Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 13. kapitola

01.11.2011 (19:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3242×

13. kapitola

První co jsem slyšela, když jsem začala vnímat, bylo podivné hučení. Ležela jsem na něčem tvrdém. Bolela mě hlava. Nevzpomínala jsem si, kde jsem nebo jak jsem se tam dostala.

Měla přijít Brigitte a pak… jen ticho a tma.

Ruka mě brněla, jak jsem na ní ležela. Chtěla jsem najít vhodnější polohu a se zasténáním jsem se přetočila na záda. Celé tělo jsem měla těžké, špatně se s ním hýbalo.

„Takže už jsi vzhůru. Už bylo načase.“ Hlas, který promluvil, jsem nepoznávala. Byl mužský, rozkazovačný.

Zkusila jsem otevřít oči, trochu. Nešlo to.

„Ještě vydrž, za chvíli to bude lepší,“ uchechtl se. Kde to jsem? Kde je Brigitte, která měla přijít na návštěvu, kde je Giulio?

Dostala jsem strach.

Prudce jsem otevřela oči.

V místnosti nebylo moc světla. Viděla jsem jedno jediné malinké okýnko vysoko nad zemí. Podlaha byla studená, hladká, nějaká dlažba.

Nebylo zde nic, kromě člověka, který se opíral o stěnu. Měl na sobě dlouhý tmavý plášť a i přes nedostatečné světlo se zdál velmi bledý. Pokožkou mi připomněl upíry, se kterými jsem žila.

„Jdeme,“ řekl, aniž by se na mě podíval. Odlepil se od stěny a otevřel dveře, kterých jsem si předtím nevšimla. „Dělej,“ zavrčel, když jsem se dlouho nehýbala.
„Kde to jsem?“ dostala jsem ze sebe. Měla jsem sucho v krku. Potřebovala bych se napít.
„Já tu nejsem od vysvětlování. Tak sebou hni.“ Nechtěla jsem nikam jít a už vůbec ne s ním. Kdo ví, kdo to je. Co ode mě chce? Výkupné? Proč by zrovna mě unášeli kvůli výkupnému. Jsem naprosto bezvýznamná. „Něco jsem řekl, ne?!“ Sklonil se ke mně a popadl mě za loket.

Dech se mi zadrhl v plicích. Nebylo to proto, že se tvářil hrozivě. Vyděsily mě jeho oči. Pozorovaly mě z bledého obličeje. Jejich červeň zářila. Byla krvavá.

Otevřela jsem ústa k výkřiku.

„Copak, copak? Snad by ses nebála.“

Dobře jsem věděla, co to je. Věděla jsem, co je zač. Nejednou jsem od Carlislea slyšela o „zlých" upírech. O těch, kteří pijí lidskou krev.

Unesl mě upír!

Nemohla jsem se nadechnout, jen jsem na něj zděšeně zírala.

„Tak je to správně,“ liboval si. „Jdeme!“

Vytáhl mě na nohy a táhl chodbou. Klopýtala jsem za ním. Nestíhala jsem jeho dlouhým rychlým krokům.

Šli jsme dlouhou chodbou, která vypadala jako zámecká. Lemovaly ji dřevěné vyřezávané dveře. Sem tam jsme potkali jiného upíra. Jejich rudé oči se na mě upínaly s neskrývanou zvědavostí a tak trochu nenávistí. Slyšela jsem je šeptat, ale nerozuměla jim ani slovo. Byl to nějaký cizí jazyk.

„Dělej, nemám na to celý den.“ Trhl se mnou, až jsem brkla a málem spadla na zem, kdyby mě nedržel. „Dávej pozor!“

Ta cesta mi přišla nekonečná. Šli jsme pořád dál a dál, chodba se stáčela doprava a zdálo se, že nemá konce.

Byla jsem zmatená a bála se. S jistotou jsem mohla říct jen to, že jsem byla v domě plném upírů.

A pak otevřel dvoukřídlé dveře. Zadržela jsem dech.

Ocitli jsme se v obrovské hale s klenutým zdobeným stropem. Dlaždice na podlaze se leskly, stěny byl pomalované různými mytologickými výjevy.

Přímo naproti dveřím, na druhém konci sálu, stály na vyvýšeném stupínku tři mohutná křesla, obsazená třemi muži. Upíry.

„Benvenuto!“ řekl ten uprostřed a se sladkým úsměvem na tváři se postavil. Druzí dva se ani nepohnuli, jen se nezúčastněně dívali před sebe. Vypadali, že snad ani nevnímají. „Mi dispiace.“ Vůbec jsem mu nerozuměla. „Omlouvám se, starý zvyk. Zapomněl jsem, že italsky nemluvíš.“

Přistoupil až ke mně. Tmavé vlasy měl ulízané dozadu, jeho pleť měla olivový až nezdravý nádech, úzké rty neopouštěl úsměv. Natáhl ke mně ruku.

Odmítala jsem na něco takového sáhnout. Můj společník mě postrčil dopředu.

„Demetri, není třeba násilí. Že?“ Obrátil se na mě.

Neochotně jsem se dotkla mužovi ruky. Hladově tu mou sevřel a udělal ještě krok blíž. Naše spojené dlaně přiklopil druhou rukou. Zavřel oči.

„Zajímavé.“ Podíval se na mě. „Měl jsem to čekat,“ zamumlal. Měla jsem chuť vyslat k němu hromadu otazníků, které se mi hromadily v hlavě.

„Zdá se, Olívie, že jsi získala určité nadání,“ podotkl.
„Kdo jste? Kde to jsem?“
„Ty to nevíš?“ podivil se. „Tak to se ti musím představit. Jsem Aro Volturi a tohle,“ rukama máchl okolo sebe, „je Volterra,“ usmál se a dodal: „Domov tvého otce.“

Mého otce? Ale můj táta je přece… skoro celý rok pryč. Prakticky nezvěstný. On žije s upíry pijícími lidskou krev. Pije ji snad i on? Ne, to bych si všimla, má přeci zlaté oči, nebo aspoň měl, když jsem ho naposledy viděla.

Takže tady tráví čas, kdy není s námi? Vůbec jsem tomu nerozuměla. Proč je tady?

„Zdáš se překvapená. Myslel jsem, že o mně mluví, jsou z nás dobří přátelé.“ Nedovedla jsem si představit, že by se někdo mohl přátelit s někým, jako je on. „Zřejmě ne,“ pokračoval dál. „Doufám, že ti cesta nebyla nepříjemná.  Demetri se měl snažit být co nejšetrnější.“

Protože jsem si z cesty nic nepamatovala, nemohla jsem posoudit, zda byl příkaz splněn.

„Moc toho nenamluvíš, drahá. Možná by sis ráda odpočinula.“ Mávl rukou ke dveřím, kde se objevila, možná tam stála už při našem příchodu, nevím, vysoká dlouhonohá upírka s dlouhými hnědými kadeřemi.

„Heidi, zlatíčko, doprovoď Olívii do jejího pokoje.“ Jeho tón byl sladký, z úsměvu odkapával med. Dělalo se mi z toho šoufl.
„Proč jsem tu?“ zeptala jsem se, než ke mně ta žena přistoupila.
„Promluvíme si o tom později, zatím nashle,“ zamával mi, otočil se a vracel se ke svému křeslu.

Nechala jsem to. Byla jsem unavená. Možná stále ještě působilo to oblbovadlo.

Následovala jsem Heidi, jak ji nazýval, chodbou. Opět tou hroznou chodbou. Tentokrát jsme ale odbočily a šly jinudy.

„Gianno,“ pokynula ženě za jakousi recepcí. Ta se na ni usmála a zvědavě si mě prohlížela. Člověk? Co dělá člověk mezi tolika upíry?

V tichosti jsme vyjely výtahem a pak pokračovaly chodbou, která vypadala jako v hotelu.

„Tady,“ řekla najednou a zastavila se. Otevřela dveře, nechala mě vejít a zase zavřela. Zaslechla jsem dvojité cvaknutí zámku a pak klapot jejích podpatků, který postupně utichal.

Pokoj to nebyl jinak luxusní. Postel, noční stolek s lampou, křeslo a skříň, do které jsem stejně neměla co dát.

Hned jsem si lehla a zavřela oči.

Proč se mi tohle děje? Co jsem komu udělala, že jsem přišla o poslední den s Giuliem. Už nikdy ho neuvidím. Nedozví se, co se mi stalo. Bude si myslet, že jsem prostě zmizela. Bude to definitivní konec. Ani kdybych odsud vyvázla, nic to nezmění.

Moje pohádka skončila. Teď se vrátil život, kterého se prostě nezbavím. Vždycky tu je a bude. Můžu ho popírat, ale stále bude číhat za rohem, aby na mě mohl takhle z nenadání vybafnout.

Já prostě nemám nárok na změnu. Tak to je a musím se s tím smířit. Nemá cenu tomu utíkat.

Usnula jsem. Se vzpomínkami na šťastné chvíle s Giuliem jsem vytuhla a probudila se za tmy.

Netušila jsem, kolik je hodiny, ale docela jsem potřebovala koupelnu. Už jsem se děsila toho, že jsou dveře zamčená a já se tu počůrám, když jsem si všimla ještě jedněch, které vedly do prosté koupelny.

Vykonala jsem potřebu a nakonec se i osprchovala. Protože jsem neměla jiné oblečení, musela jsem si vzít to samé.

Pak jsem si sedla v pokoji a uvažovala o nesmrtelnosti brouka. Nemělo cenu nad touhle šílenou situací nějak moc dumat, protože bych stejně na nic nepřišla. Co já vím, jak uvažuje takový… cvok. Mohla jsem jen čekat, co z toho bude.

Přišli pro mě těsně po svítání. Kručelo mi v břiše, bůh ví, jak dlouho jsem nejedla. Opět mě odvedli do onoho velkého sálu.

Stejně jako předchozí den tam byli tři muži a tentokrát kolem postávaly skupinky upírů, žen i mužů.

„Vítám tě, doufám, že sis odpočinula,“ řekl Aro na úvod. Mlčela jsem.

„Pozval jsem pár přátel, aby tě viděli. Josh je trochu tajnůstkář a nechtěl se s tebou pochlubit,“ usmál se.
„Tak pro jsem tady? Abyste jste si mě mohli prohlédnout?“ Nemohla jsem je pobavit víc. Tentokrát i těm dvěma na křeslech, kteří se tvářili, jakoby tam nebyli, zacukaly koutky.
„Ne, drahá, to opravdu ne.“
„Tak proč teda? Řekne mi už někdo, co tady dělám?“ Jsem vůbec v Anglii? Nebo mě převezli do Ameriky? Ale zase tu mluví jiným jazykem. To je fuk.
„Jsi velmi netrpělivá. Stejně jako tvůj otec. Ale dobrá.“ Přešel zpět ke křeslu, pohodlně se usadil a spojil prsty. Prohlížel si je, jako by to byl nějaký vědecký objev.

„Josh poslední dobou neodvádí dobře svou práci. Začal se trochu cukat. Má zneklidňující myšlenky,“ kývl hlavou. „Bylo na čase mu kázat, kde je jeho místo. Tohle mu srovná nepořádek v hlavě a on se začne věnovat tomu, čemu má.“
„Cuká se?“ Nerozuměla jsem.
„Napadlo ho, že by odešel. Což ovšem, jak jistě chápeš, není možné.“

Odešel? Táta chce odejít?

„Proč ne?“
„Tedy, nečekal jsem, že budeš až takhle neinformovaná.“ Zavrtěl hlavou, evidentně nespokojený s mou neznalostí.
„Je to kvůli té dohodě.“ Zamračila jsem se. „Je to už pár let, co…“

„Tam nesmíte, právě probíhá jednání,“ ozval se za dveřmi křik a dupot několika nohou.

Aro se odmlčel a s nelibostí se díval na vchod.

„Nejde to. Víte, jak to tu chodí,“ křičela stále ta osoba.

Pak zazněly dvě rány a obě křídla dveří se otevřely.

„Giulio,“ vydechla jsem a vykulila oči.

„Otče, co to má znamenat?“ zařval a nespouštěl ze mě pohled.

Tak jste se dozvěděli, co se stalo. A v příštích kapitolách se konečně odhalí Giuliova osoba.:)

12. kapitola ɷ SHRNUTÍ ɷ 14. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 13. kapitola: