Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 8. kapitola

27.06.2010 (19:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7237×

8. kapitola

Isabella

Seděla jsem uprostřed lesa, byla jsem vystrašená k smrti a byla mi zima. Klepala jsem se jak ratlík. Kolem mě se ozývaly podivné zvuky, noční les žil svým životem a mě to děsilo. Bála jsem se, abych se nestala večeří pro nějakou zvěř.

Byla jsem smířená s tím, že tu strávím noc a pak snad najdu cestu domů. Ale neměla jsem ani nejmenší ponětí, jak to přežiju. Nebyla jsem z nejstatečnějších.

A proto, když jsem uslyšela lupnutí větvičky, které znělo, jakoby na ni někdo šlápnul, vyskočila jsem se srdcem v krku na nohy a rozhlížela se kolem sebe v očekávání, že zahlédnu nějakou šelmu. Ale zvíře nepřicházelo a měla jsem pocit, jako bych slyšela kroky.

„Je tam někdo?“ zavolala jsem a roztřásla se ještě víc. Teď mě tu najde nějaký úchyl nebo vrah a já už se domů nikdy nevrátím. Nevím, co by bylo lepší, zda být napaden zvířetem nebo člověkem.

Z mých šílených úvah mě vyrušila odpověď dotyčného.
„Bello, to jsem já.“ Jeho hlas bych poznala všude. Byl to hlas osoby, která se pro mě stávala důležitější, než jsem si myslela, a to i přesto, že jsme spolu čas příliš netrávili. Ale v tuhle chvíli, jsem ho tak ráda slyšela. Moje srdce sevřel takový příjemný tlak. Nevím sice přesně, co to bylo, ale vím, že to mělo co dělat s Edwardem. Kdyby sem přišel kdokoliv jiný, byla by to jistě úleva, ale tenhle nový pocit by se nedostavil.

Ač jsem se kolem sebe dívala jako ostříž, stále jsem ho neviděla. Třeba mám halucinace, napadlo mě. Třeba si to jen moje chorá hlava vymýšlí.
„Edwarde, ježiši Edwarde,“ zakřičela jsem znovu a pozorovala své nejbližší okolí, tedy místa, kam jsem v tu chvíli byla schopná dohlédnout.
„Tady,“ ozvalo se za mnou a pak jsem ho konečně spatřila. Stál tam, krásný jako vždycky. Jeho bledá kůže ve tmě trochu svítila, aspoň jsem měla ten pocit. V břiše mi lítalo tisíce motýlů a zároveň jsem pocítila obrovskou úlevu.

Ani nevím, co mě to popadlo, ale rozběhla jsem se a vrhla se mu do náruče. Pevně jsem se ho chytila okolo krku a zjistila, že bych si přála, abych tam zůstala navždy. Edwardovy paže mě objaly kolem pasu a přitiskly mě víc k jeho tělu. Byl takový tvrdý. Vždycky, když jsem někoho objímala, byl měkký a sálalo z něj teplo. U Edwarda to bylo úplně naopak. Z jeho krku, který byl kousek od mé tváře, jsem cítila přicházející chlad a jeho hruď, ke které jsem byla přimáčknutá, mi připomínala kámen.

Je to hloupost, to přeci není možné. Muselo se mi to jen zdát, byla jsem unavená a zmrzlá. To bude ono.

Edward zabořil obličej do mých vlasů a já si to užívala. Konečně jsem se cítila spokojená a naprosto bezpečná.
„Už je to v pořádku, jsem tady,“ zašeptal, a já měla pocit, jako by to byla skutečně pravda.

Bohužel nic netrvá věčně a Edward se nakonec odtáhl. Zadíval se mi do tváře a chvíli mě zkoumavě pozoroval. Byla jsem z toho docela nesvá.

„Měli bychom jít domů. Potřebuješ se zahřát. Zvládneš to?“ zeptal se.
„Jistě.“ I kdyby ne, tak co jiného by mi zbývalo.
„Dobře, tak pojď.“ Vzal mě za ruku a vydali jsme se směrem, odkud přišel. Opět mi jeho dlaň připadala trochu jako kostka ledu. Třeba jako když si člověk v zimě nevezme rukavice, jenže zase taková zima momentálně nebyla. Možná je nějak nemocný.

Ale věděla jsem, že i kdyby jeho ruka hořela jako oheň, stejně bych se jí za žádnou cenu nepustila. Bylo to tak příjemné, cítit jeho hladkou pokožku na své. Pevně, ale přesto opatrně a lehce svíral moje prsty a vedl mě houštinami.

Nevím, jak to dělal, ale ani jednou nezaváhal nebo nezakopnul. Za to já, bych byla na zemi skoro pořád, kdyby nebylo Edwardovy silné paže. Viděla jsem sotva na krok před sebe a radši jsem se věnovala větvím, které hrozily, že mi vypíchnou oko, než kořenům vyčuhujícím ze země.

Šli jsme dlouho, zima mi byla čím dál větší a to i přes to, že člověk by se měl chůzí zahřát, oči se mi samy zavíraly a my stále byli někde v lese. Co když se Edward taky ztratil, napadlo mě.

Ani jeden z nás nemluvil. Měla jsem plnou hlavu otázek, ale nevyslovila ani jednu. Chtěla jsem vědět, jak mě našel, jestli mě teda hledal nebo co dělal v lese, pokud mě nehledal a tak dále.

Znovu jsem zavřela oči, ale na příliš dlouhou dobu, takže jsem se opět málem natáhla. Z ničeho nic jsem ztratila půdu pod nohama úplně. Polohlasně jsem vykřikla a rozhlédla se, abych zjistila co se děla.

Edward mě držel v náručí a v úsměvu se mu zablýskly bílé zuby.
„Postav mě,“ řekla jsem. Jen zakroutil hlavou a pokračoval v cestě.
„Edwarde, můžu jít sama. Jsem těžká, akorát budeš unavený. Postav mě na zem.“
„Nejsi těžká, ale unavená, takhle to bude rychlejší a pro tebe lepší. Klidně spi. Nemusíš se ničeho bát,“ ujistil mě.

Toho, že se nemusím bát, jsem si byla vědoma. Nějak podvědomě jsem tušila, že by mě ochránil. Ale přišlo mi nefér, aby mě nesl celou cestu, a už vůbec jsem nechtěla spát. Přeci to všechno nenechám na něm. I když je zase pravda, že nemám nejmenší potuchy kudy ven. Možná bych mohla na okamžik zavřít oči, ale jen maličký. Spát ale nebudu.

Elizabeth

Asi půl hodiny po Edově odchodu se ozvalo zaklepání na zadní dveře. Vyskočila jsem, jako by mě do zadku píchla včela a s přáním, aby to byl Edward s Bellou, běžela otevřít.

Rozrazila jsem dveře a dívala se na Eda, který držel Bellu v náruči, jako by byla nějaký vzácný poklad. Přejela jsem po sestře pohledem a vyděsila se. Byla bílá jako stěna a oči měla zavřené.

Podívala jsem se na Edwarda, který pochopil a okamžitě zakroutil hlavou.
„Jen spí,“ uklidnil mě. „A je zmrzlá, měli bychom ji zahřát. Uvař čaj,“ zaúkoloval mě a Bellu mezitím položil na gauč.

Odběhla jsem do kuchyně a teprve tam si oddychla, že je v pořádku. Do rychlovarné konvice jsem napustila vodu, do keramické konvice dala dva pytlíčky s čajem a pak netrpělivě klepala prsty do linky a čekala, až se voda začne konečně vařit.

Ed za mnou přišel do kuchyně.
„Děkuju, že jsi mi pomohl, nevím, co bych si bez tebe počala,“ řekla jsem, rychle ho objala a pak zalila čaj.

Edward mě chvilku překvapeně sledoval, pak natáhl ruku a pohladil mě po vlasech. Pod tím dotekem jsem ucukla. Bylo to až moc důvěrné.
„Kdykoliv.“ Jeho oči dostaly přemýšlivý výraz. Raději jsem se věnovala přípravě čaje. Nachystala jsem hrníčky, cukr, lžičky…
„El?“ Bojácně jsem se k němu otočila a vnitřně se připravovala na to, co bude chtít vědět. Zhluboka jsem se nadechla, ale pak…

„Edwarde?“ ozval se z obýváku Bellin vyděšený hlas. Ed nezaváhal ani na chvilku a už byl u ní. Spolu s tácem jsem ho následovala.

Ed seděl na gauči vedle Belly a držel ji za ruku. Ani jeden z nich nic neříkal. Postavila jsem tác na konferenční stolek a oba hrníčky jsem je naplnila kouřící tekutinou. Jeden jsem podala Belle a druhý Edovi.

„Bell, vypij to. Zahřeje tě to a pak si půjdeš lehnout.“ Jak jsem tak natahovala ruku s šálkem, připadala jsem si zase jako sestra. Jako za starých časů. A líbilo se mi to.

Bella semkla hrníček prsty a hřála si o něj dlaně. Pak do něj dvakrát foukla a napila se. Ed ten svůj bez zájmu položil zpět na stůl a pozoroval Bellu, jak pije.

Prohlížela jsem si oba dva. Vypadalo to, jako by ani nezaznamenali moji přítomnost. Ed se na sestru díval, jako by byla nějakým uměleckým dílem, které se má obdivovat a Bella po Edwardovi pokukovala koutkem oka a do dosud bílých tváří se jí dostávala roztomilá růžová barva.

Možná mi něco uniklo.

Belle se začali klížit oči, tak jsem si od ní vzala šálek a odnesla ho i s Edovým do kuchyně.

Ed mi ještě pomohl dostat Bells do postele, sama bych ji tam nevytáhla a pak se rozloučil. Ani jsem ho nešla vyprovodit.

Sundala jsem Belle boty a bundu a až po nos ji přikryla peřinou a ještě dekou. Sama jsem si taky lehla a konečně usnula klidným spánkem.

„Ne, mami. Ne. Promiň mi to. Nechtěla jsem…“
Posadila jsem se a rozsvítila lampičku u postele, abych zjistila, co se děje.

Bella sebou házela na posteli a stále dokola mumlala.
„Mami, prosím. Ne.“
„Bell,“ oslovila jsem ji a klekla si vedle její postele.
„Ne.“
„Bello,“ zatřásla jsem s ní. „Je to jen sen. Probuď se.“
„Bee?“ zeptala se, aniž by otevřela oči. To oslovení mě překvapilo a trochu ve mně při něm zatrnulo.
„Ano, jsem to já,“ řekla jsem nakonec.  Bella natáhla mým směrem ruku. Já ji za ni chytila a pak si lehla vedle ní. Objala jsem ji a usnuly jsme v jedné posteli, jako když jsme byly menší a něčeho se bály.

Isabella

Když jsem se ráno probudila, tak první, co jsem uviděla, byla spící El. Ležela na břiše vedle mě, jednu ruku měla položenou na mém pasu a trochu hlasitěji oddechovala. Tím nechci říct, že by chrápala.

Ani nevím, jak se sem dostala. Poslední, co si pamatuju, bylo, že jsem pila v obýváku čaj.

Měla jsem v plánu zvednout jí paži a vyklouznout z postele, ale nepovedlo se. Při prvním pohybu se El probudila a zatvářila se dost rozpačitě.

„Ehm, asi bychom měly vstávat,“ řekla a už byla v koupelně. A to mělo být co?

Mezitím, co byla El v koupelně, jsem připravila snídani a pak jí vystřídala. Ani jedna z nás neřekla ani slovo o dnešním ránu. Vlastně jsme nemluvily vůbec o ničem.

Dnes pro nás přijel Edward s Alice. Nevěděla jsem, jak se k němu mám po včerejšku chovat. Byla jsem si dobře vědoma, jak jsem ho včera sama od sebe objímala, a jak mi to bylo příjemné. Jediné, co jsem v jeho přítomnosti dokázala, bylo červenat se, protože při každém pohledu na něj, jsem si vybavila naše pevné objetí.

„Bello,“ oslovil mě při biologii, naší společné hodině. Srdce se mi při zvuku jeho hlasu rozbušilo jako splašené.
„Ano,“ řekla jsem tiše, ale uvnitř mě se všechno bouřilo.
„Víš, včera jsme se s El domluvili, že bychom mohli jít v pátek někam do klubu. Šli by mi mí sourozenci, tak mě napadlo, jestli by ses nechtěla přidat,“ navrhnul mi.

On mě někam zve? Ale přeci jim nebudu dělat křena. Vždyť všichni půjdou v páru, tak co bych tam dělala já? Nebudu se přece dívat, jak si to El s Edwardem užívají.

„Víš, to asi není nejlepší nápad…“
„Byl bych moc ráda, kdybys šla,“ nedovolil mi domluvit
„Ale já…“
„Bello, pojď, prosím,“ přemlouval mě a propaloval svým něžným pohledem.
„A co El?“ zeptala jsem se na jeho přítelkyni a mou sestru v jedné osobě.
„Co je s ní?“ podivil se. Jako by to nebylo jasné.
„Edwarde, děkuju za pozvání, ale nepůjdu.“ Otočila jsem se k oknu a považovala celou záležitost za vyřízenou.

Bello, uklidni se, poroučela jsem si v duchu, když se mi do očí tlačily slzy. Sama víš, že takhle to bude nejlepší a navíc, Edward je zadaný. Přeci bys nechtěla přebrat kluka vlastní sestře. Ale i přes všechny ty argumenty vyklouzla jedna slaná kapička na mou tvář.

Elizabeth

Seděli jsme u kulatého stolu v klubu v Port Angels. Byli jsme tu všichni, kromě Belly samozřejmě. Nechtěla s námi jít, což mě nepřekvapovalo, ale Ed se zdál poněkud zklamaný. Mezi nimi něco bylo. Ještě jsem nevěděla co přesně, ale zjistím to.

„Tak, Ede, dost truchlení, jde se tancovat.“ Zatahala jsem ho za ruku.
„Cože?“
„Jdeme si zatancovat,“ zopakovala jsem a protočila oči.
„Ne, to jsem pochopil, ale jak jsi mi to řekla?“ ptal se.
„Ede, proč?“ nechápala jsem.
„Tady Edík nemá rád, když se mu říká jinak než Edward,“ vysvětlil mi Emmett a hlasitě se chechtal Edovu výrazu při oslovení Edík.
„Aha. Tak to má smůlu, protože mně se Ed líbí víc a navíc je to kratší. Smiř se s tím, že odteď jsi Ed. A teď se laskavě zvedej,“ nařídila jsem mu.

K mému překvapení mě poslechl a šel se mnou na parket. Víc jak dvě písničky to však nevydržel a už se dekoval. Nechala jsem ho být a šla si najít nějaký objekt, který by stál za hřích.

U baru jsem si všimla blonďáka s vypracovanou postavou. Silné paže mu vyčuhovaly z modrého trička. Byl k nakousnutí. Sedla jsem si vedle něj na barovou stoličku, přehodila nohu přes nohu a objednala si Cosmopolitan. Pak jsem si nenápadně vyhrnula sukni o kousíček výš, aby vynikly mé nohy a čekala, až se chytí. Netrvalo to dlouho.

„Ahoj, dáš si něco k pití?“ zeptal se a zamrkal pomněnkově modrýma očima.
„Díky, už jsem si objednala.“ Dělala jsem nepřístupnou.

Když přede mě barmanka postavila požadovaný nápoj, sáhl kluk do kalhot a zaplatil ho za mě. Usmála jsem se a trochu si cucla růžové tekutiny.

„Jsem Derek,“ představil se.
„El.“
„Jsi tu sama?“ zajímal se.
„S přáteli, někde tu poletují.“ Rozmáchla jsem se rukou a ignorovala přitom Edův upřený pohled.

„Zatancujeme si?“
„Určitě,“ odpověděla jsem a nechala se odvést doprostřed davu. Zrovna hráli ploužák, tak jsem mu dala ruce kolem krku, on položil ty své na můj pas a přitáhl si mě blíž. Pomalu jsme se motali po parketu.

Derek mě k sobě mačkal víc a víc a ruka mi občas sjela na můj zadeček. Vždycky jsem mu ji vytáhla do přijatelné polohy a pokračovali jsme.

Pak jsme si dali ještě jeden drink. Příjemně jsem se bavila a díky dobrému pití se dostala mírně do nálady. Derek mě vyloženě balil a já se nebránila. Líbil se mi.

„Nepůjdeme se projít? Je tu vydýchaný vzduch,“ řekl mi do ucha, abych ho v tom kraválu dobře slyšela.

Jen jsem přikývla. Vzal mě za ruku a odvedl na ulici, osvícenou veřejným osvětlením. Sem tam se toulali nějaké páry jako my, a pak pár osamocených duší. Stále ruku v ruce jsme šli někam za nosem. Aspoň to jsem si myslela já.

Když Derek zahnul do úzké tmavé uličky, musím přiznat, že mě to trochu zarazilo, ale nic jsem neříkala.

Došli jsme tak daleko, že když jsem se otočila, tak jsem hlavní ulici skoro neviděla.

Zastavila jsem se a chtěla ho požádat, abychom se vrátili, ale než jsem stihla vydat hlásku, začal mě líbat. Uměl to, to se musí nechat. Jeho jazyk zkušeně prozkoumával má ústa.

Chvíli jsem mu polibek oplácela. Když jsem uznala, že by to stačilo, zkusila jsem se odtáhnout, ale nedovolil mi to. Dlaně měl položené na mých hýždích a svůj zbytnělý klín tak tlačil na mé bříško.

Rukama jsem se zapřela o jeho ramena a vší silou do něj strčila.

„Už nechci, pokud jsi to nepochopil.“
„Já myslel, že děvky vždycky dodělají rozdělanou práci,“ řekl výsměšně a znovu mě začal líbat. Rukama ze mě strhával oblečení. Došlo mi, že tady jsou mé šance malé. Ač jsem se bránila, jak jsem chtěla, proti jeho síle jsem neměla šanci.

Kousla jsem ho do rtu, až zařval bolestí.
„Máš to ráda na tvrdo ty čubko. Stačí říct.“ Zašklebil se. Ze rtu mu stékal pramínek krve. Přirazil mě na stěnu a sundával si kalhoty.

Slzy bezmoci se mi rozutekly po tvářích. Tak tohle jsem nechtěla. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohla někdy takhle dopadnout. Dělalo se mi špatně. Hlava se mi motala. Derek se na mě pořád mačkal, rukama mi jezdil po těle, občas mě sevřel tak hrubě, že jsem věděla, že z toho budou modřiny, ale to nebylo zdaleka to nejhorší.

V jednu chvíli jsem byla vmáčknutá mezi zdí a tím násilníkem a hned na to jsem se sesunula podél zdi k zemi. Objala jsem si kolena a brečela, jako už dlouho ne.

Slyšela jsem něco vrčet, pak několik ran a nakonec na mě promluvil Ed.

„El, jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně. Přikývala jsem a polykala slzy, které stále tekly z mých očí.
„Neudělal ti nic?“ pokračoval ve vyptávání. Tentokrát jsem hlavou zakroutila záporně. Neudělal mi nic jen díky Edovi. Kdyby nepřišel on, byla bych nejspíš v tuhle chvíli znásilněná.
„Nemám tě odvést k doktorovi?“
„Ne, nic mi není.“ Zvedla jsem k němu oči.

Klečel vedle mě a tvářil se starostlivě. Palcem mi přejel po mokré tváři. Trošku jsem se k němu nahnula a nechala se obejmout.

Ed mi oblékl svoji bundu a pomohl do auta.

Už jsem byla klidnější a dokázala rozumně uvažovat.
„Děkuju,“ řekla jsem mu, když jsme se rozjeli. „Nevím, co by se stalo, kdybys nepřišel. Teda vím to, ale radši na to ani nechci myslet.“
„El, za tohle mi vůbec neděkuj, to je samozřejmost.“
„Ne, nevím, jak jsem vůbec mohla něco takového dopustit…“ povzdechla jsem si.

„El, proč to děláš?“ zeptal se najednou.
„Co dělám?“ nechápala jsem.
„Proč se tak chováš? Vím, že jsi fajn holka. Ale někdy se chováš, třeba když jsme se seznámili, jako naprostá husa. Taková ta zmalovaná holka, co jí chybí mozek. Když jsme spolu, jsi ta El, kterou mám rád, ale pak, jako bys byla jiná osoba. Když jsem tě viděl, jak si se bála o Bellu, když se ztratila v tom lese, zase jsi to byla ty, ale občas se chováš jako nána. A dneska večer to samé. Co za tím je?“
„Nic,“ snažila jsem se ho odbít. Přemýšlela jsem, jestli se nemám urazit.
„El, já nejsem slepý. Vypadá to, jako když tě něco trápí. Nikdy nemluvíš o své minulosti. Chtěl bych ti pomoct.“
„Ede, nemůžeš mi pomoct. Čas se nedá vrátit zpátky,“ pokrčila jsem rameny.
„Mně to můžeš říct. Máš nějaké tajemství, které tě užírá. Svěř se mi. Uvidíš, že se ti uleví,“ přemlouval mě. Ale já mu to nemohla říct, nechtěla.

„A co tvoje tajemství, co? Já taky nejsem slepá. Už se známe nějaký ten pátek a všimla jsem si dost zvláštních věcí,“ nadhodila jsem. Edward sevřel pevněji volant, ale dál sledoval silnici před sebou.
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Ne, tak já ti to připomenu. Každý den spolu sedáváme na obědě. Ještě jsem neviděla tebe nebo někoho z tvé rodiny pozřít jediné sousto. Všichni jste tak bledí, studení a máte stejné oči, které, podotýkám, mění barvu, i když nejste pokrevní příbuzní. Hledal jsi Bellu v noci v lese a ani ne za půl hodinky ji našel. A dnes jsi našel mě. Nevěděl jsi, kam jsem s tím klukem šla, a přesto ses v té uličce objevil. Dokážeš mi to nějak vysvětlit?“

Nevypadal, že by měl chuť zasvětit mě do toho.
„El, bude lepší, když to nebudeš vědět. A navíc,“ odmlčel se, „potom, co bys zjistila, o co se jedná, zaručeně bys se mnou nechtěla mít nic společného. A já bych o tvou společnost nerad přišel.“

Nevím, co by mohlo být tak strašného, že bych s ním už nechtěla mluvit. A tím, co mi odpověděl, zvýšil moji zvědavost.

„Vždyť jsem slepice bez mozku, tak jak by ti to mohlo vadit,“ řekla jsem uštěpačně. Zatřásl hlavou, a i když řídil, se na mě rozzlobeně podíval.
„Víš, že takhle jsem to nemyslel. Jsi moc fajn, teda, když chceš a mě by zajímalo, proč taková být nechceš. Co tě donutilo, přestat taková být.“ Fajn, jak chce, ale něco za něco.
„Dobře Ede, uděláme obchod. Já ti řeknu, co se stalo a ty mi na oplátku prozradíš, co je s tebou. Souhlasíš?

Tak co Vy na to? Prošlo??:o)

7. kapitola     SHRNUTÍ     9. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 8. kapitola: