Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 15. kapitola

12.11.2011 (07:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2911×

15. kapitola

Znovu jsem uslyšela otočení klíčem. Divné, jídlo přinesli před chvílí.

Nepovažovala jsem za nutné otáčet se nebo dávat dotyčnému najevo, že o něm vím. Beztak je to zase nějaký upír.

„Liv…“

„Tati?!“ Otočila jsem se, abych se ujistila, že se mi to nezdá. V náhlém popudu jsem vyskočila a běžela ho obejmout. Konečně nějaká známá tvář. Zabořila jsem mu obličej do ramene a rozbrečela se.

„Už je to v pořádku, holčičko, všechno bude dobré,“ šeptal a tiskl mě k sobě.

Byla jsem tak ráda, že ho vidím. Nikdy bych si nemyslela, že je něco takového možné.

„Tati,“ fňukla jsem proti své vůli. Odtáhl mě od sebe na délku paží.
„Je ti dobře? Jsi tak bledá a hubená.“
„Nechce nic jíst,“ ozval se za ním hlas. Giulio. „Nosíme jí jídlo, ale nesnědla ještě ani sousto.“ Žalobníček. Kdyby byla jiná situace, vyplázla bych na něj jazyk.
„Liv, musíš něco jíst,“ začal mi promlouvat do duše. Copak nechápe, že to není bezpečné.
„Taky jí to říkám,“ vložil se do toho Giulio, jako by se ho snad někdo na něco ptal.

„Co máma?“ zeptala jsem se, aniž bych jim věnovala pozornost. Tolik se mi stýskalo po domově. Už kolikrát mě napadlo, že kdybych tolik netrvala na svém, co se odjezdu týče, nemuselo k něčemu takovému vůbec dojít. Byla bych doma, v bezpečí. Jenže tu byla i druhá stránka věci. Nikdy bych nepotkala Giulia. Ať už jsem na něj byla momentálně jakkoliv rozzlobená, nevěřila mu, nemohla jsem zapomenout, na to, co se mezi námi stalo.

Ano, pořád jsem ho milovala. Jak bych taky mohla přestat, ale nebylo mi to nic platné. Jak bych mu mohla vůbec něco věřit. Jeho city byly jedna velká lež. To jsem si říkala chvíli a pak mě napadalo, že to třeba tak není. Že na tom něco bylo. Občas, když mi přinesl jídlo, se na mě tak zvláštně díval. Ale jak si mám být stoprocentně jistá?

„Bojí se o tebe, ale slíbil jsem jí, že tě dovedu domů. Všem se moc stýská a moc se na tebe těší,“ říkal, jako by bylo jasné, že pojedu domů. Myslím, že tím si nemohl být jistý nikdo.
„Taky mi moc chybí.“
„Já vím. Dostanu tě domů,“ slíbil.

Byla jsem překvapená jeho přístupem. Jeho chováním. Zdál se tak jiný. Tenhle o mě měl zájem.

„Děje se něco?“ zeptal se, když si všiml mého upřeného pohledu.
„Já jen… Ale nic,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Dojdu si promluvit s Arem. Giulio mě odvedl rovnou za tebou, ještě jsem ho neviděl. Ty mi slib, že sníš, co ti donesou.“
„Ale…,“ chtěla jsem protestovat, ale marně.
„Žádné ale. Giulio ti donese jídlo a ty ho všechno sníš. Osobně si to zkontroluju.“

Zamračila jsem se. Kdybych tušila, že bude takhle panovačný… Ale stejně, líbilo se mi to. Konečně jsem v něm aspoň trochu viděla tátu.

Když oba odešli, zůstala jsem stát uprostřed místnosti. V hlavě jsem toho měla tolik. Nevěděla jsem, co dřív. O čem mám přemýšlet jako první?

Než jsem se stihla rozhodnout, byl Giulio zpět.

„Tady,“ řekl a položil tác na stůl. „Mám dohlédnout na to, že to sníš.“
„Nepotřebuju chůvu,“ prskla jsem.
„To je dobře, protože já chůva nejsem.“ Usadil se do křesla a čekal. Nic neříkal. Chvíli jsme se měřili pohledy, kdo s koho.

Vzdala jsem to. Potěšeně se usmál, když jsem sáhla po vidličce a mně poskočilo srdce. Podíval se po mně a tak jsem rychle sklopila pohled k talíři. Pořád to bylo ve mně, milovala jsem ho, jako by se nic nestalo.

Mlčky jsem se najedla a pokoušela se nevšímat si Giuliova upřeného pohledu. Znervózňovalo mě to. Měla jsem pocit, že musím něco říct, i když s ním nemluvím.

„Díky žes přivedl tátu.“ Překvapeně pozvedl jedno obočí.
„Dal bych mu vědět dřív, ale u vás už nebyl.“
„Tys volal k nám domů?“ vykulila jsem oči. Přikývl. „A s kým jsi mluvil?“ vyhrkla jsem nedočkavě.
„S Carlislem. Ujistil jsem ho, že jsi v pořádku, a že se o tebe postarám.“

Oči se mi při zmínce o domově, o tom, že on s nimi mluvil, aspoň telefonem, zalily slzami. On jim volal. Chtěl sem dostat tátu co nejdřív, uklidnil rodinu a slíbil, že se o mě bude starat… A to všechno kvůli mně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě a hned ke mně přiskočil.

To už bylo moc. V hlavě se mi ozvalo hlasité cvak a všechno zapadlo na své místo.

Rozbrečela jsem se na plno. Giulio si ke mně přiklekl a bedlivým zrakem zjišťoval, co mi tak může být. Vzal mě za ruce, a když jsem neprotestovala, položil mi svou velkou dlaň na tvář a setřel slzy.

Vrhla jsem se mu kolem krku. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela a pevně ho objala. Takhle to bylo správně. Přitiskla jsem se k němu, tvář schovala do jeho hrudi a krokodýlími slzami mu smáčela tričko.

Giulio nezaváhal. Jeho paže se mi ovinuly okolo pasu, klekl si, abychom k sobě měli co nejblíž a jen mě držel. Po těch několika dnech, co jsem tu strávila, mi konečně bylo dobře. Nezáleželo na tom, co se stane. Byli jsme teď a tady, spolu. Kašlala jsem na upíry okolo sebe, na ten nepříjemný studený dům. Zevnitř mě hřálo teplo, které vyzařovalo mé srdce a zvenku Giulio.

Pak mě jeho dech pošimral na uchu, pokračoval na tváři a nakonec se zastavil těsně u mých rtů.

Giulio mi upřeně hleděl do očí, jako by tam něco hledal. Nemohla jsem ani mrkat, jak jsem byla lapená jeho pohledem. Pak zrušil i tu maličkou vzdálenost a políbil mě.

Jsem doma. Takový to byl pocit. Bral si, co jsem mu dávala. Lačně ochutnával mé rty a vůbec při tom nebyl něžný. Do polibku vložil všechnu bolest, kterou jsem mu svých chováním způsobila, všechno zoufalství a frustraci.

A najednou… Jako by se přehnala bouřka. Jeho polibky se zjemnily, až zůstalo jen jemné oťukávání.

Opřela jsem se čelem o jeho a zhluboka dýchala.

„Olívie,“ vydechl mé jméno tak něžně a láskyplně až se mi z toho chtělo brečet, zase.
„Je mi tak líto. Byla jsem… Já jsem… Omlouvám se,“ blekotala jsem. Nemohla jsem vyjádřit, co jsem provedla.
„Zapomeň na to, oba na to zapomeneme.“ Díval se mi do očí a snažil se mi vnutit svou vůli.
„Chovala jsem se jako naprostý idiot,“ řekla jsem ještě.
„Měl jsem ti to říct, ale bál jsem se, že tě ztratím. A málem se i stalo,“ dodal tišeji.
„Miluju tě, nikdy mě neztratíš.“ Pohladil mě po tváři, zastrčil mi vlasy za ucho a pak znovu políbil.

Než jsme se dostali k posteli, na kterou mě přeopatrně položil, šeptal mi nekonečná vyznání lásky.

I přes svou neútěšnou situaci jsem byla zavalena nečekaným štěstím. Ať se stane cokoliv, v ten okamžik jsem byla šťastná a nic to nemohlo zkazit.

Ukazovákem jsem zopakovala cestu po vnitřní straně Giuliovy paže, od loktu po zápěstí. Tam a zpátky.

„Můžu… můžu se na něco zeptat?“ promluvila jsem opatrně.
„Jistě.“ Jednou rukou mě objal kolem ramen a přetočil tak, že jsem ležela a on se nade mnou skláněl.

Sklopila jsem oči.

„Víš, zajímalo by mě… tvoje matka je…“
„Moje matka zemřela při porodu.“ Střelila jsem po něm pohledem. Tvář měl naprosto klidnou a trpělivě mě pozoroval.
„To je mi líto,“ špitla jsem. Neměla jsem o tom vůbec začínat.
„O nic nejde. Je to už dávno.“ Odmlčeli jsme se. Neměla jsem odvahu pokračovat v hovoru dál. „Copak je?“ Jeho jsem neoblafla.
„Já jen… co jsi?“ A bylo to venku. Je taky tak nedokonalý jako já? Je pravda, že v mých očích dokonalý byl a to se nezmění, jen jsem chtěla vědět, jestli třeba…
„Jsem poloupír.“ Zadržela jsem zklamaný pozdech. Nikdo nemůže být jako já. Já nejsem nic, nic, co by se dalo definovat. Každý zná svou podstatu, až na mě. „Nejsem jako ty. Ty jsi speciální, jsi úžasná.“

Měla jsem chuť si odfrknout. Stejně to říkal jen proto, aby mě utěšil.

„Olívie,“ zvedl mi bradu, abych se na něj musela podívat. „Taková skutečně jsi. Jsi jedinečná, a proto tě miluju, nikdo není jako ty.“

Usmála jsem se. I když jsem se pokoušela udržet koutky na místě, musela jsem se usmát. Z jeho úst to znělo tak krásně. Dokonce jsem tomu i věřila.

ȹȹȹ

Tentokrát mě k Arovi vedl sám táta. Když za mnou přišel, byla jsem trochu rozpačitá z toho, jak jsem se k němu předtím chovala. Nebyla jsem si jistá, jak to bral on.

Když řekl, že jdeme do velké síně, udělalo se mi zle. Nechtěla jsem tam. Popravdě jsem se bála a ne málo. Aro i jeho bratři mě děsili.

Táta mě ujišťoval, že se nic nestane. Prý nedovolí, aby se mě někdo dotkl. Jde jen o jeden rozhovor a pak pojedu domů, sliboval. Domů… Jak se asi má mamka? Jak jí je? Musí se o mě bát. Pokud se dostanu domů, už nikdy mě nepustí dál jak do školy. Tenhle výlet krásně začal, ale ten konec…

V síni byl i Giulio. Jakmile jsme vešli, postavil se mi po boku. Vděčně jsem se na něj usmála.

„Rád tě zase vidím, Olívie,“ zapředl Aro. „Doufám, že u nás máš veškeré pohodlí.“ Trhla jsem rameny. „Měl jsem dlouhý rozhovor s tvým otcem a dohodli jsme se na pár věcech.“

Sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Přimělo mě to o krok ustoupit.

„Je věčná škoda, že tu nezůstaneš s námi, ale schopnosti tvého otce jsou pro mě přednější a pokud si ho chci udržet, musím se s tebou rozloučit. Samozřejmě platí návštěvy, stejně jako předtím. Já své slovo držím,“ řekl významně a podíval se na tátu. Ten mu pohled hrdinně oplácel. „Takže dovol, abych si s tebou naposledy potřásl rukou, a doufám, že budeš pozdravovat Carlislea.“

Přistoupil ke mně a natáhl ruku. Já tu svou schovala za záda.

„Ne.“
„Ne?“ Táta se po mě vyděšeně podíval. Asi nebylo dobré odporovat vládci, ale…
„Nepůjdu nikam bez svého otce!“

V síni to zašumělo. Ze všech koutů se ozývalo nevěřícné šeptání.

Nevím, co mě to popadlo, ale měla jsem pocit, že není správné, abych já byla doma v bezpečí u mámy a celé rodiny a on tady. Vybavila jsem jsi mámin obličej, když ho viděla. Štěstí, které z ní vyzařovalo, když ho měla vedle sebe. Nemohla jsem dopustit, aby o to přišla. Chtěla jsem, aby byla šťastná pořád a ne jen dva týdny v roce. Ona si to zaslouží!

„Překvapila jsi mě, Olívie,“ pokýval Aro uznale hlavou. „Ale jistě chápeš, že to není možné.“
„Nechápu. Prostě odsud odejdeme, je to prosté.“
„Nemohu ho nechat odejít, jak už jsem řekl, jeho schopnosti jsou pro mě velmi důležité. Pokud nechceš jít domů, není to problém. Zůstaneš tu s námi. Rád bych zjistil, co jsi zač.“ Prstem si poklepal na rty.
„Ne,“ stoupl si přede mě táta. „Nedovolím, abys jí ublížil.“ Aro se spokojeně usmál.
„Ještě to bude hodně zajímavé. Zatím můžete jít. Giulio, odveď ji.“

Vrátil se ke svému křeslu a nám nevěnoval nejmenší pozornost.

Šli jsme mlčky, ale jak z táty, tak z Giulia jsem cítila napětí.

Jen, co za námi zapadly dveře mého pokoje, spustilo nějaké neviditelné tlačítko úplnou lavinu.

„Jak si to představuješ?“
„Co si myslíš, že děláš?“
„Měla jsi být zticha a jet domů!“
„Co to mělo znamenat? Zbláznila ses?“

Otázky se sypaly na mou hlavu jedna za druhou. Nechala jsem je ulevit si, stejně by mě neslyšeli.

„Udělala jsem to kvůli mámě. Ona tě potřebuje. Nedovolím, aby dál trpěla.“
„Liv, to přece… Já za vámi budu chodit.“
„Ale to není to samé. Ona tě potřebuje u sebe, pořád,“ řekla jsem důrazně, aby mě pochopil. Po tváři mi stekla slza. Vztekle jsem ji utřela, teď nebyla vhodná chvíle.

„Nechám vás tu.“ Giulio potichu zmizel.

„Je bez tebe smutná, nešťastná. I já,“ zašeptala jsem.
„Liv, já…“ Objal mě. Pevně mě k sobě přitiskl. Jako otec dceru. Byla jsem jeho dcera, ať se dělo cokoliv.

Předposlední kapitola je za Vámi. Jak to všechno dopadne? Můžete hádat. :)

14. kapitola ɷ SHRNUTÍ ɷ 16. kapitola + epilog

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 15. kapitola: