klenoty, které mě uchvátily svou zdobností a leskem, který až oslepoval. Viděli jsme mučírnu a spoustu dalšího. Giulio byl dokonce vybaven foťákem, takže jsme se párkrát nechali zvěčnit.

Šli jsme se podívat na známý most nad Temží a procházku zakončili na ruském kole zvaném London Eye. Byla už skoro tma, ale celé město svítilo. Viděli jsme proudy aut, veřejné osvětlení, okna svítící z tmavých domů, několik vánočních stromů a různé jiné vánoční zdobení. Bylo úžasné mít to všechno jako na dlani.

Stála jsem nalepená u skla, abych všechno dobře viděla. Takhle z vrchu vypadal Londýn jako město pro panenky. A ještě lepší bylo, když mě zezadu objaly Giuliovy ruce. Opřela jsem se o jeho hruď a dlaně položila na jeho na mém břiše. Líbnul mě do vlasů a já se málem rozpustila štěstím. Ten okamžik neměl jedinou chybičku. Vydržela bych tam stát navždy.

Ten skvělý den jsme zakončili na výborné večeři v restauraci ve městě. A pak se ruku v ruce loudali zpět k hotelu. Byla jsem pěkně promrzlá. Nemohla jsem se dočkat, až si dám teplou sprchu a zalezu do měkké postele.

Přede dveřmi mého pokoje jsem se zastavila a nejistě pohlédla na Giulia. Neměla bych ho třeba pozvat dál? Opět věc, ve které nejsem zběhlá. Kousala jsem se do rtu a intenzivně přemýšlela. Už jsem otevírala pusu, že něco řeknu, ale vyřešil to za mě. Uchopil můj obličej do dlaní, naléhavě políbil a řekl: „Sladké sny.“ Pak se otočil a už jsem jen viděla, jak za ním zaklaply dveře jeho pokoje.

Celá omámená a zmatená jsem vešla do svého a automaticky svlékala kabát a následně boty. Co to mělo znamenat? Prostě jen sladké sny?

Samozřejmě jsem byla ráda, že to tak dopadlo. Nechtěla jsem přeci, aby šel dovnitř a třeba si myslel, že bude něco… něco víc. Takhle je to správně. On je ve svém a já taky. Uvidíme se ráno.

Teď na všechno zapomenu, umyju se a půjdu spát. Byla jsem z toho chození utahaná jako kotě.

Místo rychlé sprchy jsem si napustila vanu a nalila do ní levandulovou pěnu. Ponořila jsem se až po krk a užívala si, jak mi postupně rozmrzají všechny kosti v těle. Zavřela jsem oči a relaxovala. Relaxovala jsem s Giuliovým obličejem za víčky. Představovala jsem si jeho oči, veselý úsměv a tu chvíli, kdy se jeho rty skláněly k mým. Ten okamžik očekávání neskutečného byl možná ještě sladší než polibek samotný, uvažovala jsem. Ne. Giuliovy polibky byly nepřekonatelné.

Zatoužila jsem po tom, aby tu byl a abych mohla ochutnat jeho rty, jestli budou takové, jaké si je pamatuju.

Voda už začala vychladat, když jsem vylezla ven, osušila se obrovskou bílou osuškou s emblémem hotelu a pak se v hotelovém županu přemístila do pokoje.

Chvíli jsem hledala pyžamko, které se skládalo z kraťasů a trička, to teplé jsem raději nechala v Surrey, ale stejně nebylo nic extra, jak by jistě řekla teta Alice. Pak jsem si sedla do křesla, pročesala si vlasy, a když už nebylo co dělat, vlezla jsem si do postele.

Najednou mě veškerá únava přešla. Ležela jsem s očima otevřenýma dokořán, připadala si sama v tak velké posteli, a i přesto, že jsem ze sprchy vyšla krásně zahřátá, dávala se do mě zákeřná zima.

Přitáhla jsem si tedy deku blíž a mermomocí se snažila usnout.

Nešlo to. Posadila jsem se a přemýšlela, co bych mohla dělat. Jasně jsem věděla, co bych chtěla, ale můj rozum mi říkal, že je to čiré bláznovství. Určitě už spí. Navíc by si to mohl nějak špatně vyložit a já bych pak mohla litovat.

Jenže jsem věděla, že Giulio by neudělal nic, co bych nechtěla. Do háje s tím.

Vstala jsem a jen v pyžamu přešla ke dveřím spojujícím naše pokoje. Ještě jsem měla čas vrátit se do postele a usnout třeba pomocí počítání oveček, ale neudělala jsem to. Zhluboka jsem se nadechla a položila ruku na zlatou kouli dveří.

Vejde Olívie nebo ne? A pokud ano, co se bude dít?

Chtěla bych reagovat na jeden komentář u minulé kapitoly. Možná se vztah Giulia a Olivíe vyvíjí trochu rychleji, tím myslím hlavně tu první pusu, ale je to prostě láska na první pohled. Nedá se tomu vzdorovat.:)

8. kapitola ɷ SHRNUTÍ ɷ 10. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 9. kapitola: