Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 12. kapitola

26.10.2011 (08:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3091×

12. kapitola

„Ahoj, mami,“ šeptla jsem do telefonu.
„Olívie, už jsem se bála, že nezavoláš.“
„Zavolám. Veselé Vánoce,“ popřála jsem jí. Ještě jsem to stihla, zbývalo pět minut do půlnoci.
„Tobě taky. Moc se nám stýská,“ vzlykla.
„Mně taky. Brzy se uvidíme. Máš tam přeci tátu.“
„Ale tebe ne. Chtěla bych vás tu oba. Mimochodem, pozdravuje tě,“ řekla. To mě zaskočilo. A vůbec - mamka byla nějaká… nenaštvaná. Čekala bych cokoliv, jen ne tohle, po tom, co jsem řekla.
„Ehm, jo?“
„Ovšem. Všichni tě pozdravují.“
„Taky je pozdravuj. Tak já půjdu spát. Zavoláme si zítra.“
„Dobrou noc, holčičko,“ loučila se.
„Dobrou.“ Odložila jsem mobil a podívala se na Giulia.

„V pořádku?“ Kývla jsem a nechala se obejmout. „Měl bych jít.“ To se mi nelíbilo. Nechtěla jsem, aby odešel.

Chytila jsem ho za ruku, kterou mě objímal kolem pasu.

„Zůstaň.“
„Ale…,“ namítal. Otočila jsem se a políbila ho, sladce a naléhavě. „Dobře, budu spát na gauči.“ Znovu jsem přitiskla své rty na jeho, aby pochopil. Nevím, kde se to ve mně najednou vzalo, ale cítila jsem potřebu mít ho u sebe. Úplně u sebe. Toužila jsem po jeho polibcích, po jeho dotecích. Chtěla jsem cítit jeho horké tělo na svém. Zažít pocit absolutního štěstí a naplnění. Právě s ním. „Anebo ne,“ zašeptal mi do rtů a překulil se na mě.

Aniž by opustil mé rty, začal mi vyhrnovat svetr, až skončil někde na zemi a tričko ho brzy následovalo. I když mi zůstala ještě podprsenka, neubránila jsem se impulzu do mých paží, abych si zakryla hrudník.

Giulio však mé ruce opatrně sundal, chvíli si mě prohlížel a pak se opět věnoval laskání mého těla.

Sama jsem se mu pak nešikovně snažila dostat pod košili. Byla jsem šíleně nemotorná a trapně nezkušená. Ruce se mi klepaly nervozitou.

„Všechno bude v pořádku. Povedu tě,“ řekl. Zvedl mě do náruče a odnesl nahoru do ložnice.

Byly to jedny z nejkrásnějších Vánoc v mém životě.

Pokojem se nesly tiché vzdechy, tělo se třelo o tělo. Byl to dokonalý okamžik splynutí. Tak nádherný, že jsem si to ani nedokázala představit.

Ještě dlouho po tom jsme si leželi v náruči a vyznávali si lásku. Takhle schovaná v jeho pažích jsem si připadala v bezpečí a toužila zůstat tak navždy.

„Miluju tě.“
„Já tebe taky,“ zamumlala jsem a usnula.

ȹȹȹ

Byli jsme spolu. Prakticky pořád. Ani jeden z nás se nechtěl od toho druhého odloučit na příliš dlouhou dobu.

Připadala jsem si absolutně šťastná a absolutně normální. S Giuliem jsem si nemusela na nic hrát. Byla jsem to prostě já a jen já. A nepřipadala jsem si kvůli tomu hloupě, jako tomu bylo doma, kde jsem měla pocit, že je něco špatně, když jsem jiná.

Podívala jsem se dokonce do Giuliova domu, ze kterého mi šla hlava kolem. Byla to velká stavba s prostornými jednoduše, ale účelně a moderně, zařízenými místnostmi. Nenacházely se tam žádné zbytečnosti, všechno mělo svůj řád. Byl to jasně mužský dům. Měl tam dokonce bazén. Vážně nádhera.

Když jsem nebyla s Giuliem, trávila jsem čas s Brigitte, ve které jsem našla nejlepší kamarádku. Výborně jsme si rozuměly. Setkala jsem se s jejími rodiči a mladšími sourozenci, kteří mi přišli úžasně roztomilí, i když to už nebyli žádné mrňavé děti.  Hlavně na Nancy bylo vidět, jak se snaží chovat jako dáma. Avšak ne vždy jí to šlo.

Prožila jsem s nimi odpoledne plné stavění sněhuláků, koulování a popíjení horkého kakaa s maršmelou a jedením úžasného koláče, který nám připravila jejich mamka.

Užívala jsem si každou minutu, jako by byla poslední. Ono taky skoro ano. Silvestr se nezadržitelně blížil a pak mě čekal návrat domů. Nechtěla jsem na to myslet, protože mě to akorát rozesmutnilo. Představa, že budu tak daleko od Giulia… Ale nezabránila jsem tomu a mé myšlenky unikaly k odjezdu až nehezky často.

„Přijedu za tebou,“ sliboval. „A letní prázdniny bychom mohli trávit tady,“ vymýšlel, ale já neměla takovou odvahu myslet na letní prázdniny. Kdo ví, co v tu dobu bude. Třeba mě přestane mít rád. Zapomene na mě. Bylo zbytečné dělat si iluze. Jen jsem přikývla a nechala se objímat a hladit. Proč s tím zatěžovat i jeho. Prostě se s tím musím smířit.

ȹȹȹ

Leželi jsme u Giulia v posteli a nechávali sebou procházet poslední vlny slasti. Tiskla jsem se k němu jako k záchrannému kruhu. Giuliova silná ruka mi přejížděla po zádech a obdarovávala mě jemnými doteky, které mě celou rozechvívaly a nedovolily zapomenout na právě prožité chvíle.

Pohodlněji jsem se uvelebila v jeho pažích a vtiskla mu na rameno polibek.

„Pojď sem,“ zamumlal a vytáhl si mě blíž, aby mohl na moje rty.

Vznášela jsem se, byla jsem mimo ten obyčejný svět. V mém bylo všechno úžasné, jednoduché, dokonalé. Bohužel do něj občas pronikl ten normální.

Tentokrát to bylo v podobě zvonku u dveří.

„Hmm, kdo to je,“ zabručel Giulio a dál mě líbal, ale ať už to byl kdokoliv, zdál se neodbytný.
„Měl bys otevřít,“ vydechla jsem mu do úst. Jednou rukou jsem mu tlačila do ramene, abych ho od sebe odstrčila a zároveň si ho druhou přitahovala co nejblíž k sobě.

„Počkej tu. Hned budu zpátky. Ani se nehni.“ Líbnul mě na nos a už si natahoval kalhoty a tričko.

Ještě po mě hodil poslední pohled a odešel z ložnice.

Překulila jsem se na břicho a obličej zabořila do polštáře. Tohle je nádhera. Vydržela bych tak navždy. Prostě jen být s ním. Úplně sama.

Uchopily mě pevné paže, až jsem leknutím vypískla. Přitiskl si mě zády k hrudi a oždiboval krk.

„Kdo to byl?“ Bylo to to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo, ale i tak jsem se zeptala.
„Beccy Stevansová. Napadlo ji, že bych si možná dal zapečené brambory,“ broukal mi do ucha.
„Zapečené brambory?“ Nějak jsem nedokázala zapojit mozek.
„Jídlo. Občas mi něco přinese. Možná doufá, že změním názor.“ To už jsem trošičku zpozorněla.
„Na co?“
„Nevím jistě, ale asi se jí líbím,“ odpověděl a pomalu mě k sobě otáčel.
„Beccy Stevansové?“ Nevěděla jsem, která z těch Giulia-chtivých holek to je, ale už teď jsem ji neměla ráda. „Chodí sem často?“ Odtáhla jsem se a pozorně se na něj zadívala. V duchu jsem si dotyčnou představovala jako vysokou dlouhonohou blondýnu s velkými vnady. Přesně takovou, jakou většina normálních holek absolutně nesnáší.
„Tak dvakrát do týdne,“ řekl, jako by se nechumelilo. V tu chvíli sice skutečně nesněžilo, ale… Uvnitř mě se vzmáhalo něco… Něco, co jsem neznala. Měla jsem chuť chytit naši milou a štědrou Beccy pod krkem a pěkně jí říct, jak to tady vypadá.
„Aha,“ zavrčela jsem.
„Ale, ale,“ zvednul obočí a rty mu roztáhl spokojený úsměv.
„Co?“
„Nic.“ Ale stále se tvářil jako…
„A co na Beccy říkáš ty?“ vypálila jsem otázku a zamračením mu dala najevo, že jeho život závisí na jeho odpovědi.
„Je milá.“ Tak on mě bude provokovat?
„Milá,“ zopakovala jsem.
„Jasně. Občas si dáme čaj. Peče taky úžasný sušenky. Možná mi tu nějaký zbyly, měla bys je ochutnat.“ Nevěřícně jsem na něho zírala.

To je teda paráda. Tak on si sem vodí nějakou Beccy? A koho ještě?

Sakra, já jsem žárlila a jak. Jen představa, jeho s nějakou holkou, jak s ní třeba leží v posteli, jako my teď, byla nesnesitelná.

„Žárlíš?“ zeptal se narovinu.
„Ne.“ Přece se nepřiznám. Nechtěla jsem to cítit. Přece vím, že mluví s holkama, ony jsou všude a nejde se od nich separovat.
„Jsi si jistá?“ popichoval mě. Jeho úsměv mě rozčiloval stejně, jako ty představy.
„Jasně, že jo. Copak bych mohla konkurovat nějaké modelce? Já?“ A bylo to venku. Ani jsem nevěděla, že cítím něco takového.

„Olívie,“ zašeptal. Najednou byl vážný. Úsměv zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Chytil můj obličej do dlaní a důrazně řekl: „Ty nemusíš nikomu konkurovat. Nikdo není. Miluju tebe. Miluju tě takovou, jaká jsi, miluju tě proto, že jsi taková. Všechny ostatní se můžou jít vycpat, já chci tebe.“

Zastyděla jsem se. Věřila jsem mu jeho city. Věděla jsem, že mě miluje. Nevím, co mě to popadlo.

„Omlouvám se.“
„Nemáš proč. Musíš mi vždy říct, co cítíš, jedině tak to bude fungovat,“ nabádal mě. Kývla jsem. „Pojď sem.“ Objal mě a já si opřela hlavu o jeho rameno. „Jsi moje.“

Ano, jsem jeho, jen jeho, běhalo mi hlavou.

„Mimochodem, Beccy je asi osmdesát,“ řekl a oba jsme se jako na povel rozesmáli.

ȹȹȹ

„Musím jít.“ Chtěla jsem se vyvléknout z Giuliovy náruče, ale držel mě pevně. Stáli jsme už asi půl hodiny u mého auta a loučili se.
„Ještě chvilku,“ škemral. Uculila jsem se a znovu se nechala políbit.
„Teď už vážně musím. Přijde Brigitte.“
„No jo.“ Pustil mě a neochotně mi otevřel dveře. „Uvidíme se zítra?“
„Jasně, je přece Silvestr,“ usmála jsem se, ale zatrnulo ve mně. Silvestr a předposlední den mého pobytu. Ne, nebudu na to myslet. Ale stejně jsem to z hlavy nedostala. Nejraději bych tu zůstala s Giuliem, abych si ty poslední dny vychutnala, co to půjde.
„Ráno přijedu,“ slíbil. Poslední krátké políbení a ahoj.

Dívala jsem se na něj ve zpětném zrcátku a nemohla pochopit, jak tak nádherný a úžasný kluk, vlastně spíš muž, Giulio byl muž každým coulem, může být můj. Možná, že se ke mně štěstí přece jen neobrací tolik zády.

Doma jsem se rychle převlékla, připravila malé občerstvení a rozhodla se udělat horkou čokoládu. Na Brigitte jsem se těšila, potřebovala jsem si popovídat o tom všem, co se kolem mě děje, bylo toho tolik.

Chvíli před čtvrtou se ozvalo zaklepání. Dneska nějak brzy. Brigitte chodí většinou pozdě, to ji musím pochválit.

Otevřela jsem dveře, ale nikde nikdo nebyl. Rozhlédla jsem se a usoudila, že se mi něco zdálo. Otřásla jsem se. Bylo několik stupňů pod nulou, ze střechy trčely rampouchy, byla to pořádná nefalšovaná zima. Raději rychle do tepla.

Otočila jsem se, abych zavřela, ale v tu chvíli něco rozrazilo dveře a na obličej se mi přitisklo něco bílého a smradlavého. Pak už bylo jen černo.

Nějaké tipy? :)

11. kapitola ɷ SHRNUTÍ ɷ 13. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 12. kapitola: