Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 5. kapitola

20.09.2011 (20:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3188×

5. kapitola

Vyšla jsem do zasněžených ulic, procházela se mezi domy, prohlížela si výlohy obchůdků a občas do nějakého nakoukla. Měla jsem ruce plné tašek s vánočními ozdobami. Koupila jsem všechno, co se mi líbí a už se moc těšila, až si vyzdobím domek.

Zastavila jsem se na náměstí a pozorovala strom, který se nade mnou vznešeně tyčil. Prohlédla jsem si jesličky s vyřezávanými figurami obklopenými smrkovými větvemi. Všechno bylo prosté, ale přesto krásné a přesně se to sem hodilo.

Dala jsem si tašky do auta a ještě zašla pro to nejdůležitější, jídlo.

V celém městečku jsem potkala jen jedny potraviny. Ne, že bych ho prošla celé, ale moc mi toho nezbývalo.

Byl to malý krámek, kterému vládla vysoká štíhlá žena ve středním věku. Všechno zboží bylo úhledně vyrovnané v regálech a označeno žlutou cenovkou. Košíky tu měli pouze do ruky, takže jsem si vzala rovnou dva, protože jsem počítala s větším nákupem.

Naházela jsem do nich nějaké instantní potraviny, vaření mě moc nebaví, toustový chleba na sendviče, uzeniny, taky maso, bez toho bych být nemohla, a pak spoustu sladkostí, které byly tím nejdůležitějším. Bez čokolády a podobných laskomin bych se neobešla.

Přihodila jsem i nějaké čisticí prostředky, abych nežila jako prasátko. Pak jsem se jen šourala kolem polic a brala to, co mi padlo do oka.

Když jsem prodavačce postavila na pult dva plné koše, zvědavě si mě prohlédla.

„Dobrý den,“ řekla jsem.
„Dobrej, že vy jste ta mladá Cullenová?“ překvapila mě otázkou.
„Ano, jsem,“ přisvědčila jsem. Jak to ví?
„Annie říkala, že jste jako obrázek a měla pravdu,“ pokračovala ta dobrá žena. Takže Annie… tohle je vážně malé městečko. Vždyť to není tak dlouho, co jsem odešla z restaurace a už se to ví až tady. To je fofr.
„Já jsem Prudenc McAdamsová,“ představila se a dál markovala zboží.
„Já jsem…“
„Já vím, Olívie Cullenová,“ přerušila mě. „Jak se vám u nás líbí?
„Máte to tu moc hezké. Jsem ráda, že jsem přijela.“
„Jo, asi to tu není jako v Americe, ale nám to vyhovuje,“ řekla jako by snad obhajovala svou vlast. Raději jsem to nekomentovala a zaplatila.

S přáním krásného dne jsem si loktem otevřela dveře, protože obě ruce jsem měla plné pytlů s nákupem.

Teď jsem byla vděčná, že mi koupili auto, protože táhnout to všechno v ruce až k domu by bylo nad mé síly. I takhle jsem měla pocit, že parkuju nějak daleko, příště budu muset zajet blíž.

Zatáčela jsem na náměstí, kde čekalo auto, ruce už jsem díky té tíze skoro necítila, když tu ze zpoza rohu vynořila postava a já už nestihla zastavit.

Plnou parou jsem vrazila do toho člověka a on do mě. Já jsem skončila na zadku, potraviny rozsypané kolem sebe. Úžasné.

„Jé, promiň, omlouvám se.“ Dotyčný na rozdíl ode mě vydržel na nohou. „Neviděl jsem tě. Pomůžu ti vstát,“ natáhl ke mně ruku, ze které jsem viděla jen dlouhé prsty.

Po troše váhání jsem se jí chytla a nechala se vytáhnout do stoje.

Oprášila jsem si zadek a nešťastně se rozhlédla po svém nákupu.

„Pomůžu ti s tím.“ Ani nečekal na mou reakci a už jsem viděla jen vršek jeho hlavy a ty krásné ruce, jak dávají zpátky do pytle můj nákup. Nejdřív jsem na něj jen civěla a pak si uvědomila, že bych mu mohla pomoct. Popadla jsem tedy druhý pytel a začala ho taky plnit.

Sebral ze země poslední čokoládovou tyčinku a narovnal se. Stanul proti mně v celé své výšce a já párkrát zamrkala. Rčení, stanuli jsme tváří v tvář, by v tomto případě nebylo přesné. Stanuli jsme tváří v… hruď? Byl dobře o dvě hlavy vyšší než já, možná i o víc.

Měl delší tmavé vlasy, pomněnkově modré oči, trochu špičatější nos, který se klenul nad nádherně modelovanými rty. Široká čelist dodávala jeho vzhledu na mužnosti. Krk měl schovaný pod tmavomodrou šálou, jejíž cípy visely na černém saku s beránkem. Ale i před to tlusté sako bylo vidět, že bude mít vypracovanou postavu. Skousla jsem si ret a znovu se mu podívala do tváře.

Na rtech mu hrál mírný úsměv, ve kterém mu vykoukly bílé zuby. Uf…

„Ještě jednou se omlouvám, tohle se mi běžně nestává,“ promluvil hlubokým, ale nádherně hebkým hlasem, který jsem si předtím moc neuvědomovala.
„Nic se nestalo,“ dostala jsem ze sebe ani nevím jak. Ještě chvíli jsem na něj koukala jak ťululum a teprve studený závan větru mě probral. „Já… měla bych jít.“ Natáhla jsem se, abych si od něj vzala druhý pytel, ale místo, aby mi ho podal, se zařadil vedle mě.
„Pomůžu ti, když už jsem ti rozsypal nákup. Vaříš pro armádu?“ zeptal se najednou. Chtěla jsem protestovat, ale pak jsem se na to vykašlala. Kdo ví, kdy se zase ocitnu v přítomnosti tak hezkého kluka a v jeho případě bylo i hezký slabé slovo. On byl…
„Takže?“
„Hmm…“ Nějak mi vypadlo, na co se ptal.
„Toho jídla je hodně,“ připomněl mi.
„Jo, no… je to jen pro mě,“ pokrčila jsem rameny. Sjel mě pohledem od hlavy až k patě a vypadal spokojeně. Radši jsem se ani neptala, jak to myslel. „Támhle mám auto,“ mávla jsem k parkovišti.

Nákup jsme usadili na zadní sedačky a já pak nerozhodně postávala u otevřených dveří na straně řidiče. Měla bych prostě nasednout a odjet, ale něco mi v tom bránilo.

„Tak… díky za pomoc.“
„Nemáš zač. Mimochodem, jsem Giulio,“ natáhl ke mně svou úžasnou ruku.
„Já jsem…“
„Olívie Cullenová, vím.“ Znovu si mě prohlédl od hlavy až k patě a v očích se mu objevilo zaujetí.
„Jasně, od Annie,“ kývla jsem hlavou.
„Od Harryho, ten to má od Patsy, která to zjistila od paní Greenové, jejíž neteř pracuje v kavárně a té to určitě řekla Annie.“
„Páni.“
„Jo, je tu dokonale vyvinutá komunikační síť,“ zasmál se a mě zamrazilo u žaludku.
„To teda. Ještě jednou děkuju.“
„Ještě jednou nemáš zač,“ mrknul na mě, a když jsem nasedla, zavřel mi dveře.

Celou dobu, co jsem odjížděla, mě sledoval. Byla jsem z toho nervózní, takže jsem málem vjela do cesty autu, které jelo po hlavní. Pěkně bych se před ním ztrapnila. Sledovala jsem ho ve zpětném zrcátku, dokud jsem nezahnula.

Giulio, hezké jméno. Rozhodně ne anglické, ani on sám nevypadal jako Angličan.

Měla jsem skvělou náladu. Jak takové malé „dobrodružství" dokáže člověka potěšit.

ȹȹȹ

Byla jsem z venku kapánek zmrzlá, takže jsem si dala horkou sprchu, oblékla si volné flanelové kalhoty, tričko s dlouhým rukávem a teplou mikinu. Zatopila jsem v krbu a při zírání do plamenů uždibovala z oříškové čokolády.

Místo zlatavých plamenů, které tančily v krbu, jsem však viděla modrou, skoro azurovou. Dívala se na mě. Najednou tam byla i havraní čerň a potom celý obličej. Povzdechla jsem si.

Nikdy bych nevěřila, že mě setkání s jedním klukem může tak vykolejit. Kluky jsem znala, potkávala jsem je běžně, ale pokaždé zůstali jen pouhými kolemjdoucími, kteří o mě nezavadili pohledem a já zrovna tak. Ale tenhle byl víc. Nebyl to jen cizinec, i když jsem o něm vůbec nic nevěděla.

Tak ráda bych ho zase viděla, napadlo mě najednou, až jsem se sama své myšlence podivila.

Ze snění mě vytrhl telefon.

„Halo,“ řekla jsem nepřítomně.
„Olívie!“ zvolal mámin hlas.
„Ahoj.“
„Ty vůbec nevoláš,“ vytýkala mi.
„Vždyť jsem tu teprve den a včera jsem volala.“
„Já vím, ale… jak se máš?“ zeptala se.
„Dobře, dneska jsem se byla podívat ve městě. Je to tu moc hezké. Kdybys to viděla, ty domky, je tu krásný kostel a všude je vánoční výzdoba. Vyfotím to a pošlu vám to,“ povídala jsem celá nadšená.
„To budeš moc hodná. Stýská se mi.“
„Ale, mami, brzy se vrátím.“
„Tohle je poprvé, co jsem tu bez tebe,“ popotáhla.
„Není, když jezdíte na lov, tak tam taky nejsem. Ber to jako jeden dlouhý lov,“ poradila jsem jí.
„Dobře, pokusím se. Tak já už tě nebudu otravovat. Brzy zavolej, Olívie.“
„Neotravuješ a zítra ti určitě zavolám. Pozdravuj ostatní.“

Když jsem zavěsila, neubránila jsem se druhému povzdechu. Taky se mi stýskalo, ale takhle to bylo správně. Potřebovala jsem přesně tuhle samotu. I přesto, že nebyla úplná a celou noc se mnou byl tajemný Giulio. Fešák Giulio.

ȹȹȹ

Teple oblečená jsem vyšla zadními dveřmi, které vedly do zasněžené zahrádky. Nebyla moc velká, ale zato roztomilá, a to i pod bílou pokrývkou. Brankou jsem se dostala na pole za domem. Zamířila jsem k borovému lesu, který ležel nedaleko. Bylo mrazivé ráno, ale já nějak neměla stání. Proč ležet v posteli na tak úžasném místě, jako je tohle. To by bylo maření času. Proto jsem se rychle najedla a vypravila se na průzkum nejbližšího okolí.

V neporušené rovině sněhu jsem dělala první stopy a neodolala jsem, abych se nepokusila o andělíčka. Bohužel jsem měla problém se vstáváním. Vždycky byl někdo v okolí, aby mě vytáhl na nohy, ale tady jsem byla sama. I tak jsem byla s výsledkem spokojená. První anděl v Anglii.

V lese na mě čekal kouzelný svět absolutního ticha. Jediný rušivý element bylo křupání sněhu pod mými botami.

Opatrně jsem našlapovala a rozhlížela se po tom království. Stromy stály jako hlídači, skryti pod bílými klobouky sněhu. Hlídali mě na každém kroku, abych nezpůsobila nějakou neplechu. Objevila jsem také zaječí stopy a trochu hloub v lese i otisky srnčích kopýtek. Bohužel jsem ani jedno ze zmiňovaných zvířat nepotkala. Možná příště.

Z hromady větví ořezaných z pokácených stromů jsem vybrala ty nejhezčí, abych si s nimi vyzdobila dům. Stromek mít asi nebudu, ale nějaké jehličí by to chtělo. Vyhlédla jsem si ty největší větvě, jaké tam byly. Byly sice velké, ale úplně jsem viděla, jak je doma rozřežu na menší a dám je do mohutné vázy na krbové římse.

Po menším bloudění jsem, celá promrzlá, našla cestu ven z toho bílého labyrintu a těsně před obědem dorazila domů.

K obědu jsem si dala pořádný steak a pak si sedla s knížkou ke krbu. Napadlo mě udělat si horkou čokoládu. Sice neumím tak dobrou jako Edward, ale taky to jde.

Zrovna jsem si vybírala ten nejhezčí hrnek, když někdo zaklepal na dveře a hned na to zazvonil starý zvonek visící vedle dveří.

Návštěva?

Opatrně jsem vykoukla ze dveří, nikdy nevíte, kdo se za nimi může skrývat, a pak je otevřela dokořán.

Tak kdo myslíte, že za Olívií přišel?

Chtěla bych moc poděkovat všem věrným komentátorům, bez kterých by tahle povídka asi brzy skončila. Díky.:)

4. kapitola ɷ SHRNUTÍ ɷ 6. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 5. kapitola: